Cenu Vize 97 Nadace Dagmar a Václava Havlových poprvé v historii ocenění získala žena, francouzská spisovatelka, lingvistka a psychoanalytička Julia Kristeva. Kristeva pochází původně z Bulharska, odkud v roce 1966 emigrovala do Francie, která se postupně stala její novou vlastí. V Paříži působí jako profesorka lingvistiky na Universite Paris, mimo to přednáší také ve Spojených státech i Kanadě. V pořadu Před půlnocí z 3. října Julii Kristevu přivítal moderátor Petr Žantovský.
„Paříž si mě osvojila,“ říká spisovatelka Julia Kristeva
Jaké jsou vaše pocity v souvislosti s oceněním VIZE 97?
Jsem velice šťastná a je to pro mne veliká čest. Byla jsem moc překvapená, protože jsem to vůbec nečekala. Často když se nám dostává nějakých poct, máme pocit, jako by to patřilo někomu jinému. Přesně takový pocit jsem měla.
Teď cítím naprostý soulad a harmonii s projektem této ceny, protože byla založena Nadací Dagmar a Václava Havlových. Václav Havel přitom nesmírně osvítil moje mládí i pozdější dobu. Slyšela jsem o něm od velkých bulharských disidentů, třeba od Blagy Dimitrovy, která se po pádu Berlínské zdi stala vicepremiérkou Bulharska. Také ve Francii je Havel považován za vyznamného dramatika. Navíc skloubení politika a umělce je velice typicky evropský jev.
Cena Vize 97 je pak jakési poselství pro evropskou kulturu, abychom byli umělci opilí svobodou.
Spolupracovala jste někdy dříve s Václavem Havlem? Jak došlo k vaší nominaci? Znáte proces nominace? Účastnila jste se nějakých akcí typu FORUM 2000 apod.?
Potkali jsme se v rychlosti na Univerzální akademii kultur. Nejsem ale žádná blízká přítelkyně Václava Havla, nevím, jak mě vybrali. Doufám, že to není omyl a že vědí, co dělají. Je tam porota, výbor, mozkový trust, který zkoumá jednotlivé osobnosti a hledá takové, které svým dílem (někdy často hodně vědeckým či technickým) předávají poselství humanity a míru. Jsem proto ráda, že si vzpomněli právě na mě, i když přiznávám, že se v tom moc nepoznávám.
Před půlnocí (zdroj: ČT24)
Pocházíte z Bulharska, kde jste žila do první poloviny 60. let. Pak jste se odstěhovala do Francie, kde jste zakotvila v akademickém světě a působíte v něm dodnes. Na co vzpomínáte ve spojitosti s Bulharskem na přelomu 50. a 60. let nejvíce?
Narodila jsem se v Bulharsku a měla to štěstí, že jsem se po válce dostala do francouzské mateřské školy. Moji rodiče byli kulturní lidé a přesvědčení frankofilové - mezi Německem a Ruskem byla Francie jasnou volbou.
Francouzsky jsem se začala učit u francouzských dominikánek, které měly dívčí školu. V 50. letech byly ovšem usvědčeny ze špionáže a školu převzala Alliance française. Potom jsem chodila do bulharské školy a současně navštěvovala hodiny francouzštiny. Když jsem pak uvažovala o vysoké škole, chtěla jsem studovat astronomii nebo jadernou fyziku. Abych ovšem mohla studovat podobnou školu, museli by být moji rodiče ve straně a musela bych do Ruska do tajných lokalit na Sibiři, abych se dostala k těmto špičkovým vědám.
Moji rodiče nebyli komunisté. Otec byl nejdříve seminarista a potom lékař, čili neměl správný profil. Takže jsem studovala francouzštinu a od makrokosmu jsem se přenesla k mikrokosmu, jazyku, literatuře atd.
V roce 1965 jsem byla aspirantka, začínala jsem pracovat v institutu Bulharské akademie věd a připravovala jsem si diplomku. Už tehdy generál de Gaulle, což byl velký vizionář, viděl Evropu od Atlantiku po Ural a dával stipendia pro mladé Bulhary, kteří hovoří francouzsky. Komunisté to ale dávali naopak starým Bulharům, kteří francouzsky nemluvili, takže tam nakonec nikdo nejel.
V tom samém roce jsem vyhrála ve výběrovém řízení a dostala jsem stipendium, ale až od ledna, takže jsem na první měsíc neměla vůbec peníze kromě pěti dolarů, které otec někde sehnal. Člověk, který mně měl pomoci, se neobjevil - všechno to popisuji ve své knize Samurajové.
Objevila jsem ale naprosto fascinující Paříž, která si mne osvojila. Tehdy Francie zažila válku v Alžírsku, země byla tímto zážitkem traumatizovaná, přitom Paříž byla otevřená novým myšlenkám, Východu. Po intelektuální stránce to byl strukturalismus. V Bulharsku se mi dostalo poměrně kvalitního vzdělání především na základě německé i ruské moderní kultury, kdy jsme se ale zajímali o ruskou avantgardu, formalisty, lingvisty a básníky jako Chlebnikov a Majakovskij a další.
Do Francie jsem tak s sebou přivezla i tuto kulturu, která souzněla se strukturalismem, takže mne přivítali velmi radostně bez jakéhokoliv sexismu. Měla jsem štěstí, že jsem se setkala nejen s akademickými, ale i literárními kruhy. Byl to časopis Tel quel, avantgardní revue, kde jsem se seznámila se svým manželem, který byl ředitel tohoto časopisu. Takto jsem tělem i duší pronikla do francouzské kultury.
Francie v té době byla jedním z hlavních měst evropské kultury. Ať už zmíníme francouzskou filmovou novou vlnu, filozofy Camuse, Sartra. Intelektuální Paříž té doby musela připomínat Paříž 30. let, kterou popisuje Kerouac a Hemingway a mnozí další jako pohyblivý svátek, věčný intelektuální střet i trochu věčný večírek?
Tento pocit jsem měla v 60. letech a mám ho i dnes. Lidé často říkají, že v Paříži už se nic neděje. Mám pocit, že my Francouzi jsme vytvořili zvláštní druh lidstva - takzvané intelektuály. Začalo to v 18. století s Voltairem, Diderotem, Rousseauem a mělo to různé formy.
V 60. letech jsem objevila lidi, kteří byli starší než já, ale přivítali mne jako sobě rovnou. Byl to třeba veliký lingvista Émile Benveniste, Lévi-Strauss, který oslaví v listopadu sté výročí, Roland Barthes, u kterého jsem dělala diplomku, nebo Lacan, který mě inicioval v psychoanalýze, i když sama se přikláním spíše k Freudovi. Ve filmu to pak byl třeba Jean-Luc Godard.
Byla to také politická revolta, protože jsme udělali květen 1968, o kterém se dnes vykládá mnoho špatného. Tehdy to však skutečně bylo o svobodě, která nezná hranic. A pokračuje to dál. Přijďte se podívat.
Jako emigrant z komunistického státu jste se ocitla v liberálním prostředí demokratické země. Na konci šedesátých let jste najednou byla účastnicí a blízkým svědkem zmíněných událostí, která byly do značné míry inspirovány levicovými ideologiemi. Jak jste to vnímala s vaší zkušeností z Bulharska?
Když se hovoří o květnu 1968, neříká se pravda o nadšení a novosti, které toto hnutí přestavovalo. Mám pocit, že si toto období ještě nenašlo svého historika.
Je pravda, že povrchový dojem tvořily myšlenky převzaté od Trockého, z maoismu a různých stalinistických deviací a dogmat. Samozřejmě mě to šokovalo a nerozuměla jsem tomu, jak je možné, že tito mladí lidé hlásají takové věci. Když se však stanete součástí těchto skupin, třeba maoistů, uvidíte, že maoismu je vícero typů. Z toho pak vycházely intelektuální debaty, které byly inspirovány celou kulturní historií oblečenou do maoistických, trockistických a jiných kostýmů.
Obsahovalo to něco velmi zvláštního. Byl to západní jedinec, pro kterého není nic jedinečnějšího než jedinečnost a svoboda. Svoboda na tomto kontinentu, na kterém žijeme, se skloňuje v jednotném čísle. Můžeme se dovolávat Trockého, Maa, koho chceme, ale tehdy to byly naprosté ohňostroje osobní svobody.
Nepodléhali jsme jakékoliv rétorice, přestože se objevila různá klišé. To byly zkušenosti sexuálního osvobození, osvobození fantazie. Heslem bylo: Fantazie u moci. Šlo o hledání nových politických řešení.
Například jsem se zajímala o Čínu, protože jsem si kladla otázku, jak by se dala vést politika solidarity na základě jiné civilizace, která není židovskokřesťanská, ale založená na základě konfucionismu a maoismu. Zajímalo mne, jak by se tyto levicové myšlenky mohly naroubovat na jinou kulturu. Významné je také postavení žen vzhledem k jejich taoismu, jing a jang. Číňanky hrají důležitou roli - nejsou to zahalené muslimky. Takže jde i o to, jak vést politiku solidarity tam, kde jsou ženy u moci. Byla jsem proto v Číně a napsala knihu o čínských ženách.
Takže to byly nové myšlenky, které jsme si kladly prostřednictvím různých klišé. To je ovšem riziko svobody. Květen 68 by měl být znovuobjeven. Nevrátí se v původní formě, ale pokud má Evropa přežít, takovéto aktivity potřebujeme.
Ve Francii žije slavný Čech, spisovatel Milan Kundera, který se deklaruje jako Francouz, romány píše francouzsky, pak se teprve překládají do jiných jazyků. Také velmi zvolnil, téměř přerušil styky s českým prostředím a stal se součástí evropské kultury. Vracíte se do Bulharska? Máte hlubší vztah ke kořenům nebo jste již také součástí amalgámu evropské kultury?
Nikdy bych se nesrovnávala s Kunderou. Naše životní dráhy byly velmi odlišné. Francouzsky jsem se začala učit ve čtyřech letech, ve francouzštině se mi zdají sny, francouzsky se vyjadřuji úplně přirozeně. Mám sice mírný přízvuk, který však není identifikovatelný jako bulharský.
Absolvovala jsem psychoanalýzu. Při té člověk objevuje své dětství. Já jsem našla své dětství v prvním jazyce, kterým byla francouzština. Moje první knihy ve Francii byly teoretické, kde byl můj jazyk abstraktní. Až po psychoanalýze jsem začala psát romány. Teď se začínám vyjadřovat způsobem, ve kterém je skloubeno mnoho různých žánrů. Říkám tomu metafyzická detektivka.
Jinak co se týká mých styků Bulharskem. Moji rodiče v Bulharsku zůstali a měla jsem velký problém dostat je k sobě. Jako matka jsem pak byla v Bulharsku dvakrát třikrát se synem. Vždy to bylo komplikované, měla jsem strach, že mě nenechají se vrátit. S Bulharskem nemám hlavně po smrti mých rodičů mnoho styků.
Navíc jsem měla komunistickému Bulharsku moc za zlé, že byl můj otec zabit v nemocnici. Před pádem Berlínské zdi dělali v nemocnicích často pokusy na starých lidech. Takže místo aby provedli banální operaci, začali experimentovat, přičemž ani neměli kvalitní vybavení.
Pár měsíců předtím navštívil prezident Mitterand několik východních zemí, byl i v Československu. Chtěla jsem jeho prostřednictvím dostat mého otce z nemocnice. Ten však nedlouho potom zemřel a dokonce pak ani nemohl mít církevní pohřeb, protože tyto hroby dostávali jen komunisté, aby nedocházelo k náboženským shromážděním. Takže proto jsem do Bulharska dlouho potom nejela. Tehdy jsem také napsala svoji první detektivku Starý muž a vlci, kde starý muž vidí, jak se lidstvo mění ve vlky.
Jednou mi z Bulharska oznámili, že by mi dali titul doktora honoris causa, tak jsem se tam před dvěma třemi lety vrátila. Teď už mám dobré vztahy. UNESCO přijalo úmluvu o kulturní diverzitě, v čemž je Bulharsko velice aktivní. Jde především o zaměření na frankofonii. Snažím se politicky a intelektuálně tomu pomoci, ale nelze říct, že bych byla Bulharka. Jsem spíš Francouzska a tak jsem také vnímána, když přednáším ve Spojených státech.
U příležitosti ocenění Vize 97 vychází v češtině vaše kniha Polyfonie. Co je jejím obsahem?
Snažím se vyjádřit svou intelektuální trajektorii. Začíná to rozhovorem o mé poslední knize Vražda v Byzanci. Je to román, kde vyprávím složitý příběh, který se mi hodně podobá. Kdosi se v něm vrací na Balkán v době války v Iráku, kdy Bush spustí křižácké tažení proti arabským zemím. V tomto příběhu jde postava po cestě křižáků ze středověku. Je tam určitá paralela mezi Evropou a Byzancí před několika staletími, kdy se Byzanc nacházela mezi islámem a katolicismem a byla zničená. Dnes je Evropa mezi americkou mocností a islámem a je otázka, jestli se staneme obětí jednoho nebo druhého, nebo nalezneme třetí cestu.
Je to těžké takto říci ve východní Evropě, kde jsou velké problémy a kde si lidé často nekladou podobné otázky. Raději využívají podporu velké mocnosti, i když jsou s ní problémy. Možná je to etapa, která pomalu přechází. Třeba v souvislosti se stávající měnovou krizí vyvstávají nové otázky a Evropa potřebuje oživit.