Jaromír Hanzlík od svých osmnácti let patřil k nejoblíbenějším a nejobsazovanějším hercům. Celých třicet let obětoval vinohradskému divadlu a český film 70. a 80. let se bez něj téměř neobešel. Jednoho dne ovšem pověsil herectví na hřebík a krátce na to, v roce 1992, se odstěhoval do švýcarského Bernu. Najednou totiž zjistil, že je jak veverka v bubnu – obrovské kvantum práce ho stravovalo. Po letech se na televizní obrazovky i do filmu vrátil, na prkna, co znamenají svět však už znovu nevstoupil. Jaromíra Hanzlíka zpovídala v pořadu Před půlnocí z 26. srpna Šárka Bednářová.
„Dnes už jsem pan Bejvávalo,“ říká Jaromír Hanzlík
Jsem ráda, že jsem vás získala pro tento rozhovor. V poslední době totiž rozhovory příliš nedáváte. Čím to?
Čím to… Protože když někdy někde něco řeknu, vždycky to překroutí.
Narodil jste se v Českém Těšíně. Jak se to stalo? Vaši rodiče pocházeli z tohoto kraje?
Moji rodiče pocházeli z Prahy, ale můj tatínek byl v roce 1948 v angažmá v Českém Těšíně jako mladokomik v operetě. Tehdy tam ještě nebylo divadlo, tak se hrálo v hotelu Piast. A to víte, jako mladý pohledný člověk měl v operetě spoustu přítelkyň. Moje maminka, která mě tehdy čekala, se rozhodla podívat se za tatínkem, jak se mu daří. A když zjistila všechny okolnosti, dostala z toho takový šok, že předčasně porodila. Díky tomu budu mít navždy napsaný jako místo rodiště Český Těšín.
Před půlnocí (zdroj: ČT24)
Vlastníte i symbolický klíč od Českého Těšína. Cítíte se tak trochu Slezanem?
Vy tedy víte opravdu všechno… S vinohradským divadlem jsme jezdili na Ostravsko poměrně často. Jednou, když jsme hráli v Českém Těšíně, za mnou přišli z tehdejšího národního výboru a pozvali mě na radnici. Tam jsem dostal klíč na dřevěné desce s tím, že je to klíč od mého rodného města. Ještě ho mám schovaný.
Jinak musím říct, že jsem se v Českém Těšíně skutečně jenom narodil. Jakmile jsem byl schopen transportu, odvezli mě zpátky do Prahy.
Hrával jste už jako malé dítě. Vzpomínáte na svou první roli?
Moje maminka byla u televize od jejího vzniku. Jako asistentka režie působila v redakci vysílání pro děti a mládež. A protože jsem byl dítě a pak taky mládež, máma mě brala logicky s sebou, když někoho potřebovali do komparsu. Takže jsem k tomu přičichl velmi záhy.
Poprvé jsem se objevil před kamerou ještě v živém vysílání z Měšťanské besedy. Jmenovalo se to snad Duchcovský viadukt, bylo to o nějaké dělnické stávce. Četníci měli zaútočit na dělníky a já jsem tam hrál dítě, které přibíhá a křičí: „Četníci jdou, četníci jdou!“ To byla má první slova před kamerou.
A tam si vás asi režisér všiml a dráha se rozjela…
Ne, ne, ne. Jednou jsem jel ještě jako dítě v tramvaji (miloval jsem tramvaje, kde se dalo naskakovat a vyskakovat za jízdy) a naskočil tam chlap, který mi šlápl na nohu. Hrozně to bolelo, tak jsem mu vynadal. Chytnul mě za ucho a na příští stanici vyvedl ven. Tam se mě zeptal, jak se jmenuji, co jsem zač…, prostě vyzvěděl všechno.
Pak se ukázalo, že to byl televizní režisér Pavel Kraus, který ale vůbec netušil, že moje maminka dělá v televizi. On mě jen zkoušel, když viděl, jaký jsem spratek, protože potřeboval do své inscenace zlého pionýra. Nakonec mě obsadil a máma ani netušila, že jsem dostal velkou roli v televizi, natož že mi šlápnul na nohu režisér v tramvaji.
Vaším idolem byl skvělý francouzský herec Gérard Philipe. Někdo by mohl říct, že jste jeho české alter ego. Cítíte se tak?
Prosím vás, to nemůžete říkat. V nějakém rozhovoru jsem se zmínil, že mám rád Gérarda Philipa. A hned byl titulek: Gérard Philipe – dlouho nic a potom: já.
Je to jinak: Jako kluk jsem milovalromantické dobrodružné filmy. A když jsem viděl Fanfána Tulipána, kde hrál Gérard Philipe s Ginou Lollobrigidou, což byla krásná ženská, chtěl jsem být Fanfán Tulipán.
Možná jste pak částečně takovým Fanfánem Tulipánem byl…
Jste mladá, nemůžete to vědět… No, bohužel nebyl. Rád bych. Ještě dneska bych chtěl být Fanfán Tulipán, ale jsem spíš jenom Fanfán.
V každém případě jste byl už v osmnácti letech angažován vinohradským divadlem. Společnou šatnu jste měl s Vlastimilem Brodským, Radkem Brzobohatým. To muselo být velké vyznamenání. Jak na své začátky vzpomínáte?
Někdy v březnu jsem úspěšně udělal zkoušku na DAMU a měl jsem nastoupit k profesoru Miloši Nedbalovi. Byl to tehdy docela pěkný ročník, a tak jsem se tam těšil.
Tenkrát ovšem přišel na Vinohrady nový ředitel doktor František Pavlíček a hledal nové tváře. Jiřina Jirásková a Jiří Pleskot, kteří hráli ve filmu Bloudění moje rodiče, mu řekli, že znají takového docela šikovného kluka, a ať se na něj podívá. To mi úplně změnilo život.
Pan doktor si nechal pustit nějaké filmy, které jsem tehdy natočil, a zavolal si mě. U něj v ředitelně se mě zeptal: „Co kdybys šel místo na školu k nám do divadla?“ Koukal jsem jako blázen. Přišel jsem domů a tatínek řekl: „Vyloučená věc, musíš mít diplom ze školy, kdo není študovanej, nic neznamená.“
Trvalo to poměrně dlouho. Nejdříve si doktor Pavlíček s mým tatínkem dopisoval, pak se dohadovali. Dopadlo to tak, že moji pozdější kolegové tatínka, také herce, ukecali – „nejlepší škola je jeviště, tak ho tam pusť“. No, a táta mě nakonec pustil.
Takže 6. 6. 1966 jsem maturoval na Nerudově gymnáziu v Praze a 14. 6. 1966 jsem stál na jevišti vinohradského divadla vedle Miloše Kopeckého a Vlastimila Brodského, protože jsem zaskakoval za Milana Stehlíka, který odcházel do Národního divadla. Hrál jsem roli studenta, kdy jsem na začátku vešel s Honzou Schánilcem k profesorovi (Miloši Kopeckému), který čeká dámskou návštěvu. Ten nás zavřel do skříně a my jsme celé první jednání (asi 40 minut) seděli s Honzou ve skříni.
Od 1. září jsem pak nastoupil jako řádný herec vinohradského divadla. Přijali mě bezvadně, protože jsem byl benjamínek. Přišel jsem tam v krátkých kalhotách a měl akorát ty velké uši.
Kdo byl vaším divadelním tátou, rádcem?
Dal jsem na všechny, protože jsem tam přišel jako nepopsaný list. Všichni byli moji strýčkové a tety.
Měl jsem jednu výhodu, možná nevýhodu. Tím, jak můj tatínek trval na tom, abych šel na školu, mu doktor Pavlíček slíbil, že když mě pustí do divadla bez školy, moji budoucí kolegové herci se o mě budou starat a nahradí mi vzdělání ze školy. Takže v první smlouvě mám napsané, že se o moje vzdělání budou starat pánové Pleskot, Racek a Kopecký. Moje univerzity tak probíhaly velmi pikantním způsobem.
Profesorem mého srdce byl Miloš Kopecký, který vždycky říkal: „Divadlo se nedá naučit, to nejde. Ale jestli se chceš naučit divadlo, můžu tě naučit život.“ Tak jsem žil s Milošem Kopeckým jeho turbulentní život a bylo to úžasné.
Hodně jste hrával v 70. letech, normalizačních letech. Normalizační filmy se vám ale jaksi vyhýbaly. Jak to?
Zase jsem měl kliku. Mým guru v divadle i v televizi byl režisér Jaroslav Dudek. Druhý režisér, který si mě oblíbil a velice často obsazoval, byl František Filip. Tito dva chlapi byli bezvadní. Měli jsme totiž dohodu, že když se na mě řítila nějaká katastrofa v podobě role, kterou bych nechtěl dělat, zavolal jsem Frantovi Filipovi. Pak jsem se jen vymluvil že bych to hrozně rád hrál, ale bohužel připravuji roli s Františkem Filipem. Velmi často mi to „schlamstli“.
Po sametové revoluci, vlastně na vrcholu své kariéry, jste herectví opustil. O herectví se říká, že je to droga, vy jste tuto „závislost“ dokázal překonat. Pokušení zůstat přesto muselo být silné?
Nikomu bych to nepřál. Nejenže jsem za těch třicet let hrál na Vinohradech ty největší role, jaké si dokážete představit, ale navíc jsem k tomu točil v televizi a hrál ve filmech. Té práce bylo skutečně „neúrekom“. Ještě do toho přišel i režimní zvrat, kdy jsme jezdili a nespali. Prostě se to najednou sečetlo.
Když tyto hektické dny přestaly a začalo to fungovat, stala se Jiřina Jirásková, která stála u kolébky mého herectví, ředitelkou Divadla na Vinohradech. V ten okamžik jsem věděl, že nemám vnitřní sílu. Neměl jsem čas na nic – číst, dívat se na kolegy, jak to hrají… Jenom jsem vydával a neměl čas nic přijmout. Věděl jsem, že se musím trochu okysličit, odpočinout si.
Až jsem si najednou uvědomil, že je ta chvíle, a požádal jsem Jiřinu Jiráskovou, jestli by mi umožnila, abych jednu sezónu nezkoušel. Ona na to, že jsem se zbláznil, že ji nemůžu opustit, když právě nastoupila do funkce. Na to jsem odpověděl: „Jiřinko, kdybych měl zlomenou nohu, bylo by to vidět. Ale já mám zlomenou duši, a to vidět není.“ Zkrátka jsme se nedohodli. Vyřešil jsem to tak, že jsem na nějaký papír napsal, že dávám výpověď. A Jiřinka, jak byla taková zhrzená, to podepsala.
Odešel jsem v domnění, že je to na jednu sezónu. Byl to rok, byly to dva roky a dnes je to moc let. A teď už bych asi neměl sílu se vrátit.
Přesto jste se do českého filmu i do televize vrátil. Co vás zlákalo?
Dostával jsem různé nabídky a zvažoval jsem je a dělal jsem v televizi, ale ne tak často, jak bylo zvykem. Hlavně k divadlu jsem se nevrátil.
A to už se vrátit ani nechcete?
Domnívám se, že to ani nejde. Jde to, když se to někam vyvíjí. Dnes už jsem pan Bejvávalo. Kdybych dnes vstoupil na jeviště, asi bych se svou náročností neuspěl. Dnes se to dělá trochu lehčí rukou. Druhá věc je, že bych si asi nerozuměl s režiséry (já bych „nezkous“ je a oni mě). Mým guru byl Jaroslav Dudek, a ten když odešel, odešla s ním má půlka.
A další věc je: Dostával jsem hodně nabídek z různých divadel, abych udělal svůj comeback. Věděl jsem ale, že je 90procentní šance, že se to nepodaří a že by kritici s chutí napsali, že Hanzlíkův comeback se nepodařil. Takže lepší je, když si diváci řeknou, že to býval dobrý herec, než aby řekli, že už to není ono.
Chtěl byste se někdy vrátit do Čech natrvalo?
Co to povídáte? Vždy jsem tady žil. Walda Matuška říkal, že je Čech, který má chalupu na Floridě. A já jsem měl také takový druhý domov.
Demokracii přinesla sametová revoluce, od které letos uplyne už 20 let. Jak se díváte na polistopadový vývoj?
Když jdete v Bernu po ulici nebo jedete tramvají, není výjimkou, že potkáte Bundesrata (jeden ze sedmi vládců, „prezidentů“, Švýcarska). Lidé ho srdečně pozdraví atd. Tady v Čechách jsem žádného politika na ulici nepotkal. Tady totiž jezdí rychlými auty nebo létají vrtulníky. Zatím máme k demokracii takového typu, který znám já, daleko. Nutno ovšem dodat, že Švýcaři mají demokracii o hodně déle než my.
Doufám, že přijde doba, kdy potkám nějakého pana politika a budu ho moci pozdravit jako občan a jeho volič.
Šel byste do politiky?
Vy jste se zbláznila, ženská…
Třeba kdyby vám někdo dal nabídku jako panu Jandákovi dělat ministra kultury?
Nejsem Jandák, v žádném ohledu. Mě by to ani nenapadlo.
Jaká je vaše představa o další životní roli? Máte ještě nějaké sny, kterých byste chtěl dosáhnout?
Opravdu bych chtěl dostat roli, která by mi sedla, která by oslovila diváky. Před časem jsem hrál takového bezdomovce v televizní inscenaci Svědek. Moc mě to bavilo a lidé pak říkali, že to bylo překvapení a že jsem to hrál hezky. Chtěl bych znovu zažít, aby lidé říkali, že to nečekali. Kdyby mi takovou šanci někdo dal, byl bych moc rád. Bohužel tady ale nejsou dobří scenáristé. Jakmile se totiž nějaký dobrý objeví, hned ho zaberou televize, které dělají ty blbosti, nekonečné seriály. Ti mladí se pak nemohou vypsat do dobré podoby, jsou z nich fabrikanti.
Myslíte, že seriály degenerují herecké řemeslo?
Dnešní seriály ano. Herci tam chodí jako do fabriky a neví, jak jejich postava dopadne. Když se točily Dietlovy seriály, které byly podle mě velmi dobré (Jarda Dietel byl genius), herci nejdříve jasně věděli, kam jejich postava směřuje a jak vypadá. Pak se to natočilo. Dnes herci dostanou jeden dva díly, aby si k tomu mohli „čuchnout“, jinak se to píše za běhu. Realizátoři pak dýchají na záda autorům, kteří nestíhají, a podle toho to taky vypadá.
(redakčně kráceno)