Zásadní zlom v bojích o postavení německé menšiny v našem pohraničí představují 30. léta minulého století doprovázená obrovskou hospodářskou krizí a nástupem nacismu v sousedním Německu. Právě tehdy se ostře profilují dvě nejvýraznější osobnosti sudetoněmecké politické scény. Wenzel Jaksch, významný člen Německé sociálně demokratické strany dělnické v ČSR, který byl, i když ne bez výhrad, loajální k československému státu. A Konrád Henlein, předseda Sudetoněmecké strany, tvrdě protičeskoslovenské a na nacistické Německo napojené organizace. Jakékoliv politické snahy o udržení celistvosti československého státu nakonec přervala mnichovská dohoda a druhá světová válka. Henlein, přestože dosáhl svého snažení, se stává figurkou Hitlerova režimu. Jaksch se pak v exilu ve sporech s Benešem dostává na vedlejší kolej a po konci války se dokonce ani nesmí do Československa vrátit. Svou druhou vlast nalezne až v roce 1949 ve Spolkové republice Německo. Oproti tomu Konrád Henlein pro sebe žádné východisko neviděl a v květnu 1945 spáchal sebevraždu.
Henlein a Jaksch – osudy dvou sudetských Němců
O Konrádu Henleinovi a Wenzelovi Jakschovi hovořili v Historii.cs z 26. září historik Jaroslav Kučera z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, právník Jan Kuklík z Právnické fakulty Univerzity Karlovy a Jaroslav Šebek z Historického ústavu Akademie věd ČR. Moderoval publicista Vladimír Kučera.
Konrád Henlein, poměrně známá osoba, Wenzel Jaksch, osoba známá méně. Kdo to byl vlastně Wenzel Jaksch?
Kučera: Wenzel Jaksch byl německý sociálně demokratický politik v první republice. A vedle Josefa Seligera nebo Ludwiga Czecha, který byl téměř po celou dobu první republiky předsedou německých sociálních demokratů, patřil k té mladší generaci.
Hovoří historik Thomas Oellermann, Collegium Bohemicum:
Jaksch se narodil v jižních Čechách. Pocházel z chudé rodiny a do školy chodil jen pár let. Pak se musel kvůli práci přestěhovat do Vídně, kde pracoval jako zedník. Začal se tam také politicky angažovat a stal se členem různých politických spolků. Po první světové válce, kde byl zraněn, se vrátil do Čech a stal se členem Německé sociálně demokratické strany dělnické.
Šebek: Kromě toho, že byl Jaksch sociálně demokratický funkcionář, to byl i novinář a intelektuál. To všechno ho předurčovalo k tomu, aby byl ve 30. letech (tedy ještě dřív, než se stane předsedou německé sociální demokracie) výrazným mluvčím mladé politické generace. A to je další věc, která ho spojuje s Konrádem Henleinem.
Čili to byli lidé, kteří byli zásadními oponenty, ale jejich osudy se v mnohém potkávaly nebo si byly podobné?
Kučera: Byli to generační vrstevníci, oba prožili zážitek první světové války, oběma bylo dvacet, oba bojovali na frontě. To pro ně určitě byl formující zážitek, který mezi nimi zároveň rozšiřoval propast. Oba totiž hledali odpověď na krizi moderní společnosti, jak ji manifestovala první světová válka, ale každý v jiných filozofických systémech.
Přesto mám pocit, že v něčem jsou jejich politické osudy velmi podobné: jak Henlein, tak Jaksch stál proti silám, které byly nad jejich možnosti.
Jak by se dal hodnotit vztah Německé sociálně demokratické strany dělnické a Sudetoněmecké strany (původně Sudetoněmecké vlastenecké fronty)?
Kuklík: Německá sociální demokracie v průběhu první republiky spíše ztrácela, obzvlášť v 30. letech. A naopak pro Henleina je období po roce 1933 časem poměrně prudkého vzestupu. Spor Henleina a Jaksche (Sudetoněmecké strany a sociální demokracie) pak byl hlavně ve vztahu německých politických stran k myšlence československého státu, tedy ve vztahu k národnostní politice. A klíčový byl též vztah k Německu a reakce na nástup Hitlera k moci.
Henlein si uvědomil, jaké možnosti orientace na Německo pro Sudetoněmeckou stranu skýtá a v zásadě se to snažil využít. A ačkoli se zejména zpočátku snažil demonstrovat určitou loajalitu vůči myšlence československého státu, postupně se dostal do závislosti na Hitlerově politice.
U německé sociální demokracie šlo pak o to, nakolik bude pro její voličstvo atraktivní politika spolupráce s českými politickými stranami na udržení samostatnosti československého státu. Volby v roce 1935 ukázaly, že bude poměrně velký problém udržet voličský potenciál a zároveň zabránit rozšiřujícímu se vlivu Sudetoněmecké strany.
Hovoří historik Thomas Oellermann, Collegium Bohemicum:
Volby v roce 1935 dopadly pro německou sociální demokracii katastrofálně. Důvodem byl silný vliv nacistů z Německa a zároveň vliv Henleina, tedy Sudetoněmecké strany. Henlein a Hitler měli totiž opravdu silný argument, že v říši je práce, která za světové ekonomické krize v pohraničí nebyla.
Když se podíváme na tvrdá čísla, v roce 1920 měla ve volbách Německá sociálně demokratická strana dělnická 31 mandátů, v roce 1935 už jich bylo jen jedenáct. A naopak Sudetoněmecká strana v roce 1935 získala přes 15 % hlasů, nejvíc ze všech stran v Československu, i když se 44 mandáty zůstala druhá za agrárníky (45mandátů). Procentuální podíl na německém voličstvu byl odhadem více než 67 %, což je velké číslo.
Znamená to tedy, že naši „čeští“ Němci měli smysl spíše pro iredentu, pro odtržení, minimálně pro autonomii než pro aktivistickou politiku československého soužití?
Kučera: Německá sociální demokracie si ve 30. letech (v roce 1936, 1937) uvědomila, že autonomie by hrála do ruky Henleinovi a jeho silným autoritářským sklonům a znamenala by konec demokracie pro sudetské Němce. To je moment, kdy německá sociální demokracie říká, není čas na autonomii, musí se to řešit jinak. Ale vezmeme-li 20. a 30. léta, cíl získání větší či menší autonomie (kulturní, politické, správní a tak dále) sledovaly svorně de facto všechny německé politické strany.
Z rozhovoru s Wenzelem Jakschem z roku 1937 pro Přítomnost Ferdinanda Peroutky:
„Musíme i své vnitřní a zejména národnostní věci řešit pod zorným úhlem potřeb evropské demokracie. Jen tehdy můžeme spoléhat také na účinnou pomoc této demokracie.“
Šebek: V příklonu německého obyvatelstva k protičeskoslovenské politice hrálo roli několik faktorů, které se velmi nešťastně sešly právě v první polovině 30. let. Určitě to byla sociální a hospodářská krize a tak i obrovská nezaměstnanost, která postihla především právě německé oblasti. Další byl nástup Hitlerova nacismu, který se najednou stal vůdčí ideologií pro většinu německých menšin ve střední Evropě. A pak je tu i faktor související s Henleinem, a to je jeho umění dát Němcům v českých zemích jednotící ideu.
V době formování Sudetoněmecké vlastenecké fronty (první strana, kterou Henlein zakládal) vytvořil jednotící program v rámci sudetských Němců. Tato jednotící tedy vznikla jako účelový politický konstrukt. Do té doby se čeští Němci hlásili spíše ke svým regionům, ale nikoliv k sudetoněmeckému národnímu prvku. To udělal až Henlein a byl to geniální tah, který přivedl pod Henleinovy prapory lidi různé sociální i názorové orientace.
Kuklík: Zajímavý je vývoj Wenzela Jaksche ve 30., 40. i 50. letech, jde o jeho schopnost reagovat na změněnou situaci. Třeba na rozdíl od vedení německé sociální demokracie Jaksch velmi dobře vycítil, v čem spočívaly silné stránky Henleinovy politiky, a snažil se přijít s nějakou reakcí.
Šebek: Pro Jaksche je typické hledání jiných teoretických východisek. V druhé polovině 30. let to byl model lidového národního socialismu, který měl být reakcí na nacionální socialismus.
Je zajímavé, že Jaksch velice úzce kooperoval s Ottou Strasserem, který do jisté míry vyšel z nacistického hnízda, neboť jeho bratr Georg patřil k nejbližším Hitlerovým spolupracovníkům z 20. let. A právě Otto Strasser a Wenzel Jaksch vypracovali koncepci lidového socialismu, který měl pomoci sociální demokracii získat střední, řemeslnické a intelektuální vrstvy. To byl totiž hlavní rezervoár voličstva Henleinovy strany. Do té doby se sociální demokracie orientovala výhradně na dělníky.
Hovoří politoložka Blanka Mouralová, ředitelka Collegia Bohemica:
Německý historik profesor Detlef Brandes říká, že jestli by něco vyčítal československé politice na sklonku 30. let a prezidentu Benešovi, bylo by to hlavně to, že natolik vycházeli vstříc snahám o autonomii německých území v Československu. Že vlastně ponechali společnost v pohraničí v moci pronacistické většiny a dostatečně nebránili demokratické síly, které by se stavěly na odpor nacistickému hnutí.
Hovoří historik Thomas Oellermann, Collegium Bohemicum:
Politický boj mezi Sudetoněmeckou stranou Konráda Henleina a Německou sociálně demokratickou stranou dělnickou měl dvě úrovně. Jedna byla politická, tedy debaty ve sněmovně, v zastupitelstvech a tak dále. A na druhé straně to byly násilné střety, kdy Henleinovi příznivci často zkoušeli rušit třeba shromáždění sociální demokracie. Na konci první republiky pak můžeme hovořit o tom, že leckde v pohraničí zavládla občanská válka, protože státní orgány tam už nezvládaly udržet pořádek.
Kuklík: Po březnu 1938 se konflikt mezi silami, které v německé politice zůstaly loajální k československému státu, a Henleinovou Sudetoněmeckou stranou vyostřil a do značné míry i personifikoval. Wenzel Jaksch v tom sehrál velmi významnou roli jako osobnost, do které byly vkládány naděje v průběhu mnichovské krize. Měl zahraničí ukázat, že v Československu existují v rámci německé menšiny síly, které se neztotožňují s Henleinovým programem.
Henlein totiž sehrál od konce roku 1935 výraznou roli v souboji o mezinárodní veřejné mínění ohledně Československa a jeho menšinové problematiky. Henlein několikrát navštívil Londýn, mimo jiné na pozvání Královského institutu pro mezinárodní otázky, a přednesl několik přednášek. Setkal se s celou řadou významných britských diplomatů, politiků a veřejných činitelů. Měl poměrně dobré kontakty s britským vyslanectvím v Praze a relativně přesvědčivě hovořil o problémech německé menšiny v Československu. Díky tomu v Británii získal na svou stranu velkou část politické elity i veřejného mínění.
Wenzel Jaksch se tomuto snažil čelit. Chtěl ukázat, že to, co se Henlein snažil prezentovat, není záležitost všech Němců žijících v Československu. To se snažila využít také československá vláda a prezentovala to i v rámci pokusů o změnu menšinové politiky, která měla dostat podobu nových zákonů v takzvaném národnostním statutu.
Je pravda, že Henlein dlouho nebyl příznivcem Adolfa Hitlera a neměl k němu zpočátku tak hluboký vztah jako později?
Kučera: Příznivec? Ano i ne. Henlein skutečně vyšel z jiného myšlenkového prostředí, ne z okruhu sudetoněmeckého nacionálního socialismu. Byl spíše přívržencem vídeňského sociologa Othmara Spanna, jehož přednášky údajně navštěvoval na počátku 20. let ve Vídni. Každopádně řada jeho bližších spolupracovníků a spoluzakladatelů Sudetoněmecké vlastenecké fronty a ostatně i on sám patřila ke spolku Kamaradschoftbund, který si kladl za cíl šířit ideje právě Othmara Spanna. Ty se však spíše ubíraly směrem ke stavovskému státu, k autoritativnímu systému, jaký do jisté míry existoval třeba v Rakousku nebo který se v něčem blížil italskému fašismu a Mussolinimu režimu. Na druhou stranu Kamaradschoftbund a sudetoněmecký autoritatismus byl někde mezi Spannem a německým nacionálním socialismem.
Oficiálně se Henlein Spanna zřekl v roce 1935. (Dokonce existuje Henleinův velmi uctivý dopis jakoby žáka svému mistrovi Spannovi, že musí prominout, ale že už není možné, aby se k němu hlásil.) To už mělo své pozadí v tom, že myšlenky Othmara Spanna a vůbec myšlenka stavovského státu se v říši dostala takříkajíc na černou listinu. A protože Sudetoněmecká strana byla tehdy masivně financovaná z říše, zpívala písničku toho, kdo platil.
Šebek: V berlínském archivu ministerstva zahraničí existují dokumenty, které už v roce 1934 upozorňují na to, že v Sudetoněmecké vlastenecké frontě figurují spannovské síly, které nejsou říši příliš přátelsky nakloněny, a je snaha tyto síly eliminovat.
Právě tehdy začíná vnitřní konflikt v Sudetoněmecké vlastenecké frontě mezi přívrženci spannismu (kolem Konráda Henleina a jeho nejbližších spolupracovníků) a mezi K. H. Frankem. Na tom je vidět, že Henlein nebyl od počátku nacistou. On se ocitl v sevření různých vlivů a sil a sám si pragmaticky uvědomil, že pro něj bude jednodušší rozhodnout se pro nacionální socialismus. Takže po roce 1935, 1936, kdy tento konflikt vrcholí, je jeho vnitřní příklon k nacionálnímu socialismu zcela jednoznačný. Ostatně to vyplývá i z jeho korespondence s Hitlerem.
Kuklík: V období 1934, 1935 byl na Konráda Henleina veden trestní spis podle zákona na ochranu republiky. V tomto spisu se nakonec dospělo k závěru, že by bylo možné Henleina postavit před soud, a to dokonce pro nejtěžší zločiny podle zákona na ochranu republiky. Henlein samozřejmě musel na tuto hrozbu reagovat, protože hrozilo i rozpuštění Sudetoněmecké strany. Navíc se to řešilo před volbami roku 1935.
Nakonec bylo rozhodnuto ve prospěch demokratického řešení, tedy nezasahovat mocensky ani proti Henleinovi, ani proti Sudetoněmecké straně. Též to ovšem vedlo k určitému umírnění v některých Henleinových veřejných projevech.
Pak přichází rok 1938. Jaksch je nucen odejít, ovšem Henlein by měl být na vrcholu kariéry. Jak to s nimi bylo?
Kuklík: Rozhodujícím okamžikem je přijetí mnichovské dohody. A Jakschova další politická kariéra pak začíná tím, že po vytvoření protektorátu odchází do exilu a snaží se pokračovat v politické činnosti v Londýně. V pomnichovském období do vypuknutí druhé světové války šlo především o to zachránit co nejvíce německých sociálních demokratů. Velmi v tom pomohla britská diplomacie a skutečnost, že Československo získalo velkou část britského daru pomoci pro uprchlíky, která měla být zpočátku směřována též na pomoc německým sociálním demokratům, ostatním uprchlíkům z odstoupeného území a také židovským uprchlíkům.
Hovoří historik Thomas Oellermann, Collegium Bohemicum:
Po Mnichovu se hodně z německých sociálních demokratů muselo vrátit do pohraničí, kde už bylo německé vojsko. Vlastně byli úřady druhé republiky vydáni nacistům a tím vlastně ještě horšímu osudu. Dodnes je to pro pamětníky trauma.
Do úvahy totiž připadaly tři možné osudy. První, ten nejlepší, byl exil. Cílovými destinacemi byla Kanada, Švédsko, částečně i Anglie. Další bylo vězení nebo koncentrační tábor, kde mnozí zahynuli. A poslední možný osud byl zkusit přežít nacismus, zůstat nějak v kontaktu mezi sebou; v tomto případě byly mezi nimi i snahy odporu proti nacismu.
Kučera: Abychom se vrátili k Henleinovi. Ten se sice ocitá v roce 1938 na vrcholu své moci, ale zároveň se začínají projevovat první stinné stránky. Už proces včleňování Sudet do říše neodpovídá Henleinovým představám i Sudetoněmecké strany. Hitlerovi jde o vytvoření totalitně ovládaného homogenního německého národa, čímž do jisté míry popírá specifika sudetských Němců, jak se vytvářela v průběhu staletí. A mimochodem tím do jisté míry popírá i Henleinovo dílo.
Henleinova činnost a Sudetoněmecká strana vůbec přispívaly k vytvoření sudetských Němců jako samotné politické entity s jednoznačným společným cílem – vyrovnání s Čechy, později otevřená iredenta. To všechno končí. Nová sudetoněmecká župa je vytvořena pouze z části původních Sudet, zatímco oblasti v jižních Čechách a na jižní Moravě jsou přičleněny k župám v Bavorsku a Rakousku. A příslušníci Sudetoněmecké strany nebyli automaticky přijati do NSDAP, ale museli projít několikastupňovým prověřovacím řízením. To vše bylo pochopitelně chápáno jako náznak, že sudetští Němci budou v třetí říši občany druhého řádu.
Ve hvězdné hodině Henleinovy politické kariéry jsou tak současně zakódovány problémy, které vrhnou stín na jeho další politickou kariéru i osobní život.
Šebek: Henlein se do jisté míry stává loutkou a faktickou výkonnou moc v rámci sudetoněmecké župy mají lidé od počátku loajální nacismu a třetí říši. Skutečným vládcem Sudet se stává Hans Krebs, představitel nacistické části Sudetoněmecké strany, a Henlein slouží pouze jako stafáž. Také začínají trestní zásahy proti lidem, kteří byli spojeni s Kamaradschoftbundem. Řada Henlainových spolupracovníků se ocitá před soudy a někteří jsou dokonce odvezeni do koncentračních táborů.
Jaksch odešel do Londýna. Stal se tedy automaticky souputníkem Edvarda Beneše a československé exilové vlády?
Kučera: Beneš je uznán jako hlava československé prozatímní vlády a Jaksch je uznán jako hlava sudetoněmecké sociálně demokratické emigrace, do jisté míry sudetoněmecké emigrace vůbec. V tomto momentu mezi Benešem a Jakschem dochází k těžkému konfliktu, který končí jejich definitivním rozchodem kvůli přístupu k řešení německé otázky v Československu. A to přesto, že by se dalo říct, jsou oba demokrati, jde jim o vítězství nad nacismem, o demokracii, lidská práva, svobodu a tak dále.
Kuklík: Po uznání prozatímní vlády Beneš nabídl Jakschovi a dvěma dalším zástupcům německých sociálních demokratů místo ve Státní radě. Jednání o účast v tomto orgánu exilového prozatímního státního zřízení končí prvním sporem, který je překvapivě vyvolán Jakschovým odmítnutím tohoto postu. Jaksch podle mě vsadil na to, že Benešova teorie, že se Československo obnoví v předmnichovských hranicích a podaří se dosáhnout uznání exilové vlády (nikoli pouze jako prozatímní), je v situaci roku 1940 nerealistická.
Klíčovou je se v tomto stává otázka oduznání mnichovské dohody. Britové podmínili své prohlášení o její neplatnosti tím, že Beneš vezme Jaksche do Státní rady. Tento požadavek Beneš odmítal a Jaksche dokonce označoval za nového Henleina, když říkal, že jeho politika vůči exilové vládě mu připomíná Henleinovu strategii v roce 1938. Celá situace se samozřejmě změnila po atentátu na Heydricha, po Lidicích, kdy se Britové od mnichovského řešení distancovali.
Zajímavá je Jakschova reakce. Den poté, co byla oznámena výměna nót, která to řešila, mezi československou exilovou vládou a britskou vládou, šel Jaksch na Foreign Office, ministerstvo zahraničí, a podal poměrně ostře formulované memorandum, které s tímto krokem nesouhlasilo. Důsledek tohoto kroku byl pak britskou diplomacií zmírňován, nechtěli, aby mezi Jakschem a Benešem došlo k roztržce. Podle mne to však byl pro Beneše důkaz, že Jakschova politika směřuje proti obnově československého státu.
Šebek: Wenzel Jaksch si špatně vyhodnotil symbolickou roli Lidic. V tento moment se Lidice staly pojmem, který ovlivnil nejen dění u nás, ale i pohled evropských politiků na další osud Československa. Jaksch přitom i poté, co se stalo v Lidicích, vystupoval s tím, že německé zájmy musí být britskou vládou stále zohledňovány. Ale to už po červnu 1942 vlastně nebylo možné.
Úryvek dopisu Wenzela Jaksche Benešovi z roku 1942:
„Transfer obyvatelstva byl by pomstou bez rozdílu, a to znamená, pane prezidente, rád bych mluvil zcela otevřeně, zničit každou základnu demokratické spolupráce na jednu generaci.“
Jaksch měl problém i s chystaným poválečným odsunem Němců. Tam byl asi zásadní rozdíl mezi Jakschem a Benešem?
Kučera: Jaksch v zásadě proti odsunu nebyl, ale chtěl ho omezit pouze na fašistické živly, případně na politické elity a tak dále. Čili na relativně malou část sudetoněmecké populace. Ale šlo i o to, jaký bude osud zbytku německého obyvatelstva v Československu. A v tom chtěl Jaksch začít tam, kde skončila jednání mezi Benešem a Henleinem v roce 1938. Jaksch chtěl pro národnostní vyrovnání v poválečném Československu použít takzvaný čtvrtý plán. Ale Beneš mu při jednom z prvních setkání v exilu na jaře 1939 řekl, že čtvrtý plán není základnou pro vzájemné jednání.
Čtvrtý plán bylo v podstatě přikývnutí československé vlády na program sudetoněmecké autonomie včetně správní autonomie. Byla to poměrně velkorysá nabídka, o níž se dodnes spekuluje, jestli ji Beneš myslel vážně. Anebo jestli chtěl jen Henleina vehnat do úzké uličky a ukázat i mezinárodnímu společenství, že Henleinovi vůbec nejde o národnostní vyrovnání, ale o vyvolání krize, do níž by potom vstoupil Hitler jako Deus ex machina.
Co udělali v roce 1945 Henlein a Jaksch?
Šebek: Henlein prohrál nejen svůj osobní osud, ale i svůj život. 10. května, poté co se snažil jednat s Američany, spáchal sebevraždu, protože viděl bezvýchodnost své situace. Nepochybně si to uvědomoval už několik měsíců předtím. Viděl, jak se hroutí německá fronta i to, že narůstá neklid v protektorátu. Z tohoto si musel být vědom, že jeho osud se tak jako tak naplní tragicky.
A Jaksch?
Kučera: Jaksch se v tomto momentu ocitá na dně. Je v Londýně, kde má minimální politickou podporu. To souvisí mimo jiné s tím, že po všem, co vyšlo najevo o nacistickém režimu, už není možné, a to ani v Londýně, angažovat se pro německé zájmy, byť sudetoněmecké. Jaksch se rovněž nesmí vrátit do Československa – Beneš jasně říká, toho tady nechceme. A rovněž celé řadě jeho spolupracovníků je odepřeno československé vízum. Do Německa se také vrátit nemůžou, protože k návratu nemají žádný právní důvod, tím méně politický.
Pro Jaksche nastává podivné období čtyř let, kdy sedí v Londýně s řadou dalších bývalých sudetoněmeckých sociálně demokratických poslanců a snaží se mobilizovat světovou politiku a veřejné mínění proti odsunu. Je autorem první velké petice OSN, která upozorňuje nejen na samotný akt odsunu, ale i na četné případy bezpráví a násilí, ke kterým během něj došlo. Petice je podána v roce 1947, ale nedosáhla vůbec ničeho.
Kuklík: Jaksch se ovšem v Londýně oženil, měl dvě děti. Takže měl důvody, proč v Londýně setrvat.
V roce 1949 odešel Wenzel Jaksch do Německa. Proč?
Kučera: Nakonec odchází do Spolkové republiky, což je zajímavé v tom, že celá řada bývalých poslanců sudetoněmecké sociální demokracie zůstala ve Velké Británii. Prostě tento práh nedokázali překročit. Přiznám se však, že nevím, proč tento krok Jaksch udělal. Jaksch se pak stává šéfem Svazu vyhnanců. Z jeho strany tam musela být nějaká kapitulace a musel leccos překousnout z minulosti.
Hovoří historik Thomas Oellermann, Collegium Bohemicum:
Působení Wenzela Jaksche v poválečném Svazu vynanců a v Sudetoněmeckém krajském sdružení je docela podivné. Jaksch byl soupeřem nacismu, přitom v těchto spolcích bylo na začátku mnoho lidí s nacistickou minulostí. Důvod pro toto Jakschovo působení je, že Sudetoněmecká sociální demokracie v Bavorsku nebo na západě Německa (ale i německá sociální demokracie, SPD) už nechtěla vytvářet vlastní spolky, vytvářet prostředí jako před válkou. A naopak chtěla být faktorem v celé společnosti. Proto se Jaksch angažoval v těchto již existujících spolcích. Samozřejmě na to konto probíhala silná debata a ne všichni sociální demokraté s tím souhlasili.
Šebek: Nebyl to jen případ Wenzela Jaksche. Ale je to případ i jiných německých demokratů, kteří odešli do Spolkové republiky. Například bych jmenoval významného katolického politika Hanse Schütze, který byl za první republiky velmi loajálním pročeskoslovenským politikem. Ten si po válce také sedá za stůl s otevřeně pronacisticky orientovanými politiky.
A poslední roky Jakschova života…
Kučera: Na počátku 60. let patřil k užšímu kruhu politiků německé sociální demokracie, která myšlenkově koncipovala první kroky k nové východní politice. Dokonce se proslýchá, že v tom měl Jaksch hrát obzvláště důležitou roli. Ale zasáhl osud a Jaksch v roce 1966 umírá na následky zranění při autonehodě.
Jeho pohřeb je tečkou za jeho bohatou politickou kariérou. A to, jakou hodnotu a postavení měl v německé sociální demokracii, dokládá, že na jeho pohřbu hovořil Willy Brandt, zanedlouho ministr zahraničí Spolkové republiky Německa.
Čili jistá náhoda osudu způsobila, že oba sudetští Němci, Konrád Henlein i Wenzel Jaksch, nezemřeli přirozenou smrtí.
(redakčně kráceno)