Praha - Svůj handicap překonávají lidé různým způsobem. Jedním z nich je i sport. Někteří lidé s postižením dosahují v této kategorii nebývalých výsledků. Česká republika má například zdatné zástupce v cyklistice. Třeba Jiří Bouška, který prodělal dětskou mozkovou obrnu levé půlky těla je čerstvým mistrem světa v silničním závodě na 1km s pevným startem. Ke zlaté medaili pak ještě přidal stříbrnou z team sprintu, který v Manchestru jelo trio Kvasnička, Ježek a Bouška. U příležitosti Mezinárodního dne handicapovaných poskytl portálu ČT24 rozhovor, v němž vzpomíná na své začátky a přibližuje, kde jsou jeho hranice možností.
Jaké byly vaše začátky?
Se závodní cyklistikou jsem začínal v silném cyklokrosovém oddíle Eta Hlinsko. Hned od začátku bylo trenérům jasné, že díky mozkové obrně, kterou jsem prodělal v dětství, nebude v mých silách zvládnout technicky náročnou disciplínu, jakou cyklokros je, a citlivě mě vedli k silniční cyklistice. Považuji za štěstí, že jsem byl oddílem podporován i přesto, že jsem v mládežnických kategoriích dosahoval spíše průměrných výkonů.
Otec jako trenér, nebylo to příliš drsné?
V tomto směru jsem měl ještě větší štěstí. Otec mě jako bývalý vynikající cyklista vedl postupně k navyšování tréninkových dávek a obětoval hodně času a rodinných prostředků na to, aby se mnou objížděl závody. Po závodech mě vždy pochválil, ať jsem dopadl jakkoli. Cestou domů ze závodů jsme vždy vedli dlouhé, mnohdy i hodinové diskuze o tom, jak bych se měl lépe připravovat a kde dělám chyby. Vždy šlo o dialog a já jsem byl ochotný naslouchat a přemýšlet o tom, co mi říká. Díky tomu jsem cítil motivaci a časté neúspěchy mě tak neodrazovaly. Dnes již trénuji pod vedením profesionálního trenéra Vojtěcha Berana, který do detailu promýšlí moji přípravu.
Míváte chvilky slabosti? Chtěl jste s tím někdy seknout?
Jistě, jako každý. Většinou je to ve chvílích, kdy člověk tvrdě trénuje, cítí se dobře a najednou přijdou pády, zranění, nemoc. Tréninkové úsilí v tu chvíli přichází nazmar a přepadají mě myšlenky, jestli to má vůbec cenu. V mládežnických letech tam zase dobře fungoval otec a musím říci, že i mamka, pro kterou, jak věřím, nebylo často snadné vstřebat, když jsem přišel domů odřený a omlácený po pádu. Dnes mám morální oporu v manželce Janě, která mě bezmezně podporuje a obětuje mé cyklistice mnoho vlastních snů. Musím říci, že mě dokázala udržet u závodění v několika životních okamžicích, kdy jsem byl naprosto rozhodnutý s vrcholovou cyklistikou přestat.
Co vás žene překonávat sám sebe?
Cyklistika je takový zvláštní sport, trávíte spoustu času v sedle. Mnoho tréninků jedete příjemným tempem, které vás neobtěžuje, a užíváte si to. Ale pak přijdou náročné tréninky a po nich obtížné závody. Ta moje motivace je v tom, abych zvládl absolvovat náročný trénink, abych zvládl závodit a plnohodnotně se poměřovat se soupeři. Prostě je to o tom, abych byl schopen zvládnout náročnou fyzickou činnost a potom z toho měl dobrý pocit, a nemusí to být pouze cyklistika.
Kde jsou vaše hranice?
Myslím, že je dobře, že to nevím. Můžu si proto vždy říct, že jsem mohl být ještě o kousek rychlejší, a hned mám motivaci do dalšího tréninku. Fyziologicky jsem omezen jako každý jedinec, u mě je to ještě znásobeno prodělanou mozkovou obrnou, ale jsem přesvědčen, že odhodláním a vůlí se dají posunovat hranice, které se zdají být nedosažitelné.
Přibližte své pocity, když stojíte na stupních vítězů.
Cítím se skvěle, je v tom obrovská euforie a energie. Mám za sebou třeba 100 km náročného závodu, necítím únavu a mám pocit, že ten den je úžasný. Znáte ten pocit, že vše je tak, jak to má být, a cítíte se naprosto v pohodě a uvolněně. Jsou to ty okamžiky, které kompenzují zmiňované pochybnosti, pády, zranění a nemoci.
Jaký máte životní cíl?
Mým životním cílem je dokázat předat dětem, které s manželkou do budoucna plánujeme, skvělé zážitky a to, abych je dokázal lidsky podporovat tak, jako nás podporují rodiče z obou stran. Sportovní cíl je udržet se ve světové špičce, mít dále ze sportu radost a nominovat se na paralympiádu do Londýna.
Máte z něčeho obavy? A naopak – v čem je vaše síla (přednost)?
Jistě, obav mám spoustu. Pokaždé, když nastupuji na závod, probleskne mi hlavou, že se mohu připlést do pádu. Cyklistikou se živím, jindy je napínavé, když se snažíme s manažerkou Gabrielou Červenkovou zajistit prostředky na sezónu. Moje hlavní síla je v zázemí, které mám v rodině a v lidech, kterými se obklopuji.
Sportovní úspěchy Jiřího Boušky:
Je paralympijským medailistou z Pekingu 2008 - stříbrná medaile v 1 km s
pevným stratem a bronzová medaile v team sprintu. V roce 2009 získal titul
mistra světa v 1 km s pevným startem. Z letošních světových šampionátů si ještě přivezl stříbro za team sprint a bronz za silniční závod v jeho
zdravotní kategorii CP4. Svými výkony se stal vítězem seriálu Evropských
pohárů a celkovým vítězem světového rankingu.
