Jiří Havelka se již na gymnáziu podílel na založení dnes velmi respektovaného Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Během studií na DAMU začal hrát a režírovat na malé scéně Ypsilonky. Dnes mimo to působí například v Dejvickém divadle, Na zábradlí. V Divadle na Vinohradech připravuje Tylovu Fidlovačku v kulisách Evropského parlamentu. Hlavním principem Havelkovy tvorby je přitom kolektivní improvizace a vytváření autorského divadla. (Ostatně o tom, že má improvizaci v krvi přesvědčil s kabaretním souborem VOSTO5.) Za svůj nový a originální přístup k divadelní tvorbě rovněž získal v roce 2007 Cenu Alfréda Radoka. Mimo divadlo k jeho posledním projektům patří živě vysílaný Hotel Insomnia na ČT2. Jiřího Havelky se v pořadu Před půlnocí z 21. dubna ptala Vendula Krejčová.
„Neznám nikoho, kdo není alternativní,“ říká Jiří Havelka
Dočetla jsem se, že když režírujete své alternativní kousky, necháváte velký prostor improvizaci hercům. Tak jsem si řekla, že bych vám mohla dát vybrat, o čem si budeme povídat?
Že bychom si zaimprovizovali? Tak to se můžeme bavit právě o slovíčku „improvizovat“, protože to je v českém divadelnictví zakleté. Třeba s mými inscenacemi se často spojuje, že všechno vzniká improvizací. A já pořád zůstávám překvapen z toho, že si potom většina lidí myslí, že i samotné inscenace jsou improvizované. Improvizace v tomto případě ale neznamená nic jiného než tvůrčí metodu. Improvizujeme během zkoušek a tím docházíme k velmi pevnému tvaru, který už se nemění.
Vlastně přijdu před soubor a nemám pevný text. Mám jenom téma a touhu ostatní přesvědčit, aby je zajímalo to, co zajímá mě, a nějak jsme to společně vytvářeli. V tu chvíli pak začínáme improvizovat, ale postupně se improvizace zužuje, selektuje, až to končí u tvaru, který je naopak velmi fixní a velký prostor pro improvizaci neposkytuje. To je velký rozdíl oproti tomu, co děláme například s VOSTO5, Standardní kabarety. Tož jsou představení s nulovou přípravou. Prostě vystoupíme před diváky a improvizujeme.
Tyhle dvě věci se pořád nějak zvláštně pletou a zároveň to není to hlavní. Samozřejmě to stavím na kolektivní improvizaci, nad čímž se často mává rukou. Ale ono to obnáší spoustu textů, podpůrné materiály, články. Sice to nejsou dramatické texty, ale hodně literatury do toho procesu vstupuje taky.
Kdybychom se podívali na váš poslední počin, což jsou improvizační variace na téma Král Ubu…
To nejsou úplně improvizační variace. Je to téma Ubu, které je s Divadlem Na zábradlí spojené velmi silně. Nejsou to ale přímo variace na téma Ubu, spíše je to představení na téma strach. Ubu tam má sovou roli, ale není to interpretační divadlo, tedy výklad textu Alfreda Jarryho Král Ubu.
Psalo se, že záměrem bylo diváky vtáhnout do představení tím, že herci sedí vlastně zády k publiku. Jaké jsou reakce lidí, kteří na toto představení přijdou?
Reakce jsou rozdílné. Dost po nich po představení pátrám, i když nesměle a se studem. Ale je to na divácích. Divák je pro mě imaginární partner od začátku zkoušení, je pro mě tím konečným tvůrcem nebo výsledkem, kdy si představení dotvoří v hlavě. To je pro mě asi ten hlavní cíl při dělání divadla.
A tohle představení došlo v ohledávání diváckého momentu asi nejdál. Herci sedí opravdu zády, akce je minimum, dokonce ani dramatických situací tam není moc. Čím míň se totiž odehrává na jevišti, tím víc by se, alespoň podle mě, mělo odehrávat v hlavách diváků. Vlastně je chci zapojit, vtáhnout a udělat je součástí představení. V tomto případě se to u lidí, kteří se chtějí napojit, povedlo velmi dobře. Ten, kdo to bere jako interpretační dovadlo, se bude asi nudit. Ale ten, kdo je připraven na to zakusit divadlo, je spokojen a prožije s herci hodinu a půl, jako kdyby byl s nimi téměř v letadle.
Co je a co už není alternativa? Kde je hranice alternativy a co je po ní?
Na slovíčko „alternativní“ jsem stejně alergický jako na slovo „improvizace“. To je podobně nevyložitelné. Ani se nechci do té debaty pouštět, protože teď trávím hodně času na DAMU na katedře alternativního a loutkového divadla, kde se neustále snažíme tento pojem vymezit.
Když ale existuje taková katedra, musí existovat i nějaká definice alternativy?
Jsem zastáncem toho, že slovíčko „alternativní“ je jako vztažný k něčemu a alternativní vůči něčemu. Neexistuje to samostatně, nic to nepojmenovává. Pak záleží na tom, vůči čemu je to alternativní. Prostě každá alternativa se postupně stane normálním programem a něco se vůči ní vymezí. Pro mě je to slovíčko takové opozitní a moc mě nezajímá. Mě spíš zajímá nějaká nová pozice, než abych byl vůči něčemu v opozici. A sám bych svoje představení jako alternativní nenazval.
Není to „být alternativní“ jen módní záležitost?
To určitě je, neznám nikoho, kdo není alternativní. Chuť vůči něčemu se vymezit je vždy velká, protože je spojena s nějakou rebelií, ve stejnou chvíli to ale zavání i povrchností.
Co na vaše představení říkají divadelní kritici? A je to vůbec objektivní? Mám totiž představu, že každé vaše představení je trošku jiné.
Každé divadelní představení je jiné, to je výsada divadla. Ale zrovna představení Ubu se baví nebo Černá díra v Dejvicích nebo Drama v kostce v Ypsilonce se příliš měnit nemůžou, protože by se rozpadla velmi křehká struktura, na které to celé stojí. Ta přitom vzniká ze spontánních okamžiků na zkouškách, které se ale musí úplně zamrazit a stát se fixními, aby pokaždé fungovaly. Samozřejmě herec tam má možnost nějak lavírovat, to už ale záleží na jeho potenciálu, chuti, na prostoru, který při zkoušení dostal. Role totiž vynikají během procesu zkoušení, takže o to je to náročnější.
On-line se ptá Michal Nejtek: Dobrý večer, kdo je váš nejoblíbenější skladatel scénické hudby?
Tak to je taková malá domů. Hodně žiju přítomností a v současnosti je to Michal Nejtek, s kterým teď děláme představení pro Divadlo na Vinohradech, Fidlovačku. Michal Nejtek se tak stal Škroupovým nástupcem.
Když už jste zmínil svůj nový počin v Divadle na Vinohradech, v čem bude…
…alternativní? Divadlo na Vinohradech není divadlo, kam bych mohl přijít, nemít text a začít improvizovat. Ale velmi mě lákala představa nějaké české klasiky, což jsme dlouho řešili s dramaturgyní Klárou Novotnou. Nakonec jsme vybrali Tylovu Fidlovačku. Hru vlastně dost nehratelnou, protože je to soubor obrazů a výjevů. Nicméně právě určitá nedramatičnost textu mě na tom zajímala.
Odehrává se to v Evropském parlamentu, který právě schvaluje, jestli se evropská hymna má nebo nemá stát evropským symbolem. Mně se to zatím zdá velmi výhodné, protože se nesnažíme interpretovat Tylovu hru. (K interpretaci mám ostatně celkově spíše negativní postoj, protože to mě na divadle moc nezajímá, mě zajímá víc tvořivá fáze než interpretační.) V tuto chvíli tak díky kontextu Evropského parlamentu dosahujeme toho (protože nevykládáme Tylovu hru, snažíme se ji zahrát, co nejvíce věrně, tak, jak to Tyl myslel), že vznikají další asociace, které ale zase nechávám na divákovi a které hru zpřítomňují. Koneckonců i Tyl psal Fidlovačku jako naprosto přítomnou záležitost: byla to slavnost ševců v Nuslích, která se děla v době, kdy Tyl žil.
Máte v hlavě svého diváka? Koho chcete oslovit tím, že Fidlovačku umístíte do Evropského parlamentu?
V hlavě mám jako diváka sebe, tomu se člověk asi nevyhne. Ale zároveň nejsem při stavbě divadla schopen přemýšlet jinak než právě přes diváka. Při zkouškách jsem tak prvním divákem, a když se mi něco líbí a nějak to na mě nově divadelně zapůsobilo, snažím se to jako režisér nějak zakotvit, aby to pro diváky fungovalo. A divák, kterého si představuji, nechce divadlo jako pasivní přijímání obrazu jako u televize při seriálu, ale chce být součástí toho, co se děje na jevišti.
Oslovují vaše „alternativní“ představení především mladé publikum nebo i starší generace? Líbí se jim?
Chodí i starší publikum. Hodně záleží na představení, souboru a divadle, ve kterém se to hraje. Láká mě pracovat se souborem, který neznám, třeba jako teď v Divadle Na zábradlí. Baví mě dostávat do hry kontext divadla, souboru, nějakého vývoje. A vlastně se tam snažím přinášet něco, co není pro diváky toho divadla tradiční.
A jestli se jim to líbí? Kategorie líbí–nelíbí je hrozně složitá. Mně stačí, že je to nějak posune. Mým cílem je spíš, aby divák začal divadlo vnímat jinak, než je zvyklý, naučil se trochu jiný divadelní jazyk, přistoupil na nové divadelní dobrodružství. Ale to už asi moc plkám…
Zmínil jste, že součástí vašich představení je i prostředí divadla, jeho historie. Jaký je rozdíl v tom, když režírujete ve Viole a potom na Vinohradech?
Protože ty věci vznikají hodně na autorské bázi, hraje roli v tu chvíli úplně všechno. Kdo to dělá, jaké má pozadí, jací jsou to herci, jak ochotní jsou pro improvizaci. Úplně samozřejmě se pak do toho promítne nálada zkoušek, fungování a historie souboru, často aniž chci. Nějak totiž vypadá ten prostor, stěny, a to vyvolává nějaký druh zkoušení. Na zábradlí jsou třeba pruhované stěny podobně jako vězeňský mundůr. Najednou se to spojí se slavným Králem Ubu Jana Libíčka, který měl vězeňský mundůr.
Jak dlouho trvá proces, než se to utvoří do představy, kterou o tom máte?
To je také velký problém. Na zkoušení v klasickém repertoárovém divadle je třeba tak sedm týdnů. Ovšem ve chvíli, kdy potřebuji ty lidi poznat, potřebujeme se nějak sehrát, zjistit, kdo jak na co reaguje, je to v těch sedmi týdnech téměř nemožné. Teď se to nějak stalo a inscenace tím trpí, protože není dozkoušená.
Nicméně nápad, s kterým pak přijdu před soubor, se mi hlavě vytváří hrozně dlouho. Tak nějak zraje, různě se dva roky převaluje podle toho, co se děje ve světě nebo mně. Ale potom v procesu zkoušení se úplně všechno změní.
Každou druhou sobotu teď moderujete na ČT2 nový živý pořad Hotel Insomnia. Mohl byste ho trochu představit?
Je to pořad, který zase od mnohých dostává přízvisko „alternativní“, což moc nechápu. V základu je to normální pořad, za kterým stojí producent Vráťa Šlajer a režisér Petr Zahrádka. Já tam společně s Tomášem Bambuškem tvoříme osazenstvo hotelu Insomnia, zveme si hosty a děláme s nimi rozhovory. Je to vlastně klasický formát, jenom je možná trochu v hávu alternativní formy.
Jak pořad vzniká?
Doteď hledáme, jak na to jít. Celé podhoubí pořadu je pro mě strašně živé a zajímavé, hrozně mě to baví, každý díl je jiný. Kombinuje to civilní rozhovory se zajímavými hosty, skeči a hranými akcemi. Možná proto to působí trochu netradičně. Nicméně myslím, že to není nic nezkousnutelného. Baví mě ohledávání televizního média, nacházení nějaké formy, jak předat rozhovory a hosty, ne třeba zábavně, ale nově, originálně.
Asi jste se neubránil srovnávání s Pavlem Andělem, který ten noční pořad moderoval řadu let. Jaké na to byly reakce?
To mě právě překvapilo po prvním díle, kdy přišly reakce „kde je Pavel?“, že je to bráno tak, že to má nahrazovat Noc s Andělem. Moc to nechápu, protože jsou to rozdílné formáty. Ale na nějaké srovnávání nebo antipatii jsem nenarazil.
Ani se necítím úplně jako moderátor. S Tomášem Bambuškem jsme spíše taková bizarní dvojice. Jasně, ptám se hostů, ale neovládám celý pořad. Chápu to kolektivně, kdežto Noc s Andělem byla vyloženě postavená na Pavlu Andělovi.
Jak moc se bojíte obsazovat mladé herce například z DAMU?
To se nebojím vůbec. Naopak, každá moje zkušenost, když dělám třeba absolventské představení na DAMU, je uklidňující a osvěžující. Ty lidi jdou prostě do všeho, není třeba je přemlouvat. Zrovna metoda kolektivní improvizace a tvorby autorského představení je pro posluchače DAMU ideální. A třeba právě v představení Kam vítr tam pláž v Ypsilonce, kde se toho moc neděje, je to o windsurfařích, hrají jenom mladí herci.
(redakčně kráceno)