Z římsy Černínského paláce v březnu 1948 skočil, spadl nebo byl shozen Jan Masaryk a jeho smrt tragicky a zvláštním způsobem uzavřela stejně zvláštní období mezi lety 1945 a 1948. V té době se na ostré hraně symbolicky ocitli všichni českoslovenští demokraté. Čtvrté pokračování pořadu Historie.cs se věnovalo právě této neslavné etapě našich dějin. Vladimír Kučera přivítal k tomuto tématu historiky Dušana Kováče (DK), Jana Rychlíka (JR) a Michala Pehra (MP).
Cesta k únoru 1948
V čem bylo období 1945 až 1948 pozoruhodné?
DK: Válka skončila, ale žádná válka neskončí posledním výstřelem. Válka existuje v myslích lidí, válkou lidé žijí, mnozí měli padlé. Na celé období sahal stín války. A druhý stín, který se nad našimi zeměmi vznášel, byl stín Stalinův. Všechno, co se tehdy dělo, bylo nějakým způsobem poznamenané těmito dvěma stíny. Proto také říkáme, že šlo o pokus restaurace demokracie, ale historici tomu ironicky říkají řízená demokracie, což je samozřejmě nesmysl.
JR: Pojem přechodné období je víceméně výstižný. Historici používají neutrální označení třetí republika. Rozhodně to však není období nějaké demokracie. Diktatura u nás nezačíná 25. únorem. To je utilitární pojetí, které bylo na počátku 90. let zvoleno výhradně z důvodu, aby sudetští Němci byli vyloučeni z restitucí.
Hlavní parametry režimu, který zde potom trval 40 let, byly nastaveny už v roce 1945, režim se pak v roce 1948 už pouze jenom dotvářel. Nicméně mnohé věci v období 1945-1948, především v prvních dvou letech, 1945 a 1946, ještě vůbec nebyly rozhodnuty.
V 90. letech, kdy se pootevřely ruské archivy (nyní se zase bohužel zavírají), vyšlo najevo, že Stalin a jeho okolí neměl tehdy ještě úplně jasnou představu, jak by režim v satelitních zemích měl vypadat. Bylo jasné, že tyto země budou politicky a vojensky závislé na Sovětském svazu, s tím se nedalo nic dělat. To také byla záležitost, kterou USA a Velká Británie víceméně akceptovaly.
Nebylo ale ještě jasné, zda tam bude zaveden režim, který by víceméně byl kopií režimu sovětského. Poměrně dlouhou dobu existovala varianta, kdy by tyto země měly limitovanou demokracii a především poměrně silný soukromý sektor – přetrvávalo by kapitalistické zřízení.
Nebyla to myšlenka nereálná. Pokud se podíváme, jak se vyvíjelo Finsko, vidíme, že tam tento model skutečně realizován byl. Stát byl závislý na Sovětském svazu v mezinárodněpolitické oblasti, ale jinak byl v záležitostech vnitřních víceméně samostatný. Především ve Finsku nebyl proveden nějaký výrazný pokus o nastolení komunistické diktatury.
To, že u nás věci dopadly, jak dopadly, je záležitostí zahraničněpolitického vývoje, především po roce 1947, kdy byl v Moskvě jednoznačně zvolen kurs, že tyto státy musí mít systém, který by byl kompatibilní se systémem sovětským. Je to však také svým způsobem vina domácích nekomunistických politických sil, které v mnohém, byť často jednaly v dobré víře, mnohdy komunistům nahrávaly na smeč. A tak si tito politici sami připravili cestu po únorovém převratu do vězení nebo někdy i na šibenici.
MP: Zvláštností pro toto období v českých zemích nebo v Československu obecně jistě je, že to byla doba, kdy lidé s nadšením budovali onu omezenou demokracii, protože doufali a věřili, že systém bude nový a lepší. A svým nadšením v mnohém komunistům pomohli.
V roce 1946 proběhly volby. Vyhráli je celostátně komunisté, ovšem na Slovensku byl výsledek zcela jiný. Tam dostala Demokratická strana skoro 62 procent a komunisté prakticky polovinu.
DK: Komunisté dostali více než 30 procent hlasů, což není málo - dnes by každá politická strana byla šťastná, kdyby měla takový výsledek. A 60 procent pro demokraty vzniklo v důsledku toho, že Demokratická strana byla jakousi sběrnou stranou prakticky všech hlasů, které nechtěly komunisty.
Hovoří právník a politik Ján Čarnogurský( přepis doplňujícího rozhovoru):
Ve slovenské společnosti se v některých kruzích povstání na Slovensku v roce 1944 vnímalo jako povstání evangelíků proti katolickému Slovenskému štátu, proti katolickému prezidentovi Tisovi. V každém případě ve slovenské dobové literatuře se to takovýmto způsobem prezentuje (například Cíger Hronský v knize Svet na trasovisku).
Takže nezapomínejme, že od povstání do voleb v roce 1946 byly ani ne dva roky, přesto se katolíci a evangelíci na Slovensku dokázali dohodnout a šli do voleb jako jedna strana. Díky tomu volby vyhráli.
DK: Víme, že zde byl pokus, když byla Hlinkova Slovenská lidová strana zakázána, aby vznikla další politická strana. Demokratická strana byla, i když se tak sama nikdy nedeklarovala, veřejností vnímána jako strana evangelická, luteránská, protestantská, ale většina Slováků byla katolíky.
Vznikl pokus o vytvoření strany křesťansko-republikánské, křesťansko-sociální, socialistické, čili strany, která by absorbovala hlasy slovenských katolíků. To byl poměrně zajímavý proces, který svým způsobem chtěli ovlivnit i komunisté, kteří to podporovali, protože chtěli rozbít potenciální jednotu Demokratické strany.
Nakonec to skončilo tím, že v této chvíli byli demokraté šikovnější a podepsali s křídlem aktivistů z katolického tábora dohodu, která je známa jako Attilova dohoda, tak většina Slováků volila Demokratickou stranu.
JR: Osobně to vnímám jako velký státnický čin demokratických politiků, především Jána Ursínyho, místopředsedy Demokratické strany a také místopředsedy vlády za Demokratickou stranu. Ačkoli byl Ursíny jedním z vůdců Slovenského národního povstání a dokonce byl několikrát za Slovenského štátu krátkodobě uvězněn, uvědomil si, že věc je třeba chápat dynamicky, že je třeba s bývalými luďáky, pokud se nedopustili zločinů, najít společnou řeč. Tou společnou platformou byl boj proti komunismu.
Tento pragmatický a v dané situaci nutný přístup na české politické scéně nekomunistickým stranám chyběl.
DK: Výsledky ale pro samotnou Demokratickou stranu nebyly zdaleka takové. Demokraté oslavovali své vítězství jen krátce.
Přepis dobového československého filmového týdeníku:
Ampliony hlásí neustále nová a nová čísla. Volební výsledky se slévají v mohutnější a mohutnější proud. Výsledky znáte: na prvním místě komunisté, pak národní socialisté, lidovci a sociální demokraté. Na Slovensku: demokraté, komunisté, Strana slobody a Strana práce.
Jak na to reagovali komunisté v centru?
JR: První myšlenka byla Demokratickou stranu rozpustit a zakázat. V Národní frontě by nepochybně pro tento krok komunisté našli podporu národních socialistů a sociálních demokratů, protože Fierlingerem vedená sociální demokracie v podstatě ve všech hlavních otázkách komunisty následovala.
Komunisté uvažovali: „My řekneme, že je to vlastně strana protistátní, tudíž v Národní frontě nemá co dělat. Vyloučíme ji z Národní fronty a zakážeme ji.“ Mělo to ovšem jeden technický nedostatek. Podle zákona o ústavodárném shromáždění (to byl ústavní zákon, který doplňoval ústavu z roku 1920) přijímání ústavních zákonů, a tudíž také schvalování ústavy, nebylo možné bez kvalifikované většiny poslanců zvolených na Slovensku.
To znamená, že zákazem Demokratické strany by nastala situace, kdy by tyto mandáty propadly, protože podle zákona o rozpouštění politických stran z roku 1934 v případě rozpouštění politické strany zanikaly její veškeré mandáty bez náhrady v jakýchkoli zastupitelských sborech.
V tom případě by nebylo možné přijmout ústavu, ani by nebylo možné na Slovensku vládnout, protože do Slovenské národní rady se tehdy nevolilo. Platila totiž politická dohoda, že složení Slovenské národní rady bude upraveno podle výsledků voleb do ústavodárného Národního shromáždění. To znamená, že tyto orgány by nebyly schopné usnášet se.
Tak návrh padl a bylo usneseno, že Demokratická strana bude přijata do vlády, nebude vyloučena z Národní fronty, ale položí se jí takové podmínky, aby vítězství na Slovensku bylo znehodnoceno. To je ona známá třetí pražská dohoda, kterou byla autonomie Slovenska osekána na minimum tím, že jednotlivá pověřenectva byla pověřena pražským ministrům a sbor pověřenců (tj. slovenská autonomní vláda) vládě ústřední jako celku.
Ačkoli komunisté volby prohráli, tak se předsedou stal za Komunistickou stranu Slovenska Gustáv Husák, čili představitel strany, která prohrála.
Hovoří místopředseda Konfederace politických vězňů a poválečný člen České strany národně socialistické, František Šedivý:
Husáka nikdo neznal. U nás se na to dívali tak, že je to nějaký komunista, nějaký Husák, tak se nic neděje, přijdou další volby a všechno se srovná. Tak to také cítili komunisté, kteří velice dobře věděli, že k volbám nesmí dojít. Protože kdyby došlo k volbám v létě roku 1948, jak mělo, tak to prohráli, to věděli, jelikož sliby, které dali lidem na Slovensku i v Čechách, nesplnili.
Lidé už proti nim zbrojili, už proti nim veřejně vystupovali. V zimě 1947 a 1948 už to bylo naprosto jasné. Ale na druhé straně jejich skalní členové, kteří z toho měli a kteří cítili,že teď jsou u moci a že tu moc nesmějí pustit, ještě sílili a utužovali. To byli potom ti, které jsme viděli v StB, v milicích, kteří byli silovou oporou puče.
Všichni komunisté nebezpečí cítili, protože si byli vědomi hluboké a těžké proletarizace, která postihla zemi, a toho si byli vědomi i demokraté. Fakt je ten, že to tehdejší politici víceméně přehlíželi nebo nevnímali jako tak velké nebezpečí, jakým komunistické nebezpečí skutečně bylo.
Oni spoléhali na to, že demokratickou cestou se to všechno vyřeší a že až dojde k národnímu „odblouznění“ a dojde k dalším volbám, že se teprve ukáže, jak to vypadá.
Hovoří právník a politik Ján Čarnogurský ( přepis doplňujícího rozhovoru):
Samozřejmě jsme hovořili s otcem i v rodině o volbách v roce 1946, o jeho úloze při přípravě dohody mezi katolíky a evangelíky a mluvili jsme i o tom, jak se pak po volbách slovenská Demokratická strana nejvíc spoléhala na spojence na české politické scéně, to znamená národní socialisty a lidovce. Na národní socialisty se spoléhala evangelická část Demokratické strany a na lidovce se spoléhala katolická část.
MP: Národní socialisté byli tehdy vnímáni do jisté míry jako strana prezidenta Beneše. Pod tímto dojmem se trochu stylizovali do role politické strany, která měla v předvolebním hesle: „Vybudovali jsme republiku první, vybudujeme i republiku třetí.“ Takže oni žili do jisté míry v této ideji a měli to i ve svém programu jednotného státu, který ovšem znamenal pro Slovensko málo pravomocí.
Jak si představovalo Slovensko státoprávní uspořádání?
DK: Těžko říct, protože i tam byly různé politické síly, ale už v povstání se zformovala hlavní politická linie sil, které byly po válce politicky aktivní, tato zásada by se dala zjednodušeně nazvat federalizací státu.
Představa byla: slovenské orgány, české orgány a federální orgány. Přičemž federální orgány by měly samozřejmě zahraniční politiku, zahraniční obchod a obranu, některé měly mít rozdělené kompetence - prostě určitá fungující federace.
Košický vládní program a všechna jednání, která byla ještě za povstání a pak v Moskvě, vedla k tomu, že čechoslovakismus jako oficiální státní doktrína skončil. Málokdy se akceptuje, že už se nehovořilo o jednotném politickém československém národě, ale o vytvoření nebo obnovení státu, který je složen ze dvou bratrských národů - hesla „rovný s rovným“ atd.
Navenek byli Slováci akceptováni jako samostatný národ vedle Čechů. Ale jakmile se to mělo projevovat v politické praxi, vznikly problémy, které se táhly až k třetí pražské dohodě. Říkáme třetí, protože před ní byla první a druhá, ve kterých se stále slevovalo ze slovenských práv, až se došlo k té třetí.
Dohody byly samozřejmě trochu vynucené okolnostmi. Byl sice obnoven stát, ale jeho fungování nebylo tak samozřejmé, protože na několik let byl společný stát rozdělený, kromě jiného byla jiná měna, čili řadu věcí bylo třeba řešit.
Zásadní věc byla v tom, že Beneš a národní socialisté často Slovákům a slovenskýmpolitickým představitelům dávali sliby a říkali, že nejsou překážkou, že jejich názory akceptují, ale že je třeba o tom jednat a budoucnost ukáže - asi takovéto vyhýbavé odpovědi. Národní socialisté potom přitvrdili, čili to byla taková určitá hra.
Beneš tak ale přece ustupoval od svého životního principu - soužití dvou národů?
JR: Beneš byl v tomto naprosto konsekventní. Jediný ústupek, který udělal, je to, čemu se říká toleranční patent. Otevřeně do konce svého života říkal, že Češi a Slováci jsou jedním národem a slovenština je dialektem češtiny.
Říkal však také, že nemůže nikomu bránit, pokud se někdo domnívá, že Slováci jsou národ samostatný. Problém je v tom, že na Slovensku v roce 1945 by se těžko našlo třeba deset tisíc lidí, kteří by ještě tvrdili, že existuje československý národ. To byla mrtvá idea.
DK: Pokud hovoříme o Benešovi, tak je třeba říci, že to je něco, co nazval svým vědeckým přesvědčením. Jenže Beneš byl politik a v pragmatické politice bylo cítit, že když se dostal na přetřes tento problém, nebyl zdaleka tak striktní, jako byli jeho přátelé národní socialisté. Beneš byl zkušený diplomat, který nechal tuto ne úplně férovou hru hrát jiné.
Je to velmi spletitá situace, která se těžko rozplétá. Nemůžeme asi postupovat tak, že vytrhneme jednu větu, kterou Beneš někdy řekl nebo kterou řekl nějaký politik. Často se to měnilo, lavírovalo se, byla to hra.
MP: Nesmí se přeceňovat role prezidenta Beneše v politickém systému, který se tady tvořil. Někdy je zde trochu pocit, že jeho úloha byla větší, ale on sám naznačoval, že chce být ústavním prezidentem, hlavou, nikoli výkonným činitelem. Takže v určitých okamžicích ustupoval dost do pozadí.
Teď budu mluvit jako muž z ulice. Nebyl přece jenom u národních socialistů a vůbec u celé české strany trošičku vůči Slovensku pocit bolesti, která byla v podstatě poměrně čerstvá?
JR: Samozřejmě, to byl naprosto rozdílný pohled na šest let druhé světové války, respektive sedm let ( počínaje od roku 1938 do roku 1945). Pro Čechy je to období nejhoršího úpadku srovnatelné snad jenom s dobou pobělohorského temna ( berme to jako terminus technicus, jako historik nevidím dobu po Bílé hoře tak temně).
Na Slovensku tomu tak nebylo. Pro řadu Slováků skutečnost, že poprvé v dějinách měli svůj stát, byť naprosto závislý na Berlíně s naprosto nedemokratickým autoritativním režimem, představovala určitou hodnotu samu o sobě. A zdaleka to nebyli jen luďáci a ani mezi luďáky to nebyli jen germanofilové a fašisté.
Byl to jistý dotek národní svobody, emancipace a předvedení, že jsme schopni si vládnout, byť špatně?
JR: Je to naprosto nesouměřitelná zkušenost o druhé světové válce, která je nepřenosná. I čeští komunisté v tomto ohledu byli zpravidla neméně velkými čechoslovakisty než národní socialisté. Snad určité pochopení bychom našli u lidovců, protože tady byl ten katolicismus, ale také jen do určité meze. O sociálních demokratech vůbec nehovořme, to byla strana, která měla čechoslovakismus před válkou dokonce v programu. Slovenští sociální demokraté byli jasně čechoslovakističtí, proto také byli v podstatě marginální politickou silou.
Existovala tady obava národních socialistů, že autonomie je první krok k opakování října 1938. Ovšem to je s problémem čechoslovakismu vnitřně spjaté: jestliže uznám, že Slováci jsou svébytný národ, pak konsekventně musím dojít k názoru, že ať se mi to líbí nebo nelíbí,když budou chtít, mají právo si zřídit svůj vlastní stát. Není to něco, proti čemu bych měl razantně vystupovat. To vyplývá z logiky věci.
To měli dodržet hlavně komunisté, protože právo národů na sebeurčení bylo oblíbené téma dokonce samotného Stalina?
JR: Víme, že u komunistů bylo toto podřízeno účelu, a tím byla proletářská revoluce. Proto také komunisté udělali několik obratů. Při jednání v Moskvě a potom v Košicích podpořili Slováky. Tam vystoupila delegace Slovenské národní rady složená ze zástupců občanského bloku, čili příští Demokratické strany a Komunistické strany Slovenska, která v této době ještě byla organizačně samostatná. A podpořil je dokonce takový „slovakofob“ a čechoslovakista, jako byl ministr informací Václav Kopecký.
Ale už o několik měsíců později jsou to právě čeští komunisté, kteří prosadili první pražskou dohodu v podobě, ve které byla - odstup od myšlenky českých národních orgánů jako zrcadlového odrazu slovenských.
Proč? Protože KSČ se domnívala, že na Slovensku bude revoluční ohnisko, které se potom bude šířit do českých zemí. Jakmile se ukázalo, že tomu tak není, ztratila okamžitě zájem na tom, aby Slovensko bylo pokud možno volně spojeno s českými zeměmi.
DK: Na tom je vidět, že šlo o dvě rozdílné koncepce budoucího československého státu. Jedna koncepce byla, že československý stát může být zachován i pro budoucnost pevný, když bude nějakým centralistickým způsobem řízen, a že nějaká autonomie, pokud už vůbec ne federace, je nebezpečná, je riziko. Byla tu nedůvěra, která byla podložena i tím, že vlastně luďáci pomohli Hitlerovi rozbít Československo. To byl fakt.
Druhá koncepce byla taková, že tento stát může existovat lépe, když budou mít oba národy svoje vlastní orgány, svou exekutivu, svůj parlament. Lze asi těžko diskutovat o tom, zda by se byl společný stát pevněji uchoval a zakotvil, pokud by se byla přijala druhá koncepce.
Fakt je, že koncepce jednotného centrálně řízeného československého státu, jak to nakonec komunisté po únoru 1948 ještě upevnili, vedla k tomu, že zde neustále byl pocit, že se něco nedotáhlo, byl zde pocit křivdy, byly zde sliby, ze kterých nic nebylo. To nevnímali lidé na ulici, ale ti, kteří měli co do činění s politikou, kulturou, tam to na Slovensku žilo.
Hovoří právník a politik Ján Čarnogurský( přepis doplňujícího rozhovoru):
Nakonec sami komunističtí funkcionáři Slovenské komunistické strany na svých stranických setkáních říkali, že tedy když volby dopadly tak, jak dopadly, tak i slovenští komunisté musí tlačit na to, aby ústřední orgány měly co největší pravomoc, protože tam měla většinu Komunistická strana Československa.
Proč národní socialisté nevycítili nebezpečí komunistického lavírování? Proč je nezaskočilo, že komunisté nejdřív byli pro větší autonomii Slovenska, ale ve chvíli, kdy prohráli volby, se najednou přiklonili úplně na jinou stranu?
MP: Zásadní problém období třetí republiky spočívá v tom, že tehdy byla komunistická strana stranou, která udávala takt, která udávala tón politice a která i s ohledem na celou řadu věcí, ať už to byl Sovětský svaz a další, měla svůj velký vliv.
Ostatní politické strany měly tak trochu strach. A v okamžiku, kdy komunisté právě pod dojmem svého neúspěchu ve volbách změnili svoji taktiku, si mnozí čeští politici oddychli, že komunisté jakoby získali rozum a nepodporují tolik slovenskou otázku. V ten okamžik čeští politici neměli takový problém s tím, aby nepodpořili některé zásahy nebo návrhy komunistů.
DK: To platí možná pro léta 1945 a 1946, ale když sledujeme dokumenty, zjistíme, že to národním socialistům došlo, když začaly na Slovensku soustředěné útoky, když začala příprava listopadového slovenského převratu. Tehdy se už postavili za Demokratickou stranu, ale pravděpodobně už bylo trochu pozdě.
Přepis dobového československého filmového týdeníku:
Na Slovensku bylo odhaleno protistátní spiknutí. V souvislosti s tím bylo zatčeno 150 osob. Zadrženy byly předměty protistátní činnosti: zbraně a vysílačka německého původu, stroje na rozmnožování tiskovin a letáků, ilegální časopis Nástup s Hlinkovým portrétem, legitimace členů Tisova pohotovostního oddílu, organizační řád Tisova pohotovostního oddílu a osobní záznam pohotovostního oddílu.
Někteří jednotlivci na Slovensku se ukázali jako nepřátelé Československa. Ale slovenský lid s nimi nesouhlasí. Slovenský lid, který se shromáždil na manifestacích na různých místech Slovenska, žádá energickou očistu v úřadech a ve veřejném životě.
V Bratislavě se sešlo třicet tisíc lidí. Jménem slovenských partyzánů řekl Karol Šmidke, že partyzáni trvají na důsledné očistě a že nikdy neustoupí od jejího okamžitého provedení. Ve stejném duchu promluvil podplukovník Polák za Svaz vojáků povstání. Podplukovník Polák řekl: „Bezpečnost státu vyžaduje, aby na vedoucích místech byli lidé loajální a čestní. Celý pokrokový slovenský lid stojí proti rozvratnictví a zrádcovské činnosti jednotlivců. Stojí věrně za novým státem a jeho lidově demokratickými ideami.“
JR: Byl to pokus na základě zmanipulovaných a podvržených důkazů obvinit vedoucí představitele Demokratické strany, že jsou ve spojení s luďáckým podzemím a s luďáckou emigrací a že chtějí podobně jako v roce 1939 odtrhnout Slovensko od republiky a vyhlásit samostatný slovenský stát.
Čili to byl jeden z pokusů, jedna součást komunistické taktiky, jak změnit výsledky voleb na Slovensku, abychom to nazvali přesně?
JR: Ano. Měli bychom to ale vidět v širších souvislostech východoevropského vývoje, protože v roce 1947 ve všech zemích, které potom patřily k sovětskému bloku, došlo k „odhalení“ různých spiknutí.
Je to „spiknutí“ Nikoly Petkova v Bulharsku, které mělo za cíl diskreditovat a odstavit od moci jejich nejsilnější opoziční stranu, Bulharský zemědělský lidový svaz. Je to „spiknutí“ Ference Nagyho v Maďarsku, které bylo namířeno proti Malorolnické straně, vítěze maďarských voleb. Je to „spiknutí“ Stanislawa Mikolajczyka v Polsku, kterým byla likvidována Polská lidová strana, polští agrárníci.
Modus operandi je stejný: obvinit opoziční politiky z protistátní činnosti, zbavit je mandátu, případně zavřít (někteří dopadli ještě hůře, Petkov v Bulharsku byl oběšen), tyto strany rozehnat a nastolit monopol.
Je svým způsobem logické, že na Slovensku byly využity místní zdroje. Komunisté, jak slovenští, tak čeští, také předpokládali, že na luďácké spiknutí budou národní socialisté nejlépe slyšet a že je opět podpoří.
Nestalo se tak, ale mezitím (od roku 1946 do roku 1947) se podstatně změnila mezinárodní situace. Už platí Trumanova doktrína, v Moskvě už je rozhodnuto, že bude nastolen režim, který musí být kompatibilní se sovětským režimem. To je také důsledek toho, že se Američané rozhodli, že se nestáhnou z Evropy, jak se původně předpokládalo.
V této době (na rozdíl od roku 1946) už možnost zvratu ve prospěch standardní demokracie (to, že by komunisté nakonec byli vytěsněni z vlády, jako se to stalo ve Francii nebo v Itálii) byla podle mého názoru nepatrná, řekl bych nulová.
Hovoří právník a politik Ján Čarnogurský( přepis doplňujícího rozhovoru):
Únor 1948 začal vlastně tak, že byli zatčeni funkcionáři Demokratické strany - Kempný, Bugár i můj otec a i další byli zatčeni. Zadržovali je a vyšetřovali s tím, že to měl být původně hlavní úder proti demokratům v Československu.
Když se ale pak podařilo komunistům v únoru 1948 zmocnit vlády v celém Československu, tento proces nebyl až tak zajímavý. Proto například Kempný dostal asi 6 let, Bugár podobně, Ursíny myslím též 6 let, můj otec dostal asi rok. Ale tímto zatýkáním slovenských demokratů to začalo a pokračovalo to zatýkáním českých demokratů po únoru 1948.
Když mluvíme o únoru 1948 a debatuje se o tom, zda to byl puč nebo ne, tak si člověk občas řekne, že rysy puče nebyly tak masivní, tam nebyly vysloveně protiústavní záležitosti, byť předchozí situace byla velmi dramatická. Ale na Slovensku cítím útoky na ústavu, změnu výsledků voleb. Jak to bylo doopravdy?
DK: Když chceme definovat, co bylo a co nebylo puč, musíme nejprve říci, co vlastně puč je. Pokud trváme jen na formálních státoprávních formulacích, potom zde byl určitý rozdíl mezi tím, co se stalo v únoru v Praze a co se stalo v listopadu na Slovensku.
Na Slovensku bylo totiž zjevné, že šlo o zvrácení výsledků voleb a o porušení všech dohod, ústavní listiny a samozřejmě také politických zvyklostí a kultury. Šlo o brutální pokus: bylo tam kromě jiného vyhrožování pochodem partyzánů na Bratislavu, také odbory byly zataženy do této akce. Je ale třeba vidět i širší pozadí.
Už se zde hovořilo o tom, že komunisté používali národnostní otázku pouze jako nástroj k získání moci, a proto lavírovali: jednou byli tak, podruhé onak. Co se stalo v Československu i v jiných zemích, bylo to, že komunisté si od začátku uvědomovali, že jim stačí získat moc, a když ji jednou získají, už ji budou mít. Věděli, že strýček Stalin je zde a že je bude podporovat. To byla výhoda, kterou měli komunisté oproti ostatním politickým stranám. Ty totiž musely počítat s tím, že žijí v nějakém demokratickém prostředí. Proto i když byly použity určité prostředky, které jsou v souvislosti s ústavou, právě situace, ve které se společnost nacházela, dávala předpoklady k tomu, aby se odehrálo něco podobného, co bychom mohli nazvat pučem. A vědomí komunistů, že se stačí dostat k moci, a pak už ji máme a už ji nepustíme, bylo stejné jak v listopadu, tak v únoru.
JR: Slovenský podzim 1947 má určitá specifika. Komunisté potom sami říkali, že to byla generální zkouška na únor - v tomto bych s nimi souhlasil, je to skutečně tak. Oni si chtěli vyzkoušet, zda by to touto cestou šlo.
Opět to musíme vidět v širších souvislostech. V září 1947 je ve Sklářské Porubě v polských Krkonoších ustaveno Informbyro, mezinárodní sdružení komunistických stran, nástupce rozpuštěné Komunistické internacionály. Tam jsou českoslovenští komunisté kritizováni Ždanovem za nerevoluční postup. Je jim vytýkáno, že se pořád dohadují o nějakých nepodstatných věcech místo toho, aby se připravovali na převzetí moci.
V této situaci „odhalení“ luďáckého spiknutí přišlo jako na zavolanou. Mohli ho „odhalit“ stejně tak dobře v roce 1946 - situace se od voleb nijak zásadně objektivně nezměnila. Luďácké podzemní skupiny (naprosto marginální, které nemohly nic v dané situaci zvrátit) tady byly v roce 1945 stejně jako v roce 1946 a 1947. Pokud se však něco změnilo, tak jedině to, že jejich intenzita slábla, ne že sílila. Ale v roce 1947 se to hodilo, tak se to použilo.
Využití Otty Obucha, Ursínyho tajemníka, který byl obviněn, že je agentem Ďurčanského, bylo komunistickou provokací. Protože jak víme z Ursínyho pamětí, na doporučení pověřenectva slovenského vnitra, které sice formálně vedl bezpartijní Ferenčík, ale jinak pověřenectvo ovládali komunisté, byl Ursíny nucen Obucha přijmout. Čili oni dobře věděli, že to je člověk, který je s Ďurčanským ve spojení. Nechali ho tam, a když se to hodilo, odhalili, že je to vlastně špion.
Hovoří právník a politik Ján Čarnogurský( přepis doplňujícího rozhovoru):
Obuch potom seděl ve vězení s Husákem. Husáka ve vězení spoluvězni bili, protože ho vinili, že se dostali do vězení za výkonu jeho funkce. Nějak se ve vězeňských podmínkách Obuch s Husákem skamarádili. Obuch byl vazba a byl schopen ubránit Husáka proti spoluvězňům. A také ho ubránil.
JR: Je tady jeden podstatný rozdíl. Jednak na Slovensku byli partyzáni, ti v Čechách nebyli, tam to byla okrajová záležitost – bylo jich málo a v Čechách nebyly podmínky pro partyzánský boj. Za druhé na Slovensku si komunisté nemohli být jisti postojem rolnictva.
V českých zemích se díky rozpuštění Agrární strany národní socialisté domnívali, že získají hlasy někdejších agrárníků, ale dopadlo to jinak. Jejich hlasy získali komunisté, kteří provedli urychleně rozparcelování německého majetku a přidělili jej v pohraničí bezzemkům a malorolníkům.
Na Slovensku nic takového nebylo.Tam měl pověřenectvo zemědělství Martin Kvetko, demokratický poslanec. Němci tam prakticky nebyli, pokud ano, tak to bylo v Handlovénebo v Medziholí, a to byli horníci, kteří neměli žádnou půdu, kterou by jim bylo možné sebrat. Půda Maďarů byla sice nominálně zkonfiskována, jenže Maďaři tam zůstali a dál ji obhospodařovali, takže získávat hlasy tímto způsobem nebylo možné. Mezi rolníky měla silné postavení spíše Demokratická strana, neboť to bylo pokračování slovenské větve předválečných agrárníků. Dokonce tam byli stejní lidé.
To znamená, že Jednotný svaz slovenských zemědělců nebyl tak silnou oporou, a proto (to je můj názor) v poslední chvíli, když na Slovensku mělo dojít ke generální stávce, František Zupka, předseda Slovenské odborové rady, na příkaz Zápotockého, předsedy Ústřední rady odborů, tuto stávku odvolal.
Později v 50. letech (protože strana se nikdy nemýlí, takže se musí mýlit lidé) je Husákovi, který z hlediska komunistické taktiky postupoval velice promyšleně, předhazováno, že se zastavil v půli cesty, ačkoli to bylo Gottwaldovo rozhodnutí - teď tedy přece jen přibrzdíme, nevíme, jak by to dopadlo, je to zkouška. Byla to zkouška, a jak se ukázalo, zkouška generální a úspěšná.
Komunisté to brali jako zkoušku, a asi to už tak bylo vnímáno. Proč se na to nepřipravila demokratická Praha, když před jejíma očima na Slovensku proběhla úspěšná generální zkouška převzetí moci navždy?
MP: Právě z důvodu, že to byla jen zkouška. Když Národní fronta v Praze jednala o otázce, jak řešit slovenskou politickou krizi, tak Klement Gottwald a čeští komunisté provedli také zkoušku, jak ovládnout Národní frontu.
Pozvali na jednání Národní fronty zástupce velkých organizací, jako byly odbory, které byly v moci komunistů, a chtěli přetransformovat Národní frontu, jak to potom udělali po únoru 1948, ve sdružení nejen politických stran, ale také ve sdružení masových organizací. Tam jak národní socialisté, tak lidovci a posléze s jistým váháním sociální demokraté prostřednictvím svých generálních tajemníků oznámili, že se tohoto jednání nezúčastní. V ten okamžik komunisté jakoby odtroubili k ústupu a řekli, že tedy dobře a že Národní fronta bude dále pouze uskupením politických stran.
Demokraté měli pocit, že svým způsobem zvítězili, a představovali si, že toto je první krok k jejich vítězství. Řekněme si, že výsledek slovenské politické krize (byť došlo k určité personální obměně, ke snížení počtu ve sboru pověřenců pro slovenskou Demokratickou stranu) vypadal stále velmi příznivě. Slovenská Demokratická strana tam měla šest míst, přenechala určitá místa, ale ta získaly dvě marginální strany - Strana slobody a Strana práce.
Čili v podstatě si demokratické strany v Praze řekly, že možná kdyby došlo k něčemu takovému na celostátní úrovni, tak se nám to zase povede nějakým způsobem zažehnat. Jak všichni víme, nepodařilo se.
(redakčně kráceno)