Budapešť - Srpen 1989 je v maďarských dějinách zlomovým okamžikem, neboť právě 1. srpna 1989 Maďarsko na své hranici s Rakouskem definitivně zrušilo přísně střežené hraniční pásmo. Zároveň pozbyla smysl i zvláštní povolení, na jejichž základě bylo možné navštěvovat osady a usedlosti v této po více než čtyři desítky let ostře střežené oblasti s ploty z ostnatých drátů, strážními věžemi a ozbrojenými hlídkami. Na Neziderském jezeře byla zahájena pravidelná lodní doprava a na obou stranách ještě před nedávnem zdánlivě neotřesitelné „železné opony“ začaly jako houby po dešti růst nové hraniční přechody.
S likvidací technického zařízení, které bránilo nelegálním přechodům na hranicích s Rakouskem, začala maďarská armáda už 2. května 1989. Sedmadvacátého června se pak sešel maďarský ministr zahraničí Gyula Horn se svým rakouským protějškem Aloisem Mockem a společně se nechali vyfotografovat při symbolickém stříhání drátěného plotu. K 1. srpnu pak z 260 kilometrů dlouhého úseku západních hranic zmizela zhruba polovina tohoto plotu.
Že pád „železné opony“ v roce 1989 začal právě v Maďarsku, nebyla náhoda. Tamější komunistický režim patřil k těm liberálnějším a na konci 80. let navíc posílilo reformní křídlo uvnitř vládnoucí Maďarské socialistické dělnické strany. Jeho představitelé si uvědomovali, že potenciál kdysi relativně úspěšného „gulášového socialismu“ se již vyčerpal, hospodářství stagnuje, země se propadá do obrovských dluhů, a je tedy potřeba provést změny.
