V pozici vedoucí produkce pracuje Danuše Břeská už desítky let. Do ostravského televizního studia nastoupila hned po střední škole a začínala jako asistentka produkce v redakci umělecké tvorby, kde se dělala dramatická tvorba, hudba, zábava, divadelní přenosy, koncerty, různé hudební festivaly atd. Na svém kontě má tisíce vyrobených pořadů různých žánrů – od zábavy, přes hudbu i divadlo, až po dokumenty.
Dano, je nějaký druh pořadu, se kterým zkušenost nemáš?
Ale ano, pořady zpravodajské a sportovní.
Představ nám práci vedoucího produkce…
My jsme složka, která zajišťuje výrobu. Od vytvoření finančního rozpočtu, přes zajištění všeho, co s natáčením souvisí, až po následné vyúčtování. Konkrétně? Záleží na druhu pořadu. Obecně se ale dá říct, že vedoucí produkce v momentě, kdy dostane přidělený výrobní úkol, musí zajistit natáčecí štáb, kamery, dopravu, domluví se s účinkujícími. Po dohodě s dramaturgem, režisérem a hlavním kameramanem, zajistí místa natáčení, dohodne honoráře, přichystá smlouvy,…. Pokud není pořad vysílán živě, tak musí zajistit a naplánovat taky postprodukci výroby – natahování natočeného materiálu, střižny, přepisy, zvukovýrobu a nakonec schvalovací projekci, na které se rozhodne, zda je pořad technicky i obsahově v pořádku. Tím to ale nekončí, naopak začíná další fáze kancelářské práce s ukončením pořadu.
S kým musí vedoucí produkce spolupracovat při přípravě natáčení pořadu?
S dramaturgem pořadu, s režisérem a hlavním kameramanem, to je takový základ. A vedoucí produkce pak udělá pořadu „servis“. V případě velkého pořadu anebo úplně nového se dělá i tzv. explikace. Sejde se základní štáb rozšířený o rekvizitáře, asistenta režie, případně i o hlavního osvětlovače, a probere se celý scénář a veškerý postup, jak se bude pracovat.
Co se ti na práci vedoucího výroby líbí?
Rozmanitost. Můžu si vyzkoušet spoustu věcí, ke kterým bych se v jiném zaměstnání vůbec nedostala. Navštívím místa, kam bych se taky nikdy nedostala, aspoň doufám, teď mě totiž napadlo vězení, kde jsem nedávno točila, a tam bych se ani dostat nechtěla (smích). Díky natáčení aspoň vím, jak to tam vypadá. Poznám taky spoustu zajímavých lidí…. Nejvíc mě baví být při natáčení. Většinu času i práce ale strávím v kanceláři s telefonem, propiskou, kalkulačkou a hlavně počítačem.
Tři důležité vlastnosti produkčního?
Asertivita, komunikativnost, znalost ekonomiky.
Bez koho by ses neobešla?
Bez své asistentky Lenky Kordulové. To je moje pravá ruka. My jsme tak sehraná dvojice, že když si nemůžu vzpomenout na nějaké jméno, Lenka řekne první písmeno a já to dopovím. Za těch pár let jsme zcela myšlenkově napojeny. Na všech pořadech dělá se mnou a já jsem hrozně ráda, že ji mám.
Které pořady jsi dělala nejčastěji?
Cyklické - hudební a zábavné. Takovou raritou ostravského studia bylo „Tak neváhej a toč!“, které se vysílalo skoro 15 let a ve své době bylo divácky velmi úspěšné. To dokazuje i nejvyšší umístění v soutěži Týtý a vysoká sledovanost. Z těch hudebních pořadů to je Medúza, která se taky pochopitelně s časem mění a vysílá se už 20 let. A desítku oslavila i Hodina pravdy.
A nejraději?
Hodina pravdy. To byl můj nejoblíbenější pořad. Pracovala na něm výborná parta lidí, všichni za těch deset let přesně věděli, co mají dělat, štáb fungoval jako hodinky. To byla radost. A každý díl byl jiný. Soutěžící měli často kromě odvahy i smysl pro humor.
Jaká byla spolupráce s rodinami?
Já si myslím, že velice příjemná. Nejtěžší bylo vybrat a zajistit ceny do daného finančního limitu. Někdy si je totiž soutěžící vybírali na internetu, jindy to byly úplné nesmysly. Pro všechny to ale byla radost. Hrát o něco, co by si normálně nekoupili. Takhle si mohli splnit přání. Máme i velice kladné ohlasy od těch rodin, které nevyhrály. Úkol nesplnili, přesto ze studia odjeli spokojeni.
Zkoušela na vás některá rodina i nějaké finty v případě, že se jim nepodařilo úkol „nacvičit“?
Tak o pár rodinách jsme si to mysleli, ale nejde to pochopitelně dokázat. Z těch 270 ti rodin bylo snad jenom pět, které „zlobily“.
Jak osobně jsi prožívala ty opravdové chvilky Hodiny pravdy, kdy soutěžící jeli naostro?
No hrozně. Se svojí kolegyní jsme často i brečely, když nějaká rodina nevyhrála a my viděly ty překvapené nebo zklamané obličeje hlavně u malých dětí. Takže ano, dost těžce jsme to nesly. A prožívaly jsme to s nimi.
Jsi hravá?
Ano (smích).
Vyzkoušela sis na vlastní kůži některý z úkolů Hodiny pravdy?
My jsme spoustu těch úkolů zkoušeli hlavně před natáčením, abychom zjistili, jestli jsou pravidla nastavena optimálně k tomu, aby úkol nebyl úplně jednoduchý a zase aby byl splnitelný. Spoustu těch úkolů jsme zkoušeli i v kanceláři.
Kterou disciplínu bys rozhodně nechtěla dostat za úkol?
V posledním díle byl pěvecký úkol. Paní na tom byla si tak jako já, tak mi jí bylo hodně líto. Takže zpěv. To bych asi se svým hudebním nadáním nedala.
Kdybys mohla něco vrátit na obrazovku, co by to bylo?
Já bych chtěla pokračovat v „Hodině pravdy“. A asi bych vrátila i „Tak neváhej a toč!“. To si myslím, že je věčný formát, který by mohl pokračovat.
Ptala se: Taťána Reková
