„Jihočínské moře je naše a vždycky bylo“, zní z Pekingu v posledních dnech a týdnech stále častěji. List Komunistické strany ČLR Global Times dokonce napsal, že válka se Spojenými státy bude nevyhnutelná, pokud Washington nepřestane požadovat zastavení výstavby na sporných ostrovech v Jihočínském moři, které si Peking nárokuje. Ale ve sporu s kým přesně?
Proč Jihočínské moře nemusí být čínské?
Překrucování historie po čínsku
Válka slov se tentokrát rozhořela kvůli umělým ostrovům, které Čína buduje u Spratlyových ostrovů, i když ty jsou jablkem sváru už dlouhá desetiletí. Zcela nebo částečně si je totiž kromě Číny nárokují i Tchajwan, Filipíny, Vietnam, Malajsie a Brunej. Spojené státy i Čína v této souvislosti také čím dál hlasitěji haraší zbraněmi. Jednak se tak Čína snaží na jednom z ostrovů vybudovat dlouhou přistávací dráhu i radarová stanoviště, někteří experti dokonce mluví o rozmístění čínských protiraketových sil, tu nad oblastí přeletělo americké výzvědné letadlo P-8 Poseidon, jehož posádka na výzvu čínské armády, ať letí pryč, odpověděla, že jde o mezinárodní vody.
Rostoucí čínská základna v Jihočínském moři
Peking ale trvá na tom, že Jihočínské moře ovládal už před staletími a že oficiální nárok vznesl už ve čtyřicátých letech minulého století. Vietnamci na to podrážděné odpovídají, že oni se o sporné ostrovy a atoly starali už od století sedmnáctého. A tak bychom mohli pokračovat dál. V každém případě si Čína nárokuje námořní oblasti, které jsou od její pevniny vzdálené dva tisíce kilometrů!
Přitom skutečnými pány moří už za prvních čínských dynastií byli námořníci a obchodníci z Jávy, ze Sumatry, Bornea či Vietnamu. A později se významnými hráči v této oblasti stali i Tamilové a Arabové. Ostatně i proslulí čínští buddhističtí mniši a učitelé se jezdívali vzdělávat například do Palembangu, metropole někdejší Šrívidžajské říše. A vždy pluli na jejích, nikoli čínských lodích. Výjimkou byly až výpravy „čínského Kolumba“ na začátku 15. století, kdy námořník Čeng Che podnikl sedm výprav a dostal se až k africkým břehům.
Sporná území v Jihočínském moři
Peking se ale dnes ohání nesporným právem na celé Jihočínské moře, podobně jako při zabrání Tibetu nebo Sin-ťiangu. A kritiku vždy označuje za projevy nepřátelství. Čína sama přitom provádí imperialistickou politiku, kterou tak kritizovali už první komunističtí vládci ČLR. Jihočínským mořem přitom vede druhá nejvytíženější obchodní trasa na světě, nákladní lodě tudy každoročně převezou zboží za pět bilionů dolarů a doslova živoucí tepnu představuje pro ekonomiky Japonska, Jižní Koreje a Tchajwanu.
Země ležící u Jihočínského moře se ovšem brání. Filipíny už kvůli sporným oblastem předali celou záležitost mezinárodní arbitráži v souladu s 287. článkem Úmluvy Organizace spojených národů. Další státy pak vsadily hlavně na zbrojení, a pomoc jim nabídly i Spojené státy, bez ohledu na to, že s Vietnamem vedli Američané v druhé polovině 20. století dlouhou a krvavou válku.
Čína ve šlépějích Hitlera?
„Podobně jako Československo čelí i Filipíny požadavku, aby přenechaly část svého území mnohem silnější cizí velmoci, zároveň potřebují vydatnější zahraniční podporu pro uplatnění mezinárodního práva, pokud chtějí tomuto požadavku vzdorovat,“ prohlásil před pár dny filipínský prezident Benigno Aquino. Jeho slova symbolicky zazněla na fóru příznačně nazvaném Budoucnost Asie.
Vítěz prezidentských voleb na Filipínách Benigno \"Noynoy\" Aquino
Aquino ve svém vystoupení přirovnal současnou situaci v Jihočínském moři k Evropě v době vlády Adolfa Hitlera a v této souvislosti se zamýšlí nad tím, zda by došlo ke druhé světové válce, pokud by se tehdejší velmoci jasně a jednoznačně postavily proti plánům a požadavkům vůdce nacistického Německa. Aquino se tak otevřeně obrátil na současnou supervelmoc, Spojené státy, aby zabránila čínské rozpínavosti.
Manila zároveň uzavírá strategické spojenectví s Vietnamem, který se spolu s Filipínami cítí čínskou agresivní politikou nejvíce ohrožen, bez ohledu na to, že jak v Pekingu, tak v Hanoji vládnou komunisté. Ideologie ale v tomto případě nehraje vůbec žádnou roli, což potvrzují i stále intenzivnější námluvy mezi Vietnamem a Spojenými státy, tedy donedávna ještě nesmiřitelnými nepřáteli.
Zúčastněné země také varují před tím, že by Čína po dokončení výstavby umělých ostrovů a rozmístění vojenské techniky mohla nad touto oblastí vyhlásit identifikační zónu protivzdušné obrany. Peking to sice zatím popřel, nicméně zástupce šéfa generálního štábu armády Čínské lidové republiky, admirál Sun Ťien-kuo tuto možnost nevyloučil s tím, že vytvoření takovéto zóny bude záviset na bezpečností situaci.
Proti současným čínským aktivitám tak ostře vystoupil americký ministr obrany Ashton Carter. Už předtím také vyzval šéf Bílého domu Barack Obama země v Jihovýchodní Asii a hlavně pak Čínu, aby dodržovaly platné zákony. A směrem k Pekingu dokonce prohlásil, že se Čína snaží získat moc a vliv jen za pomoci své velikosti a svalů, čímž se snaží zastrašit menší země.
obrázek
Pravda, na sporných Spratlyho ostrovech staví většina zemí, které si je nárokují. Žádná ale s takovou rychlostí a rozsahem, jako Čína. Za pouhých osmnáct měsíců totiž Číňané vytvořili 810 hektarů nového území, což by za normální situace mnozí experti označili za fantastický, až nadlidský výkon hodný úcty, v tomto případě ale vyvolává jen a jen obavy. A zároveň volá po mezinárodním odsouzení.
Na umělých ostrovech totiž Čína buduje technické zázemí, z něhož je část vhodná i pro vojenské využití. Například na útesu Fiery Cross Reef vzniká tříkilometrová ranvej, která plně odpovídá parametrům čínské armády, doplněná radarem včasného varování, a funkční by měla být už na konci letošního roku.
Vietnam versus Čína
Je jasné, že Spojené státy se nikdy nesmíří s tím, že by v Pacifiku měly hrát druhé housle, bez spojenců - starých i nových - však budou s Čínou jen těžko soupeřit. Peking se totiž netají vývojem raket, které by byly schopné zničit americké letadlové lodě na jaderný pohon do vzdálenosti dvou tisíc kilometrů.
Z tohoto důvodu však je nezbytné posilovat jak spojenectví s tradičními spojenci, tedy Japonskem, Jižní Koreou, Tchajwanem nebo Filipínami, ale vytvářet i spojenectví nová, především s Vietnamem. Washington proto od loňského října uvolňuje zbrojní embargo na Hanoj. Washington už také slíbil Vietnamu pomoc ve výši osmnácti milionů dolarů na pořízení amerických hlídkových člunů, Hanoj má však zájem také o americká vojenská letadla. Ovšem nejen americká.
GALERIE
Vietnam
Vietnamci nikdy Číně nezapomněli pohraniční válku z roku 1979, kdy je napadly jednotky Čínské lidové osvobozenecké armády. A stejně tak nezapomínají ani na další konflikty o sporné ostrovy v Jihočínském moři. Kvůli pokračující čínské rozpínavosti a dalším územním nárokům se Hanoj rozhodla modernizovat a rozšířit své ozbrojené síly s jediným cílem, zastavit čínskou expanzi.
Vietnam v nedávné minulosti uzavřel obchod s Ruskem na dodávku šesti ruských ponorek třídy Kilo za 2,6 miliardy dolarů. Stejně tak chce získat i desítku ruských letounů SU-30. Celkem však chce získat zhruba stovku nových letadel a svůj zájem obrací především k evropským a americkým výrobcům.
Stíhačky, průzkumné letouny, vojenská přepravní letadla, systémy včasné ochrany i vrtulníky, to vše hodlá vietnamská, téměř půlmilionová armáda nakoupit. A vše hlavně kvůli čínské hrozbě, přestože vzájemný obchod mezi oběma zeměmi činí šedesát miliard dolarů.
Ilustrační foto
V této souvislosti si vybavuji setkání s asi desítkou vietnamských generálů vloni na podzim, kteří mířili na kontrolu ostrovů v Jihočínském moři. Jak mi doslova řekli, kam „čínská noha vstoupí, tam i zůstane“. Ve hře je ovšem celé Jihočínské, ale také Východočínské moře. Tím spíše, když z Pekingu zní stále častěji, že je logické, když je Peking považuje za vlastní, protože už v názvu je slovo „čínské“.
Nemá cenu rozebírat tuto nesmyslnou logiku, kdy bychom mohli argumentovat, že třeba vše v Indickém oceánu tak patří Indii. Jak ale prohlásil nejmenovaný japonský politik, je nezbytné dát Číně jasně najevo, že Jihočínské moře není jejím majetkem. A to tím spíše, že si svět připomíná 70. výročí konce druhé světové války.