Praha - Dopady současné krize kolem dodávek ruského plynu částečně tlumí nákup plynu z Norska, který do ČR proudí německými plynovody. Tuto možnost má Česko od května 1997, kdy se země vymanila ze stoprocentní závislosti na dodávkách z Ruska. Jedním z důvodů již tehdy byla obava z toho, že Rusové by v budoucnu mohli používat "utažení kohoutků" jako prostředek k vyjednávání, jako tomu je ve sporu s Ukrajinou. Kromě strategických důvodů hrála jednu z hlavních rolí i zvyšující se spotřeba.
Norský plyn má Česko od roku 1997
První norský plyn dorazil do ČR 1. května 1997. Transport plynu ze Severního moře umožnil severoněmecký plynovod NETRA, který byl otevřen v listopadu 1995. Na něj navazuje již dříve existující propojení Berlína a severních Čech - systém plynovodů VNG Lipsko. Do Česka norský plyn vstupuje u krušnohorské Hory Svaté Kateřiny. Česko dovozem z Norska kryje přibližně 20 až 25 procent spotřeby, zbytek připadá na Rusko.
Na nutnosti diverzifikace dovozu zemního plynu do ČR se ministři české vlády shodli v roce 1996. Norskou variantu vláda schválila v dubnu 1997, a to k velké nelibosti Ruska a tamního monopolního vývozce plynu společnosti Gazprom. Kromě Norska nabídla ČR dodávky plynu nizozemská Gasunie spolu s německou společností Wintershall, nadnárodní konsorcium firem BEB, Mobil a British Gas, ruský Gazprom a německý Ruhrgas. Pro norskou variantu hovořil fakt, že v podstatě jako jediná zaručovala částečnou nezávislost na dodávkách z Ruska.
Češi se báli, co tomu Rusko řekne
Nejdiskutovanějším problémem byla možná odvetná opatření ruského Gazpromu, který perspektivu ztráty části středoevropského trhu nesl dosti nelibě. Několikrát prosákly na veřejnost informace o způsobech, kterými se ruská plynárenská lobby domáhá zachování „svého“ trhu. Podle tisku například Gazprom vyhrožoval tím, že pokud nebude odebírán jeho plyn, promítne se to do možností českých vývozců v Rusku. Dokonce se ozývaly i hlasy s obavou, že v případě „norské cesty“ zastaví Gazprom své dodávky či přestane ČR využívat jako tranzitní země.
Velkým lákadlem pro vládní činitele byly při rozhodování o budoucím spoludodavateli plynu do ČR i některé kompromisní nabídky. Jejich vtip spočíval v tom, že ČR uzavře kontrakt s některou západoevropskou společností, čímž naplní požadavek diverzifikace zdrojů, avšak jejím prostřednictvím bude odebírat ruský plyn, což naopak uspokojí Rusy. Tato závislost a především možnost „utažení kohoutků“, která je oblíbeným vyjednávacím prostředkem ruských politiků, jak tomu je například nyní v konfliktu s Ukrajinou, byla patrně tím, co rozhodlo pro Nory.
Nakonec zvítězili Norové - byl u toho i norský král
Vládnímu rozhodnutí předcházel konkurenční boj, ve kterém hlavně ruský Gazprom nešetřil silnými slovy. Jelikož norští i ruští producenti měli o lukrativní dvacetiletý kontrakt s ČR velký zájem, byla vláda pod značným tlakem. O významu rozhodnutí svědčí i fakt, že vítězství norské firmy Statoil oznámil tehdejší ministr průmyslu a obchodu Vladimír Dlouhý v přítomnosti norského krále Haralda V.
Dvacetiletý kontrakt na dodávku 53 miliard metrů krychlových zemního plynu mezi českými společnostmi ČPP a Transgas a norským konsorciem firem Statoil, Norsk Hydro a Saga Petroleum sdružených ve Výboru pro vývoz norského plynu (GFU) podepsali na základě rozhodnutí české vlády představitelé zúčastněných společností 14. dubna 1997 v Praze.
GALERIE
Plynoměr