Těžko hledat pro komunistický režim příznačnějšího protivníka, než jakým byla katolická církev. Takže nepřekvapí, že po krátkém období hájení po roce 1948 přišla vlna masivní represe. Vychytralý režim neútočil přitom na podstatu víry samotné, ale promyšlenou a cílenou propagandou likvidoval a očerňoval její čelní představitele. Ve vykonstruovaných procesech komunisté dělají z farářů špiony a kolaboranty, mučí je a dokonce i popravují, zavírají kláštery, zakazují semináře. Kromě brutální perzekuce vznikala i kolaborantská katolická hnutí, která svou mocí a očividným vazalstvím ke komunistické straně značně ochromila vztah věřících k církvi.
Církev pronásledovaná
Přesvědčení opravdových věřících a mnoha osobností často ilegálního katolického světa přesto dokázalo vzdorovat nelítostnému tyranovi. První záchvěvy náboženské a církevní svobody přišly už v 60. letech, ovšem až samotný konec normalizace znamenal rozhodné náboženské vzepětí proti režimu. Církev se tak tehdy stala skutečným partnerem demokratizace a jedním z pokořitelů režimu.
O vývoji a formách pronásledování především katolické církve v komunistickém Československu v pořadu Historie.cs ze 4. prosince hovořili bývalý slovenský disident a politik František Mikloško (FM), historik Jaroslav Cuhra (JC) z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd a historik Jaroslav Šebek (JŠ) z Historického ústavu Akademie věd.
Asi nejvýraznějším počátečním projevem potírání církve v komunistickém Československu byl takzvaný čihošťský zázrak a následné umučení faráře Toufara?
JC: Dodnes nevíme, co se stalo. (Připomínám, že se na oltáři pohnul křížek, který údajně nějakou dobu zůstal stát nakloněný.) Verze roku 1968 se klonily k provokaci, dodnes nikdo jasně nevysvětlil, jak by to technicky fungovalo.
Důležitější ovšem je, jaké to mělo následky. Ty svědčí pro provokaci, protože po tomto zázraku následovaly kroky, které se komunistické církevní politice velmi hodily. Nejdříve to bylo zatčení faráře Toufara a jeho neblahý konec, kdy nepřežil mučení. Komunisté už ale měli vytvořený materiál pro další perzekuci církve skrze obvinění církevních představitelů, zvláště řádových, že tento falešný zázrak zkonstruovali.
Hovoří primas český kardinál Miloslav Vlk (přepis doplňujícího rozhovoru):
V podstatě nepopírám, že se zázraky dějí, ale jestli v Čihošti byl pohybující se křížek zázrakem, je třeba dokázat. V době komunismu nebylo možné sestavit komisi, která se v takový případech vždy sestavuje. Pak se to vyšetřuje, mluví se se svědky atd. To nebylo možné udělat. Jak páter Toufar skončil, víte. De facto ho zavraždili, takže tady nejsou žádní svědci a není oficiální vyšetřování této věci. Takže na to nemůže být vytvořen ani oficiální názor církve.
JŠ: Už v říjnu 1949 jsou připravována opatření, která směřují k tomu, aby církev byla plně podřízena státnímu vlivu. Vzniká Státní úřad pro věci církevní jako nástroj komunistické politiky k represím proti katolické církvi.
Je důležité připomenout, že v červnu 1949 bylo ono známé Boží tělo v Praze. Tehdy byla využita mše v katedrále sv. Víta, kterou sloužil tehdejší arcibiskup Josef Beran, k provokaci proti němu. Bylo to spojeno s pastýřským listem, který vydali českoslovenští biskupové proti takzvané komunistické katolické akci.
Byla to provokace zejména proti arcibiskupu Beranovi. Ovšem chvíli předtím ho Gottwald přemlouval, zda by mu při „korunovaci“ na soudruha prezidenta nesloužil Te Deum?
JŠ: Podobným způsobem postupovalinapříklad nacisté v Německupo nástupu Hitlera k moci. Hitler se snažil nejdříve naklonit církevní představitele a až po určité doběpřistoupil k represím. Něco podobného se odehrávaloi v Československu po únoru 1948.
FM: V 80. letech jsem šel v Bratislavě s disidentem, bývalým komunistou, Mirem Kusým, který se mě ptal, jak je to s katolickou církví, zda se chce rozšířit po celém světě. Řekl jsem, že ano, vždyť poslední Kristova slova byla: Běžte do celého světa a učte všechny národy. On na to žertovně odpověděl, že je to katastrofa, protože to samé chtějí komunisté.
Husák někdy v roce 1945 psal z povstání do Moskvy, že na Slovensku nás čeká poslední, nejtěžší soupeř, katolická církev. Všechno, co komunisté začali dělat, je třeba vidět právě z pohledu totální srážky dvou kultur, civilizací, světonázorů, které se střetly na život a na smrt.
Hovoří historik Martin Tichý z Ústavu pro studium totalitních režimů (přepis doplňujícího rozhovoru):
Ještě v 50. letech zde bylo asi 70 % komunistů, kteří se hlásili k církvi. Byli to lidé pokřtění, kteří prošli náboženskou výchovou ve škole apod. Síla katolické církve v Československu zkrátka měla tradici, navazovala na něco, co nelze vymazat ze dne na den. Proto akce proti ní byly nejtvrdší a nejdůslednější.
JC: Na začátku je pro komunisty podstatné církev rozdělit - odseknout hierarchii od věřících. Ne vést boj proti náboženství a říct, že chceme náboženství smést. Komunisté chtějí „ukázat“, komu lidé věřili v rámci církevní hierarchie, jací to byli zrádci.
Argumentace je to promyšlená a velmi účelová: Vatikán jako cizí mocnost, Vatikán jako spojenec Němců, církev jako nenárodní těleso. Na Slovensku naopak církev jako nacionální těleso, které se chce odtrhnout od Čechů.
Takže na začátku nebylo: „zničíme náboženství“ - interně samozřejmě ano -, ale „veřejně odhalíme pravou tvář“.
V březnu 1950, kdy se začali zatýkat církevní hodnostáři a proběhl první velký proces, prokurátor Čížek při soudu křičel, že odsoudí Vatikán.
Tady byl zájem odtrhnout naši církev od Vatikánu a udělat z ní jakousi národní církev. Vnímal jsem to trochu jako dění za Jindřicha VIII.?
FM: Vidíme u některých procesů s církevními představiteli, že byla snaha kriminalizovat je.
Ovšem v Čechách i na Slovensku z toho komunisté rychle vycouvali.
Nebylo by těžké zatáhnout některé kněze do kriminálních činů. Byli by je donutili naučit se protokoly, jako to donutili jiné. To by ale narušilo základní tah, že nepřítel je Vatikán. Jakákoli kriminalizace církví by rozptylovala možnost srazit se s Vatikánem, kde byl základ síly, kterou nakonec věřící v sobě nesli.
JŠ: V tomto případě komunističtí prokurátoři reagovali na exkomunikační dekret, který vydal papež Pius XII. v červnu roku 1949. Tento dekret exkomunikoval z církve všechny členy komunistické strany. Bylo to myšleno nejen na východní blok, ale hlavně na Itálii, kde v té době byla velmi silná italská komunistická strana a všichni se obávali, aby nedošlo k podobnému vývoji jako v komunistických zemích.
Vydání dekretu spustilo lavinu protiopatření ze strany komunistických vlád a Pius XII. se stal úhlavním nepřítelem pro celý východní blok.
FM: V důsledku tohoto dekretu šlo mnoho knězů na Slovensku do vězení, protože například na Oravě odmítli pochovat komunistu. Rodina se vzbouřila a státní moc zasáhla, takže kněz byl odsouzen a šel do vězení.
JC: Bylo to trochu komplikovanější. Řada komunistů mohla být katolíky nebo i opačně. Bylo to vlastně z donucení, kdy jim i mnozí faráři říkali, že v jejich situaci nemohou vystoupit ze strany atd. Čili na frontách to vždy vypadá trochu jinak než na papírech.
Ale střet tady zřetelně byl?
JC: Naprosto. Už samotný termín„exkomunikační dekret“ byla voda na komunistický mlýn.Nezpochybňuji důvody,které k tomu papeže vedly, ale středověká terminologie, církev se vynořila, exkomunikuje.To byla nahrávka na smeč.
V dokumentech z 50. let proto jednoznačně rezonuje: Musíme ukázat, jaká je to reakční instituce, jak vždycky podporovala Němce, to znamená zničit ji. A nemyslete si, tato propaganda byla velmi účinná jak na nevěřící, tak na jiné křesťany, kdy to bylo často vnímáno jako pravdivé.
Navíce je tato propaganda účinná dodnes. Podívejte se na pohled většiny společnosti na církev a na to, jestli má nebo nemá mít majetek, jestli v dějinách byla či nebyla pozitivní silou.
FM: Komunisté vycházeli z biblického, že když udeří na pastýře, ovce se postupně rozprchnou.
První na řadu přišly mužské kláštery (to byla Akce „K“ v dubnu 1950) a potom ženské kláštery v srpnu. Kláštery byly pro režim tajemným místem, kam nemohl proniknout. Byly to jakési tvrze, kde žili mniši a kam komunisté nemohli infiltrovat, nevěděli, co se tam povídá. Takže z pohledu mocenského zápasu je zlikvidovat museli, nebylo možné s nimi nijak spolupracovat.
Hovoří primas český kardinál Miloslav Vlk (přepis doplňujícího rozhovoru):
Komunistický režim si docela dobře uvědomoval, kde je jádro církve a význam biskupů. Proto první věc, kterou udělal, byla, že zlikvidoval biskupy. Na jejich místa do čela diecézí umístil vybrané kněze, kteří byli třeba nějak zkompromitováni (někdy i nacistickým režimem) a byli ovladatelní. Navíc tím chtěl komunistický režim zničit vztah kněží k vedení diecéze.
FM: Na Slovensku to šlo dramaticky. Tři kněze zavřeli a mučili, Vojtašáka, Buzalku a Gojdiče. Ostatní kněze zlomili na tom, když vydali prohlášení, že se od nich distancují. Podepsal to třeba biskup Nécsey v Nitře a biskup Čársky v Košicích. Tito biskupové tím pádem zůstali akčně paralyzovaní, protože se zkompromitovali. Mnohé kněze zavřeli, ale ne všechny. Přesto to stačilo na otřes, který věřící zaskočil.
Hovoří primas český kardinál Miloslav Vlk (přepis doplňujícího rozhovoru):
Jako druhý krok zrušili komunisté semináře, místa, kde byli vzděláváni a formováni kněží, a zřídili státní semináře bez souhlasu z Říma.
Komunisté nedělali otevřené a veřejné pronásledování církve, přestože původně takový plán byl. Věděli, že kdyby církev zahnali do katakomb, neměli by o ní přehled, takže změnili plán. Nechali církev veřejně působit, ale úžasně ji omezili.
JC: Komunisté si celkem pragmaticky říkali, že církev na místní úrovni mohou nějak využít. Jsou tady dokonce pokusy zapojit faráře do kolektivizace venkova. Takže strategie byla proměnlivá, navíc místní strategie je vždy trochu jiná než ta, co se zvolí nahoře. Čili představa, že církev přetáhnou alespoň na čas na svou stranu, byla také míněna vážně.
Nicméně snaha postupovala dost brutálně. V prvním procesu byli biskupové a vysocí církevní hodnostáři zavřeni na hodně let… Ale pak přišly v roce 1951 Babice?
JŠ: Případ Babice souvisí nejen s likvidací katolické církve, ale i s kolektivizací zemědělství. Osobně se domnívám, že i příklad Josefa Toufara byl zvolen do oblasti, kde byly problémy s kolektivizací. Šlo tedy o to zabít dvě mouchy jednou ranou - ukázat, že církev je na straně vrahů, a zlomit odpor rolníků ke vstupu do JZD.
FM: Na Slovensku je babický případ jistým mystériem, protože od roku 1948 až do roku 1989 si komunistický stát nedovolil na Slovensku popravit kněze. Víme, co znamenala poprava prezidenta Tisa. To nebylo trauma z popravy prezidenta, politika, takových tam bylo popraveno víc, ale trauma z toho, že to byl kněz. O knězi jen dobré a podobně, to se na Slovensku říká.
Proto je pro mě nepochopitelné, že v Čechách popravili hned tři kněze. Nadto mám pocit, že se dodnes nevyřešilo, co bylo v pozadí, jaké byly instrukce, proč se rozhodli k něčemu tak brutálnímu, že tři kněze najednou…
JŠ: Souhlasím, že případ Babice je zatím naprosto nevyjasněný. Hovoří se jako v případu Josefa Toufara o spolupráci s StB. Tři místní funkcionáři, kteří byli zastřeleni v místní škole, nepatřili k exponentům režimu, k horlivým komunistům, kteří by tvrdě prosazovali komunistickou politiku. Byli umírnění. Jeden z nich, řídící učitel v Babicích Kuchtík, byl bývalý sociální demokrat.
Teď se tedy spíše kloníme k tomu, že se jednalo o provokaci StB a že Ladislav Malý, vedoucí celé skupiny, byl nějakým způsobem napojen na Státní bezpečnost. Je to ale stále ve fázi spekulací. V podvědomí lidí navíc fungují takové symboly jako například ztvárnění těchto událostí v Třiceti případech majora Zemana.
Jde skutečně o jeden z nejbrutálnějších aktů komunistické justice nejen vůči církvi, ale i vůči rolníkům. Vedle tří kněží byli totiž popraveni i místní autority, sedláci, kteří se vzpírali vstoupit do družstva.
Hovoří historik Martin Tichý z Ústavu pro studium totalitních režimů (přepis doplňujícího rozhovoru):
Samozřejmě se StB ve vykonstruovaných procesech snažila dodat takové materiály, které by byly „schopné“ usvědčit řádové kněze nebo církevní představitele. Obviňovali je většinou z toho, že spolupracovali s fašisty, kolaborovali již v době okupace, že se hlásili ke slovenskému separatismu, shromažďovali zbraně.
Ovšem víme, jak takové věci probíhaly. Když byla v klášteře učiněna razie, zbraně se tam našly, protože těsně před razií tam byly tyto zbraně nastraženy. To jsou věci, které zapadají do kontextu, který dnes známe. Byly to postupy nestandardní, nezákonné, které bychom mohli označit v mnoha směrech za teroristické.
Hovoří primas český kardinál Miloslav Vlk (přepis doplňujícího rozhovoru):
Stát dal v roce 1948 kněžím platy, protože zestátnil veškerý církevní majetek. Platy nebyla velkodušnost komunistického režimu, ale nástroj kontroly. Zároveň s platem totiž dávali státní souhlas, a když se dotyčný kněz znelíbil nebo byl příliš aktivní, státní souhlas odebrali. Ten přitom mohli odebrat bez jakéhokoli zdůvodnění. Jen suše konstatovali, že kněz nemá státní souhlas a musel v tu hodinu skončit. Byl to nástroj na ovládání, ale i pronásledování církve.
Lidé chodili hodně na Štědrý den na půlnoční mši. Jenže půlnoční se začaly rušit, až najednou zmizely. Chodili na ně přitom lidé, kteří nebyli věřící a už vůbec ne praktikující. Ale chodili a mělo to strašnou sílu.
Najednou ale byla půlnoční v pět. To bylo opravdu tvrdé státní nařízení. Proč tomu církev tak snadno ustoupila?
JC: Církev neměla možnost neustoupit. Vypisování zvláštních bohoslužeb bylo zcela v gesci církevního místně příslušného tajemníka, který to povolil nebo nepovolil. Byl centrální pokyn, jak to omezovat, a pokyn k vyhodnocení, jak se třeba v Praze podařilo snížit počet půlnočních, kolik lidí je navštívilo, jak vypadali atd.
JŠ: Nebyly snižovány jen počty půlnočních, ale byla snaha snižovat i počet lidí na poutních slavnostech. Z toho měli komunisté v době normalizace strach, protože poutní místa a poutní shromáždění nabízela možnost setkání i desítkám tisíc věřících lidí.
Také se to pak ukázalo v roce 1985, když byla velehradská pouť. To byl zlom v tom, jak se církev staví vůči režimu, kdy skutečně vystupuje daleko víc do popředí. Velehradská pouť se stala masovým shromážděním, které veřejně projevilo nesouhlas s komunistickým režimem.
Hovoří primas český kardinál Miloslav Vlk (přepis doplňujícího rozhovoru):
V roce 1971 církevní tajemník oznámil biskupovi, že už nemám státní souhlas. Biskup mě už nemohl angažovat a musel jsem prostě odejít, kam církevní tajemník určoval. Nejdřív mě poslali na Vysočinu, pak mě přesunuli do Lažiště na Šumavě u Prachatic. Tam jsem byl 16 měsíců.
Jednou na Dušičky přišel asi ve dvě hodiny církevní tajemník a řekl mi, že jsem tam skončil, že od této chvíle nemám státní souhlas. Ten večer jsem měl oznámené bohoslužby za zemřelé, což byla v tomto kraji velmi navštěvovaná záležitost. Přišel jsem do kostela v civilu a oznámil, že nemohu mít mši svatou za zemřelé.
Pomodlil jsem se s lidmi otčenáš a řekl jim, že jsem kázal o kříži, který teď beru na sebe. Vyšel jsem sakristií ven a všiml jsem si, že na návsi je řada aut a policajti. Tak jsem nasedl do svého auta a odjel. Měl jsem obavy, že udělají nějakou provokaci a bude to na mně.
JC: Nesmíme vynechat ani druhou stránku věci. Církev totiž přistoupila na určitou koexistenci a spolupráci, a to nejen u nás. Nakonec jsou revidovány nebo spíš potichu opuštěny i pevné postoje Vatikánu a začínají se jednání mezi státem a Římem.
Takže to nebyl jen strašný obraz, jak jdou každý den komunisté zatýkat jednoho duchovního. Zároveň tady byla i strategie. Komunisté sice uvrhli národ do války, ale rozhodně se nechtěli sami připravit o moc tím, že by to v některých směrech netakticky přehnali. Navíc když se církev zpacifikovala, tak jim v něčem i vyhovovala.
Komunistům potom spíše vadilo, že církev neodumírala tak rychle, jak měla. To je mátlo a rozčilovalo. Jinak měli církev pod velkou kontrolou.
Bylo hodně agentů v církevních kruzích?
JC: Méně než v některýchjiných částech společnosti.Jiná věc je, že pokud někdo bylagent v rámci katolické církve,mohl spáchat spoustudost hrozných věcí. Vždyť vstupoval do vrstvy,kde se také ilegálně pracovalo,kde se vytvářely tajné komunity. Takže takový agent byl mnohem nebezpečnější oproti anonymnímu člověku,který udával svého souseda.
FM: Po neúspěšném pokusu odtrhnout církev od Vatikánu vyrůstá nová, velmi rafinovaná myšlenka, která nakonec působila celých 40 let. Šlo o Mírové hnutí katolického duchovenstva, které po roce 1969 přešlo v Pacem in terris.
V těchto organizacích nepotřebovali velký počet kněží. Na Slovensku jsme v době normalizace počítali, kolik kněží tam je v Pacem in terris. Vycházelo nám to na tajemné procento, tajemný koeficient - z dvanácti apoštolů jeden zradil.
Zvláštní ale je, jak tato skupina dokázala paralyzovat církev. To bylo z jejich strany velmi chytře promyšleno, protože měli v rukou veškerou moc. To znamená, že kdo se chtěl dostat na nějaké místo, musel jít přes Pacem in terris. Kdo chtěl dostat nějakého kněze nebo i dobrého milého studenta na bohosloveckou fakultu, musel takovýto člověk k nějakému knězi z Mírového hnutí nebo z Pacem in terris, aby ho tam dostal.
Navíc veřejně kolaborovali. Stali se čímsi zvláštním. To znamená, že se vůči nim konfrontovala podzemní církev. Kněží, kteří věděli, že tak daleko nemohou jít a stali se jakýmsi kontrastem těmto organizacím.
V 60. letech přišlo uvolnění poměrů, došlo i na církev?
FM: 60. létům je třeba dát jasnou konturu v tom, že se všechno uvolňovalo, ale vůči církvi nic. Poslední z vězení odcházeli kněží (čeští i slovenští) až 8. května 1968 na nátlak světové veřejnosti. Čili v církevní politice komunisté nepolevili do poslední chvíle.
JC: Souhlasím, že perzekuce církve, zavírání, trvá až roku 1965, ale přece jenom se v českém prostředí něco mění. Vznikají nejrůznější ekumenické semináře, prostory pro debaty. Vychází alespoň část teologické literatury - v té době je de Chardin objevem atd. Takže se něco proměňuje i skrz vliv koncilu apod. Prostě to už nejsou 50. léta.
JŠ: Samozřejmě je třeba rozlišovat. V 60. letech upadá vliv Mírového hnutí, roku 1968 se samo rozpustilo. Během normalizace pak přichází Pacem in terris, kdy už byly metody komunistického režimu sofistikovanější.
Pacem in terris vzniká v roce 1971 jako nástroj komunistického vlivu v církevních strukturách. Zaměřeno to bylo hlavně na mladé kněze. Řada mladých kněží totiž chtěla dělat dobře svou pastoraci, ale dostávala se do střetu s komunistickým režimem. Členství v Pacem in terris potom zaručovalo, že jim nebude sebrán státní souhlas apod. Byla to vlastně metoda nátlaku.
Jde hlavně o záležitost 70. let, protože počátkem 80. let, konkrétně v roce 1982, je toto kolaborantské hnutí ze strany Vatikánu zakázáno. Je to hlavní psychologický zlom, kdy toto hnutí ztrácí svůj vliv.
FM: Na Slovensku i v Čechách sehrálo klíčovou roli zvolení za papeže Poláka Karola Wojtylu v roce 1978. Mluvil česky, slovensky, na Velkou noc nám nechával vzkazy. Bylo to elektrizující.
Na Slovensku začaly tehdy samizdaty, začalo veřejné organizování poutí, adorace mladých lidí. A potom přišla slavná pouť na Velehrad. To byla první velká událost. Ministr kultury Válek dokonce napsal do Pravdy, že jsme usnuli na vavřínech a dostali úder pod pás.
Hovoří historička Marta Edith Holečková (přepis doplňujícího rozhovoru):
Katolický samizdat měl zvláštnost oproti literárnímu nebo uměleckému samizdatu, protože zahrnoval velkou žánrovou pestrost, takže zasahoval hodně různých vrstev společnosti.
Tím, že měl katolický samizdat nahradit stejně jako ostatní samizdat neexistenci knižního trhu, všímal si i témat, která zůstávala v pozadí pro vydavatele nekatolicky nebo nekřesťansky zaměřené.
Věnovali se v něm třeba speciálním problémům, jako byla třeba bioetika, výchova křesťanských psychologů - šlo o speciální profesní témata. Vydávaly se ale i věci pro velmi malé děti. Byly to různé brožurky o svatých, které měly ukázat svatého jako určitého duchovního přítele. Bylo to přitom uděláno s citem pro to, jak jsou děti schopné takové věci vnímat. Vznikaly také texty pro děti a mládež starší věkové kategorie, třeba od deseti do patnácti, což byl také zajímavý podnik.
Je to věc až konce 80. let. Ale zajímavé je tady zacílení na skupinu lidí, která by jinak zůstávala vně takovýchto vydavatelských aktivit, podíváme-li se obecně na samizdat.
FM: Poutě najednou získávaly na obrovské masovosti. Církev rozvrstvená po celém Slovensku řekla, že závěr mariánského roku bude v Nitře v srpnu 1988. Jindy tam přišlo 20.000 lidí, najednou jich bylo 100.000.
Byl jsem tam a potom mě odvedla StB na výslech. Tam mi řekli: „Pane Mikloško, dost, protože když nepřestanete, zasáhneme.“ Najednou začali cítit masu, s níž si potom roku 1989 nevěděli rady.
Byla také svíčková manifestace v březnu 1988, která zlomila jakési další tabu nejen na Slovensku, ale i v Čechách. To znamená, že lze jít do střetu. A přestože demonstraci rozehnali vodními děly, bylo možné cítit se jako vítěz.
JŠ: Velehrad skutečně znamenal velkou dávku aktivity pro katolíky v celém Československu. V té době začíná vznikat petice Augustina Navrátila za svobodu církve (byla to největší petice, která potkala české dějiny), kterou podepsalo 600.000 lidí.
Zmínili jste svíčkovou demonstraci. O pár dní dříve byla velká bohoslužba ke cti blahoslavené Anežky, které se zúčastnili i někteří disidenti.
Přepis úryvku z dokumentu Vzpoura pastýřů(režie Angelika Hanauerová, 1992):
Hovoří Augustin Navrátil:V této petici o 31 bodech se jednalo o to, aby byly vztahy mezi církví a státem dány do takového vztahu, aby to odpovídalo mezinárodnímu paktu o občanských a lidských právech.
Bylo několik důvodů, které způsobily, že se tato petice stala tím, čím se stala. Především to byl bezvadný postoj otce kardinála, který v závěru svého dopisu napsal: Velmi důrazně připomínám, že zbabělost a strach jsou nedůstojné opravdového křesťana.
V Čechách a na Moravě fungovala také tajná církev. Co to vlastně bylo? Když lidem řeknete tajná církev, mají pocit, že se scházeli někde v kápích…
JC: To je mnohovrstevnatý fenomén, který nelze jednoduše popsat. Jsou na to vzory: Někdo v tajné církvi vidí okruh kolem biskupa Felixe Davídka. To byly skutečně uzavřené komunity, jistým způsobem posunuté od katolického ritu někam jinam. Jiní v tajné církvi vidí aktivity kolem náboženského samizdatu, okruhu Zvěřiny, Mádra. Další to vnímají přes tajné svěcení duchovních, které probíhalo velmi široce.
Tajná církev je pro mě hlavně pracovní pojem, který v sobě skrývá tehdy nelegální nezávislé aktivity v rámci náboženského přesvědčení. Srazit to na Davídkův okruh nebo na Mádra není adekvátní. Bylo to mnohem složitější.
Hovoří primas český kardinál Miloslav Vlk (přepis doplňujícího rozhovoru):
Když tajně vysvěcený biskup Davídek začal rozvíjet své aktivity, vycházel z velkého strachu, že zvlášť po roce 1968 Rusové odvezou, deportují kněze na Sibiř. Myslel si proto, že je zapotřebí, až se toto stane, mít rezervu. Takže světil kněze „do zásoby“ jako na běžícím pásu. Tato svěcení probíhala velmi svobodně, Davídek neužíval formy.
Pamatuji si, že když jsem byl ještě sekretářem biskupa Hloucha, přivezl z Říma nějaké nařízení pro biskupa Davídka, které Davídkovi dodával generální vikář Malý. Vím, že to bylo napomenutí, aby nechal svých aktivit - oficiální církev s těmito aktivitami nesouhlasila. Takže aktivity se rozvíjely na svou vlastní pěst.
FM: Vrátil bych se ke dvěma zvláštním postavám na Moravě. Byli to Augustin Navrátil a pan Adámek. To byli neuvěřitelní lidé, kteří dali do pohybu obrovskou historickou událost, která byla na tehdejší poměry výjimečná. Dva obyčejní lidé. (Pana Navrátila se pak snažili zproblematizovat, že není celkem v pořádku.)
Do jejich čela se potom postavil kardinál Tomášek. A tam někde to celé začalo - podpisová akce, svíčková manifestace, závěr mariánského roku, potom Anežka a nakonec rok 1989. Pánbůh využije ke svým věcem, koho chce.
JŠ: Dodal bych Desetiletí duchovní obnovy, které vyhlásil kardinál Tomášek v listopadu 1987 a které mělo směřovat k tomu, aby česká společnost objevila svoje duchovní kořeny a křesťanskou identitu.
Hovoří primas český kardinál Miloslav Vlk (přepis doplňujícího rozhovoru):
Každé pronásledování je víceméně ve prospěch církve. Znamená to očištění a vnitřní posílení. Sám musím říci, že období mytí oken bylo pro mě dobou milosti. Uvědomil jsem si, že knězem nejsem především a hlavně, když stojím na kazatelně a mluvím, ale když nesu kříž, když jsem v situaci, kdy musím přijmout oběť.
JC: Církevní prostředíje jedno z mála míst, kde trvá kontinuální odpor. Od roku 1948, na Slovensku možná od roku 1944, do roku 1989 se v podstatě používají stejné metody, stejné cesty, dokonce se tam často pohybují stejní lidé. Možná je zajímavé, že to je také česko-slovenský odpor, alespoň v něčem, což u disentu není pravidlem.
Čili tohle prostředí je specifické délkou trvání, stabilitou metod a česko-slovenskou vzájemností.
(redakčně kráceno)