Alexandra Dubčeka jako symbol obrodného procesu nahradil normalizátor, bývalý politický vězeň z padesátých let a pozdější československý prezident Gustáv Husák. Právě on, i když byl na jaře 1968 příznivcem reforem, se stal po invazi obhájcem tvrdé linie a poté jedním z hlavních „architektů“ normalizace. V dubnu 1969 vystřídal Alexandra Dubčeka, v roce 1975 pak nastoupil na prezidentské místo po těžce nemocném Ludvíku Svobodovi. Na dlouhá léta tak jako první muž ve straně i ve státě ve svých rukou soustředil prakticky neomezenou moc. Až v prosinci 1987 přenechal funkci generálního tajemníka ÚV KSČ Miloši Jakešovi. Trpkého konce kariéry se Husák dočkal v prosinci 1989, kdy pod tlakem politického vývoje abdikoval. O necelé dva roky později zemřel.
Dalším aktérem normalizačního procesu byl i rodák ze severovýchodního Slovenska, vyučený krejčí Vasil Biĺak, který patřil ke komunistům již od roku 1949. Biĺak proslul jako spoluautor jednoho z tzv. zvacích dopisů, které komunističtí předáci adresovali sovětskému vedení. Vasil Biĺak se v sedmdesátých letech vyšvihl do funkce hlavního šéfideologa strany. Definitivní konec jeho kariéry přinesl listopad 1989, po němž byl nakonec z komunistické strany vyloučen.
Mezi signatáře jednoho ze zvacích dopisů patřili kromě Biĺaka i Alois Indra, Antonín Kapek, Drahomír Kolder a šéfredaktor tehdejšího Rudého práva Oldřich Švestka. S výjimkou Koldra, který několik let po okupaci zemřel, stoupali ostatní v období normalizace vysoko po stranickém žebříčku.
Antonín Kapek se stal vedoucím tajemníkem městského výboru KSČ v Praze. Tuto funkci nedobrovolně opustil v roce 1988. Svůj pozvolný pád odstartoval v druhé polovině osmdesátých let kritikou strnulosti Husákovy politiky. V roce 1990 byl ze strany vyloučen a v květnu téhož roku spáchal sebevraždu.
Alois Indra v prosinci 1971 na příštích osmnáct let zakotvil v čele nejvyššího zákonodárného sboru. Zemřel v srpnu 1990.
Oldřich Švestka se v sedmdesátých letech po krátké pauze vrátil do šéfredaktorského křesla ústředního komunistického deníku. Listopadové změny režimu se nedožil, zemřel v roce 1983.
Mezi aktéry srpnových jednání v Moskvě patřili také Miloš Jakeš, Jozef Lenárt, Martin Dzúr či Karel Hoffmann. I oni v následujících letech výrazně ovlivňovali celkovou tvář socialistického Československa. Generál Martin Dzúr, od dubna 1968 ministr národní obrany, si svým jednáním v „krizových“ chvílích pojistil ministerské křeslo prakticky až do své smrti v lednu 1985.
Jozef Lenárt se v roce 1970 stal na osmnáct let prvním tajemníkem slovenských komunistů. Politická kariéra Miloše Jakeše, v roce 1968 předsedy ústřední kontrolní a revizní komise KSČ, vyvrcholila v prosinci 1987, kdy se stal nástupcem Gustáva Husáka ve funkci generálního tajemníka ÚV KSČ. Jeho působení v nejvyšší stranické funkci je spojeno s agónií a následným pádem komunistického zřízení v Československu. Do paměti většiny občanů se Jakeš zapsal především svými tragikomickými řečnickými výkony.
Karel Hoffman se proslavil tím, že jako ředitel Ústřední správy spojů měl v noci na 21. srpna 1968 v součinnosti s cizí mocí nechat odpojit rozhlasové a televizní vysílače. Hoffmann se v začátcích normalizace stal krátce ministrem spojů a v roce 1971 našel své místo v čele odborů.
