Málokterého politika moderních dějin Československé republiky lze označit jednoznačně za negativní postavu, Zdeněk Fierlinger takovou personou byl. Tento nejbližší přítel Edvarda Beneše, zkušený diplomat, který během první republiky sloužil na těch nejdůležitějších zahraničních postech, i bývalý legionář podlehl totiž možná více než jen kouzlu komunistického Sovětského svazu. Jasně je to vidět za jeho působení na postu velvyslance v Moskvě za druhé světové války. A také v průběhu poválečných let, kdy, byť jako sociální demokrat, dopomohl komunistům k převzetí moci. Ostatně jeho poválečné angažmá nakonec vedlo k tomu, že ho celoživotní přítel Edvard Beneš zavrhl jako zrádce.
Případ Fierlinger
O Zdeňku Fierlingerovi, „zlém duchu českých dějin“, hovořili v Historii.cs z 28. ledna historici Jiří Pernes (JP) z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd, Jan Němeček (JN) z Historického ústavu Akademie věd a Michal Pehr (MP) z Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd. Ve vile Edvarda Beneše v Sezimově Ústí je přivítal a ptal se publicista Vladimír Kučera.
Jako motto přečtu jednu větičku z deníkuFerdinanda Peroutky z 31. května 1945: „Mnichov na Benešovi jako můra neuzná něčí zásluhy, ale říká, že malý národ musí dělat tichošlápskou politiku. Všichni mluví velmi špatně o Fierlingerovi.“
Kdo to byl Zdeněk Fierlinger? A proč o něm všichni v květnu 1945 mluvili špatně?
JP: Obvykle se o historických postavách, které v dějinách sehrají podivnou roli, říká, že jsou to osoby složité, komplikované. Myslím, že u Fierlingera to neplatí. Fierlinger byl zcela jednoduše zlou figurou české historie, která velmi negativním způsobem ovlivnila vývoj moderních českých a československých dějin.
JN: U Fierlingera je potřeba rozdělovat některé etapy jeho života. Až do vypuknutí druhé světové války to byl řekněme kariérní diplomat. Prošel nejrůznějšími velvyslanectvími, spoustou různých funkcí na ministerstvu zahraničních věcí včetně jedné z nejvyšších, když působil jako předseda politické sekce. V této době se choval jako standardní diplomat. Válka znamenala v jeho životě zlom, kdy začíná, jak řekl kolega, ten zlý Fierlinger.
MP: Zdeňka Fierlingera bych označil jako prototyp konjunkturálního politika. Mám pocit, že jeho jedinou zásadou v politice bylo, že vlastně žádnou zásadu neměl. A jediné jeho politické „pozitivum“ bylo, že se vždy uměl přiklonit na správnou stranu, ať už nejdříve ve smyslu komunistické strany nebo potom k jednotlivým mocenským skupinám uvnitř strany.
Když jsem si četl o Fierlingerovi, měl jsem z něj pocit, že to je takové razítko našich dějin. Že to je otisk toho, jak se tady vytvářely dějiny od roku 1918 až do roku 1948. Jak to s ním vlastně bylo? Co všechno udělal pro legie?
JP: Fierlinger se narodil v Olomouci v roce 1891. Když mu bylo 19 let, odešel do Ruska a do roku 1914 tam působil jako zástupce americké firmy McCormick International Harvester Company. V Rusku ho tak zastihla první světová válka.
Jako jeden z Čechů, kteří žili v Rusku, vstoupil do první české vojenské jednotky, která se tam organizovala, do České družiny. V československých legiích tak byl od samého začátku. Sloužil přitom v řadách ruské armády v české jednotce, která tam bojovala ještě předtím, než se ustavily československé Masarykovy legie. S těmi se pak Fierlinger zúčastnil bitvy u Zborova, dosáhl hodnosti poručíka. Svou vojenskou kariéru nakonec skončil v hodnosti plukovníka.
Zdeněk Fierlinger pak ještě v letech první světové války nastoupil diplomatickou kariéru. Masaryk si ho vyvolal z vojenských řadových jednotek a pověřil ho diplomatickými úkoly ve Spojených státech a Francii. Nepochybně k tomu pomohla jeho znalost angličtiny.
JN: Fierlinger vstupuje do služeb ministerstva zahraničních věcí formálně v roce 1921, neformálně už v době předchozí. Zastává různé vojensko-politické, vojensko-diplomatické funkce, byl Benešovým osobním vojenským atašé ve Francii. A poté, co vstupuje do služeb ministerstva zahraničních věcí, je to vlastně plejáda jednotlivých vyslanectví, kde zastával nejvyšší funkce – nejprve chargé d’affaire, později vyslance. Fierlinger tak působil v Nizozemí od roku 1921, od roku 1924 to bylo vyslanectví v Rumunsku, 1925 ve Spojených státech, 1928 ve Švýcarsku, 1932 v Rakousku.
Nebyly to posty nevýznamné. Rumunsko bylo členem vznikající Malé dohody. A pokud si vezmeme jeho funkci vyslance ve Švýcarské konfederaci, musíme si uvědomit, že až do roku 1938 byl vyslanec ve Švýcarsku zároveň československým zástupcem u Společnosti národů v Ženevě, takže Fierlinger se účastnil i důležitých odzbrojovacích jednání. Vrcholem jeho diplomatické dráhy je ovšem příchod do Moskvy, kam nastupuje po vyslanci Bohdanu Paulů.
Zmínil bych jednu krátkou, nikoli nevýznamnou věc: Zhruba mezi roky 1936 a 1937 zastával Zdeněk Fierlinger funkci šéfa politické sekce ministerstva zahraničí, která určovala směřování československé zahraniční politiky. Zde se aktivně zasadil o prosazení intervenční politiky vůči republikánskému Španělsku. Československé zbrojovky měly dodat zbraně Portugalsku, odkud měly jít k frankistům, protivníkům republikánské španělské armády. Československá vláda nakonec prodej zbraní zmrazila, což ale přineslo velmi negativní důsledky v diplomatických vztazích – diplomatické vztahy s Portugalskem byly zrušeny.
JP: Na druhé straně v době, když byl Fierlinger vyslancem v Rakousku, se velmi otevřeně angažoval v podpoře rakouských socialistů. Československo totiž nervózně reagovalo na všelijaké monarchistické, pravicové nebo austrofašistické aktivity, které v Rakousku byly, a dodávalo zbraně rakouským socialistům. Fierlinger měl na tom nějaký podíl, a to byl taky důvod, proč po porážce rakouských socialistů z Rakouska odešel.
Statečně bojoval jako legionář, byl účastníkem našeho národního vzepětí, otevíral pozici Československa do světa. Potom odchází jako diplomat do Sovětského svazu. Změnilo to jeho život hned, jak tam přišel? Nebo se ty vztahy vyvíjely déle?
JP: Fierlinger nepřišel do Sovětského svazu jako člověk, který by nic nevěděl o sovětském Rusku. Ještě když byl vyslancem ve Švýcarsku, odjel v roce 1932 na dovolenou. Ve skutečnosti jel na nějaký čas do Sovětského svazu, kde se věnoval studiu tamních poměrů. Když se vrátil, napsal knížku, která vyšla v roce 1932 a jmenovala se Sovětský svaz na nové dráze. V ní popisoval sovětskou realitu,velmi chválil Stalina,dokonce se dotýkal konfliktu Trockij – Stalin, ve kterém se jednoznačně postavil na Stalinovu stranu.
Nelze vyloučit, že právě tehdy a během jeho aktivity v Rakousku, kde druhou mocností, která dodávala levicovým silám zbraně, byl právě Sovětský svaz, už navázal kontakty se sovětskou zpravodajskou službou.
JN: Zprávy, které Fierlinger posílal z Moskvy do ústředí, se v podstatě nelišily vyzněním i popisem faktických skutečností od jeho předchůdce. Popisoval také tehdy probíhající procesy v Sovětském svazu, které všichni diplomaté velmi citlivě zaznamenávali. Lze říci, že v tomto ohledu Fierlinger nikterak nestál přímo na stalinské straně, ale byl tak trochu nad věcí. Vyslovoval ale i pochybnosti o tom, jestli procesy nejsou vykonstruované. I to v jeho zprávách najdeme.
Zprávy, které můžeme číst z období let 1937 až 1939, se však diametrálně liší od zpráv z válečného období 1941 až 1945. Ty jsou jednoznačně prosovětsky laděné, nejsou objektivní, jsou upravovány. Můžeme si klást otázku, do jaké míry to činil z vlastního přesvědčení a do jaké míry na příkaz jiných služeb. Jenže to jsou otázky, které dnes stěží dokážeme odpovědět bez znalosti příslušných archivních fondů. Všechno tak zůstává v rovině pouhých hypotéz.
Jak je možné, že i lidé, kteří v Rusku žili v době procesů, byli schopni jim to, použiji normální český výraz, „sežrat“?
MP: Bezpečně to lze vysvětlit se znalostí toho, jak funguje společnost a jak fungují diktatury. Diktatury se předhánějí ve vytváření lákavých obrazů. A sovětská diktatura byla úplně stejná jako kterákoli jiná diktatura, která uměla vytvořit lákavý obraz dobra a zla.
Sověti to ovládali velmi dobře, stejně jako to ovládali naši komunisté, kteří dokázali brilantním způsobem zjednodušit, že ti, co nám škodí, jsou reakcionáři, a naopak dobří jsou ti stateční a uvědomělí soudruzi. Do této rovnice můžeme dosadit jakýkoli jiný příklad.
Když k tomu potom přistoupí politický marketing, reklama, která zafungovala i v tomto okamžiku, celá řada lidí neměla možnost vidět tu odvrácenou tvář. Konec konců v Sovětském svazu byly zahraniční návštěvy sledovány, byly jim vytvářeny Potěmkinovy vesnice.
Samozřejmě mnozí to prohlédli, ale ne každý. A pochopitelně ne každý to chtěl prohlédnout, což si myslím, že byl případ Zdeňka Fierlingera, který si uvědomil, že chce-li zůstat v politice a chce-li něčeho dosáhnout, může toho dosáhnout jedině prostřednictvím úzké spolupráce se Sověty.
JN: Dodal bych k tomu jednu věc: Když Fierlinger v roce 1939 mizí z Moskvy, Beneš ho vyzývá k tomu, aby tam zůstal jako neformální pověřenec. Fierlinger, ačkoli ten telegram dostal, na něj vůbec nereagoval a odjel z Ruska. Věděl, co by ho jako prostého člověka bez diplomatické imunity v Sovětském svazu čekalo. Věděl, že v okamžiku, kdy by se jakkoli znelíbil sovětským orgánům, byl by jim vydán na milost a nemilost.
Čili Fierlinger věděl, jak to tam vypadá?
JN: Znal sovětskou skutečnost. Ale jak dalece mohl vidět do pozadí procesů? Jak by se dostal k těmto informacím? Jak by to pozadí mohl poznat z kanálů, které měl k dispozici?
JP: To je problém i komunistických funkcionářů, kteří v sovětském svazu žili. Například Gottwald, který tam žil v letech 1935 až 1936 v exilu a potom pracoval jako tajemník exekutivy Komunistické internacionály. Ten nepochybně musel mít daleko víc informací než Fierlinger – viděl do zákulisí. Já sám si proto nedokážu zodpovědět otázku, jak žil s vědomím, že Bucharin, Zinovjev a další Leninovi spolupracovníci byli najednou odsouzeni za zradu, za špionáž, za příklon k imperialistům. Gottwald na rozdíl od Fierlingera přitom musel bezpečně vědět, že to není pravda.
Fierlinger, jak jsme se snad shodli, byl sovětofil do jisté míry levicově orientovaný člověk, sociální demokrat. Najednou přišel Molotovovův-Ribbentropův pakt a Fierlinger je doslova vyhnán z Moskvy. Rusové ruší jeho misi a posílají ho pryč. Jak to v tom svém zaměření vnímal?
JN: Fierlingerova mise po 15. březnu 1939,stejně jako všechny ostatní miseokupovaného Československa, zůstala ve vzduchu bez diplomatického krytí.Konec konců Litvinov mu před svým odchodem z lidového komisariátu zahraničních věcí řekl, vždyť vy jste člověk bez země,bez vlády,vaše fungování tady je jenom symbolické.
Nicméně sovětská diplomacieto nepovažovala za překážku,tudíž Fierlinger pokračujeve své funkcipřes některé počáteční peripetie (nejdříve předal svou funkci svému zástupci, a po několika dnech si ji zase vzal zpátky). Je mu přiznávána nadále diplomatická imunita, může vykonávat všechny prerogativy, které k jeho funkci patřily.
Pakt Molotov-Ribbentrop (z 23. srpna 1939) znamená změnu. Ale ne okamžitou. Asi po měsíci a půl Fierlinger začíná pociťovat odstup vůči své osobě na sovětském lidovém komisariátu zahraničních věcí. Ve svém sovětofilském zaměření si to vysvětluje tak, že nejde o nic zvláštního, že je to kvůli tomu, že byla provedena výměna referentů.
(V křesle lidového komisaře zahraničních věcí Litvinova nahradil Molotov. Zároveň s tím došlo k rozsáhlým výměnám na nižších funkcích. Přišli noví referenti, českou agendu dostal referent, který neuměl česky a neměl o československých problémech příliš povědomí. V tomto světle také Fierlinger informoval Beneše a náš odboj na Západě.)
Nicméně v září 1939 přichází uznání Slovenského státu ze strany Sovětského svazu, a to už je věc, která začíná zvonit umíráčkem Fierlingerově misi. Němci totiž od 15. března 1939 vyvíjeli na Sověty tvrdý nátlak, aby byla Fierlingerova mise zlikvidována. Daří se jim to až v prosinci 1939, kdy přijíždí do Moskvy nový slovenský vyslanec Fraňo Tiso. Současně s tím přichází negativní sovětské stanovisko vůči Fierlingerovi jako diplomatovi.
Fierlinger musí opustit Moskvu, vrátit pronajaté místnosti. Znamená to pro Fierlingera tečku. A přestože Beneš trvá na tom, aby zůstal v Moskvě, Fierlinger se rozhoduje tento pokyn nerespektovat a odjíždí ze Sovětského svazu do Francie.
Jenomže to přerušení je poměrně krátké, brzy přichází napadení Sovětského svazu Německem a Fierlinger se vrací jako šéf diplomacie v Sovětském svazu?
JN: Řada lidí Benešovi říkala, aby se Fierlinger už do Moskvy nevracel, aby byl nahrazen jiným diplomatem. Nicméně Beneš, což byla možná jedna z jeho zásadních chyb, tam v zájmu kontinuity posílá Fierlingera. Stejně tak se to stalo v řadě dalších případů, byla to Jugoslávie a další země, kde jsme uplatnili podobný princip kontinuity.
Fierlinger přijíždí a při prvním přijetí Sovětům říká, „aby ho považovali za svého člověka“. Dá se říci, že následující čtyři roky své diplomatické funkce v Sovětském svazu tuto větu plně naplňuje.
JP: V této souvislosti by bylo dobré říct, že vztah Beneše k Fierlingerovi nebyl jen vztah hlavy státu k obyčejnému diplomatickému úředníkovi, ale byl to vztah víceméně přátelský. Pokud u Beneše lze o nějakém přátelství, mluvit (a totéž platí asi i u Fierlingera).
Fierlinger bývá pokládán za Benešova intima, za člověka, kterému Beneš velmi dlouho důvěřoval. A v tom, že poslal Fierlingera právě do Moskvy (po vypuknutí sovětsko-německé války byla Moskva pro exilovou vládu v Londýně nesmírně důležitá) byla jistě i ta kontinuita, ale i to, že v něm dlouho viděl člověka, kterému může důvěřovat.
MP: Když se zabýváme touto postavou, je dobré se zastavit u vztahu Edvard Beneš – Zdeněk Fierlinger. Jsme v prostředí Benešovy vily v Sezimově Ústí. O mnohém svědčí už to, že si tři přátelé (Beneš, malíř Ludvík Strimpl a Fierlinger) koupí pozemky vedle sebe, vybudují si na nich domy. Zahradu ostatně vytvářel architekt Otokar Fierlinger, bratr Zdeňka Fierlingera.
Kontakty zde v Sezimově Ústí byly velmi silné a docházely někdy do zvláštních detailů. Například paní Benešová těžce nesla, že Olga Fierlingerová, Francouzka, chodila k nim do vily pravidelně v časech obědů a večeří a čekala, že budou pozváni. Mimochodem zajímavým rysem Fierlingerovy osobnosti byla jeho pověstná spořivost, kde se se svou paní doplňovali. Paní Hana Benešová rovněž měla za první republiky pocit, že si z jejich vily Fierlinger dělá telefonní ústřednu. Takže až do takovýchto detailů bychom mohli zajít.
Edvard Beneš byl ovšem ten, který se na Zdeňka Fierlingera díval s určitým nadhledem a celou řadu jeho negativních vlastností toleroval a přehlížel. Těch důvodů, proč tomu tak bylo, bychom asi našli celou řadu. Osobně si myslím, že ve své uzavřenosti, která Fierlingera charakterizovala, mohl být do jisté míry Edvardu Benešovi sympatický.
Fierlinger Rusům v Sovětském svazu řekl, že je jejich člověk. Jak to naplnil v té době druhé světové války až do roku 1945?
JN: Fierlinger v tomto období podporoval vždy sovětskou zahraniční politiku,a to i v aspektech, kde se rozcházela s cíličeskoslovenské zahraniční politiky.Došlo to tak daleko, že ho někteřílidé exilové vlády v Londýněoznačovali spíše za vyslancesovětské vládynež vlády československé.
Byla to do určité míry pravda. V okamžiku, kdy Sověti přišli s nějakým požadavkem,Fierlingerho začal hbitě podporovat. Příkladů je celá řada. Je to třeba idea československo-polské konfederace. V roce 1942 se Sovětský svaz postavil svým vetem proti této myšlence, protože se obával, že by československo-polské soustátí vytvářelo jakýsi cordon sanitaire, který by odděloval Sovětský svaz od zbytku Evropy. V tom okamžiku Fierlinger začíná myšlenku konfederace kritizovat a v podstatě si notuje s československými komunisty.
Pokud pokračujeme v linii otázky vztahu k Polsku, v lednu 1945 i v měsících předchozích podporuje Fierlinger polské lublinské vedení, které vzniklo na popud sovětské vlády. V řadě momentů přitom vystoupil takovým způsobem, že to bylo naprosto nepřijatelné. Například v létě 1944 vítá Fierlinger jako představitel československého státu předsedu tohoto výboru blahopřejným dopisem. Sovětská propaganda samozřejmě tento dopis okamžitě publikuje a naše vláda v Londýně je zhrozena, co si to ten vyslanec dovolil bez pokynu z ústředí.
A těch věcí tady bylo víc. Když se připravovala československo-sovětská smlouva z prosince 1943, Fierlinger z vlastní vůle dohodl prodloužení platnosti této smlouvy z 5 let na 20 let bez mandátu své vlády. To je naprosto bezprecedentní krok.
To všechno Beneš akceptoval. Ale z jiných důvodů. On to akceptoval z toho důvodu, že tu smlouvu chtěl a potřeboval ji. Proto byl ochoten to překousnout. Méně ochotná překousnout to byla naše vláda v Londýně. Ta od počátku roku 1944 začíná vytrvale usilovat o odvolání Fierlingera z funkce. Beneš vládě nevyhověl, ačkoli Masaryk i další trvali na tom, že Fierlinger nemůže v této funkci zůstat.
Kdyby si československý diplomat jakéhokoli ranku v předmnichovské republice dovolil zlomek toho, co si dovolil Fierlinger opakovaně během let 1941 až 1945, okamžitě by šel. A šel by nejen z funkce, šel by z diplomacie vůbec.
MP: V Benešově pozůstalosti, v jeho poznámkách, je velmi zajímavá věta, kdy si poznamenal, že Fierlingera by bylo záhodno odvolat, ale že pro to není příhodná doba. Doufal, že ta vhodná doba nastane v budoucnosti, ale k tomu nedošlo. Koncem války bylo totiž rozhodnuto, že se Zdeněk Fierlinger stane prvním poválečným ministerským předsedou.
Což je pozoruhodné. Ještě v roce 1944 ho chtěli odvolat z funkce velvyslance, ale byl vykopnut vzhůru na premiéra?
MP: Jenže odvolat ho chtěla československá exilová vláda v Londýně.A prosadit na post ministerského předsedy ho chtěli českoslovenští komunisté.
Vlastně už v prosinci 1943,kdy Beneš jednás československými komunisty,je domluveno,že ministerským předsedounebude nikdo z řadkomunistické strany. Víceméně to bylo domluvenojako zástěrka,protožekomunisté měli pocit, že by nedělalo dobře, aby byl hned po válce premiér z řad komunistické strany. To si chystali až na později. Zdeněk Fierlinger jim tak víceméně do jejich plánů vyhovoval. Byl to jejich člověk, ale neměl komunistickou legitimaci.
V této vile podle příhody, která se traduje z roku 1948, Edvard Beneš už těžce nemocný proklel Zdeňka Fierlingera směrem k jeho vile. To musel být strašlivě silný moment v Benešově životě. Prosím vás, co všechno Fierlinger provedl od roku 1945 do roku 1948, že svého věčného přítele dovedl k tomu, že ho doslova pozval před Boží soud?
JP: Já jsem si to vypsal z Černého Pamětí. Václav Černý byl v této vile 12. března 1948 společně se spisovatelem Koptou a zážitek, který tady udělal, si zapsal.
Jeho Paměti jsou plné velkých emotivních slov, ale o tomto napsal přímo: „Nejvíc snad nenávidí Fierlingera. Pro něho zná jen jméno zrádce. Rozdupat jako hada. Svěřoval se asi tomuto svému dávnému důvěrníkovi a má za to, že o všech jeho úmyslech, prostě o pravdě jeho nitra, právě Fierlinger protivníky průběžně informoval.“
To bylo 12. března 1948, po únoru. Nelze tedy vyloučit, že Beneš dospěl v době krize k závěru, že všechno, s čím se Fierlingerovi svěřil, vzápětí věděli komunisté, Sověti, ti druzí.
Václav Černý pak ještě popisuje: „'Fierlinger musí viset na nejbližším stromě,'prohlašuje zajíkavě a upírá pohled oknem do zahrady, která souvisí se zahradou sousední vily Fierlingerovy.“
MP: Nepochybné je, že Edvard Beneš v tomto období ztrácí ke Zdeňku Fierlingerovi důvěru. Vyvrcholilo to únorovými událostmi v únoru 1948. Když potom zemřel Jan Masaryk a přemýšlelo se o tom, kdo bude jeho nástupcem, Gottwald přichází s návrhem, aby se novým ministrem zahraničí stal Zdeněk Fierlinger. To je pozoruhodný okamžik, protože Edvard Beneš málokdy vystoupil tak radikálně s nesouhlasem jako v případě jmenování Fierlingera do tohoto postu. Díky tomu se nástupcem Jana Masaryka stal Vlado Clementis.
Jedním z dalších dokladů toho, že se jejich vztahy zhoršily, je to, že Edvard Beneš stál nepřímo za skutečností, že se Fierlinger nestal předsedou sociální demokracie. V roce 1947 byl sjezd, kde se rozhodovalo, kterým směrem se sociální demokracie vydá, protože po válce byly ve straně dva proudy. A většinou, když se dva proudy perou, vystoupí třetí člověk z politického pozadí. V tomto případě to byl Bohumil Laušman, který se na krátkou dobu stal předsedou.
Mimochodem to byl jeden z bodů, kdy se komunisté zalekli, protože měli pocit, že ztrácejí svůj vliv uvnitř sociální demokracie. A byl to rovněž jeden z momentů, který později hodnotili jako nebezpečí, že takzvaná reakce získává moc.
Takže těch momentů jakési nespokojenosti Edvarda Beneše se Zdeňkem Fierlingerem bylo v tomto krátkém poválečném období více. A jistě za to může Fierlingerův styl politiky, kterým v mnohém usnadňoval komunistům proces získávání politické moci, který vyvrcholil únorem 1948.
Zdeněk Fierlinger to ale nakonec v sociální demokracii stejně vyhrál, protože ji přivedl do komunistické strany?
MP: Zdeněk Fierlinger se zpočátku domníval, že bude moci udržet nezávislou sociální demokracii. Takové náznaky po únoru 1948 byly. Velmi záhy ale pochopil apel na sloučení těchto dvou stran.
Samotný proces slučování je potom kapitola sama pro sebe. Zpočátku se jevilo, že to bude sloučení klasické – kdo byl sociálním demokratem, stane se automaticky komunistou. To se nestalo. Sociální demokraté byli různě kádrováni atd.
Fierlingerovi to ovšem vyneslo post v ústředním výboru KSČ. Byl předsedou Národního shromáždění. Začátkem 50. let (a to je relativně málo známá kapitola) byl Fierlinger v pozici minstra, který vedl státní úřad pro věci církevní. Tam vlastně technicky řídil pokus o likvidaci především katolické církve jako jedné z nejvýznamnějších církevních organizací.
Fierlinger pak díky svému poslušnému přístupu vůči komunistům vydržel vevrcholné politice nesmírně dlouhou dobu. Vezměme si, že až do roku 1971 byl poslancem parlamentu. Nějakou dobu byl také předsedou Svazu československo-sovětského přátelství.
Zdeněk Fierlinger
1945 – 1946 předseda vlády
1946 – 1948 náměstek předsedy vlády K. Gottwalda ministr průmyslu
1948 – 1953 náměstek předsedy vlády A. Zápotockého
1945 – 1971 poslanec Národního a Federálního shromáždění
1953 – 1964 předseda Národního shromáždění
1948 – 1966 člen předsednictva ÚV KSČ
1964 – 1969 předseda Svazu československo-sovětského přátelství
Byl to člověk, který něco zavinil, nebo to byl jenom člověk, kterého táhla doba?
JN: Do značné míry toho hodně zavinil.Rozhodující období, kdy nesmírně uškodil tomuto státu, bylo období let 1941 až 1948.Je zajímavé, že na sklonku politické kariéry, během srpnových událostí roku 1968, vystupuje on jako rusofil a sovětofil proti sovětské invazi do Československa. To je věc, která mu politicky zlomila vaz. Na základě tohoto prohlášení byl v roce 1969 opakovaně kritizován a musel opustit většinu vrcholných funkcí i funkci předsedy Svazu československo-sovětského přátelství.
MP: Spíš bych se přiklonil k tomu, že uškodil. Byl to opravdu prototyp konjunkturálního politika, který vždy sledoval jenom svůj zájem a to, která skupina má moc, čemuž potom přizpůsoboval svou politiku. Tedy nikoli ideálům. Proto jsme svědky, že se přiklání k Sovětskému svazu, proto se přiklání k československým komunistům.
Velmi markantní je to v období po roce 1948, kdy mohl ze své pozice intervenovat za řadu zatčených sociálních demokratů. Neintervenoval ani za jednoho, v žádném případě ne. V okamžiku, kdy viděl, že to jde se Slánským a jeho skupinou z kopce, kritizoval Slánského. Když viděl, že se za Novotného éry diskutovalo o kultu osobnosti, byl první, kdo vyprávěl na zasedání ÚV KSČ, jak to s tím Gottwaldem bylo hrozné, kolikrát byl Gottwald. Prostě kritizoval vždy toho, u něhož cítil, že ztrácí moc, nebo toho, kdo se nemůže bránit. Našli bychom řadu takových případů.
Takže z mého pohledu spíše uškodil, než byl tažen. Můžeme v tom možná hledat jakousi osobní slabost, kdy jeho zájmem bylo uspět a mít postavení, které mu zajišťuje osobní prospěch a blahobyt. To bych viděl jako dokreslení jeho velmi skrblivé povahy.
JP: Nebyl bych k němu tak shovívavý jako kolegové. Podle mě byl Fierlinger sovětským agentem. Nemůžeme dokázat, že byl agentem NKVD, ale můžeme jednoznačně říct, že byl agentem sovětské politiky a že sovětskou politiku a sovětské zájmy prosazoval v Československu od roku 1941. A zdar únorového převratu v roce 1948 byl také jeho velkou zásluhou, nejen zásluhou komunistů, protože se zasloužil o to, že sociální demokraté nepodali demisi a podpořili vládu. To, co dělal v 50. letech, to bych pak viděl ještě tvrději než kolega Pehr. Podle mě byl skutečně velmi zlým duchem československé politiky.
(redakčně kráceno)