Brusel - Pro vývoj Evropské unie je datum 7. únor 1992 zcela zásadní. Tehdy ministři zahraničních věcí a financí v Nizozemsku podepsali takzvanou Maastrichtskou smlouvu. První signály o vytvoření Evropské unie vyslalo tehdejší Evropské hospodářské společenství už v 70. letech, na konkrétních principech se ale zástupci evropských vlád dohodli až o dvacet let později. Důležitý dokument, který stál u zrodu celé unie, vešel v platnost 1. listopadu 1993.
Maastrichtská smlouva pro unii stanovila tři základní oblasti, ve kterých státy hodlaly do budoucna upevňovat spolupráci. Jednalo se o hospodářskou a měnovou unii, společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a užší spolupráci v oblasti vnitra a justice. Ačkoliv jsou dnes tyto tři cíle papírově splněny, otázkou zůstává jejich praktické fungování a zejména úspěšnost. Pilíře Maastrichtské smlouvy navíc de facto anulovala Lisabonská smlouva.
Ratifikaci Maastrichtské smlouvy na počátku 90. let zpozdili Dánové. Ti ji v prvním referendu v červnu 1992 odmítli a schválili až o rok později poté, co jim byly uděleny výjimky. Mezi nimi bylo například právo nepodílet se na společné měně ani na společné obranné politice. V Německu měl poslední slovo až v říjnu 1993 ústavní soud, který řešil stížnosti na nesoulad smlouvy s německou ústavou.
I přes veškeré problémy se ale podařilo vytvořit největší jednotný trh na světě, v němž funguje volný pohyb osob, zboží, kapitálu a služeb. Podnětem k jeho vzniku byla snaha čelit v 80. letech vzrůstající konkurenci USA a Japonska. V roce 2000 si EU stanovila cíl do roku 2010 USA předstihnout, aniž by se ovšem zřekla velkorysého sociálního modelu. V polovině desetiletky EU mety omezila na obnovu růstu a snížení nezaměstnanosti.
Společenství je od roku 1993 unií
Díky smlouvě se evropské integrační snahy začaly jinak označovat. Od listopadu 1993 se totiž pro evropské společenství používá název Evropská unie. Ta ale jako právní subjekt vznikla až 1. prosince 2009, kdy začala platit Lisabonská smlouva. Ještě do té doby měly právní subjektivitu dvě (dříve tři) seskupení – ES (předtím označení Evropské hospodářské společenství) a Evropské společenství pro atomovou energii (EURATOM). Tím třetím bylo v červenci 2002 zaniklé Evropské sdružení uhlí a oceli (ESUO).
Jaké smlouvy přišly po Maastrichtu
Smlouva o hospodářské, měnové a politické unii je jednou ze základních smluv EU. Její první verze, takzvaná maastrichtská, byla dosud třikrát pozměněna, a to smlouvami amsterdamskou, niceskou a Lisabonskou.
Amsterdamská smlouva (květen 1999): rozšířila práva občanů EU (například přístup k dokumentům EU), odstranila poslední překážky pro volný pohyb osob (vstup do unie vyžaduje převzetí schengenských dohod) či vytvořila úřad vysokého představitele pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku.
Niceská smlouva (únor 2003): přijata po historicky nejdelším, čtyřdenním, evropském summitu v prosinci 2000. Smlouva připravila unii na největší rozšíření v dějinách, kdy v květnu 2004 do společenství přistoupilo 10 zemí, včetně Česka. Zejména reformovala unijní instituce a rozšířila oblasti, v nichž ke schválení stačí kvalifikovaná většina, aby s více členy mohla EU lépe fungovat. Počítá ale nejvýše s 27 státy.
Lisabonská smlouva (prosinec 2009): vznikla kvůli dalšímu rozšíření EU a zefektivnění fungování (dále zúžila okruh oblastí, v nichž je nutné jednomyslné hlasování). Díky smlouvě unie získala svého prvního prezidenta a ministryni zahraničí. Nahradila euroústavu (z roku 2004), jejíž ratifikaci zmrazili v referendech Francouzi a Nizozemci a z níž převzala značnou část.
