Elektrizující atmosféra prvních měsíců protektorátu svým způsobem vyvrcholila původně poklidnou manifestací 28. října. Odbojem organizované shromáždění nakonec rozháněly německé bezpečnostní oddíly, došlo k zraněním, ale také k obětem na životech. Kulky výstražné palby si našly dělníka Václava Sedláčka a studenta Jana Opletala. Zatímco pohřeb prvního z nich prakticky nevyvolal výraznější ohlas, spontánní nepokoje 15. listopadu během pohřbu Jana Opletala vyvolaly hysterickou reakci nacistických uzurpátorů. Devět studentských funkcionářů bylo popraveno, více než tisíc studentů posláno do koncentračního tábora Sachsenhausen, byly zavřeny české vysoké školy. V protektorátu tehdy zavládl strach a zděšení, rozhořčeně reagoval i svět. Ze 17. listopadu se velmi záhy stal Mezinárodní den studentstva.
Student Opletal, dělník Sedláček
Odkaz obětí 17. listopadu po válce a obzvlášť po roce 1948 byl nadále připomínán, ovšem výrazně modifikován komunistickou mocí. A přímo věznění studenti pak byli „tříděni“ podle stranické příslušnosti a loajality. Zásadní role tohoto výročí měla ale přijít až padesát let od událostí roku 1939. Přestože se tehdejší trouchnivějící režim bránil jakémukoliv násilnému zásahu, udělal přesný opak – na Mezinárodní den studentstva brutálně rozehnal studentskou demonstraci. Následný celonárodní odpor mu pak zlomil vaz.
O událostech před sedmdesíti lety hovořili v Historii.cs z 12. listopadu historici Petr Koura (PK) z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, Stanislav Kokoška (SK) z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd a Josef Tomeš (JT) z Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd. Moderoval publicista Vladimír Kučera.
17. listopad 1939 dodnes slavíme jako Mezinárodní den studentstva. Tento nápad vznikl v Anglii mezi českými vojáky studenty obrněné brigády a v textu znělo: „17. listopad bude pro nás navždy dnem, kdy studentstvo celého světa uctí na svých školách nejen památku popravených československých kolegů, ale i dnem, kdy si znovu a znovu připomene ideály, za které tito hrdinové padli.“
Pánové, jak to vlastně bylo 17. listopadu 1939 a ve dnech předtím?
JT: Pravidelné oslavy 28. října za první republiky ve všech současnících zanechaly určitou stopu kultovního svátku. A v situaci, kdy se český národ ocitl pod německou okupací v protektorátu, se přirozeně takové výročí stalo určitým symbolickým aktualizačním bodem.
Je tedy logické, že se tento svátek chystaly nějakým způsobem spontánně uctít široké vrstvy obyvatelstva. A také formující se domácí odboj se na toto výročí připravoval. Vydal k němu letáky, které ovšem vyzývaly převážně k pietnímu, tichému a pokojnému uctění tohoto národního svátku.
Ovšem to nebyla první spontánní reakce na okupaci. Předtím byly už jiné masové projevy?
SK: Prakticky už od března 1939 docházelo k různým akcím, které nějakým způsobem dávaly najevo, že se lidé nechtějí smířit s okupací, respektive že se vrací k ideálům první republiky.
První akce byly typicky české. Kladení květin k pomníkům (k Wilsonovu, k Husovu), ke hrobu neznámého vojína. Velký ohlas měly národní poutě – první začínají už v dubnu a pokračují prakticky přes celé léto. Vyloženě spontánní akce odporu se týkaly třeba Filmových týdeníků nebo německých dokumentárních filmů, při kterých lidé v kině šoupali nohama nebo hlučeli a dávali najevo svou nespokojenost.
Takže celá atmosféra houstla s každým měsícem okupace a protektorátní vláda se tomu snažila čelit. Například zakázala představení Libuše, protože Libušino proroctví bylo momentem, kdy lidé freneticky tleskali. Stejně tak zakazovala protesty v kinech, kdy byla celá řada nařízení, která tomu měla nějakým způsobem zabránit. A snažila se čelit i rozšiřování nelegálních tiskovin. Nakonec přistoupila k tomu, že zrušila státní svátek 28. října a udělala z něj normální pracovní den, a předpokládala, že by tak události měly proběhnout v klidu.
A ještě bych připomenul různá sportovní utkání mezi protektorátním mužstvem a různými říšskými týmy. Nejznámější byl fotbalový zápas mezi městy Praha a Berlín. Ten se konal v červnu, na stadionu byla bouřlivá atmosféra a skončilo to velkou rvačkou ve Stromovce. Na to opět reagovala protektorátní vláda tím, že na 14 dní zakázala veškeré sportovní podniky.
JT: Nezapomeňme na převoz ostatků Karla Hynka Máchy a jejich uložení na Vyšehradě začátkem května 1939. To byla opravdu celonárodní manifestace, která měla výrazný protiokupační a národně obranný podtext. A i když byla oficiálně organizována za účasti protektorátní vlády a prezidenta Háchy, je zajímavé, že při ní naposledy zavlály československé vlajky, než se připravily vlajky protektorátní.
Jaká byla atmosféra mezi studenty? Byla jiná než ve společnosti, která byla zřetelně rozjitřená?
PK: Mladí lidé reagovali citlivěji na dějinné zvraty i v jiných dekádách našich dějin. Z hlášení nacistických bezpečnostních složek víme, že jejich nálada byla skutečně protiokupační. Nejenže se zakládají odbojové skupiny mezi skauty, ale objevují se i veřejné projevy, jako je nošení masarykovských čepic, trikolor apod., čímž mládež vyjadřuje svůj odmítavý postoj k nacistické okupační politice.
Bylo to celonárodní, nebo se dá říct, že se to politicky dělilo?
JT: Myslím, že to bylo celonárodní.Šok z Mnichova a potom z 15. března národ výrazně stmelil. A pozdější různé cesty domácího i zahraničního odboje se tady projevovaly zatím velice málo.
Spíš než o odboji ovšem můžeme hovořit o spontánním celonárodním odporu, který jde napříč společenskými vrstvami i zbytky politického stranictví, které samozřejmě v Národním souručenství určitým způsobem přežívá. Národní souručenství rovněž většinu těchto akcí spoluorganizuje, podílí se na nich.
Je tady ovšem jeden malý rozdíl mezi spontánními akcemi, národními poutěmi a 28. říjnem. Ve zmíněných poutích (ke Svatému Vavřinečku, na Hostín, Říp, i pokud jde o převezení a uložení ostatků Karla Hynka Máchy) se národ vztahuje ke svým starším, specificky českým tradicím. Kdežto 28. říjen byl přece jenom (a to i z hlediska okupační moci) nebezpečnější. Symbolizoval totiž tradici meziválečného Československa, první republiky, kterou tehdy ztělesňoval v tehdejším dobovém povědomí nejen Masaryk, ale i Beneš, který v té době začíná v Anglii organizovat zahraniční odboj.
Beneš měl před 28. říjnem projev na BBC, pokud vím?
SK: Začalo vysílání československého zahraničního rozhlasu v Londýně,první vysílání měl Jan Masaryk. Tehdy se však všeobecně mění vztah k Benešovi. Za druhé republiky to byl nejnenáviděnější politik, ovšem po 15. březnu zase začíná stoupat. Dokonce v některých letácích nebo veršovánkách, které se ilegálně šířily, docházelo až k jeho zbožštění – člověk, který zachrání národ.
Ovšem situace byla nová v jedné věci. Stále větší autoritu začínal mít domácí odboj, který se ve společnosti začíná velmi silně uplatňovat od léta 1939.
Takovou první akcí, kterou vystupuje do popředí, je tramvajová stávka 30. září 1939 při výročí Mnichova. Tehdy pomocí letáků a šeptané propagandy domácí odboj rozjel akci, aby Češi necestovali 30. září tramvajemi a dali tím najevo své smýšlení. Podle propočtů Elektrických podniků tržby poklesly o 44 %.
Byl to značný úspěch a také důvod, proč odboj připravuje další konfrontaci, byť tentokrát spíše pokojnou manifestaci. Takže na 28. října vydává celou řadu letáků a chce, aby lidé chodili ve slavnostním oblečení, nenakupovali, ozdobili se trikolorami a chovali se, jako kdyby to byl sváteční den.
Vím, že jako historici nemáte rádi paralely, ale mně to v mnohém připomíná srpen 1969 – včetně bojkotu tramvají, nekupování denního tisku.
PK: Myslím, že v roce 1969 je jasná kontinuita na rok 1939. Spousta lidí si pamatovala tyto bojkotové akce, takže je tam návaznost a určité využití metod, které už jednou společnost zažila.
Jak reagovala okupační moc na tuto spontánní demonstraci? Jak na ni reagovala protektorátní moc?
SK: Ze začátku Národní souručenstvítyto akce podporuje. Od léta 1939 ovšem policejní ředitelstvíi ministerstvo vnitra a další institucevydávají celou řadu nařízení,která mají zajistit v protektorátu klid. Klid byl totiž z hlediska protektorátní vládytounejcennější devizou, kterou ve vztahu k okupační moci mohla nabídnout.
Pokračuje to i v předvečer 28. října, kdy se po všech možných liniích (přes ministerstvo školství, policii atd.) vyzývají lidé, aby zachovávali klid a pořádek a vzali na vědomí, že se jedná o běžný pracovní den.
A pokud jde o okupační moc, ta samozřejmě zaznamenávala nárůst těchto nálad a víceméně čekala na vhodnou záminku ke konfrontaci. To je myslím jasné i z hlášení SD.
JT: V davech 28. října 1939 v Praze bylo plno provokatérů, třeba německých studentů Německé univerzity, kteří strhávali českým účastníkům zatím ještě pokojných demonstrací trikolory, dokonce i odznaky Národního souručenství – legální instituce.
Původně klidná, pokojná a důstojná manifestace měla vyvrcholit v šest hodin večer 28. října na Václavském náměstí dvěma minutami ticha a uctěním památky 28. října.
Ovšem dvě minuty ticha nebyly. Eskalace situace byla do značné míry způsobena zásahy zmíněných německých provokatérů, ale samozřejmě i oddílů německé policie a bezpečnostního gestapa SS, které penetrovaly do davů a potom velmi brutálně zasáhly. To vše ale až v druhé části 28. října.
PK: Jako se na 28. říjen připravovaly protektorátní a nacistické orgány, tak se na něj připravoval odboj. Panovala ale mírná obava z toho, aby akce nepřerostly, aby nebyly příliš radikální. Právě určité radikální křídlo, například mladých důstojníků v odboji, totiž navrhovalo značně radikální akce, například aby se městským rozhlasem v Praze veřejně pustil projev Edvarda Beneše. Takže i zde se musí tlumit vášně ze strany odpovědných odbojových činitelů.
SK: V podstatě ještě dopoledne byl relativně klidný průběh. Lidé chodili slavnostně oblečeni v masaryčkách, s trikolorami. Docházelo k menším incidentům, ke strhávání trikolor, nicméně klid a pořádek se podařilo udržet.
Změna nastává až odpoledne, kdy končí úřady, závody a podniky. V tu chvíli do centra proudí davy lidí. A dalo by se říct, že z dělnických čtvrtí i manifestačním způsobem. Všeobecně se dohaduje, že se jen 28. října prodalo 20.000 trikolor. To znamená, že v centru Prahy, byly desetitisíce lidí.
První zásahy okupační moci jsou ještě mírné. Po obědě došlo k demonstračnímu pochodu Zbraní SS Václavským náměstím, a to situaci radikalizovalo. Pak dochází skutečně k masovým manifestacím, provolávání různých hesel („Pryč s okupanty“, „Sláva Benešovi“, dokonce i „Sláva Stalinovi“), takže atmosféra je velmi zjitřená.
Právě tehdy okupační moc dokázala protektorátní vládě, že není schopna udržet klid a pořádek. Protektorátní policie totiž zasahuje, ale není schopna situaci zvládnout. Vyklidí za pomoci jízdní policie Václavské náměstí, ale centrum je stále plné demonstrantů a dochází k zásahům. V tomto momentu K. H. Frank vydává rozkaz, aby zasáhly okupační pořádkové síly, Zbraně SS, SA a německá policie.
Tehdy znějí první výstřely. Kdo vlastně střílel?
SK: Pokud jde o protektorátní policii, zasahovala především obušky a za pomoci koní vyklízela Václavské náměstí. Střelbu používaly především německé pořádkové složky.
JT: Ano, z české strany střelba nebyla. I sami Němci si stěžovali, že protektorátní policie zasahovala dosti neochotně.
Jisté je, že většina policistů s demonstranty sympatizovala. V podstatě smýšleli stejně a spíše se snažili preventivně zasáhnout, aby nedošlo k něčemu horšímu a nedali záminku k zásahům německých bezpečnostních složek.
Hitler je o celé situaci informován a v poledne telefonuje do Prahy protektoru Neurathovi. Toho nezastihne, takže hovoří s K. H. Frankem. Ten v odpoledních hodinách odjíždí do Lán, kde je prezident Hácha spolu s ministerským předsedou Eliášem a ministrem Havelkou, a velmi důrazně upozorňuje, že je třeba zasáhnout a že Hitler jeho prostřednictvím činí protektorátní vládu zodpovědnou za situaci.
PK: Ještě jednu věc k českým policistům a jejich laxnímu zasahování. Jsou dokonce hlášeny případy, že kryli některé demonstranty. Když za nimi běželi příslušníci německých bezpečnostních složek a chtěli je zatknout, obstoupili toho člověka a umožnili mu utéci. V německých dokumentech jsou na ně potom stížnosti, že se snažili chránit tyto „šovinistické živly“. (Takto například umožnily útěk mladému muži, který natáčel demonstrace na filmový pás.)
Potlačování demonstrací prý přímo sledoval i K. H. Frank…
SK: K. H. Frank si situaci mapoval. Pohyboval se v místech, kde docházelo k největším zásahům, tedy kolem Karlova náměstí směrem k Žitné, a snažil se vystupovat agresivně vůči policejním úředníkům, kteří tam veleli zásahům. Současně jsou svědectví, že Frank používal svůj jezdecký bičík na chodce nebo demonstranty. Ne, že by přímo zasahoval, ale velmi zdatně se jím oháněl. Takže jeho účast je přímo doložena.
Nejdřív, v 18.25, byl zastřelen Václav Sedláček a pak, v 18.30, Jan Opletal. Ví se o tom něco?
SK: To souviselo s tím, jak protektorátní policie vyklízela Václavské náměstí a střed města. Tehdy vytlačovala demonstranty jednak směrem na Žižkov, jednak směrem na Smíchov, třetí proud šel směrem ke Karlovu náměstí a dál nahoru.
Docházelo ke střelbě ze strany německých orgánů, německé policie. Jednalo se z valné části o výstražnou střelbu, takže směřovala na velké vzdálenosti nebo do vzduchu. Nebyla to žádná cílená palba, kdy by tam stál kordon, který by vystřelil. Ale i když šlo o varovné výstřely a nemířenou palbu, způsobila celou řadu zranění – asi 12 nebo 13 lidí bylo střelbou zraněno.
Václav Sedláček byl dělník, ale příliš víc se oněm neví?
PK: Víme, že byl pekařským dělníkem. Podařilo se zjistit, že jeho bratr později skončil v koncentračním táboře Osvětim, protože se zapojil do odbojové činnosti. Sedláčkův pohřeb byl ze strany okupačních orgánů velice zatajován, byla tendence, aby proběhl v klidu. A protože Sedláček byl dělník z poměrně chudých poměrů a jeho rodina přišla krátce předtím z pohraničí, takže ani neměli nějaké vazby, jeho pohřeb proběhl relativně v klidu. Na rozdíl od pohřbu Jana Opletala.
SK: Jen bych doplnil, že byl původní profesí horník a teprve potom se učil na pekaře. Byl to vlastně typický mladý Čech. Byl členem Mládeže Národního souručenství, byl v Sokole.
Jinak pokud šlo o pohřeb, bylo policejní nařízení, že nemá přerůst v žádné demonstrace. Už to bylo v období, kdy protektorátní vláda vydala celou řadu opatření a nařízení, aby udržela klid a pořádek. Ostatně hned druhý den, 29. října, uzavřela centrum Prahy, aby neumožnila shromažďování lidí.
Smutné je, že se tento stát nedokázal postarat o to, aby měl Sedláček hrob.
JT: Sedláček byl pohřben 4. listopadu 1939 na hřbitově v Braníku. Tento hrob, protože jeho rodina vymřela, byl v roce 1965 zrušen. Je to zvláštní, protože už v té době se Sedláček připomínal. Ani Svaz protifašistických bojovníků to nějak neohlídal, přestože v 60. letech bylo Sedláčkovo jméno vnímáno jako takový pandán k Opletalovi. Bylo to trošku i z ideologických důvodů, i když samozřejmě neprávem, ale nebyla tam už návaznost k dalším událostem jako u Opletala.
Hovoří vědec Václav Pačes (přepis doplňujícího rozhovoru):
Můj tatínek byl za války asistentem Arnolda Jiráska na chirurgické klinice a měl službu zrovna ve chvíli, kdy tam přinesli Jana Opletala, a operoval ho.
Tatínek vždycky říkal, že jeho zranění nebylo nijak zvlášť těžké, byl to zástřel, ale měl tu smůlu, že toho 17. listopadu byla zima a on měl na sobě svrchník z těžší látky. Střely, které projdou takovou hmotou, s sebou přinášejí infekci – chlupy z toho atd. Kdyby býval měl košili, třeba by k infekci nedošlo nebo by byla jen slabá. Takhle se ovšem rána zanítila, a protože antibiotika nebyla, Jan Opletal zemřel.
PK: Když Jan Opletal umírá, studenti začínají připravovat jeho pohřeb. Od počátku panují obavy, že mohou opět přijít demonstrace, vzdání úcty a určité obviňování okupačního režimu ze smrti tohoto mladého člověka. Univerzita proto ústy svého rektora vyzývá studenty, aby se pokud možno zdrželi těchto veřejných projevů.
Dokonce i sami organizátoři Opletalova pohřbu apelují na pietní ráz celé akce. Nechtějí se dostat do situace, kdy by vyprovokovali nacistické bezpečnostní orgány k zásahu.
SK: Byla řada opatření. Pohřební průvod v Praze byl zkrácen na naprosté minimum. Rozloučení se konalo už v ranních hodinách, aby tam bylo co nejméně lidí, policie byla v pohotovosti. Takže panovaly silné obavy z toho, co by se mohlo stát.
JT: Vlastní pohřeb proběhl důstojně a v klidu v kapli Hlavova patologického ústavu, účastnili se ho četní akademičtí hodnostáři, děkan fakulty profesor Hájek, děkan Právnické fakulty Wenig, církevní obřad vykonal farář církve československé, jejíž byl Opletal členem. Potom byla rakev vynesena z kaple a v pohřebním voze odvezena na Masarykovo nádraží, odkud putovala do rodné obce Náklo, kde byl Opletal následující den pohřben.
Jenomže už při nakládání rakve do pohřebního vozu došlo k prvnímu řekněme manifestačnímu projevu, zatím velmi benignímu. Došlo ke zpěvu hymny, a to i slovenské části, což bylo zakázáno. Stále to však bylo vnímáno českými policejními orgány jako věc nijak alarmující.
Horší potom bylo, když se studenti z Albertova rozcházeli směrem ku Praze. Studentský živel je vždycky výbušný, situace byla velmi tristní a asi je v tomto směru elektrizovala. Navíc v davech údajně zase byli nějací provokatéři, říkalo se, že nějaký německý vůz najel do průvodu. V různých částech Prahy proto docházelo k manifestacím, i když ne k takovým jako 28. října.
Čili když manifestace nebyly tak dramatické, proč moc reagovala až tak nepřiměřeně? To už něco takového potřebovala?
SK: Protektorátní policie situaci zvládla zase za pomocí obušků. První potyčky začínaly kousek od Slupi, kde končil pohřební průvod. Manifestací se fakticky účastnilo dva až tři tisíce studentů, ale nikdy ne pohromadě, spíš v hloučcích, 100, 200 až 500 studentů. Zpívaly se národní písně, hymna, provolávala se různá hesla. Veřejnost se k tomu nepřidávala, nebo ne v masovém měřítku. Prakticky už v poledne bylo po demonstracích.
Samozřejmě tam byla jasná Hitlerova pohrůžka, že pokud dojde k novým manifestacím, zakročí tvrději. A to byla situace, která nastala. Do Berlína byla svolána porada, na kterou se musel dostavit velvyslanec v Berlíně Chvalkovský, aby si vyslechl Hitlerův verdikt, že uzavře vysoké školy. Na další části porady byl přítomen K. H. Frank a říšský protektor Neurath.
A je možná ještě dobré doplnit, že došlo jen ke dvěma významnějším incidentům. První se odehrál na Národní třídě, na rohu Voršilské. Tam jistý chodec inzultoval Frankova řidiče a přerazil mu nos. Druhý incident se odehrál u Právnické fakulty, kde dostal pěstí do obličeje německý fotograf, který manifestace fotil, plus tam byli vypískáni dva příslušníci SS. To byly prakticky veškeré incidenty s výjimkou ničení tabulek tramvajím. Z německé strany šlo prostě o záminku.
PK: K. H.Frank dokonce bere řidiče s sebou do Berlína na onu poradu, ukazuje jeho přeražený nos Hitlerovi a Hitler na to konto rozhoduje o akci „ Sonderaktion Prag vom 17. November 1939“.
Vím, že situace byla vypjatá, ale nebylo to celé promyšlené, že nacisté jen čekali, aby mohli zahájit výstražnou akci a zlikvidovat vysoké školy? Neudělali by to přesto? Vím, že to je „kdyby“.
SK: Myslím, že by k tomu možná došlo později. Ovšem události, které následovaly po 17. listopadu, zastrašily společnost i její protektorátní a odbojovou reprezentaci. To je jasné ze zpráv, které máme k dispozici z různých zdrojů. Najednou v protektorátu zavládl strach a prudce se změnila atmosféra. V tomto ohledu hlavní záměrem bylo zastrašit a zasáhnout způsobem, který zatím neměl obdoby.
A to bylo jak?
JT: Českévysoké školy byly zavřeny na dobu tří let, znamenalo to ovšem navždy. Popraveno bylo devět takzvaných studentských funkcionářů. Většina jimi byla, jeden z nich, Matoušek, byl funkcionářem Národního souručenství a člen akademické obce…
Říká se, že to rozhodně nebyli nijak výrazní vlastenci?
JT: To bych si dovolil oponovat. V řadě případů přesně naopak. Je zajímavé, že po celou dobu komunistické vlády se vždy vzpomínalo 17. listopadu s tím, že bylo devět studentských funkcionářů popraveno, ale v životě nebyla nikde publikována jejich jména, tedy s výjimkou vyloženě odborné literatury, ale té zase nebylo tolik. Teprve až při 50. výročí 17. listopadu v roce 1989 se najednou objevily příslušné tituly a data narození.
Jména devíti popravených ze dne 17. listopadu 1939:
Josef Adamec (nar. 18.12. 1909), Jan Černý (nar. 20.11. 1914), ing. Marek Frauwirth (nar. 8.12. 1911, dr. Jaroslav Klíma (nar. 18.5. 1913), Bedřich Koula (nar. 1.3. 1913), doc. dr. Josef Matoušek (nar. 13.1. 1906), dr. František Skorkovský (nar. 1.10. 1906), Václav Šafránek (nar. 11.12. 1920) a Jan Weinert (nar. 18.12. 1914)
JT: Komunistický režim s tím měl přirozeně problém, protože většinou šlo o lidi, kteří politicky patřili k české nacionální pravici, k národní demokracii, nebo z ní alespoň vyšli.
Byl ovšem mezi nimi, a dodnes není zcela objasněno proč, i Marek Frauwirth, slovenský Žid, který působil na slovenském konzulátu v Praze. V Praze vystudoval Vysokou školu obchodní, byl výrazně levicově založen, byl členem Jednoty nemajetného studentstva, Společnosti přátel Španělska. Dá se říci, že pokud nebyl organizovaný, byl jednoznačný stoupenec radikální levice, ergo komunismu.
Další studenti byli z větší části původně z české nacionální pravice. Ovšem třeba jednatel Národního svazu českého studentstva Josef Adamec v roce 1937 vstoupil do Národně socialistické strany a stejnou politickou konverzi uskutečnil i doktor František Skorkovský, což byl původně národní demokrat.
PK: Tito lidé asi byli něco trošku jiného, než si představujeme dnes pod pojmem studentský funkcionář. Někteří z nich už měli doktorské tituly, třeba Josef Matoušek byl dokonce docentem, takže vnímání toho studentského angažování bylo výrazně posunuto až ke čtyřiceti rokům života. Byli to tedy studentští funkcionáři, ale již poměrně zkušení jak v politice, tak v akademickém životě.
Chtěl jsem reagovat na vaši připomínku, že asi moc velcí vlastenci nebyli. Oni v té době nebyli součástí odboje. Troufám si tvrdit, že to, kromě Marka Frauwirtha, nebyli lidé, jaké z nich dělala později nacistická propaganda – organizátoři demonstrací, nepokojů, čeští šovinisté, kteří chtějí nepokoji vyrvat protektorát a české země z područí německé říše.
Byli to stoupenci české nacionální pravice, takže se zajisté za české vlastence považovali, ovšem v tom smyslu, že je nutné spolupracovat s mocným sousedem.
Co se stalo s dalšími studenty, protože těmi devíti popravenými to samozřejmě neskončilo?
SK: 17. listopadu nad ránemdošlo k zásahu proti vysokoškolským kolejím,který byl velmi dramatický,byl provázen střelbou, bitím.Určení studenti byli soustředěni v kasárnách v Ruzyni,v objektu takzvané jízdárny,kde strávili noc.Podobné razie byly provedeny v Brně, dokonce i v Příbrami. Současně vyšla vyhláškao uzavření vysokých škol.
Potom se rozhodlo, že studenti, kterým bylo méně než 20 let, budou propuštěni a stejně tak slovenští studenti. Zbylých zhruba 1.300 studentů bylo posláno do koncentračního tábora Sachsenhausen, kde byli vězněni různou dobu podle toho, jak se dařilo protektorátní vládě vyjednávat jejich propuštění.
Vláda se snažila je nějak zachraňovat?
JT: Zcela určitě, zejména prezident Hácha neopomněl jedinou příležitostk intervenci za ně.Dcera prezidenta Háchy, paní Milada Rádlová, mi vyprávěla,že pro Háchu během okupacebylynejstrašnějšími prožitky17. listopad 1939a potom heydrichiáda.17. listopad ho poprvé výrazně vykolejila heydrichiáda ho nejen psychicky,ale i fyzicky zdevastovala.
Jinak intervenci za studenty bral přímo jako svou erbovní záležitost,neboť se sám právem počítal mezi členyakademické obce (byl docentem srovnávacího práva na Právnické fakultě).Dokonce v intervencích u Neuratha, Hitlera, později u Heydricha vždy zdůrazňoval, že se i z tohotohlediska cítí zavázán k tomu, aby intervenoval samozřejmě za studenty, ale i za osud univerzitních profesorů a jednotlivých sbírek.
A opravdu tak dosáhl toho,že studentibyli postupně propouštěni. První před Vánoci roku 1939,další během roku 1940 – v lednu, na Hitlerovy narozeniny20. dubna 1940 asi 200 lidí a potom ještě před Vánoci 1940. V roce 1941 snad nikdo propuštěn nebyl. Ovšem v roce 1942 byla ze Sachsenhausenu propuštěna největší masa.Poslední student se pak vrátilněkdy v březnu 1943.
Kolik z nich zahynulo v Sachsenhausenu?
PK: Uvádí se kolem 21 lidí,ale ne všichni zahynuli v Sachsenhausenu,protože byli transportovánii do jiných koncentračních táborů.Dnes mají tito zemřelí v Sachsenhausenupamětní desku,kterou odhaloval prezidentVáclav Havel.
K intervencím bych připomněl, že i když komunistická propaganda tyto studenty později označila za levicové, v tom 1939 tomu zdaleka tak nebylo. Řada z nich byla dětmi vysokých funkcionářů protektorátní správy, děti soudců, vysokých úředníků apod. Byli tam i dva synové významného pražského advokáta Čeřovského, který inicioval u státního prezidenta Háchy intervence, protože chtěl své syny dostat z koncentračního tábora domů. Takže tlak přecházel na Háchu zespodu protektorátní vlády, protože řada z nich tam měla své děti.
Jak reagovali třeba akademičtí funkcionáři na zatýkání a pronásledování?
JT: Jsme na půdě Filozofické fakulty, tak se sluší připomenout,jak tady onoho 15. listopaduprobíhaly události.
Část demonstrantů vracejících sez Opletalovapohřbu se střetla s německou policií.Němečtí policisté a už i němečtí esesmani je honili po nábřeží a studenti se ukryli částečně na filozofické fakultě a částečně na nedaleké právnické fakultě. Tehdy platilo, že akademická půda je nedotknutelná,že veškerá práva na ní patříakademickým hodnostářům,tedy děkanovi, případně rektorovi.
Na Filozofické fakultě byl tehdy přítomen tehdejší děkan profesor Jan Ripka,celosvětově uznávaný znalecíránské literatury, pozdější akademik. To byl velice energický muž, který zastavil německé policisty dole u dveří s tím, že dál je akademická půda a nechal uzavřít dveře. Na filozofickou fakultu 15. listopadu Němci nepronikli.
Jinak tomu bylo na právnické fakultě. Tam se několik esesmanů pronásledujících demonstrantydostalo přímo do budovy fakulty.Demonstranti se rozptýlili po budově avětšina z nich se vmísilamezi posluchače,kteří právě poslouchali přednáškuprávního romanistyprofesora Otakara Sommera.
Kdysi mi o tom vyprávěl docent Jan Kapras (syn tehdejšího ministra školství profesora Jana Kaprasa): Když esesmani pronikli do místnosti, profesor Sommer je uvítal bezvadnou němčinou: „Pánové, přednáším římské právo, máte-li zájem, posaďte se, ale nerušte nás.“ Přistoupil k němu německý důstojník a řekl, že hledá demonstranty, kteří pronikli do budovy fakulty. Na to mu Sommer odvětil: „O tom já nic nevím, jsem univerzitní profesor, nikoli policista. Ale upozorňuji vás, že jste na akademické půdě, kde jurisdikci vykonává děkan, popřípadě rektor.“
A protože na právnické fakultě bylo tehdy sídlo rektorátu Univerzity Karlovy, byl přítomen i rektor, významný orientalista profesor Bedřich Hrozný, který se snažil spolu s děkanem profesorem Wenigem zasáhnout ve prospěch demonstrantů a dostat zasahující německé orgány z budovy ven. To se povedlo zčásti až poté, co do budovy dorazil protektorátní ministr vnitra, generál četnictva Josef Ježek. Tři studenty v budově ale přece jen zajistili a několik dalších zajistili v okolí Právnické fakulty.
PK: 17. listopad měl velký ohlas v zahraničí. Velice aktivní v tomto ohledu byli zejména studenti, kterým se podařilo uprchnout na Západ a zde to poselství 17. listopadu 1939 rozšiřovat. Vedlo to k vyhlášení Mezinárodního dne studentstva. Už ve své době to byla ve světě dost známá událost. Komunistický režim si ji ale po roce 1948 snažil přivlastnit. V roce 1945 se studenti vracejí do školních lavic a velice rychle dostudovávají, protože řada z nich má za sebou již bohaté životní zkušenosti, a 17. listopad se stává politickou otázkou.
Funkcionářem studentského svazu se stává Vojtěch Jandečka, lidovec, který byl právě 17. listopadu zatčen. Ten je po únoru 1948 „vyakčněn“ a později obviněn z organizování protikomunistických akcí a odsouzen v rámci politických procesů. Účastnil se mimo jiné schůzky „protikomunistického direktoria“ na faře ve Vinoři, kde byla i Milada Horáková.
Takže vidíme, že takovíto lidé jsou z odkazu 17. listopadu systematicky vymazáváni a preferují se lidé typu komunistického básníka Jana Pilaře, novináře a spisovatele Jiřího Hájka a dalších, kteří disponovali komunistickou stranickou legitimací.
Ostatně muž, jemuž patří slova, jimiž se de facto vyhlašoval Mezinárodní den studentstva, Lubor Zink, který utekl do Anglie, kde bojoval proti nacistům, později emigroval a žil v Kanadě.
JT: I řada dalších účastníků 17. listopadua vězňů ze Sachsenhausenudříve či později skončila v exilu,jiní v komunistických věznicícha jiní jako prominentníkomunističtí vědátoři, žurnalisté. Kolega zde vzpomenul dvě jménaa mohli bychom v tom pokračovat.
Osobně si myslím, že komunistický režimnemohltak jako u jiných tradic 17. listopad zásadně zneužítnebo ho z historienějakým způsobem vyškrtnout. Také proč.Spíš ho mohl použít.A také ho použil, ale selektivně – vzal si, co potřeboval, a zejména určitá jména připomínal a na druhá zapomínal.
Dokonce i kolem Opletala zvláštně osciloval v různých dobách, přestože Opletal se kádrově hodil velice dobře. Byl z velmi chudé rodiny, byl levicově založen. Inklinoval ovšem k sociální demokracii, a jak to jednou jeden soudruh soukromě řekl, „nebyl náš“. Takže i s tímto měli v tehdejším režimu určitý malý problém.
De facto 17. listopad zlomil komunistickému režimu vaz. Někteří lidé to interpretují tak, že zbít studenty na 17. listopadu se rovná sebevraždě. Nevím, jestli v tomhle se mnou souhlasíte?
SK: Každopádně zásah proti studentům svědčí o tom, že režim je brutální, nekouká napravo nalevo a nevybírá si. To je asi nejdůležitější, a to vlastně mělo i dopad do protektorátní společnosti. Demonstrace 28. října, kdy docházelo k zásahům, dokonce ke střelbě a tak dále, byla záležitost, která jako by nijak zvlášť nevybočovala, takové věci se děly i v předcházejících obdobích. Ale takhle brutální zásah proti studentstvu neměl obdoby nejen v českém měřítku, ale i v evropském. A to je také důvod, proč ta událost měla tak velký ohlas v zahraničí a že se nakonec stala Mezinárodním dnem studentstva.
PK: Jestli si mohu dovolit malý oblouk k 17. listopadu 1989. Právě demonstraci na Albertově tehdy zahajoval jeden ze sachsenhausenských vězňů, doktor Miroslav Šárka. Tehdy připomněl, že studentům z roku 1939, šlo o totéž, a sice o svobodu. Jeho projev byl přijat velice příznivě.
A ještě jedna věc, roku 1989 se komunistický režim velice bál paralely s nacistickým režimem. Proto existují některé doklady o tom, že nejvyšší vedení komunistické strany vydalo příkaz nezasahovat násilnými prostředky, protože si uvědomovalo, že to pro něj může mít nedozírné následky.
(redakčně kráceno)