Na nejlepších filmech své kariéry spolupracoval Jaromír Šofr vždy s Jiřím Menzelem, s ním také získal Oskara za Ostře sledované vlaky. Podílel se však na filmech dalších desítek tvůrců. Jako profesor FAMU ovlivnil řadu svých budoucích kolegů. A byl také jedním hlavních iniciátorů vzniku Asociace českých kameramanů. Letos, vůbec jako první Čech v historii, získal cenu IMAGO za celoživotní přínos. S kameramanem Jaromírem Šofrem hovořila v Profilu z 9. listopadu Patricie Strouhalová.
Kdy jste si naposledy „pochutnal“ jako divák na nějakém filmu?
Nechodím pravidelně na nové filmy a představení. Jsem rád, když mě pozve režisér, to přijdu vždycky. A z poslední doby si velice vážím díla Kawasakiho růže. Zaujal mě i Protektor, nikoliv už příliš Tři sezony v pekle.
Konec starých časů je můj nejzamilovanější film, protože z něj skutečně dýchá magie a atmosféra té doby. Jak se dnes proměnila obrazová složka filmu?
Představovat si obrazovou složku a přemýšlet, čím by se jí dalo posloužit, je to nejkrásnější dobrodružství. V tomto případě byla dohoda mezi mnou a Jiřím Menzelem naprosto spontánní a dokonalá – pojmout ji jako zašlou, letitou litografii nebo malbu na porcelánu. Takovéto inspirace se samozřejmě dost těžko transformují do filmové fotografie, protože její krutý realismus je od výtvarného umění dost vzdálen, i když se často proklamuje opak. (Spíše bych zdůrazňoval souvislost s hudbou, poněvadž ta má časový rozměr zrovna tak jako filmová fotografie.) Šlo tedy o to udělat historizující obrázek mizejícího světa. Znamenalo to nadprůměrnou jasovost a snížení kontrastu s pomocí filtru. Tomu bylo vše přizpůsobeno. Obzvlášť složité to bylo při nočních scénách. Noc a světlý obrázek, jakoby litografie, to nejde dohromady, noci musí být vždycky tmavé.
Zmínila jste magii. Bez ní se film obejde jen obtížně. Magie je jakési koření, které může tvrdým realismem ovládanou filmovou fotografii někam posunout.
S Jiřím Menzelem spolupracujete řadu let, teď jste s ním natočil Sukničkáře. Většina scén se točila na připravený hudební základ, navíc tam byla tisícovka komparsistů. Jaké to bylo?
To byl šťastný projekt. Teď je to ve fázi střihu. Moje přítomnost ve střižně samozřejmě není vůbec důležitá. S časem, který na to mám, bych stihnul vidět maximálně spojení dvou tří záběrů. Jsem proto vždy zvědav, co s tím chlapci nakonec provedli a o čem to nakonec bude. Všechny Menzelovy předešlé projekty mě nikdy nezklamaly. Doufám, že i tento zhodnotí to, co do něj člověk vložil. Poprvé jsem točil digitální kamerou.
Jak to máte s Jiřím Menzelem na place? Poslouchá vás? Anebo je prostě pan režisér, a ten se musí poslouchat?
Nemáme konflikty, které by se týkaly formy. Naše souhra je zcela spontánní. Jiří Menzel vděčně sleduje na monitoru, co se právě natočilo, nebo to, co se nám s týmem osvětlovačů daří vytvořit. A já se snažím vyhovět jeho stále se zvyšujícím požadavkům na práci bez vyrušování technikou. Po celoživotních zkušenostech to člověk umí zvládnout tak, že ke zbytečnému zdržování nedochází. Líbí se mi na něm, že to dělá zuby nehty. V civilním životě ctí klid a pohodu, ale na place je to dříč, dělník. A to je složka umění, ta suma práce, kterou já vyznávám jako principielní. Nic nemůže vznikat jenom tak lehkou rukou. Já sám to také dělám těžce a tvrdě.
Poprvé jste točil na digitální kameru. Je tam nějaká výhoda oproti té klasické?
Celý život jsem filmový kameraman – až dosud vždycky v kameře běžela filmová surovina. Zatím je to pro mě novinka a o výhodách nemůžu mluvit. Konečná podoba filmu přijde totiž až po gradingu (korekci barev), a to je teprve přede námi.
U filmové technologie je jakási garance, že autorský vklad je v tom celuloidu hned pevně zakotven. Kdežto v digitální kinematografii to teprve vzniká a je nutno se s tím ještě patlat v postprodukčním procesu.
Zmínil jste výtvarné umění. Sám rád malujete. Co vám to dává?
Malování je kouzelná věc. Malujete to, co nelze nikdy vyfotografovat, v tom je to osvobozující. Malování člověka zaujme tak, že v té chvíli se tachometr stárnutí zastaví. Je to stav, jaký asi prožívá kočka číhající na myš. Snažím se pro malování urvat si volné okamžiky svého času. Je to dost obtížné, poněvadž trávím hodně času ve škole.
Přednášel jste i ve Spojených státech. Jak se studenti za oceánem liší od těch našich?
Za oceánem je to taková národnostní směs studentů. Nejlépe se projevovali studenti, kteří měli evropský původ po rodičích nebo aspoň prarodičích. Ale i mezi rodilými Američany se objevovali lidé velmi pracovití, poctiví a ambiciózní.
A co třeba ženy kameramanky?
To jsem poznal a pochopil v Americe. Tam to bylo napůl. Steadycam, složité, těžké, páteř ničící zařízení, byl vidět i na křehkých dívčích tělech. Na FAMU tomu teď hodně přejeme, poněvadž je nezvratně zjištěno, že když ročník obsahuje dvě tři dívky, je na lepší úrovni. Ony tam přináší jakousi svědomitost a pracovní morálku, která to žene nahoru. A po talentové stránce je pro toto řemeslo ženský prvek jednoznačně přínosem.
V říjnu jste získal prestižní cenu IMAGO za celoživotní přínos. Co jste na to říkal?
Na počátku devadesátých let, když byla Evropské federace kameramanů ještě v začátcích, jsem měl to štěstí, že jsem byl přizván ke stolu a podařilo se mi pak celou naší kameramanskou asociaci začlenit do Evropy.
Federaci sdružuje největší evropská esa. Člověk tam sedí za stolem s lidmi, kterých si velice váží a kteří v tom řemesle vyorali podstatnou brázdu. Takže mě velice překvapilo, že poměrně brzy došlo s tou cenou na mě. Nemohl jsem k tomu nic, než to s vděčností přijmout. Je to příjemné.
Jste dlouholetým členem Asociace českých kameramanů. Co byste vyzdvihl? Co se jí povedlo?
Zakládali jsme to asi ve třech a pak se toho šťastně chopil Josef Hanuš, který to vedl neuvěřitelně dlouho. Po něm se toho chopil můj mladší kolega Marek Jícha, skvělý kameraman a skvělý organizátor. Dělá, co může.
Bylo dosaženo dostatečné podpory prestiže kameramanského řemesla, které je v dnešní době devastováno kšeftem i ze strany institucí, které prezentují hotový film. Je nesporné, že dnes máme své nepřátele především v majitelích biografů.
(rdakčně kráceno)
