Historický magazín ze 17. února se věnoval vývoji Švédska v posledních dvou třetinách minulého století. Nedožité osmdesátiny Olofa Palmeho a pětasedmdesáté výročí zahájení dlouhodobých sociálnědemokratických reforem byly popudem k zamyšlení nad osudem velkého politického experimentu jménem sociální stát. Co tento pojem přesně znamená a jaké jsou podmínky jeho úspěchu? Byl sociálně-ekonomický vývoj Švédska výjimkou, protože se jeho vládám podařilo udržet zemi mimo válečné konflikty dvacátého století? Jaká byla role politických stran a odborů při vytváření základů hospodářské prosperity? Proč se nakonec ukázalo, že nelze sociální stát v jeho původní formě dlouhodobě udržet? Jakou roli v tom hrál Olof Palme? Jaký byl jeho vztah k Československu? To byly některé z otázek moderátora Petra Broda pro švédského politologa Matse Brauna (MB), který působí jako výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů v Praze, a Zdeňka Hojdu (ZH) historika z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
Příběh moderního švédského státu
V nepokojném dvacátém století bylo Švédsko jednou z mála zemí požívajících klid, blahobyt a mír. Touto oázou ve světě plném válek, revolucí, útlaku a chudoby se Švédsko stalo v době, kdy hegemonii v jeho politickém systému převzala Sociálně demokratická dělnická strana. Od podzimu 1932 vládla sama nebo jako dominantní síla koaličních vlád téměř nepřetržitě až do sedmdesátých let. Letos si připomínáme pětasedmdesáté výročí politického zvratu, který umožnil vznik švédského modelu sociálního státu, jehož příklad měl vliv i mimo Skandinávii. V těchto dnech zároveň uplynulo osmdesát let od narození jedné z největších postav švédské sociální demokracie a jejího dlouholetého předsedy Olofa Palmeho. V letech 1969-76 a opět v letech 1982-86 stál Olof Palme v čele švédské vlády. Jeho život ukončil před jedenadvaceti lety ranou z pistole atentátník, jehož totožnost se dodnes nepodařilo zjistit. Palmeho smrt velmi otřásla švédskou společností. Ta se také později musela vyrovnat s tím, že sociální stát narazil na hranici růstu. Přehodnocování zkušeností ze zlaté éry sociální demokracie probíhá ve Švédsku i nyní, kdy tam vládne koalice stran pravého středu.
Můžete přiblížit okolnosti, za nichž se sociální demokracie v osudovém roce 1932 ujala vlády na několik desetiletí?
ZH: Tento rok je osudový pouze proto, že tehdy začíná nepřetržitá čtyřiačtyřicetiletá vláda sociální demokracie, což je v evropských poměrech mimořádný výkon a veliká výjimka. Rokem 1932 nebyla sociální demokracie katapultována na politický vrchol náhodou nebo nečekaně. Velké období švédské sociální demokracie začíná podstatně dříve, v období první světové války. V roce 1915, poprvé po volební reformě, se podařilo sociální demokracii získat největší počet hlasů. Nebyl sice tak velký, aby mohla sestavit vládu, ale už v roce 1917 se do vlády dostává tehdejší nejvýraznější postava strany, zakladatel moderní sociální demokracie ve Švédsku, Hjalmar Branting. Ten později ve dvacátých letech vytvořil už jako premiér několik sociálnědemokratických vlád. Musíme si uvědomit, že od roku 1915 až do současnosti vyhrála švédská sociální demokracie všechny volby (získala nejvyšší počet hlasů). V obdobích, kdy nevládla, šlo o to, že strany s ní soupeřící ji přečíslily v koalici.
Jak to bylo v počátcích nepřetržitého údobí sociálnědemokratické vlády? Sociální demokraté k vládě přišli během světové hospodářské krize, v údobí druhé světové války. Mohli začít uskutečňovat své reformy tak, jak je původně zamýšleli?
ZH: Určitě. Švédsko se nacházelo uprostřed hospodářské krize stejně jako zbytek západního světa. Krize, která měla ve Švédsku poměrně dost brutální podobu, nakonec vyvrcholila v roce 1931 násilným střetem, střelbou do dělníků v Ådalen. To je jedno ze švédských traumat, protože Švédové nejsou zvyklí na tak ostré sociální konflikty. A když v roce 1932 Per Albin Hansson vytvořil sociálnědemokratickou vládu, tak okamžitě začal se sociálními reformami. Můžeme namítnout, že rychlá industrializace Švédska vedla i k rychlejším sociálním reformám (první probíhaly už v devadesátých letech 19. století). Ale Hanssonův balík reforem, kterým se rozhodl reagovat na hospodářskou krizi, byl co do důsledků a rozsahu velice důležitý. Hansson jej spojil s ideologickou představou politiky domova pro všechny. Tato politika byla založena na budování sociálního státu, kde budou sociální rozdíly maximálně vyrovnány. Šlo o pojištění v nezaměstnanosti, starobní pojištění, rozšíření osmihodinové pracovní doby i na zemědělský sektor a další reformy.
Jak měl v ideálním případě podle sociálních demokratů tento sociální stát vypadat?
MB: Hlavní architekt sociálního modelu Švédska je Gustav Möller, který říkal, že je nutné vybudovat sociální model, který se týká celé populace. Důležité bylo, aby ve společnosti vznikla solidarita. Všechny sociální dávky měly být tak vysoké, aby i střední a vyšší třída podporovala systém a nedávala přednost soukromým řešením.
Proč sociální demokraté až do poloviny sedmdesátých let nenaráželi na efektivní opozici? Vždyť realizace sociálního státu si vyžadovala enormní daňovou zátěž obyvatelstva.
ZH: Toto je trochu mýtus. Logicky by to tak mělo být, ale vzhledem k tomu, že na začátku tohoto období vycházelo Švédsko z poměrně nízkého zdanění, tak až do začátku šedesátých let nebyly švédské daně o mnoho větší, než byl průměr v srovnatelných evropských zemích. Míra zdanění začíná stoupat nad kritickou mez až v druhé polovině šedesátých let. Takže to břemeno nebylo tak veliké. Za druhé, tento model se ukázal být úspěšným. Zdůraznil bych úspěšnost idey domova pro všechny, kterou přijala valná většina společnosti za svou. Podařilo se prosadit určité heslo a vytvořit pocit solidarity. A konečně, dalším faktorem byly význačné osobnosti v čele švédské sociální demokracie.
Co se změnilo v sedmdesátých letech, že znovu nastala éra střídání politického zabarvení vlád?
MB: Jisté změny pro sociální demokracii začínají už na konci šedesátých let. Po neúspěšných komunálních volbách v roce 1966 se začalo hodně diskutovat uvnitř sociální demokracie o tom, že je třeba odstranit negativní aspekty vysokého hospodářského růstu. Výjimečný hospodářský nárůst v padesátých letech byl hlavním zdrojem popularity sociální demokracie, to si musíme uvědomit. Ale na konci šedesátých let se začíná mnohem více diskutovat otázka demokratizace ekonomie, začíná radikálnější doba. Dochází k početným střetům mezi sociální demokracií a podnikateli i opozicí, což nebývalo předtím úplně zvykem. Hodně diskutované téma byly zaměstnanecké fondy, které představovaly větší moc odborů nad akciovými společnostmi. I Olof Palme byl proti tomu a velká část jeho strany taky, ale odbory byly pro. Tím pádem docházelo ke konfliktům i uvnitř dělnického hnutí. To vše vedlo k tomu, že sociálnědemokratická strana ztratila svoji výjimečnou pozici.
Myslíte si, že je to ztráta definitivní?
MB: Jestliže mluvíme o straně, ta takto výjimečnou pozici opravdu nemá. Nedostala tolik hlasů ve volbách, a ani nemá tolik členů, protože postupně vymírají. Mluvíme-li o ideách sociální demokracie a o jejím sociální modelu, ty svoji pozici udržely. Dokonce můžeme říci, že v posledních volbách vítězní konzervativci obhájili sociální model Švédska. Slíbili, že nebudou systémové změny.
Zkušenosti se švédským sociálním státem má také několik tisícovek Čechů a Slováků, kteří se ve Švédsku usadili v několika vlnách. Jako uprchlíci před nacismem, po únoru 1948, po sovětské invazi v srpnu roku 1968 a během dlouhých let takzvané normalizace. Jedním z nich je jaderný fyzik a občanský aktivista František Janouch, který mimo jiné založil ve Stockholmu Nadaci Charty 77 (přepis doplňujícího rozhovoru):
Do Švédska jsem přijel s celou rodinou na jaře roku 1975. Ocitli jsme se v kultivované a vyspělé zemi s vysokým sociálním standardem, který se týkal i péče o přistěhovalce. V roce 1975 mne v Čechách zbavili občanství, musel jsem požádat o politický azyl. Měl jsem stálé místo univerzitního učitele placené Švédskou akademií věd, přesto se švédské imigrační úřady rozhodly nás ošatit a poskytnout veškerou péči. Nebylo možné žádným způsobem jim to rozmluvit. Někdy jsem si uvědomoval, že vysokým zdaněním by mohl být tento systém kontraproduktivní, a on byl.
Vraťme se k osobnosti Olofa Palmeho. Z jakého pocházel prostředí? Jaká byla jeho cesta do řad sociální demokracie?
ZH: Pocházel z bohaté měšťanské rodiny. Po matce dokonce z rodiny pobaltské německé šlechty. Olof Palme vystudoval elitní školy, studoval ve Spojených státech. Sám říkal, že do sociální demokracie ho přivedly tři důvody. Jednak velká debata o daních, která se ve Švédsku vedla ve čtyřicátých letech. Tenkrát se přiklonil na stranu Tage Erlandera (tehdejšího předsedy soc. demokracie). Dalším důvodem byla jeho cesta po Spojených státech, kde si uvědomil obrovské sociální rozpory. A v neposlední řadě jeho cesta do Asie, která předznamenala jeho angažmá pro země třetího světa.
Zmínili jsme Palmeho předchůdce Tage Erlandera. Jak se lišily tyto politické osobnosti?
MB: Palme byl patnáct let nejbližším spolupracovníkem Tage Erlandera, to jistě muselo mít vliv na jeho politické smýšlení. Jejich chápaní toho, co to znamená být předsedou sociální demokracie tak bylo velmi podobné. Nemluvíme totiž pouze o straně, ale jde o dělnické hnutí včetně odborů. Předseda sociální demokracie proto musel být dobrým moderátorem. Erlander to uměl dokonale. Palme to uměl taky.
Co dnes víme o vraždě Olofa Palmeho?
ZH: K vraždě došlo 28. února půl hodiny před půlnocí při návratu Olofa Palmeho z kina. Stalo se to uprostřed Stockholmu na přes den velmi rušné ulici Sveavägen. K úspěchu atentátu pomohl jistě i fakt, že Palme odmítal ochranku, využíval hromadné dopravy a podobně. Pro Švédsko to byl obrovský šok. Vzhledem k tomu, že k této události existuje minimum svědků, stále tápeme. Existuje mnoho teorií, včetně asi čtyřiceti psychopatů, kteří se k vraždě přiznali.
Olof Palme byl výrazným hráčem na mezinárodní scéně. Ať už jako premiér své země, nebo jako přední člen vedení Socialistické internacionály. Díky jemu a jeho kolegům ze západního Německa a Rakouska Williymu Brandtovi a Bruno Krajskému měla tato organizace v sedmdesátých letech mnohem větší vliv něž kdykoli předtím a potom. Palme byl ostrým kritikem sovětské i americké zahraniční politiky, zajímal se o problémy rozvojových zemí, ale i o země tehdejšího východního bloku. Zvláštní okolnosti ho pojily k Československu, jak vzpomíná František Janouch, který s ním o tom několikrát hovořil (přepis doplňujícího rozhovoru):
Olof Palme byl velice proti převratu z února 1948. Do Československa tehdy jezdil jako angažovaný člen sociálnědemokratické mládeže. V roce 1949 si vzal českou studentku Jeleneu Renekovou a odjel s ní do Švédska. Šlo o formální manželství, které sloužilo jen k tomu, aby ji do Švédska dostal. Formálně toto manželství trvalo do roku 1952. Jelena Reneková si pak vzala univerzitního profesora medicíny. Tato historka se o Palmem ví a dokazuje, že byl ochoten pomáhat cílům svobody i osobně.
Jak lze všeobecně charakterizovat Palmeho zahraniční politiku?
MB: Nejblíže je pojem aktivní neutralita. Palme si myslel, že zahraniční politika má být postavena na morálně-ideologickém základu. Na konci šedesátých let, než se dostal Palme k moci, byla zahraniční politika ve Švédsku velice diskutována. Studentská hnutí demonstrovala proti válce ve Vietnamu atd. Palme uměl tyto názory skvěle popularizovat. Dokonce začal považovat sovětskou hrozbu za méně reálnou než před tím. Jeho hlavními prioritami byly sebeurčení menších států, světový mír, pomoc rozvojovým zemím. Paradoxem je, že jak bojoval za nezávislost zemí třetího světa, tak nebojoval za nezávislost pobaltských států.
Palmemu bylo vyčítáno, že neměří oběma supervelmocím stejným metrem, že je na levé oko slepý. Jak důsledná byla jeho osobní neutralita? A jak důsledně prosazoval švédskou neutralitu?
ZH: Uvedu ilustrační příklad. Do rukou se mi dostala švédská učebnice vlastivědy z první poloviny sedmdesátých let. Na její titulní straně je mapa Švédska, nad níž z jedné strany stojí strýček Sam a ze strany druhé velký ruský medvěd, oba Švédsko ohrožují stejnými silami z obou stran. Krásně to ilustruje představu švédské střední cesty, která musí jít mezi těmito velmocemi. Neřekl bych ale, že oběma stranám měřil úplně stejným metrem. Rozhodně si to nemyslely některé vojenské kruhy, které v době Palmeho druhého předsednictví na začátku osmdesátých let často napadaly jeho ústupnost vůči Sovětům.
MB: Je ale nutno říci, že Švédsko stálo během studené války na straně západu. Pro případnou invazi sovětských vojsk na území Švédska byly vypracovány plány na obranu, které počítaly s pomocí Američanů.
(redakčně kráceno)