Nicholasi Wintonovi bylo v roce 1938 29 let, pracoval v Londýně a měl nastartovánu slibnou bankovní kariéru. Život mu zásadně změnil jeho přítel Martin Blake, když odvolal společnou zimní dovolenou ve Švýcarsku s tím, že musí odjet na důležitou misi do Prahy, a požádal Wintona o pomoc. Blake, vyslaný britským Výborem pro uprchlíky z Československa, měl za úkol pomoci s útěkem dospělým, především politikům, inteligenci a umělcům. Winton se ujal zorganizování pomoci dětem, kterou zatím nikdo nebyl schopen uskutečnit.
Protože v té době ještě řada lidí a také institucí nebrala hrozbu Hitlerovy moci vážně, narážel na spoustu překážek. I přes ně se mu ale povedlo na vlastní pěst zorganizovat do 1. září 1939 transporty celkem 669 dětí pocházejících z ohrožených rodin, ne pouze židovských, do bezpečí. Zajišťoval víza, lékařská osvědčení a podporu organizací. Odjezd posledního vlaku zastavil oficiální začátek války.
Po válce se Nicholas Winton vrátil k úřednické práci a na jeho činy by se asi zapomnělo, kdyby jeho žena Grete v roce 1988 nenašla na půdě plný kufr dokumentů a plánů převozů. Předala je historičce Elizabeth Maxwellové, která zorganizovala setkání Wintona s jeho „dětmi“ ve studiu BBC. Pozornost veřejnosti se ale k němu upřela až po dalších deseti letech, když byl jeho příběh připomenut režisérem Matejem Mináčem ve filmu Všichni moji blízcí a později dokumentem Nicholas Winton - Síla lidskosti.
Winton byl za své zásluhy povýšen britskou královnou Alžbětou II. do šlechtického stavu a vyznamenán Řádem britského impéria. Získal rovněž prestižní cenu Pýcha Británie a další vyznamenání obdržel z rukou prezidentů Georgie Bushe, Václava Havla nebo Václava Klause. Podle Wintona byla pojmenována jedna menší planeta, kterou v roce 2000 objevila česká vědecká skupina M. Tichého a J. Tiché.
K Wintonovým dětem patřili například: Ben Abeles, jeden z předních amerických vědců, jenž vymyslel systém pohonu pro sondy Voyager a Cassini,které díky jeho systému mohly fotografovat a natáčet nejvzdálenější planety naší sluneční soustavy; Alice Masters, bývalá ředitelka Světového měnového fondu ve Washingtonu; Liesl Silverstone, jedna z předních odbornic v oblasti umělecké psychoterapie; Renata Laxová, odbornice v oboru genetiky na Univerzitě ve Wisconsinu; Tom Berman, uznávaná kapacita v problematice vodních zdrojů; Tom Schrecker, spoluzakladatel Reader´s Digest; Joe Schlesinger, reportér kanadské televize CBC; Lord Alfred Dubs, ministrem vlády Tonyho Blaira pro Severní Irsko.
Více o příběhu Nicholase Wintona najdete v článku - Nicholas Winton: Vůbec nic jsem neriskoval.
