Slovenské národní povstání vypuklo jinak, než se očekávalo, a stejně nepředpokládaně skončilo, totiž porážkou. Přesto jde o unikátní vojenskou akci, během které nepříliš dobře vyzbrojená a často nezkušená povstalecká armáda a partyzánské jednotky dokázaly vzdorovat mnohem zkušenějším nacistickým vojskům. To je však jen jeden moment povstání. Možná důležitější je jeho samotný vznik, a tudíž ochota Slováků zbavit se potupného stigmatu vazala nacistického Německa. A bezesporu neopomenutelný je i mezinárodní rozměr, protože kromě Slováků, Čechů a Sovětů se SNP účastnili i Maďaři, Francouzi, Židé a mnoho dalších národností. Mnohem složitější je to však s poválečnou interpretací významu povstání. Na dlouhé roky si jej totiž ukradli komunisté a udělali z něj svou akci a předzvěst socialistické revoluce. Velmi podobně přitom argumentovala i extrémní pravice. Dnes naštěstí převažuje realistický pohled, který koneckonců prokázali i tehdejší povstalečtí vůdci.
Mor ho! Nad Tatrou sa blýská
O Slovenském národním povstáním hovořili v Historii.cs z 3. září historik Eduard Stehlík (ES) z Vojenského historického ústavu, Stanislav Mičev (SM), ředitel Muzea SNP, a historik Marian Uhrín (MU) z Muzea SNP. Moderoval tradičně publicista Vladimír Kučera.
Do vesničky Kaliště (místa vysílání pořadu) 18. března 1945 přišla jednotka Einsatzkomanda 14 a Kaliště vyvraždila. Proč sem vlastně přišli a proč ty lidi vyvraždili?
SM: Kaliště bylo jakýmsi centrem partyzánské republiky. Po Slovenském národním povstání (SNP) se zde usadilo několik partyzánských oddílů a místní jim pomáhali. Proto šlo z německé strany nejspíše o pomstu.
Proč je partyzáni opustili? Proč tady nechali nebohé venkovany vybít? Proč je nebránili?
MU: Souviselo to s postupující frontou. V období, kdy sem přišla německá armáda, už byl například osvobozený Zvolen. A partyzánské jednotky měly s postupující frontou rozkaz přejít za frontu, aby nebyly v pásmu bojových operací. Tak odsud odešly den předtím, než se sem německá armáda dostala.
SM: Když děláme v Kališti opravy základů, nacházejí se různé věci i pozůstatky lidí nebo zvířat. Našli jsme zde také granáty, náboje, to je běžné. Často zde jsou pyrotechnici, hlavně když mají přijít oficiální návštěvy. Mnoho nábojů se našlo i pod střechami domů, takže toho zde bylo dost.
Podle vzpomínek dětí, které přežily tu tragédii, měli největší strach obyvatelé obce, když to Němci zapálili, že začnou vybuchovat náboje a munice poschovávané v domech. A skutečně tomu tak bylo. Rachot byl údajně slyšet až v obcích pod kopci.
Ještě se k tomu váže strašlivá vzpomínka dětí, snad nejhorší, jaká byla: Dva nebo tři dny potom, co Němci odešli a obec byla osvobozena, šly děti s rodiči dolů do Moštěnice. Matky jim zakrývaly oči, protože u cesty byla roztrhaná lidská těla, ruce, nohy, dokonce tam byl voják v uniformě československé armády připíchnutý bajonetem ke stromu. Pro ty děti to musel být velmi frustrující zážitek.
Nacisté v obci zavraždili 9 lidí a 18 dalších zemřelo na břišní tyfus, když velmi obětavě ošetřovali v partyzánské nemocnici lidi, kteří byli nemocní. Nejhůř dopadl Josef Vyšný, kterého odvlekli s sebou až do Turčianských Teplic, protože trošku ovládal němčinu. Tam když si nacisti pořádně vypili, ho čtyři drželi a dva ho ruční pilou přeřezali nadvakrát. To svědčí o brutalitě, která zde na konci války byla.
Proč sem ale přišli Němci? Proč sem šli ve chvíli, kdy už bylo po válce, kdy jim hrozilo, že se zdrží při ústupu?
ES: Jsem přesvědčen, že zde sehrály roli lidské záležitosti – snaha pomstít se, snaha Kališťanům ukázat, že tady mají stále moc v rukou, že jsou schopni udělat cokoli a vyděsit tím i okolní obce.
SM: Němci předvedli takovou taktiku v mnoha obcích na Slovensku. Začalo to na východě. Už pod Duklou byly takto vypalované obce za to, že pomáhaly partyzánské brigádě Čapajev. A zde takto nedopadlo jen Kaliště, ale i obec Paláže, kterou vypálili 20. března. Myslím, že to byl poslední záchvěv jejich síly. Chtěli tím ještě říct, že se to může otočit a znovu se tam vrátí – takže si dejte pozor.
Říkáte, že se Němci mstili, že v nich byla zášť. To v nich SNP skutečně vyvolalo takovou nenávist? To jim stálo za to, aby sem šli pěšky v noci a zabili pár venkovských lidí?
SM: Je třeba si uvědomitcelkovou situaci.Na Němce se to v létě 1944 řítilo jako lavina: atentát na Hitlera,povstánív Paříži a ve Varšavě, odpadlo Bulharsko i Rumunsko a Maďaři odpadli už o trochu dřív. A nakonec SNP, které jim odřízlo přístupové cesty směrem na východ (hlavně bohumínsko-košickou železniční trať). Největší strach ze SNP měl K. H. Frank, bál se, aby to nepřešlo do protektorátu.
ES: To byl nejen vztek, ale i strach z reálných vojenských dopadů. Hrozilo totiž, že slovenská armáda otevře prostor pro sovětské jednotky, které by mohly přejít přes Karpaty prakticky bez boje.
Ale vždyť nacisté mohli s něčím takovým počítat. Partyzáni v horách už byli…
MU: Byli, ale jejich sílu v létě 1944nemůžeme přeceňovat.Měli poměrně velký nedostatekvýzbroje, vycvičených lidí, také se tam shromažďovaly různé pochybné živly. A hlavně proti partyzánům ještě nikdo nezasahoval. To přišlo všechno až s příchodem německé armády.
Když se k partyzánům přidala armáda, byla to už relevantní síla. Jaký byl poměr partyzáni – armáda?
ES: Proběhly dvě mobilizace a začátkem října 1944, kdy přebíralgenerál Viest velení1. československé armády na Slovensku,měla armáda asi 60 000 mužůa partyzáni kolem 12 000. Armáda byla hlavní silou povstání.
Jak SNP vlastně začalo? Celý život se o něm učím, ale nikdy mi nikdo neřekl, jak začalo.
SM: Velmi jednoduchá záležitost. Němci se dlouhodobě připravovali na obsazení Slovenska. A když 23. srpna Rumunsko přešlo na stranu Spojenců, neměli jinou možnost, jak si zajistit týl, než Slovensko zpacifikovat.
Nakonec i operace odzbrojení dvou východoslovenských divizí proběhla velmi rychle, protože byla předem jasně připravena. A jednotky v protektorátu se také, sice ne v úplně velké síle, připravovaly na obsazení Slovenska.
Tak se 29. srpna ráno kolem čtvrté hodiny začaly jednotky vykládat na železniční stanici v Hričově. Tyto zprávy přišly do Žiliny k veliteli posádky majoru Dobrovodskému, který byl určen i jako povstalecký velitel.
Dobrovodský vydal příkaz dvěma praporům, prapor Repašský a prapor Šlajchart, které se jako první postavily Němcům.
Povstání bylo vyhlášeno až večer ve 20:30 heslem „Začněte s vystěhováním“, které vydal Ján Golian. Bohužel předtím měl projev generál Čatloš, ministr obrany, který řekl, že německou armádu je třeba pustit a pomáhat jí, protože přichází bránit Slovensko proti partyzánské sebrance. To sehrálo negativní úlohu u některých velitelů, kteří by jinak byli připraveni se do povstání zapojit.
Hovoří generálmajor Teodor Šlajchart, účastník SNP (přepis doplňujícího rozhovoru):
Němci postupovali od Hričova a od Čadce. My jsme opustili Žilinu a přesunuli jsme se ke Strečnu do obrany směr Žilina. Svahy tam byly zalesněné a byla je schopna udržet jedině pěchota. Můj prapor působil na levé straně obrany na svahu a v centru byli tankisté z Martina.
Druhý den, když Němci začali útočit tanky, měli levý svah obsadit partyzáni. Nakonec zůstal neobsazený, protože partyzáni nebyli schopni koncentrovat svoje jednotky. To bylo poměrně velké překvapení. Pravá strana byla obsazena až třetí nebo čtvrtý den.
Prakticky celá obrana, která působila ve Strečnianské tiesňavě, byly dva pěší prapory, dělostřelectvo a dvanáct tanků z Martina.
Jak přijali partyzáni tuto vojenskou iniciativu?
MU: Partyzáni už několik dní před těmito událostmi vyvíjeli vlastní iniciativu. Zvláště Veličko, který velel partyzánům v regionu Turce. Jeho partyzáni už v poslední dekádě srpna vyhazovali mosty a tunely, respektive je zablokovali vyhozením vlaků. Způsobili tím ale spíš škodu, protože díky zablokování tunelů mezi Horní Nitrou a oblastí Banské Bystrice nebylo možné přepravovat střelivo z Nováků, kde byl muniční sklad slovenské armády. Podobně byly zablokované tunely směrem na Žilinu.
Partyzáni tyto akce dělali navzdory tomu, že Vojenské ústředí, podplukovník Golian, i političtí představitelé, Gustáv Husák, několikrát jednali s Veličkem a žádali ho o zastavení těchto akcí.
ES: Nebylo to jenom z hlediska partyzánů. Některé spojenecké nálety zaměřené na Slovensko těsně před povstáním poškodily základny, s nimiž armáda počítala k využití pro SNP. Ať už to byly pohonné hmoty a další věci. Takže se úplně nedařilo zkoordinovat všechny akce, jak by povstalecké vedení nebo vojenské ústředí potřebovalo.
SM: Partyzáni přicházeli na rozkaz různých vojenských organizací. Například z Ústředního partyzánského štábu v Kyjevě. Některé byly podřízeny ukrajinským frontům, které zde operovaly. A další byly specializované jednotky, které zde byly čistě k výzvědným účelům, tedy NKVD.
Propojenost těchto partyzánských oddílů byla často velmi problematická. Dnes říkáme, že neuposlechli rozkazy, nereagovali na výzvy, aby spolupracovali s armádou. Je třeba si uvědomit, že z jejich strany to bylo dost problematické. Přišli totiž na území státu, s kterým byli ve válečném stavu. (Slovensko bylo až do začátku povstání spojencem nacistického Německa.)
A když za vámi přijde nějaký neznámý člověk, který se vydává za představitele Národní rady Slovenské republiky, která připravuje povstání, jako byl Gustáv Husák… Těžko pak říci, jestli mu Veličko důvěřoval.
Mám pocit, že jednotné velení nebylo ani v armádě – často slyším jména Čatloš, Golian, Viest?
ES: Existovalo Vojenské ústředí, které povstání připravovalo a kde sehrál klíčovou roli Ján Golian. Golian byl jen podplukovník a necítil se na to stanout v čele povstání. Celou dobu se počítalo s tím, že povstaleckým jednotkám budou velet jiní velitelé. Uvažovalo se o generálech Malárovi, Jurechovi, Imrovi, Talském a dalších.
Ján Golian se tak ocitl v čele povstání ze situace – díky tomu, jak se situace vyvinula. A právě proto, že byl zkušený důstojník, byl ochoten převzít odpovědnost, které se ostatní z různých důvodů vyhnuli. Golian shromáždil kádr lidí, který měl předpřipravený, a ten se pustil do povstání.
A co role ministra obrany generála Ferdinanda Čatloše, který nejprve přivítal německou armádu a potom vyslal do Sovětského svazu výzvu ke spolupráci?
SM: To je paradox dějin. Čatloš možná jako jediný z tehdejší slovenské vlády uvažoval o tom, co bude po válce, co by mělo Slovensko udělat, aby se po válce dostalo z nacistické kletby, a připravoval vlastní plán povstání.
Takže Čatloš by se možná dal využít při přípravách povstání, ale proti tomu byla rezolutně exilová vláda v Londýně. A na pokyn Londýna styčný důstojník major Krátký vyvíjel takovou činnost, aby nebyl Čatloš využit při přípravách povstání. Povstaleckým velitelem pak byl jednoznačně určen Golian.
Pravda je, že Golian byl podplukovník a někteří velitelé na východním Slovensku měli vyšší hodnost. V tom pak možná vojenská hierarchie sehrála negativní roli. Podřízenost se prostě neuskutečnila.
ES: Šlo o osobní postoje, protože byli slovenští velitelé s vynikajícími zkušenostmi jako třeba Karol Peknik, který se Golianovi podřídil. Přitom v té době byl už plukovníkem generálního štábu.
MU: Čatloš měl svůj plán a vystoupil v rozhlase. Důstojníci, kteří byli napojeni na jeho akci, nevěděli, která akce vlastně začíná. V prvních okamžicích to musel být neskutečný chaos.
Na Slovensku byl také ideový chaos, protože povstání se chopil Londýn. Samozřejmě se ho chtěla chopit Moskva a i slovenští komunisté s ním měli své specifické plány. Jak to tedy vlastně bylo?
SM: Politika hraje vždy klíčovou roli ve vojenských akcích. Nejedná se racionálně, ale s výhledem na další politickou situaci, která po vojenské události nastane. Právě proto Moskva akceptovala, že londýnská exilová vláda rozhoduje, kdo má být velitelem povstání a další věci.
Pomoc Sovětského svazu byla ale dávkována tak, aby se nemohlo říct, že nepomohli. Na druhou stranu, kdyby povstání bylo v jejich režii, určitě by pomohli více.
Ideální podoba povstání by byla tehdy, kdyby sovětská armáda přišla na linii Krakova, což se předpokládalo někdy v lednu. Tak by mohla rychlým zásahem obsadit Slovensko. Možná by se to i podařilo.
Jenže Němci věděli, že se něco takového chystá. Sílilo partyzánské hnutí, armáda nechtěla zasahovat proti partyzánům, četníci také ne. Když byli vysláni, většinou předem informovali, v jakém prostoru zasahují, takže nikoho nenašli. Dokonce odevzdávali zbraně partyzánům.
Atmosféra na Slovensku už byla prostě taková, že kolaborace s nacistickým Německem byla odsouzena k zániku politicky i vojensky.
Objevují se názory, že Slovenské národní povstání nebyla jen bojová akce, ale také jakýsi pokus Slováků o vlastní rehabilitaci, že tak dlouho bojovali po boku Německa. Bylo to tak?
SM: Když někdo vzal na konci války rozum do hrsti, muselo mu být jasné,že s Německem se dále jít nedá,že se musí distancovat od vlády.
Už od roku 1943 zde byly jasně protirežimní nálady, silné partyzánské hnutí, ilegální hnutí zakládalo centrály a začalo připravovat ozbrojené povstání. Čili se počítalo s tím, že to nemůže vydržet.
A Němci zase bezvýhradně důvěřovali Tisovi, protože na rozdíl od ostatních slovenských politiků dokázal udržet na Slovensku klid. Nevyměnili ho za nějaké radikálnější politiky, protože jim absolutně vyhovoval.
K tomu je třeba dodat: Slovenské národní povstání je třeba jednoznačně hodnotit tak, že se možná poprvé a naposledy v dějinách armáda postavila proti okupaci vlastního území cizí mocností.
ES: Po vzniku samostatného Slovenska někteří velitelé uvítali příležitost rychlého postupu ve funkcích. (Za první republiky měli Slováci jediného generála slovenské národnosti, a to byl Rudolf Viest). Ale většina vojáků a důstojníků byla apolitická, smýšlení československého, absolvovali vojenské školy demokratického státu.
Najednou se stali příslušníky armády státu, který se paktoval s Německem, proti kterému chtěli v roce 1938 bojovat. A pokud u někoho nevyvolaly změnu v myšlení už první kroky nacistů (válka proti Polsku), jednoznačně to dokončila východní fronta. Na zvěrstvech, kterých byli svědky, se nechtěli podílet.
Důstojníci byli vychováni v duchu Masarykovy republiky. Nehrálo to taky trochu roli v uvažování velitelů nebo vůdců povstání?
SM: Ať už hodnotíme vznik Slovenské republiky na přelomu let 1938 a 1939, jak chceme, musíme uznat, že došlo k jakémusi národnímu uvědomění Slováků, že mohou žít samostatně. Také politici, kteří byli pročeskoslovenští nebo úplně čechoslovakističtí, jako byl Vavro Šrobár, postupně měnili svou linii. Třeba ve Šrobárově memorandu z roku 1943 se objevují prvky, kde se hovoří o společném státě Čechoslováků už na principu rovný s rovným. To už je ústup od čechoslovakismu.
Jak bylo řečeno, armádní důstojníci, vojáci, hlavně letci a letecký personál, byli vychováni v demokratické republice, měli vztah k Československu jako takovému. Ke Slovensku by mohli mít také vztah, kdyby to nebyla fašistická republika a nekolaborovala s nacistickým Německem. A kdyby neprošli východní frontou – v Bělorusku a na Ukrajině to byl vyloženě masakr civilního obyvatelstva.
Máme mnoho dopisů i z prezidentské kanceláře, kde se hovoří o tom, jak Němci zacházejí s civilním obyvatelstvem, jak masově vraždí Židy. A když se vojáci vrátili, sehrávalo to velkou roli i ve veřejnosti.
ES: Ještě jedna věc je důležitá. Vojáci nejen prošli školami Československé armády, ale celá řada z nich, ať už mluvíme o Golianovi, Ferjenčíkovi nebo Noskovi, měla za manželky Češky.
MU: A obyčejní vojáci tam nešli z nějakého politického přesvědčení, ale s pocitem, že musí bránit svůj stát, svou vlast.
Celý život jsem se učil, že je to Slovenské národní povstání. Nicméně vykládáno bylo v podstatě tak, jako by to bylo povstání komunistické. Vnímali to tehdy lidé takhle? Speciálně partyzáni? Když slyším jména partyzánských velitelů Jegorov, Veličko, to byli přece Sověti?
MU: Přesto, že v nějaké brigádě působilaskupinka komunistů,že založili organizaci, nebyl v podstatě časvěnovat se politice. Šlo o přežití, organizovaly se bojové akce, zásobování. Reálný dosah komunistické strany přímo v zákopech byl minimální.
Komunismus přišel do jakési módní vlny v pozdějším období, na přelomu roku 1945, respektive s osvobozením. Tehdy jako kdyby si komunisté nějakým způsobem partyzány přivlastnili. Pak už to šlo jedno s druhým – mnozí slovenští partyzánští velitelé vstoupili do komunistické strany atd.
SM: Zdaleka ne všichni v partyzánském hnutí byli členy komunistické strany. Mnozí na to i dokonce po válce doplatili. Třeba Čech Josef Trojan, Viliam Žingor. A jinak to nebyli ortodoxní komunisté, to vůbec ne. Vliv na armádu byl, co se týká komunistické strany, minimální.
ES: Povstání nebyla jen mobilizovaná povstalecká armáda. Je tady velice důležitý moment, kdy se na Slovensko dostávají jednotky československé zahraniční armády.
17. září přistává 1. československý stíhací pluk ze Sovětského svazu vedený štábním kapitánem Fajtlem. To jsou všechno kluci, kteří prošli boji ve Francii, Velké Británii. Mají bojové zkušenosti a skutečně čistí nebe nad Slovenskem.
Přistávají sem v sovětských letadlech i příslušníci 2. československé paradesantní brigády. Ta je složena většinou ze Slováků, kteří přešli na sovětskou stranu. Ve velitelském sboru jsou ale zase Češi, důstojníci se zkušenostmi z Velké Británie, z bojů ve Francii atd., v čele s podplukovníkem Přikrylem.
Tak dochází poprvé na území bývalé Československé republiky ke spojení domácího a zahraničního odboje, který bojuje opravdu bok po boku bez ohledu na to, jestli to byli Češi, Slováci anebo dokonce Maďaři, Němci či třeba francouzští partyzáni u Strčena.
Nebylo to jen slovenské povstání proti Němcům, ale mezinárodní povstání antinacistických sil proti okupantům a proti síle, která tady vraždila a ničila.
Jak se spolu dorozumívali? Jak spolu vycházeli?
MU: Francouzi měli tlumočníka. Operovali zpočátku v Turcia byli navázáni na rodící se partyzánské centrum, které vznikalo kolem Viliama Žingora, Vladimira Jirešova, který jako ruský emigrant uměl francouzsky, a další lidi z Martina. Z toho důvodu Francouze, ať už z Maďarska nebo z Dubnice, kde byli nasazeni v továrnách, přesouvali právě tam, kde měli samostatný tábor.
V srpnu se zde ovšem objevili Sověti a Veličko a převzali všechnu iniciativu. Všechny jednotky se podřídily právě Veličkovi.
SM: Francouzi jsou zvláštní případ. Georges de Lannurien a jeho skupina přišli z Maďarska po útěku z německých zajateckých táborů. Maďarsko přitom v zásadě vůči Francouzům neuplatňovalo žádné sankce, co se týká válečných zajatců. Bydleli v zařízeních hotelového typu a mohli v absolutním klidu přežít válku. Ale když se doslechli, že se organizuje partyzánské hnutí na Slovensku, utekli, aby mohli bojovat proti fašismu.
ES: Byly také stovky Čechů, kteří se snažili přejít protektorátní hranice na Slovensko a pomoci povstalcům. Řada z nich za to zaplatila svými životy, přestože mohli sedět doma a počkat, až přijdou armády a osvobodí.
SM: Obava K. H. Franka, že se to dostane do protektorátu, vedla k absolutnímu zablokování hranic – každý, kdo překročil hranice, měl být okamžitě zastřelen, což se i dělalo. Přesto stovky Čechů přešly na povstalecké území a zapojily se do povstání.
Pořád o sobě říkáme, jak jsme zbabělí…
ES: To vůbec není pravda. Opakuji to pořád dokola: Češi a Slováci vždy v historii, pokud jim byla dána možnost, bojovali výborně, statečně. Sypání si popela na hlavu, obviňování se ze zbabělosti… To mohou říkat lidé, kteří jsou hloupí nebo neinformovaní.
Ne všichni, kteří odešli za hranice, byli hrdiny. Přitom i tady zůstávali hrdinové – ztráty, které máme mezi popravenými, jsou srovnatelné s kteroukoli jinou armádou, která bojovala.
MU: Koneckonců právě v povstání se zúročily bojové zkušenosti, které získala slovenská armáda na východní frontě. Častokrát v menší jednotce nějaký četař se zkušenostmi z rychlé divize z Kavkazu dokázal s jednotkou víc než záložní důstojník, který nikdy na frontě nebyl.
Zmínili jsme řadu jmen. Jak ti lidé skončili? Golian, Viest…
ES: Je to možná paradoxní…Hovoříme o dvou nejvyšších povstaleckých velitelích,Viestovi a Golianovi, a vlastně nevíme, jak skončili.Víme, že 3. listopadu 1944byli zajati příslušníky Einsatz Komanda 14v Pohronském Bukovci. Víme, že byli převezeni do Bratislavy, vyslýchání na různých místech,nakonec v Berlíně. Poslední stopy jdou do koncentračního tábora Flossenbürk,kde byli údajně popraveni, netušíme ale kdy.
Ovšem špatně dopadli i ti, kteří přežili. Vlastně všichni významnější povstalečtí velitelé nebo velitelé povstalecké armády, pokud sloužili po únoru 1948 v armádě, nebylo to nadlouho. Většina byla z armády vyhozena, degradována, jejich osudy byly velice tragické. V komunistickém vězení se ocitla i manželka generála Goliana Jarmila.
S tím souvisí i osud partyzánských velitelů Viliama Žingora a Josefa Trojana. To jsou zajímavé postavy.
MU: Oba dva se stali oběťmi komunistického režimu. Žingor sice po skončení válkyvstoupil do komunistické strany,výrazně se v ní angažoval,ale v průběhu jednoho rokuse jeho názory změnily. Když viděl, jaké způsoby komunistická stranazačíná prosazovat, velmi rychle přešeldo Demokratické strany. A to mu komunisté nikdy nezapomněli.
V roce 1950 byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen k trestu smrtia s ním i další velitelé oddílůz jeho brigády amnoho řadových příslušníků brigády,kteří se v podstatě ničeho nedopustili.Podobně dopadl i Josef Trojans tím rozdílem, že Trojan byl Čecha Žingor byl Slovák.
Trojan nebyl klasický partyzán. Byl to podnikatel, bohatý člověk. Co jeho vedlo k tomu, že šel bojovat do hor?
ES: To nechápali právě Němci, co se týkalo odboje, ať už tady na Slovensku, nebo speciálně v protektorátu. Nechápali, proč lidé ze střední třídy, kteří jsou zajištěni, mají finance, vlastní domy, jdou do odboje a riskují vlastní život a životy svých nejbližších.
Je to něco, co dnes možná nechápeme. Je to vlastenectví, kdy vlast stojí na určitém místě a lidé jsou ochotni nasadit pro svobodu a demokracii vlastní život.
Povstalci spoléhali na pomoc Rudé armády, která stála na druhé straně hranic a stačilo jí projít Dukelským průsmykem. Tento předpoklad se stal pro povstání osudným. Rudá armáda a s ní 1. československý armádní sbor bojovala s těžkými ztrátami o silně opevněný a bráněný průsmyk do 6. října…
SM: Ve válce jsou bohužel i operace, které nevyjdou a mají úplně jiný průběh, než si velitelé představují. Bylo zde samozřejmě riziko, že bude německá obrana vybudována do hloubky, že Němci nasadí dostatečné síly. To se také stalo.
Ale máme několik desítek operací na západní frontě, které s odstupem času vypadají jako nesmyslné, ale tehdy nesmyslné nebyly – byly jen naplánovány jinak, než jak nakonec dopadly. Musíte počítat, že nepřítel nasadí na obranu území všechny síly…
ES: A nepřítel po vás nebude házet švestkové knedlíky. Musíte počítat s tím, že budou boje, kruté boje. Otázka je vždy míra ztrát – jestli je rozumná, nebo jestli jde o Pyrrhovo vítězství.
SM: Mělo to významnou úlohu pro povstání v tom, že Němci museli nasadit jednotky ne proti povstání na východní straně, ale na Duklu. Kdyby mohli nasadit kvalitní bojové jednotky, které bránily Duklu, proti povstání, asi by to byl velmi rychlý proces.
MU: Proti povstání byly nasazeny jednotky z druhé linie, které měly stejnou výzbroj, kterou disponovali povstalci. Ale když byly nasazeny schopnější německé jednotky (jako bojová skupina Schill) vytvořené ze zkušených lidí, sehrálo to významnou úlohu. Proti zmobilizované armádě, kde obyčejný voják neměl pušku v ruce třeba deset let, to byly pro nepřítele neporovnatelné výhody.
Po dvou měsících bojů, 27. října 1944, Němci obsadili centrum povstání, Banskou Bystrici. Tiso ještě stačil odevzdat německým vojákům vyznamenání, ale nacistická obrana na východním Slovensku se už začínala pod tlakem československých a sovětských vojáků hroutit.
Vojáci ani historici nemají rádi slovo kdyby. Nicméně kdyby se bývalo Němcům nepodařilo zlikvidovat dvě východní divize, dopadla by celá situace na východě jinak?
ES: Asi ano.Kdyby Němci neodzbrojili východoslovenské divize, divize by otevřely bránu na Slovensko. To si ale Němci velmi dobře uvědomovali, protože obrana Karpat byla naprosto klíčová. Jakmile by sovětské jednotky překročily Karpaty, zhroutila by se Němcům fronta ve střední Evropě.
Kdyby tyto divize nebyly odzbrojené a byly vedeny veliteli s frontovými zkušenostmi, situace by vypadala úplně jinak. Neříkám, že by nedošlo k porážce povstání, ale mohlo se to vyvíjet úplně jinak a boje mohly přesáhnout minimálně do jara 1945.
SM: Polemizuje se i o tom, zda východoslovenské divize měly dostatek sil na to, aby prolomily frontu směrem k sovětské armádě. Možná neměly, ale v tom případě byla možnost ustoupit na střední Slovensko. Pak by díky dvěma divizím zkušených vojáků, které byly dobře vyzbrojené, mělo povstání daleko jinou sílu.
Nakonec území středního Slovenska, které se stalo základem povstání, bránila záložní armáda. To nebyli frontoví vojáci a mnozí neměli žádné zkušenosti. Třeba v praporu Šlajchart, který byl nasazen jako první, nebyli vojáci, ale pozemní personál letectva. Přesto to byli tak odvážní lidé, že v průběhu několika dní ve Strečianské tiesňavě dokázali odolávat silnému německému tlaku. A společně s Francouzi a částí partyzánů z Veličkovy brigády dokázali zastavit německý postup na dlouhé dny.
Hovoří generálmajor Teodor Šlajchart, účastník SNP (přepis doplňujícího rozhovoru):
Šest dní se bojovalo nepřetržitě, ale ne v noci. Francouzští partyzáni se stáhli na noc do Sklabině a naše jednotky nocovaly tam, kde bojovaly. Bylo to dobře zabezpečené, ale v noci ani jednou nepřítel neútočil. Noc se respektovala a ráno za svítání zase začala válka. Francouzi přišli vždycky trochu později, protože než se ze Sklabině dostali, chvíli to trvalo.
Pátý den se objevily Štuky, Junkers 87, známá německá letadla. Útočila vždycky ve dvojicích, dvě a dvě letadla. Nejvíc na nervy nepůsobila palba, ale vytí jejich sirén. To bylo tak ohlušující, že někteří vojáci, kteří neměli bojové zkušenosti, z toho byli úplně vedle, chovali se nenormálně. Šli dozadu jako v transu. Po určitém čase se uklidnili, vrátili se a věděli, co se děje, ale nemohli proti tomu bojovat.
V silné dělostřelecké a minometné přípravě nám způsobil nepřítel značné ztráty. Nadporučík Poupet, francouzský důstojník, zjistil, že zůstaly tři kanóny neobsazené, protože posádky byly zabité nebo těžce raněné. Poupet byl shodou okolností dělostřelecký důstojník. Společně s jedním naším pomocníkem, který mu dělal nabíječe, šel ke kanónu a druhou ranou zneškodnil německý tank. A druhému nastřelil pás, takže se otáčel na jednom místě.
Jak operovali partyzáni po porážce povstání? Jak se v tom pohybovali vojáci, kteří museli zůstat v horách, například paradesantní brigáda?
MU: Říjen a listopad byly přechodným obdobím. Tím, že ustoupili, se zpřetrhaly všechny kontakty, které se týkaly zásobování. Bylo také znehodnoceno značné množství munice, protože byla nesprávným způsobem uskladněna. V říjnu ve vyšších polohách napadlo přes dva metry sněhu, takže na Martinských holích partyzáni úplně ustrnuli a šlo jim o pouhé přežití.
Navíc na hřeben každý den přicházely německé přepadové jednotky, procházely celým hřebenem a snažily se je objevit. Mnohokrát došlo k přestřelkám. V podstatě až do listopadu v tomto prostoru, který byl od centra trochu dál směrem na západ, docházelo k budování zásobovacích kontaktů a bunkrů.
Naopak v prostoru kolem Banské Bystrice byla situace trošku jiná. Do prostoru Donovan a Polany se vyvezlo neskutečné množství materiálu, potravin, výzbroje. Z tohoto všeho mohli čerpat. Přesto v tomto období činnost nebyla tak masivní a rovněž klesal početní stav partyzánských brigád. Činnost se znovu obnovila až s postupem fronty.
Vojenské jednotky na tom byly o něco hůř než partyzáni, protože neměly zkušenosti. V každé partyzánské jednotce byli totiž Sověti, kteří zkušenosti měli. Vojáci se museli učit všechno za pochodu. Nehovoříme-li o paradesantní brigádě, která se transformovala na partyzánskou jednotku.
Někteří politici vyčítali po válce velitelům povstání, že armáda nepřešla na partyzánský způsob boje.
SM: Tento prostor nebyl schopný udržet takové množství vojáků a partyzánů v horách a dostatečně je zásobovat vším. To byl holý nesmysl.
Odhaduje se, že v horách zůstalo asi 18 000 lidí, ale lze do toho počítat i utečence atd. Ty bylo třeba zásobovat léky, potravinami, municí. Nebylo to jednoduché ani pro civilní obyvatele.
ES: Člověk opravdu hluboce smeká před těmi lidmi, kteří často byli velice chudí, sami neměli skoro nic, a přesto nezištně poskytovali partyzánům, co mohli. Ať už šlo o úkryt nebo léčení aspoň těch lidí, kteří na tom byli nejhůře. Vždyť tady z Kaliště řada žen působila jako zdravotní sestry v nedaleké partyzánské nemocnici. Hodně z nich se nakazilo tyfem a nakonec právě ty, které byly tady, buď zemřely, nebo byly přímo upáleny v domech, protože nemohly utéct před Němci, kteří vesnici vyvraždili.
Co znamenalo Slovenské národní povstání vojensky?
ES: Je to jednoznačně jednaz nejvýznamnějších bojových akcíprotinacistického odporuve střední Evropě.
A vojensky… V německém týlunajednou vznikla bojová akce,která poutala německé síly,které mohly být nasazeny na úplnějiných úsecích evropské fronty.Hovoří se o 60 000 dobře vyzbrojených německých vojácích.Z hlediska německé obrany proti Rudé armádě to byla velká komplikace, protože nebylo možné přesouvat ozbrojené transporty z Polska na jih do Maďarska.
Hovoří generálmajor Teodor Šlajchart, účastník SNP (přepis doplňujícího rozhovoru):
Slovenské národní povstání znamenalo nejen pro mě, ale pro každého vojáka odčinit tu hanbu, kterou naše republika zažila, že musela kapitulovat, opustit hranice. Za republiku bojovali všichni. A povstání dávalo také určitou satisfakci za národní urážku, kterou naši utrpěli.
SM: Jednoznačně jsme ukázali, že politika fašismu a nacismu nemá na Slovensku a v Čechách žádnou oporu. Nebýt toho, že to byl nacistický import z Německa, nikdy by takováto forma diktatury v Československu nebyla. Ani v Čechách, ani na Slovensku.
Hovoří historik Jan Rychlík z Ústavu český dějin FFUK (přepis doplňujícího rozhovoru):
Slovenské národní povstání má výhodu nebo i nevýhodu, že se na jedné platformě dočasně sešli lidé nejrůznějších názorů: stoupenci obnovení Československa, které mělo mít federativní nebo konfederativní podobu. Stoupenci unitárního Československa. I stoupenci samostatného slovenského státu, kteří ovšem věděli, že vzhledem k mezinárodní konstelaci to není možné. Slovenskou vládu nikdo neuznával a Spojenci uznali československou vládu v Londýně.
A protože to byli lidé různých názorů, ať už z hlediska státoprávního nebo politického, každý si z toho po válce mohl vybrat, co se mu hodilo. A s ohledem na turbulentní politický vývoj v letech 1945 až 1992 se státní moci vždy hodilo něco jiného.
Po roce 1945 byl především zdůrazňován aspekt účasti na protinacistickém odboji. Přitom na Slovensku se úmyslně zdůrazňovalo, že programem SNP byla též federalizace státu. (Mělo to podtext: Propagovali jsme to, nepodařilo se to realizovat, budeme to muset realizovat v budoucnu.)
Po roce 1948 vítězí pohled, že hlavním momentem SNP je počátek socialistické revoluce a že vůdčí silou tohoto hnutí byli komunisté. To objektivně není pravda.
A kromě toho je zde pohled řekněme luďácký, který se objevuje už v době povstání na území pod kontrolou bratislavské vlády. Tato interpretace je pak velice živá mezi luďáckou emigrací v Kanadě a ve Spojených státech. Z tohoto úhlu pohledu bylo SNP vlastně komunistickým a čechoslováckým pučem. Původně se říkalo dokonce, že to je židobolševicko-evangelický puč, ale to se v podmínkách Ameriky a Kanady nehodilo zdůrazňovat.
Tak se paradoxně tato extrémní pravice, luďáci v emigraci, sešla s komunisty v 50. letech na společné platformě, protože komunisté také říkali, že to je počátek komunistické revoluce.
V 60. letech v souvislosti s obnovením hnutí za federalizaci státu na Slovensku a v důsledku nesouhlasu s režimem Antonína Novotného a jeho centralistickou ústavou z roku 1960 se znovu objevuje pohled na SNP jako na pokus o nový státoprávní slovenský program, o nové uspořádání Československa, o federaci.
Husákovy vzpomínky Svedectvoo Slovenskom národnompovstaní se pak po roce 1968 stávají jakýmsi kánonem, jakousi biblí výkladu SNP, kde je opět přeakcentován sociální moment, to je účast komunistů.
Po roce 1989 a především po roce 1992 se na Slovensko vrací řada někdejších činitelů (už ve vysokém věku) Slovenského státu včetně některých historiků. Ti si vypůjčují citát slovenského spisovatele Jozefa Cígra-Hronského z románu Svet na Trasovisku, kde říká, že není možné, aby národ povstal proti vlastnímu státu.
S tímto hodnocením nelze souhlasit, protože řada lidí, kteří se účastnili povstání, nepovstali proti vlastnímu státu. Prostě chápali, že za dané situace není možné slovenský stát udržet a že podporou bratislavské vlády se řítí do záhuby.
Tyto debaty do určité míry na Slovensku trvají dodnes, byť ten luďácký názor – SNP jako povstání proti vlastnímu státu, jako protistátní puč, za kterým stála Moskva a komunisté – je dnes výrazně menšinový. Je totiž těžko interpretačně udržitelný.
(redakčně kráceno)