Brno - Ještě před nedávnem zvažovala, zda nekývne na nabídku pracovat ve vědecké laboratoři v Kalifornii nebo ve Vídni. Nakonec dala osmadvacetiletá Veronika Altmannová přednost kariéře při své alma mater na Masarykově univerzitě v Brně. Jako mladá vědkyně dostala příležitost věnovat se tomu, co ji momentálně nejvíc zajímá a v čem je úspěšná – výzkumu opravných mechanismů DNA. Jak sama říká, v Brně ji udrželo hlavně to, že chce dokončit rozdělanou práci, a přestože „není na peníze“, připouští, že i slušná odměna. Průměrný plat mladých postdoktorandů, na který univerzita získala peníze z Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost, se pohybuje od 40 do 50 tisíc korun. Tedy jen o něco níže, než mají mladí lidé na stejné pozici v zahraničí.
Je jedním z těch mladých vědců, které nechtěla nechat Masarykova univerzita „upláchnout“ do zahraničí. Jsou prostě příliš dobří. Příležitostí přitom měla Veronika dost. Její zahraniční zkušenosti v těch nejlepších laboratořích světa se dají počítat na roky. Nakonec ale přesto zůstala doma, alespoň na tři roky. „Když jsem se rozhodovala, věděla jsem, že v Americe, kde jsem strávila nějaký čas v době studia, jsou nejlepší laboratoře na světě. Ale život tam mě neoslovoval. Svůj výběr jsem tedy zúžila na Evropu, a nakonec po úspěšném konkurzu zůstala v Brně,“ popsala svoji cestu do laboratoře v Brně.
Dnes bydlí v pronajatém bytě se svojí sestrou, studentkou geografie. Ráno vstává velmi brzy, do „práce“ odchází o půl sedmé. A je v ní dlouho do večera. Vědecky bádá. Představě o šíleném vědci se směje a tvrdí, že její zaměstnání je daleko rozmanitější, než si mnoho lidí myslí. „Není to běžná práce úředníka, který sedí za přepážkou. Já dělám pokusy v laboratoři, pracuji na počítači, studuji odbornou literaturu. Když je potřeba napsat zprávu o výzkumu, musím umět pracovat třeba s grafickými programy. Můj den rozhodně nemá osm pracovních hodin, po nichž zavřete dveře a odcházíte domů,“ popisuje mladá vědkyně. To, co dělá, není podle jejích slov pro každého. Vědecká práce vyžaduje především trpělivost. „Neúspěch je denní chleba a člověk se s tím musí naučit žít. Cholerik by u toho asi nevydržel a všechny ty drahé přístroje by občas rozbil,“ směje se.
Její životní dráha vědkyně začala vlastně už na střední škole. Chemie a biologie byly obory, které ji bavily tak moc, že se rozhodla si je po střední škole vystudovat. Po biochemii na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity následovalo úspěšné doktorské studium molekulární chemie a po něm přišla dráha postdoktorandky. Ve výběrovém řizení na svoji současnou pozici uspěla v konkurenci patnácti uchazečů z Česka i zahraničí. Dnes pracuje v kolektivu dvanácti stejně mladých lidí, mezi nimiž nechybí dva Indové. A dělá práci, která ji opravdu baví. „Když se říká, že věda je z devadesáti procent o zklamání a jen z deseti o úspěchu, je to pravda. A já mám zřejmě více toho úspěchu nebo spíše štěstí,“ říká Veronika, která nejde po Nobelovce nebo vývoji léku na rakovinu. Chce se prostě jen pořád učit a zkoušet nové věci.
Že z ní jednou bude vědkyně, si od dětství rozhodně nemyslela. A k milované chemii ji rozhodně nikdo doma nevedl. Všichni měli z oboru plného pokusů obrovskou obavu. Chtěla být stejně jako hodně holčiček strojvedoucí, učitelkou nebo třeba prodavačkou. Z Březové u Broumova v severovýchodní části Čech to navíc do „vědeckého světa“ tak blízko rozhodně nebylo. Veronika to přesto dokázala. Bádat je prostě její gusto, v něm se našla. Přesto si nepřipadá nijak výjimečná. O víkendu zajdu do kina nebo do hospůdky a v létě jsem pořád na túrách. Připadám si celkem normální," dodává.
Možná i díky dvěma stům milionů korun, které univerzita na honorování mladých výzkumníků získala. S finanční odměnou za svoji práci si nepřipadá frustrovaná jako mnoho jiných vědců v České republice, kteří jsou podle tabulkových platů mnohdy honorováni hůře než profese bez vzdělání. „Nástup nových kolegů představuje pro univerzitu velké obohacení, postdoktorandi totiž většinou vykazují ty nejkvalitnější pracovní výsledky. Jsou to hotoví vědečtí pracovníci, kteří na jedné straně nejsou tolik zatíženi výukou jako doktorandi, ale na druhou stranu ještě nemají ještě takové administrativní povinnosti jako vedoucí týmů, takže se mohou maximálně věnovat výzkumu,“ popsal Lumír Krejčí z Biologického ústavu Lékařské fakulty Masarykovy univerzity.
V předchozích letech bylo podle mluvčí Masarykovy univerzity Terezy Fojtové tyto vědce obtížné získat. Ti, kteří nezamířili do zahraničí, buď na kariéru výzkumníka rezignují, nebo odchází do soukromého sektoru. „A to je obrovská škoda,“ dodala Fojtová. Největší část nových vědeckých pracovníků míří do laboratoří přírodovědecké a lékařské fakulty, někteří na právnickou, ekonomicko-správní a pedagogickou fakultu, ale také na fakultu sociálních studií a informatiky.
O obsazení konkrétních pozic rozhodovali mentoři daných oborů a externí panely specialistů. Na každé místo se hlásilo 15 až 20 uchazečů, často ze zahraničí. Jako atraktivní lokalitu vnímají Česko především mladí výzkumníci z jihu Evropy nebo Indie. V projektu totiž existuje podmínka, že polovina přijímaných pracovníků musí pocházet ze zahraničí. „Takové nastavení vítáme, zajišťuje se tím, že se vědecké prostředí mění, a přichází k nám poznatky odjinud,“ dodal Krejčí.
