Komunistický kriminál, kde prožil přibližně pět let, bral jako nutné zlo či osud, nic dobrého mu ta doba nedala. Tak v dnešním Dobrém ránu s ČT zhodnotil nelehkou dobu začátku 50. let jeden z nejlepších útočníků hokejové historie Stanislav Konopásek, který patřil k první vítězné generaci československého hokeje. Unikátní svědectví Stanislava Konopáska popisuje kniha Davida Lukšů a Aleše Palána "Stanislav Konopásek: Hráč, který přežil", na jejímž vydání se podílela Česká televize.
Na slavná tažení československých hokejistů z let 1947 až 1949 vzpomíná dodnes. V Praze v únoru 1947 po jednoznačných výhrách nad Rumuny, Rakušany, Poláky, Švýcary a Belgičany sice československá reprezentace prohrála se Švédskem 2:1, mistrovský titul ale nakonec vybojovala výhrou nad výběrem USA 6:1. Nadšení českých fanoušků si v ničem nezadalo s dnešním fanděním. Poté, co si ze Stockholmu přiváželi titul mistra světa v roce 1949, je vítal téměř celý národ: „Přijížděli jsme vlakem a skoro na každé větší stanici se musel vlak zastavit a vítaly nás davy lidí a potom v Praze nás vezli autobusem s otevřenou střechou.“ Hokejisté tehdy projížděli i přes zaplněné Václavské náměstí.
Stanislav Konopásek se nevyhnul ani odpovědi na otázku týkající se kontroverzní postavy československého hokeje Vladimíra Zábrodského, který jako jediný nebyl odsouzen v rámci vykonstruovaného soudního procesu v roce 1950. Zábrodský podle něj nebyl přímým účastníkem zatčení, nicméně očistil své jméno pravděpodobně tím, že očernil své spoluhráče: „On byl takovým hlavním aktérem toho, že jsme chtěli zůstat ve Švýcarsku, v Davosu, v roce 1948, tak si pořád nedovedu představit, že on z toho takhle vyklouzl.“ Dodnes, když se se Zábrodským setká, cítí hořkost, kamarádství z doby slavných hokejových vítězství je dávno pryč. Jak doplňuje spoluautor knihy Lukšů, veškerá tvrzení ohledně Zábrodského jsou pouhé domněnky a pravda možná již nikdy nevyjde najevo. Nic proti němu přímo nesvědčí a hokejista sám vypovídat nechce.
Stanislav Konopásek patřil ke slavné poválečné hokejové reprezentaci, která po titulu mistrů světa z roku 1947 v Praze vybojovala titul i v roce 1949 ve Stockholmu, kde poprvé porazila Kanadu, která na šampionát v roce 1947 nepřijela. Po únoru 1948 chtěli na turnaji ve švýcarském Davosu emigrovat. Nakonec se ale rozhodli vrátit do vlasti.
Na mistrovství světa do Londýna v roce 1950 však již hokejisté neodletěli. Místo toho putovali všichni kromě kapitána Zábrodského do policejní cely. Komunistické vedení si našlo důstojného reprezentanta do čela obviněných – Bohumila Modrého, který v té době již ani reprezentantem nebyl. V procesu s názvem kauza Modrý a spol., který trval pouhé dva dny, bylo na základě vyprovokovaného incidentu za špionáž a velezradu odsouzeno dvanáct hokejistů. Československo tehdy ze dne na den ztratilo základ hokejové reprezentace.
