Brusel - Lisabonská smlouva, která má unii po krachu euroústavy přinést potřebné reformy institucí a rozhodování, měla podle představ svých autorů vstoupit v platnost začátkem roku, aby se její ustanovení mohla uplatnit při volbách do Evropského parlamentu v červnu 2009. K tomu však smlouvu mělo ratifikovat všech 27 členských zemí, což se zatím nepodařilo. Irsko se v referendu vyslovilo proti a nyní se čeká na opakování všelidového hlasování a na konec ratifikace v Česku. V únoru se podařilo smlouvu schválit v Poslanecké sněmovně a právě dnes se k ní mají vyjádřit senátoři. Pokud ji dají senátoři zelenou, dostane se na stůl prezidentu republiky. Zastánci vnímají Lisabonskou smlouvu jako jediný scénář, podle nějž může unie účinně fungovat, odpůrci v ní vidí provaz, který přiškrtí nezávislost jednotlivých zemí.
Předchůdkyni Lisabonské smlouvy, Evropskou ústavu, odsoudili k zániku Nizozemci a Francouzi. Lisabonská smlouva garantuje, že Brusel bez souhlasu členů EU, tedy ani Čechů, nehne s daněmi, sociální politikou ani obranou.
Každý pátý Čech přitom podle průzkumů vůbec netuší, co to vlastně Lisabonská smlouva je. Přestože se o ní vede tak lítý politický boj. Stoupenci říkají, že zvlášť v době krize Lisabonská smlouva Evropanům pomůže lépe rozhodovat. Odpůrci mají za to, že ohrožuje národní suverenitu. Kritikům vadí, že Češi přijdou automaticky o právo mít svého eurokomisaře a budou snáze přehlasovatelní v Evropské radě.
Dopady změn Lisabonské smlouvy by naplno Češi začali pociťovat až od roku 2014, odkdy by se reformní kroky měly naplno rozjet.
Hlavní body Lisabonské smlouvy
- Lisabonská smlouva nenahradí stávající základní smlouvy EU, jen je doplní či upraví. EU získá právní subjektivitu, neboť dosud je unijní právo legislativou Evropského společenství. Smlouva nemá „ústavní“ charakter, nejsou v ní pasáže o společných symbolech EU (mimo jiné o vlajce či hymně). Ve smlouvě bude zmíněna i možnost vystoupit z EU.
- EU bude mít předsedu Evropské rady voleného na dva a půl roku místo současného půlročního rotujícího předsednictví; zástupci členských států budou dál předsedat radám ministrů, nikoli však summitům.
- EU bude mít jakéhosi ministra zahraničí, ač formálně se tak jmenovat nebude. Nová funkce, spojená s místopředsednictvím Evropské komise, skloubí dosavadní úřad vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku a komisaře pro zahraniční vztahy.
- Sníží se počet eurokomisařů z 27 (jeden za každou zemi) na dvě třetiny počtu členských států (po roce 2014). Komisaři budou vybíráni na pět let systémem rovné rotace mezi členskými státy.
- Počet poslanců Evropského parlamentu (EP) by se po volbách v roce 2009 měl snížit ze současných 785 na nejvýše 751; z jedné země může být v EP maximálně 96 a minimálně šest poslanců.
- Při hlasování v Radě ministrů bude rozhodnutí přijato kvalifikovanou většinou, když s ním bude souhlasit 55 procent členských států, které budou představovat 65 procent obyvatel EU. Tento systém se bude ale uplatňovat až od roku 2014, přičemž do roku 2017 bude moci kterákoli země požádat o hlasování systémem, který stanoví smlouva z Nice.
- K efektivnosti rozhodování EU má přispět rozšíření počtu oblastí, v nichž ke schválení stačí kvalifikovaná většina; jednomyslnost zůstane v zahraniční politice, daních, sociální politice či u změn smluv EU.
- Bude zakotven princip oboustranné flexibility - možnost přenášení pravomocí do Bruselu i zpět na členské země.
- Rozšíří se pravomoci Evropského soudního dvora a EP v rámci spolurozhodování o přijímání nové unijní legislativy.
- Zvýší se práva národních parlamentů, které se budou moci dožadovat u Evropské komise, aby přehodnotila své návrhy, pokud bude pochybnost, že překračuje své kompetence.
- V protokolu smlouvy bude odkaz na „ioanninský mechanismus“, který bude popsán v právně nezávazné deklaraci. Jde o podmínky, za jakých je možno dočasně zablokovat rozhodnutí Rady ministrů.
- Jako dodatek a v menším rozsahu zahrnuje Chartu základních práv, přijatou v prosinci 2000 v Nice. Nicméně hlavní text Lisabonské smlouvy se zmiňuje o vyhlášení charty, což jí dává právní závaznost. Británie a Polsko mají stran charty výjimku.
