Jaroslav Foglar uspořádal v roce 1968 jakýsi konkurz na kreslíře Rychlých šípů, který by nahradil Jana Fischera. Vzpomínáte si na to? Kolik lidí se konkurzu účastnilo?
Vzpomínám si velmi dobře. Konkurz mi sehrál kamarád a skaut Láďa Havlíček, který spolupracoval s redakcí Junáka.
Vůbec jsem tehdy nevěřil, že bych mohl uspět, ani jsem netušil, kolik bude účastníků konkurzu. Nejdříve se v redakci moje kresby nelíbily. Dělal jsem pro ně už jiný seriál, Psáno na březové kůře, který jsem podle nich dělal lépe. Tak jsem přes noc nacvičoval obličejíčky Rychlých šípů a ráno jsem to tam donesl. Panu Foglarovi se to líbilo a tak si vybral mě.
Jaroslav Foglar po smrti Jana Fischera v roce 1960 údajně už nechtěl v komiksu pokračovat. Co ho v roce 1968 přimělo k tomu, že bude dál psát seriál o Rychlých šípech?
Víte, že nevím. Mně to neřekl. V šedesátém osmém to bylo všechno děsivě hektické. Nejdříve po nás vydavatelství Puls v Ostravě chtělo 24 dílů za měsíc. Potom zjistili, že je to nesmysl, tak jsme dělali 12 dílů za měsíc. Když si na to vzpomenu, dnes bych se zhroutil za týden, tehdy jsme to v tomto tempu vydrželi snad rok nebo dva. Na cokoliv jiného nebyl čas.
Před půlnocí
Co vás na Rychlých šípech přitahovalo? Četl jste je v mládí?
No jistě. Zažil jsem naštěstí ještě zbytek Rychlých šípů v roce 1948, potom to přecházelo do Jiskrovců. A jak mi bylo osm nebo devět, nechápal jsem ten ideologický přerod a bylo mi to jako dítěti nějak jedno. Takže jsem ještě četl Jiskrovce, které kreslil Jan Fischer, ale už to nepsal Foglar. Pak skončilo i tohle. Dodnes mám tyhle seriály, i když v cárech, schované jako relikvie.
Jak bylo těžké navazovat na Jana Fischera? Snažil jste se ho nějak napodobovat? Nebo jste od začátku věděl, že vaše pojetí bude jiné?
To bylo hodně špatné. Věděl jsem, aby si mě pan Foglar vybral, že musím kreslit podobně, jako kreslí Fischer. Dodatečně jsem se dozvěděl, že to byla jeho podmínka. Takže kdybych kreslil jako Čermák, nebude mě chtít.
Proto jsem zvolil i jiný rukopis a nahonem jsem se učil kreslit štětečkem. Fischer kreslil štětečkem, což je pro kreslíře komiksů netypické, protože většinou se kreslí dámským perkem. V podstatě jsem svůj rukopis překrucoval. Nebýt to Rychlé šípy, asi bych to nedělal, protože pro výtvarníka je to možná trošku potupné.
Přesto, když člověk sleduje vaše kresby a srovnává je s těmi Fischerovými, má pocit, že ve výrazu postav, možná i v charakterech je určitý posun?
Nemohl jsem kreslit přesně jako Fischer, takže kus toho Čermáka tam zbylo. Fischer měl ohromnou výhodu, že je začal kreslit v roce 1938 a skončil v roce 1948. Já jsem na to měl několik týdnů. Dnes se na to dívám jako na své prvotiny. Kdybych měl čas se vykreslit, vypadaly by Rychlé šípy možná trochu lépe.
Je známo, že Jaroslav Foglar byl pedantický člověk zejména ve vztahu ke svému oddílu. Neměl rád, když lidé vybočovali z mantinelů, které určoval. Jak se s ním spolupracovalo při kresbě? Měl velmi pečlivý scénář, věděl, kde budou stát figury? Nebo vám dával určitou volnost?
Nejdříve byla situace, kde se to má odehrávat, jako třeba: temná ulička, napravo lucerna, dole kanál, Rychlé šípy jdou a říkají to a to. Takhle byla popsána všechna okénka a toho jsem se držel. Nestalo se, že by mi řekl, takhle jsem si to nepředstavoval. Jenom když to bylo trošku složitější, nakreslil mi na kraj scénáře jednoduchou skicu jeho představy.
Neměl jste někdy jako kreslíř chuť udělat si vlastní díl Rychlých šípů?
To jsem dělal asi dvacet let předtím jako malý kluk. Ale asi před rokem, když jsem chystal výstavu na Karlově mostě, jsem objevil příběhy Rychlých šípů, které jsem kreslil podle Záhady hlavolamu a ke kterým jsem si i sám dělal scénář. Vzdal jsem to asi po 17 dílech. V těch asi třinácti letech jsem neuměl stylizovat Foglarovy texty. Přepisoval jsem tam proto veškeré přímé řeči, které to celé zahltily.
Kterou postavu z Rychlých šípů máte nejraději a proč?
Nejraději mám Bratrstvo kočičí pracky, protože se dobře kreslilo. U charakteristické „držky“ se lépe drží podoba. Rychlé šípy byly moc uhlazené, všichni stejní, hodní. Když kreslíř kreslí mladého člověka, třeba pětileté dítě, které ještě nemá zdeformovaný obličej věkem, je to rachota. Zatímco když se kreslí 50 nebo 60letý chlap, jde to velice dobře, protože má rysy, kterých se lze chytit. A to bylo Bratrstvo kočičí pracky.
Přesto zkuste někoho z pětice Rychlých šípu označit za toho, s kým byste se identifikoval. Když vám bylo deset a kreslil jste si svou variantu, asi jste měl svou oblíbenou figuru?
Když jsme byli malí, všichni jsme uctívali Mirka Dušína. Protipól k němu byl Rychlonožka, který to všechno trochu shazoval. A pak tam byli ti tři kluci mezi tím.
Myslíte, že tato pětice může oslovit i současnou mládež?
Pokud to rodiče dokážou dětem vhodně nabídnout, šance tady je. Pokud však rodiče žijí v jiném, konzumním, světě, dostanou se jejich děti k Rychlým šípům hůř.
Co vám nejvíce zůstalo z Rychlých šípů a idealistického světa Jaroslava Foglara do dalšího života?
Hlavně to byla Chata v jezerní kotlině. Už jako malý kluk jsem jezdil s rodiči do přírody, měli jsme chatu na „kačáku“ a celé léto jsme tam byli bezprizorní. To byla nádhera. Občas tam jezdili trampové, pálili ohně, mě to fascinovalo. A Chata v jezerní kotlině se mi líbila právě proto, že kluci měli ten srub. Tím mě prostě Foglar dostal. A pak je to romantika Starého Města, Záhada Hlavolamu a Stínadla se bouří, tedy romantika městská. Také se mi líbili Hoši od Bobří řeky, to jsou ty tábory, úplňky, vor na řece a podobně. Můžu se přiznat, že takhle žiju dodnes.
V souvislosti s Rychlými šípy a foglarovským světem se hovoří o jakémsi morálním minimu. Je něco takového, co jste si z foglarovského světa zachoval?
Nejenom z foglarovského světa. Tenkrát byl svět prostě takový. Mezilidská morálka byla tehdy na mnohem vyšší úrovni než dnes. Dnes je to džungle.
Foglar byl představitel morálního života pro mládež. A protože jsme s Rychlými šípy vyrůstali, krásně nás to poznamenalo. Neříkám, že jsem nějaký vzor morálky.
Jak byste popsal Jaroslava Foglara jako člověka? Hodně se o něm diskutovalo. Byl popsán i z negativních stránek. Dost se probírala jeho spolupráce s StB, podivný vztah k matce, ale i k dětem, kterým jaksi sloužil v oddíle. Nerad viděl, že žijí i jiné životy než jen pro oddíl.
Byl trochu v zajetí svého oddílu. Malinko bych ovšem odbočil: Na univerzitě v Olomouci vydali knížku Fenomén Foglar. Všechno, co jste zmínil, je v ní obsaženo. Vypovídají tam lidé, kteří s Foglarem spolupracovali, je nás tam kolem třiceti. Měli jsme to přitom napsat, jak to skutečně bylo, nikoho nešetřit. Nešlo o populární publikaci, ale víceméně o studii o Foglarovi. Je tam všechno. Jeho vztah k dětem, jak ho ovlivňovala maminka, jak se mu nelíbilo, že mu kluci odjížděli z tábora. Jsou tam i negativa týkající se vyplácení honorářů, na čemž hrozně lpěl a byly to obrovsky složité záležitosti. Osobně jsem Foglara ovšem poznal ve fofru, takže jsme neměli čas vůbec na nic. To byl let. K bližšímu poznání nemohlo dojít.
Nebyl čas ani zajít na kafe…
Snad ani kafe nepil, byl velký asketa. Když jsme něco řešili, v pozadí byla maminka Foglarová, velice stará, ale čiperného rozumu, zpoza svého „foglarovského obočí“ všechno přesně sledovala. Bylo to takové staromládenecké.
Vaše spolupráce s nástupem normalizace velmi rychle skončila. Stýkali jste se potom? Nesnažili jste se namalovat něco „do šuplíku“?
Mám takový pocit, že ta doba přišla ve chvíli, kdy panu Foglarovi docházely síly – tvůrčí inspirace. Není se co divit, protože ten nápor 1968-70 byl děsivý. Kdyby to jelo dál, nevím, kde by bral náměty pro příběhy. Takže nás to trošku unavilo a pak už nebyl důvod vymýšlet něco nového.
Nepřišel někdo po revoluci 1989 s tím, že by se na chvíli udělalo alespoň pár nových dílů?
Nakladatelství Olympia v těch bouřlivých dobách nějak získala vydavatelská práva na Foglarovy knihy, takže jsem ilustroval jednu foglarovku za druhou, ale Rychlé šípy nějak zamrzly. S Foglarem už jsem ale nespolupracoval, nedodával mi scénáře. Knížky k ilustrování mi zadávala přímo Olympia, s tou jsem také podepisoval smlouvy, termíny a tak dále.
Byl byste pro natočení filmu nebo seriálu Rychlé šípy v moderní podobě, za pomoci moderní techniky nebo třeba v současných kulisách? Mohlo by to někoho oslovit?
Záleží na tom, co by to byla moderní podoba. Ta by tomu mohla pomoci, anebo také strašlivě ublížit. Jinak někoho by to oslovit určitě mohlo, ale sám bych do toho nemohl nic vložit. Existuje mnoho „rychlošípáckých“ divadel a většinou využívají původní Fischerovy kresby, protože tak Rychlé šípy vznikly a tak je čtenáři znají. Marko Čermák byl až ten druhý.
Takováto divadla přehrávají klasické scény z příběhů Rychlých šípů, takže je to spíš taková hra na to, všichni to známe a teď to uvidíme na divadle? Nebo vymýšlejí nové scénky?
Vypichují klasické scénky ze seriálů nebo knížek. Leckdy to vypadá jako groteska, někdy je to horší, někdy lepší. Říkám si, zaplaťpánbůh, že to dělají.
Nechybí vám v Rychlých šípech zásadní ženská postava? Je tam Podkova, která jim dala vlajku, symbol klubu, takže spojujícím prvkem je žena, ale ta pak nějak zmizela.
Když jsme dělali anketu o ženách v Rychlých šípech, většina lidí zvedla ruku pro Podkovu. I já jsem si ji zamluvil, ale bylo nás víc. Ženy se tam jenom mihly, ale nám nescházely, protože jsme byli kluci. Možná ale scházely holkám.
Nebavili jste se s Jaroslavem Foglarem o tom, proč tam ženy nejsou, proč je to zaměřené jen na chlapecký svět?
Ne, ani bych to nedělal. On byl v tomto dost puritán. Ženy trošičku moc nebral.
Je známo, že nějaké ty milenecké avantýry tam byly, ale nevyšly…
Asi to moc nepotřeboval. Kdyby to potřeboval, našel by si další nebo zase další, jako jsme to udělali my, že jo.
Vaše výstava v Muzeu Karlova mostu se jmenuje Poslední romantik. To vám vymysleli, nebo jste si to vymyslel sám?
To jsem si vymyslel sám na sebe, ale, proboha, je to veliká nadsázka. Když vidím, jakým způsobem žiju a jak kolem mě svět utíká od romantiky někam do…, říkám si, že jsem jeden z posledních romantických mastodontů.
Je to tedy ta romantika v trampském smyslu? Vím, že jezdíte na tábořiště, na vodu. Také hrajete na banjo a hrál jste v Greenhornech, teď máte kapelu Paběrky.
Táboření je romantika sama o sobě. Rychlé šípy, Stínadla, další romantika. Když maluju obrazy, maluju zákoutí řeky a přírodu. V zimě jsme na lyžích, ale bydlíme v maringotce jak z filmu pro pamětníky, kterou tahaly koně. V létě jezdím na vodu se starou předválečnou kánoí, indiánkou, která váží asi 70 kilo, ale nikdy bych ji nevyměnil.
Řekl bych, že romantikou žiju nepřetržitě. Neříkám, že to je vzdor, ale já ten dnešní hektický, tržní svět prostě nemusím.
V Galerii jedné věci je velká výstava ježků v kleci, snad asi největší, která byla kdy uspořádána. Uměl jste ježka z klece vyndat? Patří ježek v kleci k foglarovské romantice?
Vyndat jsem ho uměl, ale jenom krátce, protože jsem to zapomněl. Nemám na takové věci hlavu. Ale ježek v kleci k foglarovské romantice určitě patří už jenom proto, že se utopil v té stoce a pátrali po něm v kanálech. To je přece romantika jako „bejk“.
Proč myslíte, že dnešnímu světu romantika schází? Třeba se jen transformovala do jiných podob a vy ji jen nevidíte?
Nevidím romantiku ve skladových halách kolem měst, nevidím ji ve stavění nových dálnic ani v regulaci řek. Nevím, proč lidé místo toho, aby se šli projít po krajině, bloumají v supermarketech.
Romantika je pro vás především vztah a kontakt s přírodou?
Romantika možná ještě byla ve staré Praze, když před 30, 40 lety vypadala jako Stínadla. Vím, že se mnou někdo nemusí souhlasit. Ale když jsem tehdy tou starou Prahou šel, byla tma, svítily petrolejky, já zašel do hospody, kde seděli tři staří čeští dědci s pivem, říkal jsem si, to je romantika. Ale to už je pryč.
(redakčně kráceno)
