Brno - Brněnský badminton má po Petru Koukalovi další velký talent. Šestnáctiletý hráč Sokola Veselý Jehnice Adam Mendrek dokázal na juniorském mistrovství světa v Japonsku postoupit až do osmifinále, kde dokázal porazit i evropského šampióna do 17 let. „Ty výsledky mě hodně namotivovaly. Těším se na další tréninky, ale rozhodně nemůžu usnout na vavřínech,“ komentuje své výkony český juniorský reprezentant, který si chce zahrát už na olympiádě v Brazílii.
Můj tréninkový plán směřuje k olympiádě v Riu, netají se junior Mendrek
Vy jste na mistrovství světa juniorů do 19 let v japonské Čibě dokázal dojít až do osmifinále, což je jeden z největších úspěchů v historii českého badmintonu. Jak si Vy sám ceníte tohoto výsledku?
Je to rozhodně největší úspěch v mé dosavadní kariéře. Bylo to moje vůbec první mistrovství světa a rozhodně jsem nepočítal s tím, že bych mohl uhrát takový výsledek. Moc si toho cením, ale rozhodně neusnu na vavřínech, pro mě je to spíše motivace do další práce.
Na světovém šampionátu startovalo 128 hráčů. Vy jste ale díky Vašemu postavení ve světovém žebříčku nastoupil rovnou až do druhého kola. Když se zpětně ohlédnete k odehraným zápasům, kdo vás ze soupeřů nejvíc potrápil?
Ve druhém kole jsem narazil na holandského hráče a ten zápas jsem měl od prvního míče pod kontrolou. Ale za stavu 20:14 ve druhém setu, kdy jsem měl šest mečbolů, se něco změnilo. Prohrál jsem ten set 21:23. Naštěstí ve třetí sadě jsem to dokázal dotáhnout do konce a vyhrál jsem 22:20. Ve třetím kole jsem nastoupil proti mistrovi Evropy do 17 let Alexi Laneovi z Anglie. Do toho utkání jsem šel s čistou hlavou, že si to chci hlavně užít. Od začátku jsem ale cítil, že mám na to, abych ho potrápil, a dokonce jsem i zvítězil.
Jaký to byl pocit získat skalp evropského šampióna?
Já jsem byl spokojený hlavně se svým výkonem, protože to byl zatím můj nejlepší zápas kariéry. A potom, když jsem narazil v osmifinále na hráče z Tchaj-wanu, tedy na asijskou zeď, tak ten soupeř byl rychlostně i herně někde úplně jinde.
Rozhovor s trenérem Stanislavem Kohoutkem (zdroj: ČT24)
Vy jste v Japonsku právě poznal světovou špičku Vašeho věku. Co můžete dělat proto, abyste se jim vyrovnal?
Když to vezmu obecně, tak asijský badminton je o pět kroků napřed před evropským, jak rychlostně, tak tradicí, že tam většina hráčů má tréninková centra. Jistě je šance s nimi hrát, ale pokud je chce člověk jednou porážet, tak musí vyjet do Asie a absolvovat hodně turnajů, kde se střetne s asijskými badmintonisty. Druhou možností je připravovat se v nejlepších podmínkách v Evropě, což jsou země jako Dánsko, Anglie, Francie.
Když odhlédnete od těch sportovních zážitků, jaké byly Vaše ostatní dojmy z Japonska?
Největší zážitek byl pro mě asi po kulturní stránce, kdy jsme se jeli podívat do města Kamakura, které leží hodinu cesty od Tokia. Tam jsme si prohlédli chrámy a sochu dvanáctimetrového Buddhy, což na mě udělalo velký dojem.
Jaké jsou teď Vaše další cíle do budoucna?
V Japonsku jsem si uvědomil, že když můžu dosáhnout takových úspěchů, tak bych se chtěl příští rok probojovat ještě o kousek dál, protože to bude můj poslední rok v juniorech. Ale můj tréninkový plán směřuje především k olympiádě. Nejprve chci tedy projít juniory a potom v dospělých ty výsledky sbírat. Pokusím se o účast v Riu poprat s Petrem Koukalem i ostatními hráči. Takový dlouhodobější sen je být jednou do třicátého místa ve světovém žebříčku dospělých.
- Mendrek v Japonsku vypadl až v osmifinále zdroj: ČT Brno http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/42/4116/411554.jpg
- V Japonsku vyřadil Mendrek i mistra Evropy Lana zdroj: ČT Brno http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/42/4116/411552.jpg
Jak se díváte na to, že Vás po úspěchu v Japonsku hodně lidí srovnává právě s Petrem Koukalem, nejlepším českým badmintonistou?
Já bych to rozhodně nesrovnával, protože Petr má za sebou mnohem větší úspěchy, vyhrál Mezinárodní mistrovství České republiky. Petrovi se sice v juniorech nepodařilo uhrát takový výsledek, ale v naší kategorii je to jednodušší než pak v dospělých.
Kdo je vaším vzorem v badmintonu – spoluhráč Petr Koukal, nebo váš otec Tomasz, který byl historicky prvním českým olympionikem v tomto sportu?
S Petrem jsme velcí kamarádi a já to beru tak, že se od něho mám ještě hodně co učit. Ale za největší vzor považuji určitě tátu.
Váš otec skončil v roce 1992 na olympijských hrách v Barceloně sedmnáctý, probíhá mezi vámi nějaké hecování, abyste jeho úspěch třeba vyrovnal?
Oba dva rodiče mě v badmintonu podporují natolik, že mi vycházejí ve všem vstříc. Chtějí, aby se mi účast na olympiádě povedla, protože vědí, co tomu obětuji. Otec, jak říká už teď, je na mě hrdý, ale já bych pro svoji rodinu i sám pro sebe chtěl dokázat, že na to mám.
Jakou roli hraje otec ve Vaší badmintonové kariéře?
Do mých patnácti let byl otec můj trenér, teď už se jeho role postupně mění. Z trenéra se stává můj manažer, ale i v trénincích mě má ještě hodně co učit.
Badminton je vaše největší láska, nebo má nějaké konkurenty?
Největší láska je pro mě badminton. Prozatím.