Tobruk

Komunistický režim doslova pohřbil některé dějinné události a slavné okamžiky naší historie jen proto, že nezapadaly do jeho zvráceného obrazu světa. Jedním ze smutných hrdinů zamlčování je i středomořský přístav Tobruk, respektive bitva, která o něj proběhla na podzim roku 1941. Společně s australskými a polskými vojáky tam náš 11. československý pěší prapor ubránil strategický přístav před italskými jednotkami a německým dělostřelectvem a letectvem. V drsných podmínkách pouště severní Afriky, často jen s jedním litrem vody na den, tak naši vojáci prokázali neobyčejnou statečnost a získali spravedlivé uznání spojeneckých velitelů. Dnes už Tobruk není zakázanou legendou, ale naopak znovu popírá zavedené klišé o tom, že náš národ nechce a neumí bojovat.

O bitvě o Tobruk v pokračování magazínu Historie.cs z 13. listopadu hovořili historik Jaroslav Hrbek (JH) z Historického ústavu Akademie věd, historik Tomáš Jakl (ZJ) z Vojenského historického ústavu a publicista a historik Jindřich Marek (JM). Diskusi vedl novinář a publicista Vladimír Kučera.

Jako vojenský a rozhodně válečný laik jsem si představoval bitvy tak, že nejdřív je dělostřelecká příprava, kdy se střílí do zákopů nepřítele. Pak se vojáci vrhnou na předprseň svého zákopu a zahájí palbu z ručních zbraní. Potom nasadí bajonety, bodáky, bodla a vrhnou se na druhou stranu. Tam vstanou jiní vojáci a srazí se uprostřed bitevního pole. Zabiji dva tři, vedle padne můj kamarád. Ovšem bitva u Tobruku takhle neprobíhala?
JH:
Charakter bitev byl různý a Tobruk bylo především obléhání opevněného prostoru, tudíž je to bitva obléhací. Ke ztečím a protiztečím tam sice docházelo, ale v menším měřítku. Nebylo to každodenní zkušeností.

Proč vůbec tato bitva byla? V čem byla tak důležitá?
JM:
Důležitá byla především proto, že boje v severní Africe byly jakýmsi kyvadlem pouštní války. Tehdy se zpočátku italské, britské a později německé jednotky Afrikakorpsu neustále přesouvaly na velké vzdálenosti od ofenzivy k ofenzivě. A především ofenzivní pojetí německého generála, později maršála, Rommela způsobovalo hluboké průniky na území nepřítele.
Bylo důležité dotáhnout to do konce. To šlo ovšem jen za předpokladu, že máte dostatek pohonných hmot a v pořádku komunikaci v týlu. A právě tím, že se australští vojáci uchytili v libyjském přístavu Tobruk a vytvořili Achillovu patu v Rommelově zázemí, vynikla důležitost této bitvy.

Jak se k tomu dostali naši vojáci?
TJ:
Čechoslováci se na Blízký východdostali útěkem z protektorátu do československé exilové armády. Zpočátku směřovali do Francie, kde v roce 1939 začínají vznikat zárodky, v roce 1940 nasazené, československé divize.
Jenže po porážce Francie v roce 1940 byli uprchlíci, kteří se ještě do Francie nestačili dostat, odříznuti od československé armády, která se evakuovala do Velké Británie. V tuto chvíli pak nebylo jasné, jestli francouzská správa v Levantě půjde s de Gaullem nebo bude kolaborovat. Možné také bylo, že budou Sýrie a Libanon obsazeny Němci.
Naštěstí se podařilo československému konzulovi v Brity kontrolované Palestině dosáhnout evakuace těchto rekrutů do Palestiny. Tam z nich vznikl zárodek československé jednotky na Středním východě.

Hovoří filmový režisér a producent Václav Marhoul (přepis doplňujícího rozhovoru):
V jednotce se sešlo mnoho druhů lidí. Byli tam vojáci, ale také spousta civilistů, kteří měli nedostatečný výcvik. Jednotka byla složená z mnoha různých charakterů, z lidí, kteří měli jinou mentalitu, ambice. Někteří se k jednotce dostali částečně i omylem, což se týkalo hlavně Čechů, kteří sloužili ve francouzské cizinecké legii.
V Sýrii pak došlo k prvním bojům a jednotka zaznamenala první mrtvé. Paradoxně jednotka, proti které bojovali, byla francouzská cizinecká legie na straně Vichy. A první granát, který byl vypálen na české pozice a který zabil prvního českého vojína, byl vypálen českým dělostřelcem na straně cizinecké legie. Čech zabil Čecha. Byla to první ztráta.

Jak probíhaly boje? Spojenci byli, pokud vím, prakticky v defenzivě?
JH: Nejdřív proběhla italská ofenziva, která ztroskotala na podzim 1940. Pak proběhla britská ofenziva, která Italy téměř vyhnala z jejich severoafrických držav, tedy z Libye. Britové tehdy postoupili až k hranicím Tripolis. Na to reagovali Němci vysláním zadržovacího svazku, pozdějšího Afrikakorpsu, který britskou ofenzivu zastavil. Později Němci podnikli protiofenzivu.
Důležité ovšem bylo, že Britové oslabili své jednotky, protože přesunuli expediční sbor do Řecka. Takže nejlepší jednotky, i původní australské, ze severní Afriky odešly a při Rommelově ofenzivě tam zůstaly nezkušené jednotky, které byly snadno poraženy.
Rommel pak postupoval dál až k egyptským hranicím. Tobruk se však Australanům podařilo udržet, když ztroskotal první dubnový útok v roce 1941, ve kterém se ho Němci pokusili dobýt z východu. Australané potom Tobruk drželi přes celé léto, dokud je na podzim nevystřídali Britové.
Tobruk byl důležitý přístav, protože Rommel musel přesunovat pohonné hmoty, munici a proviant po obrovských pozemních trasách. Existovala totiž jen jediná pobřežní silnice, železnice nebyla. Přístavní kapacita Tobruku proto citelně chyběla.

Hovoří veterán od Tobruku Jan Perl (přepis doplňujícího rozhovoru):
Tobruk nebylo bojiště, jak ho známe z filmů a první světové války - puška, bajonet a hurá na ně. Byla to víceméně poziční válka.
Tobruk patřil k nejdůležitějším přístavům Středozemního moře, protože byl bezvadně položený. Zásobovaly se tam německé, italské i anglické jednotky. Angličané sice měli ještě tu výhodu, že se mohli zásobovat v Alexandrii, ale když se podíváte na mapu, jsou to stovky kilometrů navíc.

JH: Bylo několik pokusů dobýt Tobruk německými či italskými jednotkami, a naopak několik pokusů Britů Tobruk vyprostit z obležení. Všechny akce byly až do listopadu 1941 neúspěšné. A právě v listopadu 1941 už byli v Tobruku českoslovenští vojáci.

Několikrát padlo jméno Rommel. To je legendární postava, říká se mu „liška pouště“. Byl skutečně tak geniální pro boj v poušti v severní Africe, jak se traduje?
JM:
Byl to schopný a talentovaný důstojník, velitel vyšších svazků. Na druhé straně se domnívám, že německá propaganda, ale i pozdější poválečný zájem veřejnosti díky různým publicistickým knížkám a filmům trošku Rommela zveličily.
Navíc to byl smolař, protože vždycky v osudový okamžik, ať už to bylo v době bitvy u El Alameinu nebo během vylodění spojenců v Normandii v červnu 1944, nikdy nebyl tam, kde měl být.

Přepis úryvku z dokumentu Válečný deník - Válka v Africe (režie Tibor Podhorec, 1985):
31. března 1941, tedy v době, kdy britský expediční sbor byl už vázán boji v Řecku, zahájil Rommel překvapivý útok. Jeho průběh byl doslova bleskový. Britové se nezmohli k odporu. Během 14 dnů ztratili vše, co získali v předcházejících dvouměsíčních bojích. Rommel stanul na egyptských hranicích. Odolal jen Tobruk.

JH: Rommelův přínos byl v tom, že velel z předních linií. Byl s předními jednotkami. Proto mohl pružně reagovat na měnící se situaci na bojišti. To bylo ve válce v Africe na poušti, kde byl otevřený terén a byla to manévrová válka, velmi důležité. Mohl tak rychle improvizovat a přijímat rozhodnutí.
Na druhé straně zanedbával štábní práci. Sám neměl školení důstojníka generálního štábu. Podceňoval úlohu štábu a zcela zanedbával logistické problémy. Všechny jeho ofenzivy v severní Africe skončily proto, že jeho vojsku došly pohonné hmoty, případně munice. Rommel totiž spoléhal především na to, že pohonné hmoty i dopravní prostředky ukořistí. Jeho tažení se tak stala logistickou můrou zásobovacích důstojníků.

TJ: Britové tento nimbus okolo Rommela vytvořili záměrně. Cílem bylo dát Rommelovi pocit jakési neohroženosti a neomylnosti, který psychologicky přispěl k jeho pádu.

JM: Rommelovu slávu podpořily i takové dílčí věci, jako byl třeba neúspěšný pokus Britů o jeho likvidaci s pomocí jednotek Commandos. Takže komponent k narůstání jeho slávy bylo velice mnoho.

JH: Uzavřel bych to tím, že prvotním záměrem bylo poukázat na genialitu německého velitele, protože tím zakryjete neschopnost velitelů vlastních.

Kdo byl protivníkem Rommela v bitvě u Tobruku a vůbec v severní Africe?
JH:
Britští velitelé se u těchto neúspěchů střídali.Byl zde vrchní velitel na Středním východě,což byl zprvu generál Wawell,potom generál Auchinlecka na závěr generál Alexander. Pod nimi působili polní velitelé,kterých se vystřídala celá řada a kteří byli Rommelem v poli vesměs poráženi.
Nutno také říci, že Rommel zpočátkunebyl vrchním velitelem. Tím byl vždy Ital. Jenže Rommel si stejně počínal zcela samostatně a na to, že je podřízen Italům, nijak nedbal.
Ostatně vůči Italům se postavil do vyhraněného světla již při uvítacím večírku po příletu do Tripolisu. Když se ho tenkrát ptali, za co dostal nejvyšší pruské vyznamenání z první světové války, Pour le Mérite, odpověděl, že to je za boje na italské frontě proti Italům. Tím dal jasně italským velitelům najevo, co si o nich myslí.

Kdo to byly krysy pouště? To je takový urážlivý termín, říkat někomu krysa.
JH:
Krysy pouště se objevujív severní Africe několikrát.Tobrucké krysy jsou i naši. Označení pochází z německé propagandy,kdy vojáky vyzývali, že je vyženouz jejich doupěte jako krysy. Vojáci si to pak a povýšili na to, že jsou tobrucké krysy, na cosi čestného,honosného.
Vlastní krysy pouště je přezdívkabritské 7. obrněné divize. Přezdívka ovšem nevznikla na základě bojů,nýbrž z jejich insignie,kterou byl tarbík. To je pouštní hlodavecpodobný kryse,akorát má delší zadní nohy.

JM: V německé propagandě byl zase britský element, i když zrádný. Jedná se o pana Williama Joyce, což byl britský propagandista na straně Hitlera. Joyce ve svých anglicky pronášených rozhlasových projevech obráncům Tobruku říkal: Vylezte, krysy, vzdejte se, krysy apod.
Tak vlastně bezděčně vyvolal, nejdřív u Australanů, kteří vždycky byli svérázové, hrdou sounáležitost k tomu být tobrucké krysy. Se stejnou hrdostí to pak přijali Poláci, Čechoslováci a další spojenecké jednotky, které se obrany Tobruku zúčastnily.

Už jsme mluvili o tom, jak se Češi a Slováci dostali do severní Afriky. Jak se formoval 11. prapor?
TJ:
11. prapor měl poměrně dlouhou genezi právě vzhledem ke geografickým a geopolitickým podmínkám, za kterých vznikal. Ze Slováků, kteří  původně směřovali do Francie, vznikl rámcový 4. pěší pluk, který se považoval stále za součást divize ve Francii. Nicméně na Blízký východ proudilo množství dalších dobrovolníků z protektorátu, ale i židovských uprchlíků a Čechoslováků, kteří již v Izraeli žili.
Pak se podařilo ještě posílit československý kontingent na Blízkém východě bojovníky československého legionu z polského tažení, kteří byli internováni v Sovětském svazu.
Takže na podzim roku 1940 byl původní rámcový 4. pěší pluk přeorganizován a byl z něj vytvořen bojový pěší prapor, který dostal číslo 11. Tím se předjímal vznik dalších deseti praporů ve Velké Británii. Vedle něj také vzniklo výcvikové československé středisko.
Obě tyto jednotky měly označení „východní“ na rozlišení od jednotek, které vznikaly v té době ve Velké Británii.

Narazil jste na věc, ke které odbočíme. Mluvil jste o židovských uprchlících. V souvislosti třeba s filmem Tobruk se hovoří o prvcích antisemitismu v československých jednotkách.  Píše o tom i Vilém Sacher v knize Pod rozstříleným praporem, kde tento problém vysvětluje. Existoval tedy tento problém nebo byl okrajový a je zveličován?
TJ:
Antisemitismus jako takový v té době latentně existoval v celé evropské kultuře.Má to své historické souvislosti. Avšak tím, že ho nacisté dovedliad absurdum - k holocaustu, jsme teď náchylní vnímat projevy antisemitismu už jen prizmatem zkušenosti s holocaustem. Nicméně je nutné říci, že antisemitismus existoval.
Zase to ale bylo dáno geopolitickými souvislostmi. Podobné to bylo potom v Sovětském svazu, kde bylo množství vojáků z volyňských Čechů. V Africe zase byla snaha posílit jednotku z řad Čechoslováků z britského mandátu Palestina.
Tam právě zas narážíme na problémy národnostní: arabsko-židovský konflikt, problémy samotných jednotlivých izraelských nebo židovských politických směrů, které se snažily vybudovat vlastní židovskou armádu. Narážíme také na problém toho, že mnozí Židé byli obviňováni z němčení, že přijímají německou kulturu a že nemají vztah k Československu.

JM: Antisemitismus měl několik podob. Na jedné straně to byl lidový antisemitismus u řadových vojáků, žižkovských Pepíků apod. Mezi některými Žižkováky nebo Moraváky byly případy, kdy odlišnost prostředí, ze kterého pocházeli, dávali lidovou formou najevo. Bylo to asi, jako se hecuje Brno a Praha, Sparta a Slavie. Byly to projevy lidového antisemitismu, které často ani nebyly tak škodlivé.
Pak se objevoval antisemitismus u některých důstojníků. Mnoho vojáků židovského původu z českého nebo slovenského pohraničí umělo totiž pomalu lépe německy než česky nebo lépe maďarsky než slovensky. A mnozí z nich (hlavně ze střední a starší generace) často nebyli ani dobří vojáci v technickém slova smyslu. Proto si to někteří prchlivější důstojníci nebo seržanti s cizinecké legie spojili a dávali určité projevy nedůvěry především pro jazykové problémy.
Pak byly případy umělého antisemitismu. Dokládá to úsměvná historka ve vzpomínkách generála Klapálka. Někteří židovští vojáci chtěli stížnosti na antisemitismus využít ve svůj prospěch. Klapálek uvádí, že jeden židovský voják chtěl jít v semišových polobotkách na vycházku. U raportu se ale hlásil, že výkonný rotmistr ho nechce pustit na vycházku, protože je antisemita. Klapálek ho tak za ústrojovou nekázeň dal zavřít, a ve svých vzpomínkách píše: a bylo po antisemitismu. Čili mělo to mnoho podob.

TJ: Abychom to zcela nebagatelizovali. Je nutné dodat, že se tam také vyskytovali například vojáci, kteří byli do československé jednotky převzati ze zajateckých táborů a kteří předtím sloužili v Afrikakorpsu nebo v jiných německých jednotkách v severní Africe. Ti už prošli nacistickou indoktrinací, takže jsou popisovány i případy ideologického antisemitismu.

Hovoří veterán od Tobruku Jan Perl (přepis doplňujícího rozhovoru):
Klapálek vytvořil svou jednotku v bývalé Palestině. To byla britská država, kde se roztahovali Němci. Tam byli baťovci v Íránu, škodováci v Indii, Iráku, Íránu, Egyptě, popové, pánbíčkáři, kterých v Egyptě bylo také několik. Když se vytvořila armáda a Klapálek to zveřejnil a dostalo se to ve známost, přišli i misionáři. A potom tam byli lidé, kteří se snažili dostat do Palestiny. To byli vesměs židovští kluci.

JH: Musíme si uvědomit, že antisemitismus existoval v české a slovenské společnosti i v době první republiky a existuje v české společnosti dodnes. Proto se nemůžeme divit tomu, že byl v československých jednotkách v zahraničí za druhé světové války.

JM: Je tu ještě jeden detail. Nejen na východní frontě, ale i zde, na Středním východě, se komunisté snažili infiltrovat a ovlivnit co největší množství našich vojáků. A právě mezi levicovými intelektuály židovského původu bylo poměrně dost komunistů.
To pak byl u některých důstojníků, kteří slyšeli spíš na étos Masarykovy republiky, další důvod k ne tak vyhraněným, ale projevům nedůvěry a konfliktům. Někteří komunističtí aktivisté byli totiž právě z řad židovských vojáků.

TJ: Navíc důstojníci měli tendenci považovat židovské vojáky za potenciálně nespolehlivé, neboť se vyskytlo několik případů, kdy vojáci dezertovali, aby mohli sloužit v židovských jednotkách. V té době totiž probíhala různými legálními i nelegálními způsoby výstavba budoucí armády židovského státu. Důvodů a podob antisemitismu tak bylo skutečně víc.
Nicméně především díky veliteli československé vojenské mise v Jeruzalémě, generálu Mézlovi, a zásahům velitele praporu plukovníka Klapálka se dařilo udržovat duch jednotky na zásadách Masarykových a předmnichovské československé armády.

Vraťme se k bojování. Jak vypadalo bojování našich vojáků 11. praporu? Pokud vím, tak jsme sloužili v polském svazku.
JH:
Československá armáda postavilajeden prapor,což nemohl být samozřejměsamostatný svazek. Nastala tedy otázka,k čemu ho přičlenit.Čechoslováci se už účastnili syrského tažení (Tobruk nebyl prvním bojovým vystoupením 11. praporu), kde byli ve svazku britském, britské brigády. Později byli ve svazku indické brigády. A po přesunu do Tobruku byli shodou okolností v rámci té samé divize, se kterou bojovali v Sýrii, přičleněni k polské brigádě. Předpokládalo se, že s Poláky se Čechoslováci nejsnáze domluví.
Samozřejmě s Brity se českoslovenští důstojníci jakž takž domluvili, protože prošli kursy angličtiny, ale prostí vojáci, kteří angličtinu všelijak lámali, měli problémy se s Brity domluvit. Proto byli přičleněni k polské brigádě. Ukázalo se to jako celkem dobrý krok.
Polská brigáda potom dostala navíc ještě jeden prapor Australanů, který tam zůstal po výměně tobruckého garnizonu, když se jeden křižník potopil a Britové přerušili výměnu. Polská brigáda tak byla poměrně silná, měla nakonec pět pěších praporů. Ovšem také měla nejdelší úsek obrany.

JM: Asi 18 příslušníků našeho praporu v Tobruku byli volyňští Češi, kteří prošli službou v polské armádě. Někteří z nich potom sloužili jako styční překladatelé na různých polských štábech, kde rychle překládali rozkazy z polštiny do češtiny. Byla to samostatná brigáda karpatských střelců. Velel jim generál Kopański. Byli to opravdu zkušení a dobří vojáci, takže začlenění našeho praporu v této brigádě mělo i tento smysl.

TJ: Možná tam hrál roli i fakt, že polští vojáci měli podobný osud jako vojáci českoslovenští. Polská brigáda vznikla z polské jednotky, která byla vytvořena ve Francouzi kontrolované Levantě, a stejně jako československá jednotka odešla do Palestiny kontrolované Brity. Měli tedy stejný osud, to znamená běženci bez domova.

JM: Ještě k Polákům: Hlavně polští důstojníci mají obrovský smysl pro rytířskost. Takže jejich chování vůči nabalení našeho praporu bylo skutečně velice přátelské a na vysoké úrovni.
Například: Tobruk navštívil tajně tehdejší polský exilový premiér generál Sikorski. Na recepci na velitelství brigády seděl podplukovník Klapálek na čestném místě vedle něj. Také v denících našich jednotek je hodně důkazů o projevování velkého přátelství a úcty ze strany polského velení brigády vůči naší jednotce.

Navíc naši většinou utíkali přes Polsko?
JH:
V této době už ne.To už byla balkánská cesta.Přes Polsko už to nešlo. To se týkalo jen těch,co tam přišli přes legion, kterých bylo asi 400. Zbytek přicházel balkánskou cestou. Židovští uprchlíci ze Slovenska,z protektorátu a ti,kterým bylo povoleno nacistickýmiúřady legálně se vystěhovat, pak pluli loděmi. Původně neměli skončit v Palestině, ale někde na Mauriciu. Ovšem sabotáží lodě, na které měli plout,se dostali do britské internace. Z té byli potom až po měsících uvolněni do československé jednotky.

Jak tedy probíhalo bojování u  Tobruku?
JM:
Velice silná dělostřelecká a minometná palba ze strany Italů a Němců byla častá a intenzivní.

TJ: Australané zavedli metodu, rutinu aktivní obrany. To znamená, že obránci neseděli jen ve svých zákopech, ale prováděli hlídky. Říkalo se tomu hlídky, ale vlastně šlo o malé výpady malých skupin do nepřátelských postavení, čímž docházelo k rušení obléhání.

JH: Výhodou našich bylo, že proti nám stáli Italové. Německé jednotky se obléhání Tobruku nezúčastnily, byly na frontě na egyptské hranici. Pouze při jednotlivých útocích tam bylo německé dělostřelectvo. Takže s Němci naši příliš do styku nepřišli.
Italové byli mnohem horší bojovníci, obzvlášť ti z pěších divizí, které byly u Tobruku. Snad jen italská tanková divize Ariete plus motorizované prapory Bersaglieri ještě měly nějakou bojovou morálku.
Jinak Italové obecně neměli na válčení velký zájem. Jejich činnost v Tobruku byla zcela pasivní. Kromě několika organizovaných pokusů o útok seděli ve svých pozicích a nechali se případně přepadnout a zajmout.
Takže ona území nikoho bývala většinou při nočních výpadech plně v našich rukou. Jen málokdy vojáci narazili na italskou hlídku, takže mohli pronikat až do italských pozic. Tam pak prováděli průzkum boje, zjišťovali jejich pozice, přiváděli zajatce. Občas došlo k nějaké přestřelce, kde byli padlí i na naší straně.

Hovoří veterán od Tobruku Josef Polívka (přepis doplňujícího rozhovoru):
Jakmile se setmělo začali Němci a Italové ostřelovat všechny komunikace, které měli zastřílené, protože věděli, že se po setmění pohybují vozidla s vodou, potravinami, municí.
Stříleli naslepo, hodili to tam, pak to zkracovali, takže kolem nás byly výbuchy min. Najednou rána jako hrom a vypadl jsem z vozu. Ale utrhlo to přední blatník a stupačku, na která stál jeden voják. Utrhlo mu to nohy, měl dlouhý zimní plášť, bylo to v říjnu, a v něm byly ty nohy.
Přes cestu, z které jsme předčasně odbočili, na nás křičeli Poláci, že tam je minové pole a kam to lezeme. Také šum, který tam vznikl, byl hned slyšet na nepřátelské straně, takže minová palba se okamžitě přenesla tam, kde tušili, že se něco děje.
To byl můj první den v Tobruku. Díky tomu, že jsem nevyklidil svinčík, pytle s pískem na podlaze vozu, se mi nestalo nic, jen mě to vyhodilo. Tak jsem přišel o vozidlo a stal jsem se ženistou.

JM: Pro naše vojáky tam byly dvě nejnebezpečnější věci. Na jedné straně to byla intenzivní dělostřelecká minometná palba, doplněná občas nálety nepřátelského letectva. Další velké riziko hrozilo především intenzivním denním i nočním průzkumným hlídkám. Kromě rizika střetu s nepřítelem, šlo především o minové pole. Hlavně nočním hlídkám hrozilo, že se dostanou do nového, málo známého pole, kde mohlo dojít ke zranění nebo smrti vojáků.

TJ: Miny byly v Tobruku všudypřítomné. Jeden britský tankista vzpomíná, protože tanky byly používány velice zřídka, jak se tankisté přihlásili do minového kurzu. Zkouška na závěr kurzu spočívala v tom, že měli vyčistit nějaký pás minového pole od min. Kdo ho vyčistil, zkoušku udělal, a kdo šlápl na minu, zkoušku neudělal.

Hovoří filmový režisér a producent Václav Marhoul (přepis doplňujícího rozhovoru):
Život vojáka v poušti byl velmi krutý, protože měli litr a půl vody na den, někdy jen litr. Dnes si to vůbec neumíme představit, stále slýcháme rady doktorů, že když je jen trošku víc teplo, máme pít minimálně tři nebo čtyři litry vody denně. Oni měli litr a půl a měli to na všechno. Na pití, na holení, na hygienu.

Hovoří veterán od Tobruku Josef Polívka (přepis doplňujícího rozhovoru):
Vody byl nedostatek a byla nechutná. Vzpomínám na Australany, jak se tam sešli a vydával se čaj. Byla chladná noc, tak jsme se na horký čaj těšili. Když nám ho nalili každý se tvářil, co to prokristapána je. Doktor Fürth, šéflékař praporu, říkal, až budete kluci drobet starší a budete mít potíže s játry a ledvinami, vzpomeňte si, že jste pili tobruckou vodu.
Jenže člověk si zvykne. Když jsme přijeli z Tobruku a v Palestině vydávali čaj, strhl se kolem kuchyně kravál kvůli tomu, co to uvařili prokristapána za čaj. Doktor Fürth tam čekal, přišel a: „Copak, copak? Jestli vám to nechutná, tak si to přisolte a budete to mít jako v Tobruku.“ Takže jsme si zvykli i na slanou vodu a slaný čaj.

Několikrát tu zaznělo jméno Karel Klapálek. Když jsem mluvil s veterány, s pamětníky Tobruku, vzpomínali na něj doslova se slzami v očích. Jaký to byl důstojník a velitel?
JM:
Přísný a spravedlivý. Je zajímavé číst jeho paměti. V naší jednotce bylo hodně bývalých příslušníků cizinecké legie. Klapálek vzpomíná na rotného Terlandu, který měl velice kladný vztah k alkoholu. Při vší své přísnosti popisuje, jak byl ochoten dát mu i ze svých zásob, když už byl nervózní.
Klapálek byl skutečně tvrdý voják, přísný voják, ale na druhé straně mu to vojáci opláceli svými sympatiemi.

TJ: Klapálek byl tvrdý především sám k sobě. Veškeré nepohodlí snášel se svými vojáky, což mu samozřejmě přinášelo velkou popularitu.

Hovoří veterán od Tobruku Jan Perl (přepis doplňujícího rozhovoru):
Klapálek byl skvělý člověk, který věděl, co chce, a byl perfektním vojákem. Angličané si ho velice vážili a neznám jeho jediného vojáka, který by na něj řekl křivé slovo. Měl smysl pro humor a na jeho eskapády nelze zapomenout. Hlavně byl v první řadě člověkem a teprve v druhé řadě oficírem. Také dostal nejvyšší britské vyznamenání, dokonce Churchill se o něm zmiňoval. Byli jsme na něj velice pyšní.

JH: Klapálek se bezesporu jako velitel praporu osvědčil. Jako velitel pluku již neměl takovou příležitost, protože pluk byl protiletadlový a do vážnějších akcí se nedostal. Klapálek se osvědčil i později jako velitel brigády. Později jako velitel sboru působil příliš krátce, aby mohl prokázat nějaké vyšší vojevůdcovské kvality. Osobně bych ho hodnotil jako nejlepšího československého polního velitele druhé světové války.

Ovšem vojáci od Tobruku se příliš vděku po válce nedožili. Jaký byl vztah řekněme po roce 1945 a 1948 nejen k samotné bitvě, ale i k jejím účastníkům?
JM:
Před rokem 1948 vyšla velice půvabná kniha fotografií Roberta Kellnera Naši v poušti. Naši bojovníci od Tobruku stejně jako bojovníci z Duklya od Dunkerquebyli veřejností obdivovánia uctíváni jako hrdinové.
Ovšem potom přichází rok 1948, kdy nový komunistický režim zatočil se zahraničními vojáky až poměrným systémem. Takže jak bojovníci z východní, tak ze západní fronty byli perzekvováni, vyhazováni z armády, zavíráni. Někteří pak, jako třeba podplukovník František Skokan, který byl jedním z našich vojáků na Středním východě, byli bohužel popravováni.

JH: Pokud jde o perzekuci vojáků, odnesly to skutečně všechny složky odboje stejně. Pokud však jde o to ideologické, je to trochu jinak.
Západní odboj byl šmahem odsouzen jako buržoazní, a naopak odboj východní byl vyzdvižen  jako ideově správný po sovětském vzoru: Spolupráce s Rudou armádou, bratrství ve zbrani, se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy nijak. To se mělo údajně podle Gottwalda zrodit na Dukle.
Samozřejmě v tom také byla zveličelá role komunistické ilegální organizace ve východní jednotce až na jakousi vůdčí sílu, která určovala chod této jednotky. Jednotka přitom byla složena z větší části „ze živlů Sovětskému svazu nepřátelských“.
Jednak tam byli důstojníci, které vybral Svoboda ještě před svým návratem v době jednání o evakuaci na Střední východ. Byla to speciální jednotka spolehlivých důstojníků a poddůstojníků, které zanechal jako jádro budoucí jednotky. Naopak sympatizanty se Sovětským svazem, takzvané hvězdáře, kteří si našívali hvězdy, aby ukázali, že jsou prosovětští, poslal na Střední východ.
Na východě tak zůstalo silně antikomunistické jádro, jako byl třeba Otakar Jaroš. Dokonce i Bohumír Lomský figuroval jako číslo dvě na tajném seznamu důstojníků určených k likvidaci, který vypracovala radikální skupina českých komunistů v jednotce. Lomský, pozdější komunistický ministr národní obrany, byl tedy také antikomunistou a dával to zcela jasně najevo.
Zejména však šlo o složení mužstva. Značnou část tvořili podkarpatští Rusíni, které se podařilo zachránit z gulagu. Ovšem zachránit se jich podařilo asi třetinu, dvě třetiny v gulagu zahynuly. Ti asi určitě neměli velké sympatie k Sovětskému svazu poté, co prožili tři roky na nucených pracích na Sibiři, kde viděli své kamarády umírat po tuctech.
Další byli volyňští Češi, kteří se ocitli v roce 1939 v záboru Polska, který připadl Sovětskému svazu. Tam byla okamžitě provedena násilná kolektivizace, kdy všechny nahnali do kolchozu, sebrali jim živý i mrtvý inventář a přinutili je stát se kolchozníky místo sedláky. Ti asi také neměli velké sympatie k Sovětskému svazu a komunistickému zřízení.
Takže s ideologickým výkladem východní jednotky to bylo jinak, ale oficiálně stále zůstávala ideově správná. Její členové byli oficiálně, pro některé je to dodnes trauma, označováni komunistickou propagandou za nositele pokrokových socialistických, komunistických myšlenek, které společně s Rudou armádou přinesli na svých bodácích do Československa. To je z faktografického hlediska samozřejmě holý nesmysl. Byli spíš antikomunističtí než komunističtí.

Hovoří filmový režisér a producent Václav Marhoul (přepis doplňujícího rozhovoru):
Otázka zní, jak naše společnost vnímá veterány. Podle mého názoru je nevnímá příliš citlivě, ale na druhou stranu je tu i opačný problém:
Snažil jsem se je natočit jako obyčejné lidi z masa a kostí, jako kluky, co mají nějaké problémy, co mluví o ženských, jako kluky, co třeba mluví vulgárně. V několika málo případech mě lidé napadli, že nějakým způsobem urážím druhý odboj.
Přitom je paradox, že lidem nedochází, že čím víc budeme z veteránů dělat blanické rytíře, čím víc z nich budeme dělat pohádkové bytosti, tím víc je budeme vzdalovat uznání většinové společnosti, protože dospělí lidé už na pohádky nevěří.

Ve škole jsem se učil, že první válečné vystoupení našich vojáků v zahraničí bylo Sokolovo. Už nějakou dobu se píše, že to není pravda, že Tobruk už byl předtím. Jak se dá zařadit do historie československého válčení ve druhé světové válce?
JM:
Kdybychom měli použít slovo první, asi by se dalo říct první úspěšné nebo úctyhodné vystoupení našich vojáků na frontách.
Už předtím se naše dva pěší pluky v rámci divizní pěchoty v červnu 1940 zúčastnily bojů ve Francii. Ne jejich vinou, ale rozkladem francouzské fronty a francouzské armády, to byly boje ústupové, překotné, kde se sice naši snažili a chovali se velice statečně, ale byla to krátká a nešťastná epizoda. Sokolovo je březen 1943.
Tady to bylo v červenci 1941 v Sýrii a v říjnu 1941 v Tobruku. Tehdy naše první dobře organizovaná československá jednotka vystupuje úspěšně na frontě, v čemž je i základní význam naší akce.
Nepočítáme-li letce, je to tedy skutečně, jedno z prvních úspěšných vystoupení našich vojáků. Jinak letci jsou úspěšní jak ve Francii, tak ještě více potom ve Velké Británii.

Měl Tobruk po roce 1945 nějaký ohlas v budující se armádě? Tobručtí vojáci většinou nebyli profesionálové. Zůstali v armádě?
JH:  Část důstojníků od Tobruku byla potom ve východní jednotce, někteří padli. Důstojníci tedy zůstali v armádě, zůstala i část poddůstojníků. Z vojáků se většina rozešla - málokdo z nich se rozhodl pro vojenskou kariéru.
Vojáci také potom byli buď v brigádě u Dunkerque, nebo ve sboru na východě, protože jednotka na Středním východě už neexistovala. Takže se včlenili do dvou hlavních jednotek - obrněné brigády plus 1. československého sboru - a netvořili nějakou kompaktní skupinu.
Osudy po válce pak byly samozřejmě různé od popravených a perzekvované přes emigranty až po některé, kteří se snažili zůstat v Československé lidové armádě. To se některým podařilo a některým nepodařilo.

JM: Je tam ještě taková zajímavost, perlička. V první, symbolicky vybraná jednotce (kombinovaný oddíl o počtu 140 mužů), která byla vyslána, aby vstoupila po boku Američanů na naše území, což se stalo 1. května u Chebu, bylo 80 mužů od Tobruku nebo ze Středního východu.
Takže to byla i určitá morální satisfakce pro tyto vojáky, byť je to marginální příběh, že tobručtí byli první, kteří se domů vraceli ze západní fronty. I když za chvíli se na ně velice rychle zapomenulo.

Kolik našich lidí padlo u Tobruku?
JM: 14 jich padlo v době obléhání, asi 81 bylo raněno. Potom ještě jeden voják padl v epizodě protiletecké obrany, kdy zahynul při výbuchu nástražného systému. Na tobruckém hřbitůvku je neříkám, že pochováno 15 jmen našich vojáků. Nejsou tam však všichni pochováni, protože tři utonuli při evakuaci nemocniční lodě z Tobruku.

JH: Chtěl bych dodat, že bychom se měli oprostit od bolševického způsobu hodnocení významu boje nebo hrdinství vojáků podle počtu padlých. Čím víc jich padlo, tím jsou to větší hrdinové. Nebo čím víc vojáků v operaci padlo, tím byla operace větší. Řekl bych naopak, že operace, kde padne méně vojáků, jsou většinou ty úspěšné.
Takže našim slouží ke cti, že se s tak malými ztrátami tak výtečně zhostili svého bojového úkolu a vydobyli si respekt svých nadřízených i místo ve vojenské historii Československa a České republiky, které jim bezpochyby přísluší.

(redakčně kráceno)

Vydáno pod