Historický magazín z 3. března se věnoval postavě profesora Jana Patočky - vědci, filosofovi, jednomu z prvních mluvčích Charty 77, ale především moudrému a statečnému člověku. Od jeho předčasné smrti způsobené výslechy Stb uplynou v těchto dnech tři desetiletí. O Janu Patočkovi, jeho životě a okolnostech jeho smrti hovořil moderátor Eduard Stehlík s bývalým rektorem Univerzity Karlovy profesorem Radimem Paloušem (RP) a historikem Pavlem Blažkem (PB) z archivu bezpečnostních složek Ministerstva vnitra.
Třicet let od úmrtí jednoho z největších českých filozofů - Jana Patočky
Události prvních týdnů roku 1977 patří bezesporu k mezníkům našich moderních dějin. Tehdejší vládnoucí totalitní moc byla signatáři prohlášení Charty 77 vyzvána, aby dodržovala svoje mezinárodní závazky v oblasti lidských a občanských práv a zahájila dialog s občany k nápravě bezútěšné situace. Namísto dialogu přišla hysterická reakce - dezinformační kampaň v médiích, represe, zatýkání a šikanování signatářů. Jednou z prvních, na koho se bezpečnostní složky režimu zaměřily, byla trojce prvních mluvčích Charty 77, jejichž podpisy se pod zmiňovaným dokumentem objevily – Václav Havel, profesor Jiří Hájek a profesor Jan Patočka. Poslední z nich zaplatil za svou občanskou statečnost životem.
Byl jste žákem profesora Patočky. Osobně jste ho znal i z vašich pozdějších kontaktů. Jaký vlastně byl?
RP: Když použiji adjektiv laskavý, přátelský, odpovědný, moudrý, hluboký, tak to zdaleka nestačí. Když jsem přišel v pětačtyřicátém na fakultu a zapsal jsem se na Přehledné dějiny filosofie u Patočky, tak jsem předpokládal, že do nás nalije potřebné informace, které potom na zkoušce vyklopím. Ono to však bylo jinak. On tam chodil takový šestatřicetiletý muž s velice jemným vystupováním, který nám předčítal z drobně popsaných lejster. Bylo vidět, že to nejen čte, ale pokouší se nám tím něco sdělit. Dokonce, když v textu narazil na formulaci, která mu nepřipadla vhodná, tak se zarazil a s prsty solícími do nebe hledal přesnější výraz. Byl v tom cítit respekt k nám. Nestačilo mu to, co si jednou připravil, ale obracel se na nás v jednotlivých chvílích s hlubokým nárokem, snažil se nás oslovit. Ze začátku jsem se tomu bránil, chtěl jsem se naučit všechny ty –ismy a jména, abych to mohl na zkoušce zvrátit. Pak jsem poznal, že tento pán je vlastně kolega, který mne vyzývá k spoluúčasti na dobrodružství zvaném filozofie.
Říká se, že byl profesorem velice náročným ke studentům i k sobě.
RP: Jednou se stalo, že nepřišel. To se samozřejmě stát může, ale on byl velice pečlivý. Na další hodinu již přišel a řekl nám: „Kolegové, kolegyně omlouvám se, že jsem minule nepřišel, ale necítil jsem se dostatečně připraven.” Znovu jsme si uvědomili, jaký respekt k nám má. Že nechce pouze odříkat nějakou lekci.
Jistě důležitou věcí bylo, že profesor Patočka pouze o filozofii nepřednášel, ale sám filozofem byl. Možná, že byl jedním z největších filozofů, kterého jsme u nás ve dvacátém století měli?
RP: Když řeknu samozřejmě, nezní to pěkně, ale je to tak. Podle mne to byl největší filozof našich dějin, ve dvacátém století zcela jistě. Jeho vzdělanost byla ohromná a toto uznávali i v zahraničí. Jeho fenomenologie byla překládána a čtena v němčině, francouzštině. U Patočky nešlo jen o kabinetní znalost. Jeho niternost a intelekt ho vedly k účasti na nejhlubších otázkách, za které se člověk staví svým životem a nejenom tím, že to téma má nastudované a je sečtělý v oboru.
Za protektorátu profesor Patočka prokázal, že je nejenom vědcem, ale i člověkem, který má ohromnou morální sílu, který je osobně velice statečný – pomáhal rodinám perzekuovaných. Pak přišla nová totalita. Jak se odvíjel jeho osud po únoru 1948?
PB: Po únoru tenkrát soukromý docent Patočka musel z univerzity odejít, ale nějakou chvíli to trvalo. Na rozdíl od některých kolegů, kteří museli odejít na hodinu, Patočka ještě chvíli na univerzitě vydržel. Po odchodu nastupuje jako knihovník do Ústavu T. G. Masaryka. Od roku 1954 pracoval ve Výzkumném ústavu pedagogickém, kde se zabýval J. A. Komenským. Patočka byl pod drobnohledem komunistické moci (nejen na fakultní půdě). Postupně se dostal i do optiky Státní bezpečnosti. Nedávno se mi dostal do rukou vyšetřovací spis, který dokládá vyšetřování Václava Černého. Mezi celou řadou osob, na které byl v roce 1952 dotazován, je i profesor Patočka. V dalším období sledovala Státní bezpečnost Jana Patočku prostřednictvím jiných osob. Byl to například jeho zeť Jan Sokol nebo filozof Jiří Němec. Zpráv o Patočkově činnosti je tedy velmi mnoho, ale ta hlavní represe přišla až v roce 1977.
Pro člověka Patočkova formátu bylo důležité předávat své vědomosti a zkušenosti studentům. Bohužel hned třikrát, v letech 1939 a 1948 a potom později v roce 1972, byl této možnosti zbaven. Přesto nerezignoval a pořádal pro svoje studenty proslulé bytové semináře, které se někdy označují jako Patočkova univerzita. Na to, jak vypadaly, jsme se zeptali jednoho z jejich iniciátorů ze 70. let a současného ředitele archivu Jana Patočky Ivana Chvatíka (přepis doplňující reportáže):
Od roku 1969 nebo 70 jsem byl Patočkův externí aspirant. Když profesora Patočku donutili jít v roce 1972 násilně do penze, připadlo mi, že by byla škoda přerušit s panem profesorem styky. Začal jsem tedy docházet na konzultace k němu domů. Ukázalo se, že konzultace jsou velice obsáhlé a zajímavé. Bylo mně líto tam chodit samotnému, tak jsem se zeptal, jestli mohu přivést své kolegy. V asi pěti lidech jsme se pak dohodli, že budeme systematicky číst Heideggerův spis Bytí a čas. To byly semináře, které byly pravidelně jeden večer v týdnu. Při tomto provozu jsme se s Janem Patočkou domluvili, že by nebylo marné zorganizovat pro něj něco jako přednáškový cyklus. To se podařilo, cyklus jsme později při připravovaném samizdatovém vydání sebraných spisů Jana Patočky nazvali Platón a Evropa. Protože jsme věděli o nebezpečí policejních zásahů, tak jsme každé sezení organizovali vždy v jiném bytě a pozvání jsme nikdy nevyřizovali telefonicky. Tím se podařilo, že nás policejní kontrola nezastihla. Dělali jsme to takto od roku 1972 až do Patočkovy smrti v roce 1977. Vlastně jsme to dělali do prosince 1976, protože jmenování Jana Patočky mluvčím Charty 77 nedovolovalo v naší činnosti bezpečně pokračovat.
Vy jste se účastnil bytových seminářů daleko dříve.
RP: My jsme absolvovali první semináře už v padesátých letech jako skupina deseti, patnácti lidí. To pak pokračovalo celou tu dobu vlastně až do Patočkovy smrti.
V polovině sedmdesátých let se Patočka stává otevřeným odpůrcem režimu. Vystupuje na veřejnosti. V roce 1975 je jedním ze signatářů petice Federálnímu shromáždění, kde je požadováno znovuzavedení 28. října jako státního svátku. Jakou začíná Jan Patočka v těchto chvílích sehrávat roli?
PB: Bylo důležité, že se připojoval k takovýmto akcím jako významná osobnost, která byla respektována. Stal se jedním z nejvýznamnějších signatářů takových dokumentů. Nejznámější je asi jeho podpora účastníků procesu s členy undergroundových skupin. Pro státní moc to byl signál, že se začínají spojovat prostředí. Pro Patočku to nebyla nějaká systematická opoziční činnost, byla to pro něj otázka slušnosti. Osobně se domnívám, že šlo o jakési preludium k Chartě 77, kdy se postupně připravoval na roli, kterou posléze sehrál.
Domníváte se, že si profesor Patočka uvědomoval, jaká rizika s tím mohou být spojena?
RP: Přirozeně. Přestože poprvé vstoupil otevřeně do popředí politického dění. Nikdy nebyl do té doby takto politicky angažován. Byl to spíše filozof odpovědný občansky, ale nikoli tolik politicky. Byl si velice dobře vědom, že jde o brutální režim, který si nebere rukavičky. Udělal to tedy s touto odpovědností. Ve chvílích, kdy noviny začaly psát o samozvancích a revizionistech, ke mně Patočka přiběhl, já byl tenkrát s horečkou v posteli, a říká mi, že jsme vyhráli, že celý národ o nás ví, že o nás ví i ve světě.
Existuje rozhovor na téma Charta 77, kde se někdo na celou věc tváří skepticky, ale Patočka říká: „Ne, ne pánové, tentokrát to bouchne.“ Jistě jste očekávali reakci státní moci. Čekali jste, že bude takto brutální?
RP: Očekávali jsme ledacos. Je jasné, že už to nebyla padesátá léta. Zřetelné ale bylo, že se bude vyslýchat, zatýkat a zavírat. Také Patočka s tím počítal, a proto se potom u výslechů choval neustrašeně a důstojně.
Jak vlastně vypadaly výslechy profesora Jana Patočky?
PB: Profesor Patočka byl poprvé předvolán na Státní bezpečnost už 5. ledna 1977 k podání vysvětlení, kdy nebylo řečeno, o co se jedná. Byla mu udělena jakási výstraha, nejednalo se ještě o výstrahu prokurátorskou. Poté byl v lednu předvoláván opakovaně, jen od 5. do 17. ledna byl předvolán sedmkrát. Většinou šlo o mnohahodinové výslechy, kdy byl Patočka vyslýchán dlouho do večera, a pak byl znovu pozván na druhý den ráno k dalšímu výslechu. Z výslechů je jasné, že šlo o znepříjemňování života, zastrašování, o vyjádření síly a moci z pozice vyšetřovatelů, protože Patočka v podstatě odmítal vypovídat.
RP: Slyšel jsem, že jednou se ho ptali : „Když jste mluvčí, proč mlčíte?” Na což odpověděl: „Mlčení je taky jakýsi výraz.“
Měl jsem možnost část těchto protokolů prostudovat. Je tam jedna úžasná věc. Mezi tou otřesnou policejní češtinou se spoustou chyb se najednou objeví věta, která je napsána krásným jazykem. Hned je ovšem připsáno: psáno podle diktátu svědka.
PB: Dodal bych, že ty výslechy byly skutečně několikahodinové. Byly tam i pauzy. Dana Němcová vzpomíná na opakovaná setkání s profesorem Patočkou na Ruzyni, kam byli na výslechy předvoláváni. Patočka vnímal výslechy, alespoň ty lednové, jako jakýsi klid, protože nezapomínal, že běží obrovská mediální kampaň. Sám proslul výrokem: „Zpátky do té džungle.“ A myslel tím právě onu mediální štvanici. Jako poslední bych připomenul, že už v lednu se mu na jednom z výslechů udělalo špatně a byl mu podán lék. Takže už tenkrát se začínaly projevovat dlouhodobé zdravotní problémy. Trápení takto starého muže tak dlouhými výslechy je jasným dokladem toho, o co se od začátku jednalo.
Potom došlo k onomu jedenáctihodinovém výslechu, po němž byl druhý den převezen do nemocnice ve velice vážném zdravotním stavu. Jak profesor Patočka zemřel? Co bylo příčinou smrti?
PB: Výslech byl po Patočkově setkání s holandským ministrem zahraničí Van der Stoelem z 1. března. Patočka byl jediný ze tří mluvčích, který se tohoto setkání mohl účastnit. Dostal nabídku jet, protože Václav Havel byl zavřený a Jiří Hájek ostře sledovaný Stb. Následující výslech ze 3. března nebyl klasickým výslechem, proto dva příslušníci Stb Dvořák a Pešek, kteří ho vedli, nebyli odsouzeni. Tvrdili totiž, že šlo o rozhovor, o který požádal sám Jan Patočka. Údajně podle zápisu měl ochotu setkat se s nějakým vysokým funkcionářem 10. správy SNB, která řídila onu politickou represi. Slíbili mu, že to zařídí. Odvezli ho, spekuluje se, že měl být v nějakém motorestu u Kladna, dali mu oběd. Celé to trvalo velice dlouho až do jedenadvaceti hodin, snad tam měl i dvě hodiny spát. Pak profesora Patočku přivezli k dceři paní Františce Sokolové. Ve tři hodiny ráno se profesor Patočka obrátil na příbuzné kvůli bolesti v srdeční krajině. Ráno po vyšetření na Strahově byl převezen do nemocnice, kde zůstal až do 13. března, což je den jeho smrti. Jeho zdravotní stav byl proměnlivý, zpočátku to nevypadalo až tak vážně. Na druhou stranu byl v nemocnici velice osamělý, protože řádila chřipková epidemie, a je možné, že Stb toho využila, aby minimalizovala návštěvy. Takže i dcera Františka vzpomíná, že s ním mluvila jen, když byl na balkoně. Poslední věc k tomuto je, že když nastupoval, stěžoval si lékaři na opakované dlouhotrvající výslechy a na nervové vypětí z nich vyplývající.
Jak jste se o smrti Jana Patočky dozvěděli? Jak vůbec reagoval disent?
RP: Teď vám neřeknu, jak jsme se o tom dozvěděli, protože to bylo vždy naráz. Náhle to věděli všichni. Já jsem například u té nemocnice dvakrát byl. Jednou jsem viděl ještě profesora přes okno, podruhé už nikoli, to už vzápětí zemřel. Kdo mně to donesl a jak jsem se to dozvěděl, nevím. Byla to tenkrát taková rychlá pošta, která mezi perzekuovanými existovala zcela automaticky.
Totalitní režimy nenávidí své odpůrce až za hrob. Jak probíhal pohřeb Jana Patočky?
PB: Pohřeb měl spíše podobu policejních manévrů. Ještě před uskutečněním pohřbu se Státní bezpečnost postarala o minimalizaci počtu lidí, kteří by tam mohli přijít. Přesouvali hodinu zádušní mše, snažili se přesouvat den pohřbu apod. Jednali také s farářem Františkem Jedličkou, který měl Patočku pohřbívat, a který byl pod krycím jménem Adam tajným spolupracovníkem Stb. Jeho záznamy jsou datovány od roku 1948 do roku 1984. V roce 1977 byl hodnocen jako naprosto spolehlivý. Tím pádem měli dokonalé informace o požadavcích rodiny. Ze vzpomínek i dochovaných záběrů je vidět, o jak velkou policejní akci šlo. Nad hřbitovem létala policejní helikoptéra a na Markétě tůrovali příslušníci Rudé hvězdy plochodrážní motocykly.
Co chápete jako odkaz profesora Jana Patočky dnešku?
RP: Nechme promluvit Patočku samého, říká: „Lidská existence již není definována jako bytí pro mne, nýbrž jako život k odevzdání, jenž se otvírá bytí, jenž žije proto, aby věci byly, ukázaly se tím, čím jsou.“
(redakčně kráceno)