Politické procesy v 50. letech

Špióni imperialistických velmocí či spiklenci Vatikánu, sabotéři, osoby nenávidějící svou zem i Sovětský svaz, individua plánující třetí světovou válku. Taková a další jména dostávali obžalovaní v takzvaných politických procesech. Nešlo přitom o nic jiného než o mocenský nástroj postupně se etablující komunistické moci. Jeho účelem bylo zastrašit společnost, která totalitní diktát nepřijímala zdaleka tak vřele, jak si komunisté přáli. A zároveň zlikvidovat možné budoucí oponenty. Vedle hrdinů odboje, příslušníků jiných politických stran nebo soukromých zemědělců nakonec tento stroj na viníky semlel i své konstruktéry. Dodržel tak šablonu, podle které byl z velké části narýsován, období velkého teroru v Sovětském svazu.

O politických procesech hovořili v Historii.cs z 21. listopadu historik Václav Veber z Univerzity Pardubice, historik Jan Kalous z Ústavu pro studium totalitních režimů a právník Jan Kuklík z Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Moderoval publicista Vladimír Kučera.

Daly by se politické procesy u nás nějak kvantifikovat nebo alespoň obecně charakterizovat?
Kuklík: Politické procesy pobíhaly před únorem 1948 i po období 50. let. Především je však spojujeme s obdobím od začátku roku 1949 do poloviny 50. let. Tyto procesy měly totiž společné některé specifické znaky: vyznačovaly se poměrně přísným trestním postihem, často se jednalo o zinscenované procesy nebo procesy za názory či domnělou činnost.

Veber: Politické procesy byly nezbytnou podmínkou totalitního režimu. Jsou s ním spjaty jako den s nocí, režim se o ně jednoznačně opírá, což je vidět na tom, k čemu měly sloužit. Zaprvé to byl zastrašovací charakter společnosti jako celku. A pak měly jednou provždy zlikvidovat potencionální nepřátele.

Kalous: Počty souzených a odsouzených osob je velmi těžké specifikovat. Počet rehabilitovaných osob po roce 1990 je asi 264.500 osob. Ovšem nutno podotknout, že to neznamenalo postih pouze pro jednotlivce. Politická perzekuce dopadla i na rodiny a ty následky se promítaly třeba i ob generaci.

Kuklík: Politické procesy je rovněž třeba zasadit do ještě širšího rámce perzekucí, kdy to mělo i majetkový charakter nebo šlo o problémy v zaměstnání a podobně. Navíc zde byly kromě těch několika monstrprocesů před Státním soudem, který byl k tomu zřízen v Praze, Brně a v Bratislavě, procesy v okresech nebo krajích. A také národní výbory mohly bez soudního líčení, pouze svými trestními komisemi, stíhat a posílat lidi do táborů na nucené práce. Čili počet takto postižených několikanásobně narůstal.

Který byl první významný politický proces?
Veber: První velký proces byl s generálem Heliodorem Píkou, který byl odsouzen na jaře 1949 a v červnu popraven. Ten vzbudil největší pozornost z hlediska razance trestu. Poslední politický proces a poslední popravený byl Vladivoj Tomek v roce 1959.

Kalous: Heliodor Píka je určitě první monument, pokud jde o známé politické procesy. Ale za úplně prvního politicky popraveného se považuje Miloslav Choc. Byl popraven v únoru 1949 na základě obvinění z toho, že se podílel na vraždě Augustína Schrama (komunistický funkcionář a pravděpodobný agent NKVD - pozn. red.).

Kuklík: Někdy je poměrně obtížné přesně specifikovat, jaké byly skutečné důvody a motivy zahájení takového procesu. Víme, že bylo vykonáno víc než 250 poprav. Ne všichni byli sice odsouzeni z politických důvodů, minimálně to bylo osmdesát procent z nich.

Veber: Nemůžeme opomenout, že politické procesy přišly ze Sovětského svazu, kde v období 1937 a 1938, v období velkého teroru, Stalin realizoval tento způsob nátlaku.
Mělo to dvě základní fáze. Jednak veřejné útoky proti části komunistů. To byla veřejná kampaň, společnost s tím byla neustále seznamována. A jednak tajnými akcemi, které byly zaměřeny na společnost jako celek. Dílčím způsobem se sice nějaké informace vyskytovaly, ale provedeno to bylo na základě tajného rozkazu číslo 0445 z léta 1936.
Pro představu: Zatčených komunistů za Stalina bylo 44.000 a tajnými operacemi bylo postiženo milion a půl lidí. Tam šlo o to, aby byly postiženy všechny vrstvy a do společnosti bylo rozšířeno maximum strachu. Z těch 44.000 komunistů bylo popraveno asi osmdesát pět procent. A z toho milionu a půl, kde bylo sto tisíc řadových komunistů, bylo popraveno přibližně 700.000 osob. Čili v letech 1937 a 1938 byl každý stý občan SSSR zatčen a každý dvoustý popraven.
Takže to byla ta politická zkušenost, jak zvládnout společnost, kterou potřebovali zbaběle poslušnou, neschopnou se bránit. A procesy k tomu sloužily jako jeden z nejpodstatnějších prostředků. Stejným způsobem se proto později uplatňovaly i u nás, i prostřednictvím těch utajených operací.

Kuklík: U nás bylo zaměření politických procesů rozčleněno podle skupin, proti kterým chtěl režim zasáhnout. Byli to armádní důstojníci, hlavně ti, kteří působili na Západě. Byly vybrány skupiny z nekomunistických politických stran. Byly připraveny procesy reagující na některé neúspěchy budování komunistického režimu, což lze nejlépe dokumentovat na procesech se zemědělci, kteří například odmítli vstoupit do družstva nebo z něj vystoupili. Proběhly procesy s představiteli církví, zejména katolické, ale i jiných.
Dobře na tom bylo vidět, že se jedná o promyšlenou a organizovanou činnost. Činnost, která v polovině roku 1951 dostala ještě další rozměr. Zvláštní směrnice ministerstva spravedlnosti totiž připravila podrobný pokyn, jak provádět takové procesy i v jednotlivých okresech. Takže kromě procesů před Státním soudem proběhlo v Čechách na místní úrovni mezi lednem a koncem března 1951 téměř tři sta podobných procesů, asi devadesát jich pak bylo na Slovensku. Čili když se řekne politický proces, nejedná se jen o ty monstrprocesy.

A jaké tresty padaly v okresech? Byla to „okresní úroveň“ trestů?
Kuklík: Tresty byly o řád nižší, ale pořád velmi drastické. Hlavně z dnešního pohledu je to naprosto nepochopitelné, obzvlášť když se podíváme, k jaké činnosti skutečně došlo a jaké tresty za ni byly udělovány. Třeba pokud někdo odmítl vstoupit do družstva, mohl být obviněn ze sabotáže, popřípadě z protistátní činnosti a v takovém případě hrozily tresty okolo 15 let.

Historie.cs - Politické procesy v 50. letech (zdroj: ČT24)

Můžeme se „vymluvit“ na to, že se to muselo dělat, protože to chtěli Sověti, tedy sovětští poradci, kteří do Československa přišli na pozvání Gottwalda a Slánského na podzim 1949. Že by to naši komunisté neudělali sami od sebe?
Kalous: Metody přípravy procesů (Státní bezpečnost zpracovává pro ministra informace, ty jsou dále posouvány na politická místa, dochází k poradě vedení komunistické strany o způsobu vyšetřování, jeho směřování i k jakési předporadě nad průběhem soudního jednání) byly zavedeny ještě před jejich příchodem. Sověti to pak pouze zdokonalili.
Neznamená to však, že v Československu neexistovaly síly, které nechtěly pozvat sovětské poradce už dříve. Pokusů bylo několik. Sověti přišli předtím do Maďarska, fungovali úspěšně v Jugoslávii, takže někteří pracovníci Bezpečnosti to chtěli dělat jako by po Jugoslávii, když nemohli přebírat otevřeně ty sovětské vzory. (Provázanost bezpečnostních sborů v tomto období 1945 až 1948 a samozřejmě i po únoru fungovala poměrně dobře.)
Po příchodu sovětských poradců se dá vypozorovat zesílení psychických aspektů výslechů, používání kombinace fyzického a psychického tlaku. Zatčený člověk neměl představu, co se děje s jeho rodinou. Klasicky mu říkali, jestli slyšíte hluk odvedle, to je vaše manželka. Vedle fyzického násilí mu byl často odpírán spánek, strava, pití. Působilo to naprosto neuvěřitelně a dokázalo to vytvořit „obrovské divy“. Nemluvě o tom, že se sovětští poradci bezprostředně účastnili výslechů a utvrzovali československé vyšetřovatele, že postupují správně, že mají být ještě tvrdší. Ovšem že by to byl sovětský vynález, to se říci nedá.

Veber: Sovětský vynález to jistě nebyl. Převzali to už z carského Ruska a s takovýmto způsobem vyšetřování se setkáváme i v jiných situacích a poměrech.
Není ovšem pravda, že sem sovětští poradci přišli až v roce 1949. Ti tady byli už od roku 1945. Máme takový problém: co není v archivu, když se nenajde dopis, tak to neexistuje, to se nestalo. Ale to u komunistických archivů dost dobře nejde. My dost dobře víme, že sovětští poradci se zúčastňovali schůzí, ale nesměli být zapsáni do protokolu.
V pamětech Štěpána Plačka je to naprosto evidentní: Byl to systém, který jsme převzali jako kolaborující stát do posledního písmenka. A naši kolaboranti dělali všechno možné pro to, aby se Sovětům vyrovnali a vylepšili, co se dalo. Aby byli papežštější než papež. Před únorem sem jako obchodní poradci přišlo čtyři sta sovětských příslušníků Bezpečnosti, aby připravovali únorový převrat. (Sudoplatov to píše, a proč mu nevěřit? Jsou mezi námi kolegové, kteří tvrdí, že si vymýšlí. Sudoplatov byl hlavní Stalinův špion, takže je nevěrohodný. Ale ona je to pravda.) Takže tady působili od samého začátku.
Pro Moskvu jsme nebyli ani gubernií, na to jsme strašně malí, byli jsme jen okres na periferii. A proto se i tady dělaly procesy podle nějakého vzoru, to je ruský styl. Vždyť v Moskvě takto nepředváděli jen monstrprocesy, které se pak opakovaly všude v regionech. Oni to dělali třeba i s divadly. MCHAT (Moskevské umělecké akademické divadlo) v Moskvě nastudoval představení a pak ho všude v dalších městech hráli úplně stejným způsobem. Byl to zavedený systém, centrální řízení do detailů.

Kuklík: Nebo byl zvolen nějaký velký proces, který měl pak dozvuky na místní úrovni, které se nehodily předvést jako velké divadlo.

Vy jste odborník na právo. Kde se prosím vás na tohle našli lidi?
Kuklík: Justice (za první republiky skutečně chápána jako nezávislá moc ve státě) v období 1945 až 1948 ještě tolik neselhala jako po únoru 1948. Tam už to bylo složitější.
Nejdříve se komunisté snažili nahradit některé z prvorepublikových soudců novými kádry, ale to šlo poměrně pomalu. Komunistický režim měl totiž původně mezi soudci, státními zástupci nebo advokáty poměrně malou oporu. Když ale viděli, že ten režim není jenom přechodnou záležitostí, řada z nich byla ochotna se na tom podílet. A ti, co ochotní nebyli, byli selektivním způsobem z justice propuštěni. Zároveň s tím režim různými formami budoval svou kádrovou rezervu nových soudců. Takovou asi nejkurióznější asi rok a půl trvající kurzy na právnických školách pracujících, které měly zajistit, aby prověřené dělnické kádry mohly být vyslány do justice na uvolněná místa.
Ovšem než k tomu mohlo dojít, bylo nutno použít stávající soudce. A rady režim využil další možnost – zlidovění soudnictví, kdy byl profesionální soudce kontrolován soudci z lidu, kteří měli v soudních senátech dokonce převahu. Šlo přitom samozřejmě také o prověřené kádry. Přesto, bez profesionálů by nebylo hlavně tu první etapu procesů vůbec možné rozjet.

A co advokáti? Traduje se taková historka, že když nějakému americkému novináři vyprávěli o procesu s Horákovou, říkal, dobře, byla nevinna, ale i tak, kdyby ji chtěli odsoudit, proč si nenašla lepšího advokáta?
Kuklík: V takových procesech, jako byl ten s Miladou Horákovou, nešlo jen o nějaké politické zasahování, ten proces byl secvičen od začátku do konce. A ti advokáti byli pro to speciálně prověřeni a samozřejmě věděli, že to nemá s obhajobou nic společného. Jejich role byla často jenom v tom, aby to naoko vypadalo jako soudní řízení.
A to je právě velmi důležité říct: režim zvolil tuto metodu proto, aby navodil zdání, že skutečně probíhá nějaký proces. Obyčejní lidé, pro které to bylo určeno, neměli mít pocit, že je to secvičeno. Měli si myslet, že se skutečně odhalují protistátní činy, které jsou takto přísně potrestány.

Veber: Vliv totalitního systému byl jednoznačný. Stát byl jediným zaměstnavatelem a rozhodoval o kariéře každého jednotlivce. Rozhodnout se zachovat si svou soudní profesi znamenalo odejít z místaa soudce a stát se chudým – dostat se na periferii společnosti. No, to je rozhodnutí velmi obtížné.

Mně jde o ten strašlivý profesionální sešup, který proběhl během pár let. Ještě obhájce K. H. Franka vykonával svou práci s profesionální a lidskou ctí. A během pěti let bylo všechno jinak. Tohle udělat z lidí, to byl od režimu opravdu sociálně-psychologický výkon.

Kalous: Někdy na začátku 50. let se režim dostal do určité systémové, ekonomické krize a bylo potřeba najít viníka. Viník mimo komunistickou stranu byl odhalen a zlikvidován už v předchozím období. Takže v duchu tehdejších tezí, včetně teze zostřujícího se třídního boje, který proniká i do aparátu komunistické strany, nastala fáze (určitým předvojem byl Rajkův proces v Maďarsku v roce 1949), kdy se hledá viník uvnitř komunistické strany.
Nejdřív je to krajský tajemník KSČ v Karlových Varech, posléze v Olomouci a nakonec se hledá uvnitř systému. Dojde k zatčení řady aparátčíků v čele se Šlingem (brněnský tajemník KSČ popravený ve zinscenovaném procesu s protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského – pozn. red.), ale ještě ani to není konec. Vstupují do toho sovětští poradci, kteří jsou na vrcholu své „tvůrčí“ expanze, a zdá se, že na přímý pokyn Moskvy je hlavní cíl procesu směrován do nejvyšších pater mocenské sféry, až „prst ukáže“ na Slánského. Následuje řada zatýkání lidí podobného typu, nejen spojených se Slánským, ale i třeba s minulostí v interbrigádách, židovského původu, lidí, kteří za války bojovali na Západě, ale nevyhnulo se to ani lidem z východního exilu. A nakonec systém začne pohlcovat ty, kteří se podíleli na jeho konstrukci.

Veber: Byl tam nějaký důvod výběru. Když jsem dělal analogické studie s rozbory ze Sovětského svazu, je to evidentní. Vybrali je, protože to byli aktéři listopadového převratu, kteří vykládali tento převrat jinak, než jak to vyžadoval Stalin. Ten z listopadového převratu udělal masovou říjnovou revoluci, což někteří jeho kolegové nebyli schopni strávit. A ti, kteří se aktivně podíleli na listopadu, přišli o život. „Náhodou“ to byli jeho potencionální konkurenti. A Slánský bylo naprosto to samé, aktér února, hlavní organizátor, na něm to stálo – Gottwald byl úplně mimo, ten by takovou aktivitu nezvládl. Proto jeho skupina skončila na popravišti.
U nás si lidé pořád myslí, že veřejnost komunisty podporovala. To proto, že se to 40 let říkalo všem a všude, je to i v zahraniční literatuře. Ale to není pravda. Žádná podpora lidí. Protože co následovalo? Tři velké akce. Všesokolský slet, který dopadl pro komunisty katastrofálně. Byl Hostýn (pouť na svatý Hostýn, která se proměnila v masovou demonstraci proti komunistickému režimu – pozn. red.) a byl pohřeb Beneše, další pokus téměř o puč proti komunistům. To museli komunisté zlikvidovat a prosadit tezi: společnost komunisty podporuje. A ti, kteří jim v tom vadili, museli zemřít přesně jako v Sovětském svazu.

Kuklík: Rámcově těch důvodů bylo samozřejmě víc a jejich kombinace je důležitá, protože ta Slánského skupina je poskládána tak, že plní daleko víc cílů. Když jsou to náměstci ministrů, můžou být obviněni za problémy v zahraničním obchodu. V zahraniční politice jim sečtou předchozí politickou činnost nejen v únoru, ale třeba i za druhé světové války. Do toho je tam ten židovský prvek, slovenský prvek a podobně.
Takže právě Slánského proces v sobě obsahuje celou řadu důvodů, které nakonec vedly k tomu, že proběhl tak, jak proběhl, a že skončil tak drastickými tresty i tím nedůstojným osudem ostatků (popel popravených byl rozptýlen někde na silnici za Prahou - pozn. red.).

Kalous: U procesu se Slánským a dalších procesů se najednou začíná ocitat obrovské množství nejvyšších představitelů. Do Slánského procesu spadli náměstci ministrů nebo ministři odpovědní za určitou sféru politiky. Státní bezpečnost se také stává poměrně významnou mocensko-politickou složkou, protože koncentruje informace nejen na zatčené politiky, ale i na politiky dosud aktivní. Jsou například shromažďovány informace na ministra národní bezpečnosti Ladislava Kopřivu a na další nejvyšší představitele státu. Týkalo se to i Klementa Gottwalda, který byl šokován, když v roce 1952 našel ve svém bytě odposlouchávací zařízení. Byl to tedy systém, který měl případně dosazovat další oběti, pokud by to bylo nutné.

Po roce 1956 a zejména v uvolňujících se 60. letech přišla vlna pokusů o nápravu chyb minulosti, jak se tomu říkalo. Za minulého režimu se tomu nikdy neříkalo zločiny. Byla Kolderova komise, Pillerova komise, Barnabická komise…
Veber: Těch komisí bylo pět. Začala to Barákova komise, pak byla Kolderova, Barnabická, Pillerova a nakonec Kempného. Rehabilitace se týkaly pouze komunistů, kterých takto popravených nebylo zase příliš mnoho, ale bylo jich dostatek na to, abychom jich popravili víc než ve všech ostatních lidových demokraciích dohromady. Komunistů, kteří měli být rehabilitováni, bylo okolo 280 a všechny ty komise se točily kolem nich.

Kuklík: V roce 1968 rehabilitační zákon navázal na činnost těchto komisí a proběhlo poměrně mnoho dalších rehabilitací. A je zajímavé, že reálně probíhaly v roce 1969. Někdy však došlo k tomu, že rozhodnutí, která byla na tu dobu poměrně odvážná, byla v 70. letech zrušena. Celý proces rehabilitací tak mohl proběhnout až na základě zákona o soudních rehabilitacích po roce 1989.

Veber: Dvě čísla: První zákon o soudní rehabilitaci vstoupil v platnost až na podzim 1968, po vpádu vojsk, a samozřejmě za Husáka už byl labilní. Tehdy se k rehabilitaci přihlásilo asi 23.500 lidí, což se zdaleka nestihlo prověřit. Ovšem když přišly rehabilitační zákony 90. let, bylo to 260.000 lidí. Na tomto rozdílu je vidět, jak se lidé po vstupu vojsk v roce 1968 báli vstoupit na dráhu rehabilitace.

Kalous: Ještě bych chtěl upozornit na jednu věc, která je poměrně zřetelná u Barákovy komise. Tam se na rehabilitacích odsouzených komunistů podílejí lidé, kteří původně sami ten systém vytvářeli a kteří se podíleli na jejich odsouzení. Barák byl ministrem vnitra v roce 1953. A za ministerstvo vnitra je do Barákovy komise dosazen Karel Košťál, jeden z hlavních vyšetřovatelů Slánského případu. (I když je potom odvolán, sám si myslel, že to bylo kvůli zdravotním problémům.)
A jsou další limity. Těžko můžete označit viníky nezákonností v momentě, kdy je prezidentem jeden z těch, kteří se na tom aktivně podíleli, ať už se jmenuje Antonín Zápotocký nebo Antonín Novotný. A je tam ještě celá škála dalších politiků, kteří se neobjevili někdy v polovině 50. let, ale byli do toho systému zapojeni hluboce předtím.

Narazil jste na jednu věc, a to je poslední otázka, kterou bych chtěl položit: Byl někdo potrestán pořádně? Tedy kromě jedné staré paní. Jak jsme se vyrovnali s lidmi, kteří mučili, odsuzovali, deptali?
Veber: Na to je jednoduchá odpověď: nedostatečně. A je to jeden černý šrám nové společnosti. Vyplývá to ze způsobu likvidace komunismu a přechodu k nové demokratické společnosti. Při vytváření nové demokratické společnosti podle polského vzoru – to, jak se rozejít s komunismem jsme opisovali od Poláků – byl vložen příslib, že zločiny komunistického režimu nebudou trestány nějakým zvláštním způsobem.

Ty zákony byly příšerné, dobře, ale i ty byly tehdy překračovány, což byste mi měl jako právní znalec potvrdit. Nebo říkám nepravdu?
Kuklík: Ne, samozřejmě je to pravda. Poměrně složitá záležitost ale je, jakou zvolit cestu. Problém je také v odstupu. A největší problém byl nejen v politických mantinelech, ale i v tom, že ti lidé měli už nějaký věk. Rovněž tu byly promlčecí lhůty.
Procesy by pak měly být založeny na možnosti hájit se a využít možností, které právo tehdy dávalo, což se častokrát stalo a bylo kritizováno. Je to totiž jakýsi mantinel tomu, jak se s tím vyrovnat v soudní rovině. Čili je to trošku složitější, než se na první pohled zdá.

(redakčně kráceno)