Jeruzalém/Praha - Podle plánu OSN měly vedle sebe v Palestině existovat již 60 let dva státy - židovský a arabský. To se ale tehdy kvůli odporu Arabů nestalo, a tak v roce 1948 vznikl jen Izrael a Palestinci na svůj stát stále čekají. Po rezoluci OSN z 29. listopadu 1947, která neúspěšně rozdělila Palestinu na dva státy, se mezi Izraelem a arabskými státy rozhořelo pět velkých válek a řada menších konfliktů, které zásadním způsobem ovlivnily dění prakticky v celém světě. I bývalé Československo sehrálo v blízkovýchodní oblasti podstatnou úlohu.
Palestina měla být rozdělena na dva státy již před 60 lety
Palestina byla po první světové válce od roku 1920 mandátním územím Společnosti národů pod správou Velké Británie. Již v meziválečném období vznikaly kvůli židovskému přistěhovalectví i Balfourově deklaraci z roku 1917, která podpořila plán na nezávislý židovský stát, značné nepokoje mezi Židy a Araby. Ty po druhé světové válce mimo jiné donutily Londýn, aby se tohoto území vzdal.
Británie vrátila v dubnu 1947 mandát OSN s tím, že se z území stáhne 15. května 1948. V květnu 1947 ustavila OSN Zvláštní výbor pro Palestinu (UNSCOP), ve kterém bylo zastoupeno 11 států včetně Československa, ale z důvodu neutrality v něm chyběly velmoci. Výbor navrhl 31. srpna dvě řešení problému: menšinový návrh (podporovaný Íránem, Indií a Jugoslávií) doporučoval vznik federálního dvounárodního státu a většinový se zasazoval o rozdělení. A právě tento návrh přijalo Valné shromáždění OSN 29. listopadu 1947 jako rezoluci číslo 181.
Usnesení prošlo díky podpoře amerického prezidenta Harryho Trumana. Pro rezoluci hlasovalo 33 států (mimo jiné USA, SSSR, Francie či Československo), 13 ji odmítlo (zejména většinové muslimské státy jako Turecko, Egypt, Írán, Irák, Libanon, Pákistán, Saúdská Arábie či Sýrie) a deset států se zdrželo hlasování (třeba Británie).
„V kauze Palestiny a židovské otázky byly Spojené státy pod tlakem světového veřejného mínění, které podporovalo myšlenku samostatného izraelského státu, a jednak pod tlakem vlastní židovské lobby, takže Trumanova administrativa podporovala myšlenku samostatného izraelského státu. V tomto směru se USA paradoxně shodla i se Stalinovým Sovětským svazem,“ vysvětlil historik Vladimír Nálevka ve vysílání ČT. Podle Nálevky tehdy Stalin předpokládal, že levicově orientované sionistické hnutí bude prodlouženou rukou sovětského vlivu ve Středozemí a prodlouženou rukou případného střetu s Británií.
Podle plánu se měl židovský stát skládat ze tří částí (pobřežní oblast od Haify po Rehovot, východní Galilea včetně Galilejského jezera a část Negevské poušti včetně nynějšího přístavu Ejlat), palestinský také ze tří částí (západní Galilea včetně přístavu Akko či města Nazaret, celý západní břeh Jordánu a jižní pobřežní pás od Gazy po Ašdod včetně pásu při egyptských hranicích). Pod mezinárodní správou (tzv. corpus separatum) měl být Jeruzalém se širším okolím včetně Betléma. Oproti návrhu UNSCOP rezoluce přisoudila přístav Jaffo (nyní součást Tel Avivu) a město Beerševa s okolím palestinskému státu, část pobřeží Mrtvého moře zase státu židovskému.
Židovský stát měl mít podle OSN 56 procent území mandátní Palestiny, arabský 43 procent. V židovském státě mělo tehdy žít přes 900.000 lidí, z toho 55 procent (téměř půl milionu) Židů, v arabském státě 735.000 obyvatel včetně asi 10.000 Židů a v Jeruzalémě a okolí na 200.000 lidí, z čehož byla zhruba polovina Židů a polovina Arabů.
Většina Židů plán přijala, proti se postavilo několik menších extrémně nacionalistických skupin. Arabští představitelé i arabské státy byli ale velmi ostře proti. Kritizovali samotný vznik židovského státu, poukazovali na to, že množství Arabů se stane v židovském státě minoritou, kritizovali velikost a kvalitu území židovského státu. Ihned po hlasování v OSN se mnozí Arabové chopili zbraní a Liga arabských států 17. prosince s poukazem na nedělitelnost Palestiny prohlásila, že s rozdělením nesouhlasí a že se proti němu postaví i vojenskou silou.
Stát Izrael v den jeho vzniku 14. května 1948 uznalo USA de facto a SSSR o tři dny později de iure (Praha o pět dní později). Arabské státy Izrael ihned napadly a tím odstartovala spirála vzájemných válečných střetů. Na zachování Izraele mělo velký vliv i rozhodnutí československé vlády, která začala na Stalinův příkaz prodávat židovskému státu zbraně.
Po této válce, která skončila v roce 1949, rozšířil židovský stát své území z 56 procent na 77 procent celkové plochy Palestiny. Pásmo Gazy zůstalo pod egyptskou kontrolou a východní část Jeruzaléma a západní břeh Jordánu v držení Zajordánského království. V té době se objevil i problém palestinských uprchlíků, asi milion jich uteklo do ciziny.