Historický magazín z 11. října byl věnován osobnosti Františka Antonína Šporka, od jehož úmrtí letos uplynulo 270 let. Hrabě Špork je jednou z nejpozoruhodnějších osobností českého Baroka. Proslul jako milovník hudby, mecenáš, budovatel rozsáhlých zámeckých areálů v Lysé nad Labem a v Kuksu a také jako znalec literatury a vydavatel úctyhodného množství knih. Špork však upoutával pozornost také svou konfliktní povahou, zálibou v nekonečných sporech a značně svobodomyslným pojímáním katolické víry. O hraběti Šporkovi a kultuře jeho doby hovořil historik umění Jiří Kaše (JK) z Fakulty restaurování Univerzity Pardubice. Moderovala Marie Koldinská.
Hrabě František Antonín Špork a Kuks
Když se řekne hrabě Špork, mnoho lidí si zároveň automaticky vybaví jméno Matyáš Bernard Braun a proslulé alegorie lidských ctností a neřestí. Jak to bylo s pověstným Šporkovým mecenášstvím?
JK: Problém mecenášství je trochu složitější. Naše dnešní představa o mecenátu se liší od skutečnosti v době renesance nebo baroka. Každý majetný člověk, který utrácel peníze za umělecká díla, byl do určité mecenášem. Ovšem klasický moderní mecenát to nebyl. Hovoříme-li pak v tomto kontextu o hraběti Šporkovi, je nutné konstatovat, že množství finančních prostředků, které vložil do výtvarného umění, bylo velmi mnoho.
Neméně důležitá stránka Šporkova mecenášství je Špitální nadace hraběte Františka Antonína Šporka, kterou založil a která fungovala až do roku 1949. Nebyl to jen Šporkův momentální nápad. První dokument, který zmiňuje ideu špitální nadace, pochází už z roku 1695, druhý, definitivní text je z roku 1711. Díky tomu byl postaven špitál s kostelem, který dnes vnímáme jako zámek Kuks. Ve skutečnosti totiž druhá zámecká strana takřka zanikla.
Nadace byla realizována těsně po Šporkově smrti, kdy ji potvrdil císař - bylo to v roce 1739. V roce 1743 se realizace nadačního života ujali Milosrdní bratři, kteří využívali finance celého panství. To byl i první ekonomický problém, protože veškeré finanční prostředky šly na provoz špitálu. Ten byl určen pro sto nemocných a nemajetných mužů, které zaopatřoval jídlem, šatstvem…
Podstatná věc ve spojení s hrabětem Šporkem je divadlo. Souvisí to i s budováním rozsáhlého barokního areálu v Kuksu, který se měl stát vyhlášenými lázněmi. Jeho hosté se zde měli věnovat odpočinku těla i ducha a také navštěvovat divadelní představení. O Šporkovi a barokním divadelnictví hovořil přímo na Kuksu historik Stanislav Bohadlo z Univerzity Hradec Králové (přepis doplňujícího rozhovoru):
Ve svém zámečku Špork určitě hledal pro sebe a svoje hosty i jinou zábavu kromě lovu a lázeňských procedur. Nechal tady proto v roce 1702 postavit dřevěné divadlo, což bylo pět let poté, kdy se na Kuksu odehrálo první divadelní představení. Tehdy tady loutkář Neumann bavil nejmladší ročníky lázeňských hostů představením, kterému říkali Policinello. To byl Pulcinello, tedy komedie dell'arte. Je to jedna z nejstarších zpráv o barokním loutkovém divadle v Čechách, navíc to dokládá vztah s italskou komedií dell'arte.
Provoz divadla, které stálo vedle Hostince u Zlatého slunce, se orientoval na repertoár německých kočovných společností. Většinou to byly vážné náměty z mytologie i historie. Postupně se v nich však začala objevovat komická postava Hanse Wursta, která se vyvinula z harlekýna komedie dell'arte.
Z těchto produkcí se nám dochovala řada divadelních cedulí. Pro kočovné společnosti to byla zajímavá štace na jejich okruhu kulturních center celého Německa.
Později se tady objevily divadelní společnosti, které byly v bližším vztahu se Šporkem a zůstávaly zde i několik let. Jednou z nich byla Defrainova společnost, která na Kuksu hrála ve 20. letech 18. století. Skutečně významnou postavou Defrainovy společnosti byl Heinrich Rademin, skvělý představitel Hanse Wursta.
Šporkovo divadlo nebylo žádné divadlo lokální komedie. Naopak vystihuje významný moment v dějinách evropského divadla, kdy přecházela komedie dell'arte díky improvizované roli Hanse Wursta do typu německého komediálního divadla, hanswurstiády. Rademinovy texty v tom hrají zásadní roli. Rakouští teatrologové je dokonce považují za zakladatelské dílo vídeňské komedie.
Historický magazín (zdroj: ČT24)
V souvislosti s hrabětem Šporkem lze mimo dalších aktivit zmínit také založení známého loveckého Řádu svatého Huberta, který sám daroval císaři Karlovi VI. Pokud ovšem zůstaneme na Kuksu, můžete nastínit, jak vypadal původně? Dnešní podoba se od Šporkových dob podstatně liší.
JK: Dnes vnímáme dva areály - samotný Kuks a takzvaný Nový les (lidově se mu říká Betlém). Ve skutečnosti šlo o velice široce založený barokní krajinný koncept, jehož součástí bylo také Hubertovo údolí, kde byl lovecký zámeček. Toto území bylo severovýchodně od Kuksu. Naopak Nový les, meditativní místo, byl přesně na protější ose.
Většina děl, která tvořila tento koncept, mezitím zanikla. Po Šporkově smrti totiž přišla řada událostí, které areál zničily. Už v roce 1740 to byla povodeň, která zničila celé Labské údolí včetně Domu filozofů, což bývala knihovna. V roce 1757 tudy prošla pruská armáda, ranění tam zanesli choleru, na kterou zemřel významný Šporkův rytec Renz. 1778 tam proti sobě znovu stály pruská rakouská armáda, 1866 totéž.
Před časem jste se vyjádřil, že za Šporka byl Kuks jakýsi Disneyland. Jaké jsou dnešní možnosti využití Kuksu?
JK: Samozřejmě jsem to řekl v nadsázce. Měl jsem na mysli jistou divadelnost, která byla obecně pro barokní kulturu a umění charakteristická a která byla v tomto barokním krajinném konceptu důsledně uplatňována. A to včetně žijících „poustevníků“, kteří pouštěli vodotrysk, když přišli hosté apod.
Tito „poustevníci“ byli přitom regulérní zaměstnanci panství, kteří měli zajištěno, kolik piva týdně dostanou a kdy dostanou ošacení atd. Podobných smluv je zachováno více. Na konci 17. století šlo o obecný jev.
Šporkovská tradice na Kuksu ožívá přinejmenším v podobě festivalu barokního divadla, opery a hudby Theatrum Kuks, který se každoročně odehrává na konci srpna. O historii i současnosti festivalu hovořil jeho ředitel Stanislav Bohadlo (přepis doplňujícího rozhovoru):
Celé údolí i přilehlé lokality, jako jsou Hubertovo údolí nebo Braunův Betlém, považujeme za komponovanou krajinu, která sama o sobě díky sochám či vyřezávaným objektům v živých kmenech stromů vytvářela jakési divadlo pro její návštěvníky.
Nultý ročník v roce 2002 vypadal tak, že šlo o čtyřdenní festival, který jsme záměrně pojmenovali jako festival barokního divadla, opery a hudby. Týká se to ale vlastně všech dalších jevištních útvarů. Tedy kultury, která se tady vytratila s tím, jak po smrti Šporka a Baruna skončil lázeňský provoz. Nechtěli jsme vytvořit barokní festival s tradičním repertoárem, který by mohl probíhat kdekoliv. Chtěli jsme naopak čerpat z Kuksu.
Na příští rok budeme mít možná to štěstí, že získáme proslulý soubor francouzského barokního divadla, který je spojen s festivalem ze Sables. Tato francouzská nota, zde byla za Šporka velmi silná, protože jeho dcera překládala z francouzštiny většinu prací pro Šporkovy tisky. Také bychom tady chtěli udělat Vivaldiho operu Argippo, kterou objevil Ondřej Macek.
Jste spoluautorem knihy o Braunově Betlému, který vytesal přímo do skal v oblasti takzvaného Nového lesa. Jaký je dnešní stav Braunových soch i celého areálu?
JK: Je to postupný zánik Šporkovy myšlenky. Přispěla k tomu ještě jedna zásadní okolnost: V roce 1780 se v celém prostoru Nového lesa začal těžit kámen pro stavbu Josefovské pevnosti. To samozřejmé znamenalo dramatický zásah do okolí soch v Betlémě, který se, přestože se tehdejší vojenská správa o sochy starala slušně, na tom významně podepsal.
Jak to vypadalo v pozdější době s restaurátorskými zásahy nebo pokusy zachránit sochy a reliéfy?
JK: Je to 110 let trvající příběh zoufalého boje o záchranu těchto soch, protože tady nejde vůbec o jednoduchý proces. Velkým nepřítelem těchto děl je voda. I proto jsem zmiňoval lomovou činnost, která úplně změnila chování spodní vody, jejímž působením všechna díla v Betlémě velmi trpí.
V poslední době nebyl žádný restaurátorský zásah na sochách v Betlémě prováděn, protože se stále váhá, co udělat s biologickým napadením (řasa, lišejník, mech, bříza). Odstranění těchto jevů je velmi obtížným restauračním a konzervačním zákrokem.
Co byste jako historik umění a profesor fakulty, kde se školí noví restaurátoři, navrhoval?
JK: Nenasazovat hurá styl. Musí zvítězit drobná denní práce, soustavná péče - kultivovaný přístup k dílům. Velmi by pomohlo, a to nás teprve čeká, „chirurgické“ odstranění bionapadení. Bez něj nejsou další kroky možné.
To vše souvisí s tím, že bionapadení může být odstraněno až tehdy, kdy z kamene ustoupí voda. Dokud do něj vzlíná, je to ideální prostředí pro vyšší a nižší botanické organismy.
Závěrečné zamyšlení nad jednou z nejoriginálnějších i nejkontroverznější osobností českého baroka patří Stanislavu Bohadlovi (přepis doplňujícího rozhovoru):
Vždy v duchu hájím hraběte Šporka, když se o něm hovoří jako o mecenáši a osobnosti, která velmi dala na ohlas a účelově zřizovala různé atrakce a produkce, aby si zvedla sebevědomí, případně společenskou prestiž. Tento moment v tom asi byl, nedovedu si ale představit, že by do svých filantropických projektů obětoval téměř celé jmění jen proto, aby se ukázal. Špork to velmi dobře vnímal. Navíc byl geniální manažer v tom smyslu, že nikdo tak rychle nezískal kolem sebe tolik významné osobnosti ze všech možných oborů.
(redakčně kráceno)