Asi se nenajde nikdo, kdo by neznal pořad České televize Pod pokličkou, nebo hravé magazíny o bydlení, zahradničení či chalupaření. Dramaturgyní, moderátorkou i redaktorkou (a v Pokličce i hlasem Zorky Horké) u těchto pořadů je Kamila Teslíková. Kamilo, ty máš takovou specifickou a nezaměnitelnou barvu hlasu. Kdy přišel nápad toho využít? Že bych šla pracovat do médií záměrně s tím, že mám hlas, jaký mám, to v žádném případě ne. Já jsem k tomu přišla jako slepý k houslím, jak říkám. Vystudovala jsem stavařinu, pracovala jsem na vysokých školách VUT a VŠB jako asistent výuky a po roce jsem zjistila, že se tam asi trošku nudím. Tak jsem se přihlásila na konkurz do zpravodajství České televize a možná právě na základě toho hlasu mě přijali. Do té doby jsem to nikdy nezkoušela. Nehrála jsem divadlo, nepřednášela jsem, byla jsem ten typ, co u táborového ohně nebyl schopen zahrát ani obyčejnou scénku.
Mluvila jsem rychlostí pět, teď jsem zvolnila na dvojku
Takže v dětství žádná hlasová průprava?
Opravdu žádná. Vadou řeči netrpím, výslovnost si ohlídám, ale co musím krotit, to je rychlost mluvení. Od malička totiž mluvím strašně rychle a to byl v začátcích trochu problém. Mluvila jsem rychlostí pět, teď jsem zvolnila na dvojku.
Je výhodné lišit se od ostatních moderátorek?
Je pravda, že barva mého hlasu byla a je pro mě velkou výhodou a pro někoho možná překvapením. Vzpomínám si na jedno natáčení po nástupu do televize: mladá, 156 cm vysoká, modrooká a ještě blondýna, jde točit rozhovor s generálním ředitelem OKD. Pánové si ze mě chtěli víceméně dělat legraci, ale když jsem promluvila, tak zpozorněli a začali mě brát trošičku více vážně. Dnes se mi stává, že mě podle hlasu lidi identifikují. Když mě potkají na ulici, nebo v obchodě, tak dokud nepromluvím, je naprostý klid. A když promluvím, říkají: „Vás já znám, já jsem vás poznala podle hlasu.“ To se mi stává celkem často.
Začínala jsi ve zpravodajství, působila v zábavě, ale spoustu let už pracuješ v centru dokumentu a publicistiky. Co je ti nejbližší?
Určitě publicistika. A to ne ta klasická, ale zábavná publicistika. Dokument není moje parketa, nikdy jsem se mu plně nevěnovala. Ale mně blízká témata jsem si vyzkoušela v různých pořadech. Zábavná publicistika mě opravdu baví.
Co všechno tvá práce dramaturgyně obnáší?
Jsem člověk, který si tu práci vymýšlí. Já jsem za celou dobu vlastně nikdy nedělala pořad jako klasický dramaturg, že bych jej dostala přidělený, starala se o něj a věnovala se mu. Vždycky to bylo tak, že jsem si nějaký pořad vymyslela, ten se začal realizovat, já dělala dramaturgii i práci redaktora. No a později, třeba v Pokličce, jsem začala namlouvat animované postavičky. Tam mě to hrozně bavilo. Namlouvat animované postavičky, to je něco, s čím si hraješ a můžeš být nevážná a můžeš si vymýšlet spoustu věcí. Tam vznikla spousta úsloví… Opravdu, to bylo za odměnu ten pořad. A když přišlo Bydlení, tak jsme ho vlastně s Janou Strýčkovou začaly napůl moderovat. Já jsem nikdy neměla moderátorské ambice. Mě baví pořady vymýšlet, ale tu moderaci beru jako nutnost a možnost, která tady je a která přišla.
- Kamila Teslíková zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/39/3821/382045.jpg
- Kamila Teslíková zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/39/3821/382044.jpg
- Kamila Teslíková zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/39/3820/381985.jpg
- Kamila Teslíková zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/39/3820/381981.jpg
Kamilo, tvoje jméno je velmi často spojováno se jménem Jany Strýčkové. Pracujete na všem společně?
Víceméně ano. Jediný pořad, kde jsme se jakoby rozloučily, byly ty Chalupy. Já jsem „bydlela“ a Jana „chalupařila“. Ale jinak jsme týmová dvojka.
A vždycky se shodnete?
Ne, neshodneme se vždycky. Naopak. A na tom je asi založený ten princip naší spolupráce, že každá umí něco. Já jsem spíš ten nahazovač. Jana ze mne šílí, protože já mám 56 projektů v hlavě a vždycky nahodím, vymyslím, ale pak nastává fáze „nějak to domluvte“. Jana je můj opak. Ve všem je precizní, chce to mít papírově rozepsáno, vyplněno, zformulováno,…, takže v tom je ta spolupráce. Já jsem ten chaotický nadhazovač a přítel čísel, ona ta klidná síla, která to prostě dotáhne do konce.
Na kterém pořadu jsi zanechala část svého já?
No určitě na Pokličce. Ač teda vystupuji v tom Bydlení a lidi si mě spojují právě s tímhle, ale Poklička byla fakt srdeční záležitost. Byl to formát, který nikde jinde neexistoval, který jsme vybudovali od a do zet.
A jak vnímáš ostatní kuchařské magazíny, které můžeme na obrazovce vidět?
Všichni vaří. Nikdo vlastně ty lidi nevzdělává, nikdo jim nedává informace o tom, co by měli jíst apod. A to mě hrozně mrzí samozřejmě. Ty pokusy tam jsou, ale…
Zahrada, Bydlení, Poklička, Zkus mít vkus, Vyzkoušejte si, Hodinový manžel… dá se říct life stylové magazíny. Jak se připravují?
Life style jako magazín ve světě existuje takových 20 – 30 let. V České republice se nikdy moc nedělal, když tak takovou jednoduchou formou. Nikdy to nebyla nadstavba a hra. My, když jsme začínali, tak jsme zjistili, že český divák nechce ten anglosaský způsob, kde se všecko dělá naoko a ne nastálo. Český divák to chce aspoň na dvacet let, chce to mít jasné, potvrzené a to je rozdíl.
Musíš hodně studovat, zjišťovat, hledat trendy, aby vše bylo aktuální nebo moderní?
Určitě. Na tom mě nejvíc baví vlastně získávat ty informace. Já nejsem zahradník, já nejsem kuchař, tyhle ty věci mi nikdy nic neříkaly. Naopak. Když jsem byla na vysoké škole, tak nejvíc jsem se řehtala, když jsem viděla Přemka Podlahu, průkopníka tohoto stylu. Tenkrát pro mě jeho pořad znamenal dvacet minut ztraceného času. Nikdy by mě nenapadlo, čím se já jednou budu zabývat. Ale zjišťování a hledání mě vždycky přivedlo k tomu, že jsem poznala zajímavé lidi a velkou spoustu informací. Dnes mám velký přehled o kuchaření, o zahradách, o postupech, a i když se tím vůbec nezabývám, hrozně mě to baví.
Čím se nabíjíš? Kde bereš inspiraci?
Miluju své děti, cestování a architekturu. Ano, sportujeme, lyžujeme, jezdíme na kole, ale na výlet jedeme do města. Město a jeho stavby, zákoutí, památky, kostely,… Město je pro mě inspirativní.
Ptala se: Taťána Reková