Neklamným důkazem absurdní nelidskosti totalitního režimu bývalého Československa byl důmyslný systém ostrahy hranic. Tato hráz proti nepříteli ve skutečnosti představovala neproniknutelnou bariéru pro občany socialistického „ráje“, kteří toužili po skutečném, svobodném světě. Na hlídání hranic byly přitom vyčleněny nemalé prostředky i lidský kapitál. Zhoubnost falešného ohrožení zasáhla i pohraniční obce, kde se našly tisíce mnohdy upřímně spolupracujících místních obyvatel ochotných hlásit kohokoliv podezřelého. Možná i z toho důvodu je odpovědnost či vina a nevina pohraničníků dodnes pro některé velmi žhavé a nejednoznačné téma. Těžko asi odsoudit jednotlivce, ale stát, který zavírá své občany za elektrický drát a minová pole, si před dvaceti lety svůj rozsudek určitě zasloužil.
Čára, kde šlo o život
O železné oponě a její ostraze hovořili v Historii.cs z 10. září publicisté Zdeněk Roučka (ZR) a Luděk Navara (LN) a historik Pavel Vaněk (PV) z Archivu bezpečnostních složek. Ptal se novinář Vladimír Kučera.
PV: Systém ostrahy hranice započal v roce 1951. Tehdy začíná vojskové střežení státní hranice se všemi komponenty, které se v určité kvalitě udržely až do konce roku 1989.
Nicméně neznamená to, že by komunistický režim začal omezovat přístup vlastního obyvatelstva ke státní hranici až do roku 1951. Přístup začal být omezován už v roce 1948 prakticky s únorovými událostmi.
LN: Už dva dny před únorovým převratem, 23. února, byla pozastavena platnost pasů, takže nebylo možné z Československa normálním způsobem vycestovat.
ZR: Se vznikající železnou oponou úzce souviselo čištění československého pohraničí (hlavně u německo-rakouské hranice) po odsunu Němců. Docházelo tam k tvrdé likvidaci takzvaných orientačních bodů, kterých se báli hlavní důstojníci Pohraniční stráže. Šlo o různé kapličky, kostely a podobné věci, podle kterých by se případný agent mohl orientovat.
Bylo to označováno slovy: Budujeme republiku, s radostí čistíme (například) Šumavu od sudetských stop. Postupně se tak z toho stávalo území nikoho, které známe ještě do roku 1989.
Ostrá hranice nebyla, jak to tak vypadá, především proti těm, kteří měli přijít z venku, ale spíše proti těm, kteří chtěli odejít?
LN: Pohraničníků na železné oponězemřelo kolem šesti set.Velmi zajímavé je, že přes dvě stě z nich zemřelo sebevraždou. Při střetech s různými agenty chodci a takzvanými narušiteli nebo nepřáteli, kteří sem údajně pronikali ze Západu, jich padlo pouhých dvanáct. To vypovídá o tom, jaké bylo nasazení pohraničníků a proti komu byli nasazováni.
PV: Je zajímavé, jak komunistická moc využívala některé kontinuální prvky v systému zajištění pohraničního území po roce 1945.
V roce 1945 pohraničí (zónu, která byla po říjnu 1938 odňata Československu) obsadila Československá armáda a bývalí příslušníci Finanční stráže. Potom tam přišli příslušníci stanic Sboru národní bezpečnosti, tedy bývalí četníci, a nový, zvláštní prvek, pohotovostní pluk NB.
Tento pluk měl zhruba 1 500 příslušníků, vznikal během léta 1945. Zpočátku fungoval jako pohotovostní útvar, který měl poskytovat asistenci novým orgánům v pohraničí – okresním správním komisím, národním výborům a dalším institucím. Také se podílel na zabezpečování „odsunu“ sudetských Němců a působil víceméně na teritoriu Čech. Bylo to 12 pohraničních rot od Broumova po Tachov, které působily v této sestavě zhruba rok.
S tím, jak se situace v pohraničí uklidňovala, se jednotky přesouvaly na samou státní hranici. V polovině roku 1946 byl pluk NB rozšířen a přejmenován na Pohraniční útvary SNB. Tehdy začíná i zkratka velitelství, které mělo krycí číslo 9600 (SNB útvar 9600, toto krycí číslo vydrželo až do roku 1989.) Tyto útvary působily v Čechách, ale i na Moravě.
Původně byl jeden pluk NB s dvanácti rotami, později byly tři. Jeden měl velitelství v Liberci, druhý v Plzni a třetí v Brně. Pod tyto pluky patřilo celkem devět praporů.
Na Slovensku byla situace z různých důvodů odlišná. Tyto pohraniční útvary tam kompetenčně zasáhly až v druhé polovině roku 1947 v souvislosti s akcí proti banderovcům na pomezí Slovenska a Polska, na které se podílela mimo jiné i Československá armáda. Tehdy byl z tří pohotovostních pluků NB vyzbrojen a vystavěn pohotovostní pluk NB Slovensko.
Vaši oponenti vám hodně vyčítají, že přirovnáváte pohraničníky k bachařům, což souvisí s tím, že tato země byla vlastně vězení, z kterého lidé nesměli ven?
ZR: Jedna věc je historie, ale pak jsou 70. a 80. léta, která si většina z nás pamatuje. Každý, kdo se dostal do blízkosti tabulí „Pozor, hraniční pásmo, vstup na povolení“, nezapomněl na pocit z možných přepadů vyskakujících vojáků, výslechů a celé té tísně.
Na různých serverech, kde bývalí pohraničníci píší své názory a vzpomínky, jsem s překvapením zjistil, že panuje jakýsi pocit nostalgie a zneuznání z toho, že se na tuto složku hází špína.
Služba u Pohraniční stráže samozřejmě nebyla moc o přesvědčení. Bylo to o tom, že někdo nastoupil na základní vojenskou službu a dostal se ke složkám ministerstva vnitra. A úkol těch, kteří tam sloužili, byl jediný: Splnit bojový rozkaz – nikdo nesmí projít. Tomu bylo podřízeno vše.
Když někdy došlo k proryvu, bylo to hodnoceno jako obrovský neúspěch. Vyhodnocovalo se to jako kontrašpionáž, nafotilo se to jako těžký kriminální případ. „Péesáci“ (příslušníci Pohraniční stráže) byli vyslýcháni, všechno se vyhodnocovalo, často to skončilo i vojenským vězením.
Podstata je však taková, že se tahle republika hlídala se samopaly a byl to skutečně jeden zadrátovaný kriminál. A když chtěl někdo utéct za svobodou, pohraničníci tam byli od toho, aby ho zastavili, v krajním případě zastřelili. Můžeme si říkat, co chceme, ale bylo to prostě zrůdné.
LN: Otázka viny, či neviny pohraničníků, zodpovědnosti, nezodpovědnosti, je velmi zajímavá a velmi složitá. Není na to úplně jednoduchá odpověď.
Tito lidé byli na jedné straně součástí režimu, na druhé straně byli i oběťmi. Uvědomme si znovu, že dvě stě pohraničníků spáchalo sebevraždu. Byli to mladí kluci, kteří se dostali do situace, se kterou si nevěděli rady. Bylo jim kladeno za úkol něco, co bylo v rozporu s jejich svědomím a s čím se nedokázali vyrovnat. Takže tu situaci řešili tak, jak ji řešili.
Další důležitá věc je atmosféra, která panovala v těchto jednotkách. Když jsem dával dohromady první knížku Příběhů železné opony, narazil jsem na naprosto neuvěřitelný a pro člověka, který reálie nezná, asi i nepochopitelný příběh:
Jeden mladý voják se dozvěděl, že když někdo z pohraničníků zadrží narušitele, dostane za odměnu opušťák. Uzrála mu v hlavě nepředstavitelná, šílená myšlenka, že zastřelí svého kolegu, řekne, že chtěl utéct, a za to dostane opušťák. Tuto myšlenku skutečně realizoval, kolegu zastřelil, dostal opušťák a jel k rodině (v té době se mu totiž narodilo dítě, čili ho chtěl vidět). Jenže mezitím se při vyšetřování přišlo na to, jak to ve skutečnosti bylo, jeho podvod byl odhalen a byl usvědčen jako vrah.
Tato epizoda velmi názorně ilustruje, jaké poměry panovaly v pohraničních jednotkách, jaký tlak asi byl na ty mladé chlapce vyvíjen a jak se s tím vyrovnávali, či nevyrovnávali. Uvědomme si proto, že to nikdy nelze vytrhávat z dobových souvislostí.
ZR: Tlaky na rotě samozřejmě byly. Zapečetěné rádia, pravidelné návštěvy usměvavých příslušníků kontrašpionáže, kteří si zvali „péesáky“ do kanceláří a žoviálně si s nimi povídali, ale zároveň čekali na jakékoli slovo o tom, jestli ten nebo ten neuvažuje o útěku.
Navíc z výcviku jsme přicházeli s tím, že přesně víme, co nás tam čeká a jak vypadá Bayerische Grenzpolizei, Bundesgrenzschutz, US Army. Ovšem záhy jsme zjišťovali, že náš největší „nepřítel“ je v podstatě občan Polska, NDR, Bulharska, Československa, lidé ze Slovenska, případně z Vietnamu. To si spousta lidí pochopitelně uvědomovala.
Ale zase to bylo jen na rok a půl nebo dva roky. Každý si to chtěl odkroutit a každý se v duchu bránil tomu, aby se dostal do situace, kdy by měl někoho před zbraní třeba 200 metrů od hranice. Sám jsem se k tomu naštěstí nedostal.
Děkuji za to, že jsem zažil tuhle absurdní zkušenost. Byl jsem v první linii v době, kdy se na tomto hrotu želené opony střetávaly dvě ideologie, kdy tam smrdělo obrovské napětí, protože to byl prostor, kam se normálně nedalo dostat. Bylo to prostě něco tak neskutečného, že kdo to nezažil, to nepochopí. Samozřejmě na to nemůžu být nikdy hrdý, ale nebyl jsem tam dobrovolně, nebyl jsem pohraničníkem z povolání.
Jaké bylo technické zabezpečení? Mezi lidmi se vypráví o vysokém napětí v drátech, o minových polích, o používání psů na volno. Je to pravda, nebo to jsou jen pověsti?
PV: Vyvíjelo se to postupně. Záhy po únoru '48 zejména v oblasti Šumavy a Českého lesa bylo tehdy platné celní pohraniční pásmo vyhlášeno jako zóna s omezením. Bylo to zhruba od Jáchymova po Kaplici.
V noci se nesmělo vycházet, v zimě byly zakázány zimní sporty a v případě letních rekreací byl do některých oblastí (zhruba Chodsko a část Šumavy) zakázán vstup. Nicméně obyvatelstvo, které bylo navyklé tam jezdit, si vstup vynucovalo, takže stačil vstup na povolení. Tento stav byl jen dočasný, jsou to léta 1948 a 1949. Ovšem i v té době už jsou známy příkazy, aby byly přerušeny cesty, které vedou přes státní hranici.
V roce 1951 byly přijaty základní zákonné normy, které platí až do roku 1989. Je to nařízení ministra národní bezpečnosti číslo 70 z roku 1951 o právu příslušníka Pohraniční stráže použít zbraň. (Shodou okolností zrušeno bylo až v roce 1991.) Prakticky z téže doby je zákon číslo 69 o ochraně státní hranice. Ten byl přijat v takové zajímavé atmosféře, kdy vrcholila mediální kampaň kolem případu Babice. Na půdě Národního shromáždění bylo zdůrazňováno, že musíme mít dobrou Pohraniční stráž, aby k nám nemohli přicházet podobní příslušníci.
V tomto zákoně bylo ovšem řečeno i něco zlověstnějšího. A to, že ministr národní bezpečnosti může zakázat vstup na určité území československého státu. Byl to vlastně zákonný podklad, na jehož základě vzniklo zakázané pásmo, na které navazovalo pásmo hraniční.
V zakázaném pásmu, které mohlo být 2 km od státní hranice v závislosti na osídlení, nesměl nikdo bydlet, vstup byl jen na povolení. A v hraničním pásmu byl pobyt povolen jen těm, proti kterým neměla Státní bezpečnost a Pohraniční stráž námitek. Tím pádem vznikly částečně vylidněné nebo úplně vylidněné zóny, do kterých pohraničníci začali instalovat svoje „zařízení“.
Ty nejjednodušší zařízení v roce 1951 byla nástražná osvěcovadla (používala se až do roku 1989). Byly to výmetnice na světlici, ke kterým vedl nástražný drát několik desítek metrů dlouhý. Hlídka to mohla instalovat a po službě zase svinout a odnést.
S tím, jak se toto pásmo dál konstituovalo, jsou v roce 1952 budovány průseky, třístěnné drátěné zátarasy, pozorovatelny a kontrolní orné pásy. Kontrolní orné pásy měly šířku minimálně 4 metry, zpravidla víc, a byly po obou stranách stěny.
Požadavky na průsek činily zhruba 14 až 18 metrů. Jednou jsem zachytil písemnost, kde Ludvík Hlavačka žádá šířku 20 metrů. To už bylo na náměstka ministra bezpečnosti moc, takže si vyhradil právo sám rozhodnout v každém jednotlivém případě, kdy se bude požadovat 20 metrů.
To byla základní vrstva, na kterou se „navěšovala“ další opatření, jako byla osnova vodičů proudu o vysokém napětí. Ta se začínala budovat v Chebu už v zimě roku 1952. Vodiče byly ze začátku čtyři, později přibyl pátý vodič. Počáteční soustava měla napětí 2 kilovolty, později 4 kV a v „rozkvětu“ dosáhla zhruba 6 kV.
Aby toho nebylo málo, mezi stěny drátěného zátarasu byly umístěny nástražné miny, které byly umístěny na zemi jako první časová vrstva. Od nich vedl drát dlouhý asi 25 m. Tohoto úseku bylo u Aše asi 7 kilometrů. Nikoho na těch minách naštěstí nezabili, nicméně správy 5. chebské pohraniční brigády si to velice pochvalovaly, protože to mělo obrovský odstrašující vliv na tamní obyvatelstvo.
ZR: Železná opona měla dvě slabiny. První byly vodní toky. Veškeré potoky, všechno bylo zadrátováno v podstatě až na dno. A největší slabina byly otevřené asi sedmimetrové díry v drátech – železniční spoje. Třeba na směru za Domažlicemi nebo u Chebu musely asi sedmičlenné hlídky strážit 24 hodin denně, protože tam nebyla žádná vrata.
Samozřejmě se hlásil i průjezd vlaku, protože z české strany železniční zaměstnanci do Německa nesměli. Takže třeba z Furth im Waldu přejížděly lokomotivy na českou stranu, tahaly vlaky. Rychlíky samozřejmě projížděly volně.
Ovšem na České Kubici vlak stál skoro hodinu, okolo stáli pohraničníci se samopaly. Všechno se prohlíželo, veškeré časopisy, neexistovalo, aby nějaký německý časopis zůstal v odpadním koši. Vlak se kompletně vyčistil. Když přijel nákladní vlak, propíchávalo se uhlí nebo prohlíželo dřevo, aby se ani tímto způsobem nikomu nepovedlo dostat se ven.
Vrcholem Pohraniční stráže bylo, že dva z vojáků sloužili v civilu a pohybovali se v blízkosti nádraží, někdy i ve vnitrozemí. Říkalo se jim pátrači. Tito pátrači měli nějaký batoh nebo tašku přes rameno. Měli s sebou pistoli, vysílačku, samozřejmě omamující plyn a pouta.
Pamatuji si případ, kdy jeden pátrač potkal někde u nádraží v Domažlicích mladého studenta, který chtěl překonat celý ten systém ostrahy hranic. Pátrač se s ním dal do řeči, že mu pomůže, že to tam dobře zná, že je místní. Výsledek byl, že ho přivedl na rotu a splnil svou službu. Myslím, že byl povýšen a dostal opušťák.
LN: Padlo jméno Ludvík Hlavačka. To jméno je dobré si zapamatovat. Veřejnost ho možná zná z procesu s Aloisem Grebeníčkem z Uherského Hradiště, kde Ludvík Hlavačka pracoval jako vyšetřovatel tajné policie. Později se jeho kariéra rozvíjela dramaticky a úspěšně, až se stal prvním velitelem Pohraniční stráže.
Byl to on, kdo nařídil zřídit elektrické zátarasy, a byl to on, kdo za to byl po roce 1990 obviněn. Soud nakonec neproběhl, protože se k němu ze zdravotních důvodů nikdy nedostavil. Souzen a odsouzen tedy nebyl.
Elektrické zátarasy fungovaly až do roku 1965 a umírali na nich lidé. Poslední obětí byl Břetislav Funiok. Dráty byly odpojeny po protestech ze zahraničí, protože zahraniční strana, německá a rakouská, si stěžovala, že je to nebezpečné zařízení, které ohrožuje bezpečnost obecně.
S tím souvisí i přemýšlení o tom, jak po odpojení „nepřekonatelné“ elektrické hranice, nahradit tuto překážku. Tehdy se ukázalo, že velmi dobrým způsobem jsou SUPI, samostatně útočící psi. Tito psi se používali v úsecích, kde byla železná opona příliš blízko skutečné hranici. Byla to dvojice psích sourozenců, kteří jsou z nějakého kynologického hlediska k tomu lépe vycvičitelní. Psi měli za úkol zaútočit na člověka a držet ho do té doby, než přijde hlídka a dotyčného zneškodní. Bylo to stejně drastické a nebezpečné opatření, jako byly elektrické zátarasy. V 80. letech se tento systém začal rušit jako nehumánní.
Uvedu jeden tragický případ, který se stal u Bratislavy už koncem 80. let: Samostatně útočící psi tam roztrhali německého chlapce, který vzápětí zemřel v bratislavské nemocnici. Byla to tragická a naprosto nesmyslná smrt, protože psi ho dostihli asi 20 metrů od rakouské hranice.
ZR: Smečkypsů byly používány na velmi krátkých úsecích. A zároveň na úsecích, které byly (například na Folmavě) strmé a pro pohraničníky těžko dostupné. Psi to samozřejmě zvládli velmi rychle.
A k systému: Klec se psy byla umístěna hned za dráty za druhým plotem proti zvěři. V momentu, kdy hlídka dostala od signalisty nebo z velení roty hlášku, že v jejich úseku je zkrat, tedy potenciální problém, spustila velmi ostrý tón, na který se klec otevřela a psi vyběhli. Ve smečce byl vždy vůdce, který běžel na čele a hledal stopu, a druhý pes ho jistil. Psi byli dokonce schopni se rozdělit. Takže když by byl větší počet utíkajících, byli schopni zachytit dva až tři lidi. Na Folmavě to byly dvě smečky, které se neustále střídaly, ale jenom v noci. Ve dne totiž bylo možné úseky kontrolovat součinností z pozorovatelen.
Říká se, že jedna rada nebo tajná instrukce byla, že když se střílí po nějakém narušiteli, má jít první rána do těla a druhá do vzduchu pro výstrahu. Je to pravda?
ZR: Oficiálně to samozřejmě není nepravda. Nicméně realita je taková, že při školení, když se nacvičovaly akce, nám bylo velmi tvrdě zdůrazňováno, abychom to tak dělali v momentu, kdy už je hranice blízko a není nic jiného možné. Takže varovný výstřel do narušitele a potom do vzduchu. Je to velmi tragická realita a každý, kdo byl u Pohraniční stráže, nemůže popřít, že to tak bylo.
Nicméně poručit střílet mi mohou, ale nikdo mi nemůže poručit, že se musím trefit?
ZR: To je strašně složitá otázka.Celá ta mašinérie nebyly jen dráty a služba. Byla to zároveň kontrašpionáž, kontroly,psychický tlak a strach těch kluků, jako jsme byli my,aby se nedostali do nějakého průšvihu.
A velitelé to v podstatě brali jako své zaměstnání.Takže tak, jako se soutěžilo ve vnitrozemí o to,jestli ten a ten podnikbude mít vzorného pracovníka,i u Pohraniční strážese absurdně soutěžilo o titul Vzorná rota.To znamenalo nemít mimořádné události,nemít postřelení pohraničníků,nemít proryvy a mít co nejvíc zadržení.
A ještě řeknu jednu věc.Pamatuji si případ, kdy byli přivezeni dva mladí kluci z NDR,které zadrželi někde u Babylonua pak hlídali na národním výboruna Folmavě v malé místnosti. Přišel tam velitel, vlezl do dveřía rovnou řekl: „Řekněte jim, ať se přiznají,jinak je tady zastřelíme.“Samozřejmě to byla ironie,ale ten přístup…
Pohraniční služba (jako způsob služby) nebyli jen psi, dráty, příslušníci Pohraniční stráže. Bylo to také profízlované společenství nejen mezi uniformovanými vojáky. Byla také Pomocná stráž Pohraniční stráže, dokonce Mladý pohraničník, pionýři a svazáci. Jak fungovala tato opravdu agentská spolupráce?
PV: Spolupráce obyvatelstva s Pohraniční stráží zprvu nebyla zcela bezproblémová. V roce 1951 osídlení sahalo až ke státní hranici a často mezi těmito lidmi byli právě ti, kteří pomáhali protistraně převést lidi nebo byli nápomocni radou, provedli terénem.
Jakmile se tam však zřídily ony zóny (do roku 1964 dvě zóny, pak už jenom jedna), tak kdo tam chtěl zůstat, musel nějakým způsobem najít modus vivendi s Pohraniční stráží. Také je pravda, že Pohraniční stráž si je mohla různými úsluhami zavazovat. V pohraničí byl problém, jak se někam dopravit, takže pohraničníci, pokud se nabídli, že někoho někam vezmou, mohl se ten dotyčný cítit povinován jim to oplatit protislužbou – třeba informací.
V první polovině 50. let už máme řadu dokladů o tom, že obyvatelstvo v pohraničí dalo pohraničníkům tip, na jehož základě byl potom daný člověk zadržen. Tato funkce obyvatelstva jako pomocníka byla institucionalizována asi od roku 1956, kdy přímo vznikají Pomocníci Pohraniční stráže.
Tito pomocníci byli vždycky v úseku každé pohraniční roty uváděni v pohraniční knize, aby velitelé a dozorci věděli, jak je kontaktovat. Sdružováni byli podle lokalit do družstev, čet, eventuálně rot a jednou nebo dvakrát do roka měli nějaké školení. Množství takových lidí skutečně nebylo zanedbatelné, na úseku německé a rakouské hranice to bylo několik tisíc lidí.
ZR: To prostě patřilo k životu u hranic. Třeba na Folmavě, když přijížděl autobus z Domažlic, řidič byl instruován, aby blikal v případě, že je v autobuse někdo podezřelý (východní Němec, někdo s batohem). Na každý autobus se tak vždycky šel podívat dozorčí z roty.
Prostě dostat se do tohoto území s batohem na zádech, pokud to člověk neudělal v noci a měl štěstí, že se mu to shodou náhod povedlo, bylo prakticky nemožné. Okamžitě na něj totiž někdo poslal hlídku nebo obyvatelé volali na rotu.
Tak to prostě bylo, ti lidé dobrovolně spolupracovali. Nedá se ani říct, že by udávali. Ten systém byl tak nastaven. Informovat o tom, že tam je někdo, koho neznáme, bylo prostě normální.
Československý stát měl v té době své agenty i za hranicí. Takže když někdo náhodou utekl, během dvou dní se přesně vědělo, kdo to byl, odkud pocházel i průběh toho, jak se útěk podařil. Takže systém šel dál než jen od samopalů ke psům.
Byli i mezi vojáky nastrčení agenti?
LN: Byl tam samozřejmě systémkontrarozvědky.Kontrarozvědky tam jezdily pravidelně a fungovalo to velmi promyšleně.Ale i sami vojáci byliideologicky zpracovávánia vedeni k tomu, aby si všímali věcí kolem sebe.
Ale uvědomme si tu atmosféru.Někdy to z pocitu vlastní bezpečnosti dělali a dělat museli.Uvedu jeden tragický případ,který se stal na hranici s Bavorskem: Jeden voják se rozhodl utéct a dostal se do potyčky se svým kolegou z hlídky, shodil ho z pozorovatelny a on dole vykrvácel. Nakonec utekl a dostal se do západního Německa, kde byl souzen. Vydán zpět však nebyl.
Čili vojáci se mohli shodou okolností dostat do situace, kdy je mohl někdo podobně ohrozit. Takže atmosféra byla taková, že přála víc těm, kteří si víc všímali, udávali a udali třeba i kolegu. O konkrétních případech ovšem nevím.
ZR: Vím o akci, se kterou jsme byli podrobně seznamováni. Došlo k tomu, že jeden z dvoučlenné hlídky svého kolegu odzbrojil samopalem a omluvil se mu, že chce utéct a zbraň si bere jenom proto, aby na něj nemohl. Když se od něj vzdálil asi na deset metrů, kluk vzal signální pistoli a zastřelil ho signální pistolí.
LN: Samozřejmě se monitoroval zahraniční tisk, který reflektoval útěky přes železnou oponu. Bylo to zakládáno ve spisech. To všechno byly cesty, jak se dostat na stopu úspěšným uprchlíkům, ale i jak je dostat zpátky.
Moc se o tom nemluví, ale existovaly na to velmi promyšlené metody. Třeba utekla rodina, žila v uprchlickém táboře. Tajnou policií byl vyslán pečlivě vytipovaný rodinný příslušník, aby bylo jisté, že se vrátí a že na ně má vliv, a pokoušel se je přemluvit k návratu.
ZR: Ještě poslední věc k těm rotám. Život na rotách byl velice osobitý, to byl vlastně stát ve státě. Na rotách, které byly za dráty, v prostoru země nikoho, vlastně nebylo možné udělat kontrolu, protože se vždy vědělo, že někdo přijíždí.
Panovaly tam svérázné zákony a zároveň se tam děly naprosto svérázné věci, které byly ovlivňovány alkoholem. To se týkalo ve velké míře i důstojníků z povolání, z nichž někteří byli skutečně pověstní tím, že nejenže hrdě slouží, ale že jim z toho, jak se říká, hrabe.
Život na rotě tak byl jak o té politické ideologii, tak i o tom, co se nesmělo, ale co se dělalo v plné míře. S tím logicky souvisely i nejrůznější tragédie (mimořádné události), postřelení, zapomenutý náboj. A těch problémů, skutečných tragédií, které jsou dnes vydávány za hrdinství, což mi přijde opět absurdní, bylo skutečně dost.
(redakčně kráceno)