90. let od narození amerického prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho

Jsou lidé, kteří zůstanou věčně mladí. Násilí dvacátého století tento osud připravilo řadě postav, jejichž život byl přetržen způsobem, který zakonzervoval jejich podobu v našich hlavách tak, jak ji známe z literatury a vizuálních médií. Anne Franková bude už navždy oním třináctiletým děvčetem, které si v úkrytu vede svůj deník, John Lennon nebude nikdy senilní a amerického prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho si sotva můžeme představit jako vetchého starce. Jeho život ukončily kulky atentátníka v texaském Dallasu v listopadu 1963. Hlavě Spojených států bylo tehdy šestačtyřicet let. Kennedy sice trpěl řadou nemocí a zranění, ale o těch věděl jen poměrně úzký okruh lidí, a veřejnost ho vnímala jako muže v plné síle a jako symbol nové generace plné sebedůvěry a víry v Ameriku jako hlavní sílu dobra ve světě. Kennedy se narodil před devadesáti lety 29. května roku 1917 v Brookline ve státě Massachusetts a byl tak prvním pánem Bílého domu, který se narodil ve dvacátém století.

Historický magazín z 2. června se věnoval životu a kariéře 35. prezidenta Spojených států, ale i legendě, která je spjata s jeho jménem. Moderátor Petr Brod si k osobnosti J.F. Kennedyho pozval Elišku Haškovou Coolidge (EHC), která v letech 1963-81 pracovala v Bílém domě, kde mimo jiné vedla oddělení styku s veřejností, a historika Václava Horčičku (VH) z Ústavu světových dějin FF Univerzity Karlovy.

Z jakého prostředí J.F. Kennedy pocházel?
EHC: Pocházel z Bostonu z velice bohaté rodiny. Tatínek byl americkým velvyslancem ve Velké Británii, ale také velice úspěšným podnikatelem, který neměl však vždy tu nejlepší reputaci.

Rodina byla irského původu. Jakou roli hrálo to, že byli věrnými příslušníky katolické církve?
EHC: V Americe nikdy nebyl katolický prezident, takže to hrálo velikou roli. Američané v tu dobu byli velice vzdáleni tomu akceptovat prezidenta katolíka. Kennedymu pomohl k tomu, aby byl vyhrál jeho budoucí viceprezident Lyndon B. Johnson. Šlo o jakýsi tandem, který ve volbách zaúčinkoval.

Jak vůbec začala kariéra J. F. Kennedyho? Zúčastnil se války, to také jistě hrálo určitou úlohu.
VH: Určitě ano. On byl hrdinou, protože se mu podařilo zachránit námořníky při potopení lodě, které velel. A tato pověst námořního hrdiny mu pomáhala při pozdější předvolební kampani, kdy se na to často poukazovalo právě ve vztahu s jeho katolicismem. Jinak on nezačínal svoji kariéru, jak bychom si představovali, klasicky od místních voleb přes místní sněmovnu, guvernéra, a pak až do vysokých federálních pater. Ale začal už bezprostředně po válce kandidaturou do Sněmovny reprezentantů, v níž strávil tři funkční období, a potom postoupil do Senátu. Padesátá léta pak strávil jako senátor za Massachusetts.

Jak by se dal charakterizovat jeho politický postoj? Byl liberál, nebo byl konzervativní?
VH: Jeho postoj se vyvíjel. I jako liberál měl v prezidentské kampani problémy, když musel oslovit stranické liberály. Právě oni měli ke Kennedymu nedůvěru, což bylo způsobeno počátky jeho politické kariéry, kdy se profiloval jako důsledný antikomunista - jeho rétorika ve čtyřicátých letech byla velmi tvrdá až válečnická. Ale i v průběhu padesátých let během svého senátního působení se například nezúčastnil v roce 1954 odsouzení senátora McCarthyho, který byl znám svým agresivním antikomunismem, což mu bylo také vytýkáno.

V prezidentské kampani se J. F. Kennedy spojil s Lyndonem B. Johnsonem, který v Demokratické straně reprezentoval silné jižní křídlo. To mělo určitou prehistorii i v předcházejících volbách.
EHC: Například v roce 1956, když se tvořila v Demokratické straně kandidatura na prezidenta, tak Joseph Kennedy, který si horlivě přál, aby se jeho syn stal prezidentem USA, nabídl Johnsonovi, který byl v tu dobu v Senátě, že ho finančně zajistí, aby mohl být J. F. Kennedy viceprezidentem místo něho. On to udělal, protože věděl, že Eisenhower (republikánský kandidát) drtivě vyhraje, ale kdyby to neudělal, tak by rozdíl ve volební porážce nebyl tak veliký. Joseph Kennedy zkrátka chtěl zkusit, aby si jeho syn oťukl, jestli může být katolík v Bílém domě.

Co vyneslo Kennedyho jednoznačně do čela strany? Co mu vyneslo kandidaturu do prezidentských voleb?
VH: To je pouze zdánlivě jednoduchá otázka. Řekněme primárky. Klíčovým státem v primárních volbách byla Západní Virginie, kde se ukázalo, že katolík může vyhrát v převážně protestantském státě. To byl zásadní moment primárních voleb a cesty ke kandidatuře na prezidenta, protože to přesvědčilo většinu pochybovačů v Demokratické straně, kteří si mysleli, že katolík se prezidentem nemůže stát.

Prezidentskou volební kampaň zažila na místě i manželka slavného českého novináře Ferdinanda Peroutky, Slávka Peroutková. Oba tehdy v New Yorku pracovali pro rozhlasovou stanici Rádio Svobodná Evropa. Slávka Peroutková, která po návratu z exilu žije v Praze, se zpočátku klonila spíše k republikánskému kandidátovi Richardu Nixonovi (přepis doplňující reportáže):
Mně to bylo všechno jasné, protože Nixon byl zasvěcený politik, velmi slušný pán. Nebo-li já, ta americká občanka v naší rodině, jsem byla připravena jít při volbách volit Nixona. Pak však byly tři televizní debaty (utkání) Kennedyho s Nixonem. Nixon byl za prvé velmi špatně namaskován, takže vypadal jak nemocný, a mluvil způsobem moudrého politika – byl nudný, nezáživný. Do toho mu vyloženě „štěkal“ mladý, vtipný a zajímavý Kennedy svými poznámkami a pozorováními. Najednou jsem viděla, že Nixon je něco jiného, než jsem si představovala, a začala jsem mít raději Kennedyho. Po třetí debatě a s požeháním Peroutky jsem šla k volbám volit Kennedyho.

Jaké byly hlavní náměty volební kampaně v roce 1960?
VH: Náměty byly zahraničně-politické i domácí povahy. Dá se říci, že v domácí oblasti přišel Kennedy s novou vizí Spojených států, s novým optimismem, s takzvanými novými hranicemi. Byla to jakási výzva prožít šedesátá léta jiným způsobem, vymanit se ze strnulosti Eisenhowerovské éry. Takže Kennedy přicházel spíš než s konkrétním bodovým programem s vizí nové Ameriky, nové společnosti.

Do jaké míry mu bylo přáno tuto vizi transformovat v realitu?
VH: On s tím začal, ale ona transformace proběhla z větší části za Lyndona B. Johnsona, protože zákony, které Kennedy v řadě oblastí předložil, prošly včetně snížení daní až za Johnsonova prezidentství.

EHC: Jedna z největších zásluh J. F. Kennedyho byla, že povzbudil Američany po dost tiché době Eisenhowerova prezidentství. On to obrátil na ně, když říkal: „Neptejte se, co může Amerika udělat pro vás, ale co vy můžete udělat pro ni.“ To byl ten tón, který povzbudil Američany poprvé za osm let monotónnosti.

Vy osobně přesto dáváte přednost jeho nástupcům Lyndonu B. Johnsonovi a Richardu Nixonovi.
EHC: Protože jsem v Kennedyho případě viděla mnoho rétoriky, ale málo konkrétních bodů i schopnosti. Kennedy toho jako senátor skutečně moc nedokázal. Neexistovala jediná legislativa, která by nesla jeho jméno, zkrátka neměl prakticky žádné výsledky. Kdežto Johnson měl výsledků plno. Každý světový politik by si měl přečíst knihu o Lyndonu B. Johnsonovi Master of the Senate. Je však pravda, že některé hlavní impulsy vzešly od Kennedyho.

Jako například v boji proti segregaci. Je třeba připomenout, že v Kennedyho době podléhalo černošské obyvatelstvo určitým politickým omezením. Jak to na tomto poli probíhalo?
VH: Kennedy pokračoval v tomto smyslu v Eisenhowerově politice, kdy první kroky proti segregaci byly zejména v jižanských státech podniknuty v Eisenhowerově druhém volebním období. Nicméně ten klíčový desegregační zákon prošel až za Johnsonova období. Je však pravda, že Kennedy je považován za liberálního prezidenta, který učinil důležité kroky a zahájil tento proces.

EHC: Kennedy chtěl razantně změnit přístup k americkým černochům, ale Johnson věděl, že se to musí udělat postupně. Ohromně pomohlo, že byl Johnson jižan, protože mohl přesvědčit jižanské senátory, aby šli takříkajíc s ním.

Kennedyho éra byla svým způsobem specifická, protože v jeho kabinetu byl jeho bratr Robert Kennedy, kterého udělal ministrem spravedlnosti. Jak jste nahlížela na tento tandem?
EHC: Nebýt Roberta Kennedyho nebyl by rozpor mezi prezidentem a Johnsonem tak velký. Robert Kennedy si myslel, že je Lyndon B. Johnson příliš konzervativní a že nereprezentuje liberální křídlo Demokratické strany, takže byl proti němu ve všem.

Zahraniční politika J.F. Kennedyho měla také velký dopad v Evropě. Jaký byl základní Kennedyho postoj v rivalitě mezi oběma hlavními světovými bloky – východem a západem? Jaký byl jeho postoj ke komunismu?
VH: Jeho postoj ke komunismu byl zpočátku velmi tvrdý, jak už jsem předeslal. V šedesátých letech v průběhu berlínské a kubánské krize by se Kennedy dal považovat za klasického studenoválečnického prezidenta. Na druhé straně ke konci Kennedyho éry došlo k určitému uvolňování sovětsko-amerických vztahů.

Připouštíte, jak mnozí tvrdí, že přivedl svět na pokraj jaderné války, když v roce 1962 tvrdě konfrontoval Sovětský svaz ohledně rozmístění sovětských raket na Kubě?
VH: S tím bych souhlasil. Otázkou je, jestli to byl právě Kennedy, kdo přivedl svět na pokraj války. Abychom totiž nezaměňovali příčinu za následek.

Byl výsledek této krize jednoznačným vítězstvím Kennedyho nad Chruščovem?
VH: Z dnešního pohledu skutečně ano. Tím, že dosáhl stažení sovětských raket z Kuby, zvládl tuto krizi na jedničku. Stažení amerických raket z Turecka bylo oproti tomu minimum.

Na druhém konci světa začínal nový ozbrojený konflikt ve Vietnamu. Za Kennedyho se ho Američané účastnili hlavně vysíláním poradců. Bylo tam ale sémě onoho pozdějšího velkého válečného konfliktu?
VH: Ti poradci měli mezi sebou také padlé - nebyli to poradci někde v zázemí. Ona krvavá lázeň ve skutečnosti začala už za předcházejících administrativ a Kennedy ji zdědil po Eisenhowerovi. Ale během období tisíce dnů se postupně přítomnost Američanů zvýšila několikanásobně.

Kennedyho život přerval atentát v centru texaského Dallasu 22. listopadu 1963. Slávka Peroutková vzpomíná, jak tento černý den amerických dějin zažila ona a její kolegové v newyorské redakci Rádia Svobodná Evropa (přepis doplňující reportáže):
22. listopad roku 1963 byl krásný, slunný den. Byli jsme pozváni na soukromé filmové představení z Prahy. Režisérem byl Podskalský, což bylo pro nás neznámé jméno, ale ten film nás velice zaujal, protože byl vtipný a milý. Můj manžel šel odtamtud domů psát a já do redakce.V rozjařené náladě, že může v komunistickém režimu vzniknout takovýto film, jsem vlítla do redakce, kde se na mne dívali velice divně, čemuž jsem nerozuměla. Až pochopili, že nic nevím, takže tam jsem se dozvěděla, že byl spáchán atentát na Kennedyho. Od té doby všichni, kteří nemuseli psát, být ve studiu nebo u telefonu, byli v zasedací místnosti, kde byla televize. Od prezidenta společnosti až po poslíčka jsme sledovali, co se stalo.

Jak jste ten den zažila vy?
EHC: Zrovna jsem byla na obědě s kolegyní z práce. Kupovaly jsme nějaké diáře na příští rok a rádio v obchodě to nahlas hlásilo, tak jsme se sebraly a letěly jsme přes Ministerstvo financí do Bílého domu. Tenkrát nebyla tak velká kontrola, jako je dnes, takže jsme to vzaly zkratkou. Bylo to pro nás šílené – neuvěřitelné.

Co dnes víme s absolutní jistotou o původci atentátu a okolnostech Kennnedyho smrti?
VH: Víme, že vrah byl jeden a že jím byl Lee Harvey Oswald, i když se vedly debaty o takzvané čtvrté ráně, ale k potvrzení nikdy nedošlo. Víme, že Oswald byl dlouhou dobu v Sovětském svazu (v letech 1959-62) a že se vrátil do Spojených států zhruba rok před atentátem.

Jak to bylo s image rodiny Kennedyů? V zasvěcených kruzích se vědělo, že J. F. Kennedy nebyl v otázkách manželské věrnosti úplně striktní. Během jeho života se však nic z toho nedostalo na veřejnost. Čím to bylo?
EHC: Bylo to syndromem Kamelot, který existoval mezi žurnalisty a Kennedyho rodinou. Novináři si zkrátka zbožštili už tak krásnou rodinu, takže to, co o ní psali, nemělo s pravdou moc souvislost. Ono s nimi bylo tak krásně a uctivě zacházeno, že pak prostě psali krásné a uctivé články.

Americká společnost je do značné míry prodchnuta náboženskými představami. To, že nejoblíbenějšími postavami jejích obyvatel, alespoň co se 20. století týče, jsou baptistický kazatel Martin Luther King a katolická jeptiška Matka Tereza, je symbolické. Něco z této religiozity se patrně také promítlo do trvající obliby J. F. Kennedyho. Muže, který sliboval novou, lepší pospolitost svobodných lidí neznajících chudobu a útlak a který skončil smrtí připomínající úděl mučedníků. Vidět výsledky a důsledky své politiky například ve zrovnoprávnění černochů a válce ve Vietnamu mu nebylo přáno. Jeho vize vyjádřená v inauguračním projevu před washingtonským Kapitolem z 20. ledna 1961 byla sice adresována jeho spoluobčanům, ale i jinde byla jeho slova pro mnoho politických aktivistů inspirací: „Neptejte se, co pro vás může udělat vlast, ale ptejte se, co vy můžete udělat pro ni.“

(redakčně kráceno)

Vydáno pod