Před nacistickou okupací utekla s rodiči do Anglie, aby po krátkém demokratickém poválečném intermezzu opustili svou vlast nadobro, tentokrát kvůli nastupujícímu rudému teroru. Pro Albrightovou to však neznamenalo jen fyzickou ztrátu vlasti, ale i vlastní identity. Po hrůzách holocaustu, kdy v nacistických vyhlazovacích táborech našla smrt většina příbuzenstva, se rodiče rozhodli před svými dětmi zatajit jejich židovský původ. Albrightová se pravdu dozvěděla až ve zralém věku. Snaha pochopit motivy tohoto rozhodnutí ji vedla k napsání knihy Pražská zima – Osobní příběh o paměti, Československu a válce, 1937-1948. V Profilu z 25. října hovořila s Madeleine Albrightovou Patricie Strouhalová.
„Miluji své děti, svá vnoučata a Ameriku,“ říká Madeleine Albrightová
Jak se vám přistávalo na letišti, které teď nese jméno prezidenta Václava Havla?
Moc dobře. Je to krásné letiště a teď je ještě hezčí, protože se jmenuje po Václavu Havlovi.
V Praze jste se zúčastnila konference Forum 2000, kterou spoluzakládal právě Václav Havel. Ve svém projevu jste připomněla některé osobnosti, které se zasloužily o boj za lidská práva a demokracii ve světě. Co dnes znamená svoboda? Jak dnes bojovat za lidská práva?
Dnešní svět je moc komplikovaný. Lidé chtějí žít svůj život a volit si lídry, kteří je opravdu reprezentují. Svoboda je tedy to, aby si lidé mohli žít život, jaký chtějí, měli vlády, které opravdu řeší problémy, a mohli si říkat, co si opravdu myslí.
A lidská práva? Myslím, že lidé v Evropě, v Americe nebo v Asii jsou všichni stejní a chtějí mít možnost říkat, co si myslí. A proto je hrozně důležité, abychom se respektovali, protože lidská práva platí pro celý svět – jsou to mezinárodní lidská práva.
Ve vaší knize Pražská zima vzpomínáte na své dětství v letech 1937 až 1948, kdy jste částečně žila tady a v Londýně. Co jste si touto knihou vzpomínek potřebovala sama v sobě srovnat?
Kniha má tři roviny a jedna z nich se věnuje mým rodičům. Oni byli první generace Čechoslováků (otec se narodil v roce 1909, maminka v roce 1910) a vždy se cítili jako českoslovenští patrioti. Knihu začínám tím, když mi bylo padesát devět let. Tehdy jsem si myslela, že vím, kdo jsem a z jaké země pocházím. Najednou jsem se ale dozvěděla, že nejsem původně katolička, jak jsem si myslela, ale že jsem židovského původu. Musela jsem se proto o sobě i o Československu mnoho naučit. Dnes tak díky svému věku i zkušenostem z Ameriky vidím, že za první republiky to bylo mnohem komplikovanější.
Jak ve Spojených státech vzpomínáte právě na období první republiky?
Mezi Amerikou a Československem byl velmi dobrý vztah. Československo totiž vzniklo i díky americkému prezidentovi Woodrow Wilsonovi, který se vyslovil po první světové válce pro to, že země musí být svobodné. Navíc československá ústava byla inspirována ústavou americkou, ale na rozdíl od té americké už zmiňovala rovnost žen a mužů.
Československo bylo jakýmsi zlatým místem a Tomáš Garrigue Masaryk byl takový prezident, že by mohl být prezidentem světa. Komplikovaly to však národní menšiny, obzvlášť když se do toho chtěli pořád míchat Němci.
Při práci na vaší knize jste chtěla zjistit, jaký byl ve skutečnosti příběh vaší rodiny, proč vám rodiče zatajili váš původ. To se vám ale úplně nepovedlo, budete pátrat dál?
Myslím, že už mám všechna fakta. Když jsem přišla do Spojených národů jako velvyslankyně, začala jsem dostávat od lidí různé dopisy. Jedni potřebovali peníze, druzí vízum, ale někteří mi také psali, že znali moji rodinu. Jenže buď nebyla správně jména, název vesnice, nebo data. V listopadu 1996 jsem však dostala dopis od jedné paní a všechna jména, názvy i data byly uvedeny správně s tím, že její rodiče znali moje rodiče a že pocházeli z dobrých židovských rodin.
Když jsem se měla stát ministryní zahraničí USA, advokáti v Bílém domě se mě ptali, jestli platím daně nebo jestli pro mě někdo pracuje. A nakonec se mě jako každého zeptali, jestli je něco, na co se mě nezeptali, a já bych jim to chtěla říct. Tak jsem jim řekla, že si sice nejsem úplně jistá, ale že jsem asi židovského původu. A oni mi řekli, co to má s tím co dělat, prezident není antisemita.
V té době jeden žurnalista zpracovával nějaký můj profil, a tak jsme mu dali nějaká jména. Přišel za mnou hned první den, kdy jsem se stala ministryní zahraničí (v Americe se nesmí v období mezi jmenováním a skutečným uvedením do funkce mluvit s novináři), a měl s sebou ty příšerné kartičky, ve kterých nacisté poznamenávali, do jakých koncentráků lidé šli, a byla tam také jména mých babiček a všech možných příbuzných. Mě to úplně zděsilo. Protože jsem právě nastoupila do funkce a nemohla nikam odjet, požádala jsem bratra a sestru, aby odjeli do Čech a prozkoumali to. Později jsem toho sama dělala ještě víc a velmi mi v tom pomohl Tomáš Kraus, hlava místní židovské komunity.
Takže dnes vím skoro všechno, i když člověk nikdy neví, vždy se může ještě něco objevit. Ve skutečnosti jsem tedy svoje babičky a dědečky neznala. Odjeli jsme, když mi byly dva roky, a rodiče mi řekli, že zemřeli, protože byli staří.
Proč vám to rodiče zatajili?
Můžu jenom spekulovat, dozvěděla jsem se to, až po smrti rodičů. Myslím, že to pro ně bylo strašně smutné. Navíc když jsme odjeli do Ameriky, byli jsme velice malá rodina (jenom rodiče, můj bratr a sestra), takže se rozhodli nás tím netrápit a vůbec nám ty hrozné věci neříkat. Stejně by je to zpátky nepřivedlo. Oni chtěli vytvořit nový americký život.
Jak těžké bylo po roce 1948 pro vaši rodinu znovu emigrovat?
Myslím, že to bylo těžké. Za války jsme byli v Anglii, kde můj otec spolupracoval s exilovou vládou. Když jsme se v roce 1945 vrátili zpátky, pracoval pár měsíců pro Jan Masaryka na ministerstvu zahraniční a potom jako velvyslanec v Jugoslávii. Jeho poslední práce byla pro Spojené národy, kde se podílel na řešení problému Indie a Pákistánu v Kašmíru.
Když komunisti převzali moc, otec pro ně nechtěl a nemohl pracovat, a tak jsme odjeli do Ameriky a do Československa se už moji rodiče nikdy nevrátili. Otec zemřel v roce 1977, ale moje maminka, a to je opravdu smutné, umřela v říjnu 1989, takže se skoro dožila sametové revoluce. Ona si ale vždy myslela, že se něco stane a Československo bude zase svobodné.
Vaše rodinná historie jakoby kopíruje dějiny dvacátého století. Jaké bylo to dvacáté století podle vás?
Tatínek byl také profesor a napsal knihy o Československu. Jedna byla o tom, jak to tady komunisti převzali (V nepřátelském táboře – pozn. red.), a druhá o dvacátém století v Československu (Twentieth-Century Czechoslovakia: The Meanings of Its History – pozn. red.). Psal o tom, jak moc to byla zajímavá země, že byla zrcadlem dění dvacátého století, jak na ni působily všechny země okolo. Ale také o tom, co se s člověkem děje, když je tak daleko od domova. Rodiče si také vážili demokracie za první republiky. A zajímavé bylo i to, jak otec popisoval období od roku 1945 do roku 1948. Takže jsme o tom mluvili pořád.
Když se na to dnes podíváte v souvislostech, jaké jevy beznaděje se v historii beznadějně opakují? Dokážou se lidé poučit s historie?
Jeden z důvodů, proč jsem napsala svou knihu, je její třetí rovina. Týká se druhé světové války a toho, kdo a jak tehdy působil na československé dějiny, proč se Beneš na konci války vracel domů přes Moskvu, jak se chovali naši spojenci. Tato rovina je o tom, jak těžké je dělat rozhodnutí, která jsou úplně morální. Lidé si totiž myslí, že věci jsou jenom černé a bílé, ale ono je to trošku komplikovanější.
Takže jsem tu knihu napsala, abych poznala lépe svou historii, ale i proto, aby se z toho ostatní mohli poučit, jak důležité je převzít zodpovědnost. Demokracie je totiž složitá a člověk na ní musí stále pracovat.
Profil: Madeleine Albrightová (zdroj: ČT24)
A která z vašich rozhodnutí vám utkvěla v paměti nejvíc? Litujete něčeho?
Jako profesionální člověk lituji některých věcí, které jsme neudělali. Například včera jsem v Brně mluvila se studenty Masarykovy univerzity a jeden z nich se mě zeptal, proč jsme nic neudělali pro Rwandu, když jsme mohli. Mě i prezidenta Clintona to hrozně mrzí a zlobí a stále se ptáme, proč jsme toho neudělali víc. Moc toho lituji, ale vím, proč se to stalo. V té době jsme neměli dostatek informací a také možnost se tam rychle dostat.
Pro mě je důležité, že dnes už chápu, co se stalo v Československu v roce 1938, dřív jsem tomu úplně nerozuměla. Angličané a Francouzi byli tehdy hrozně vyčerpaní z první světové války, a protože se jim do další nechtělo, rozhodli se udělat mnichovskou smlouvu a Československo vlastně prodali. A říkali, proč by jim mělo vadit, že se něco děje v místě, které ani pořádně neznají a neumí pojmenovat. I dnes musíme myslet na to, co se děje v místech daleko od nás. Velmi proto zdůrazňuji, že žijeme v jedné mezinárodní rodině a musíme na sebe dávat větší pozor.
Laureátem Nobelovy ceny míru se letos stala Evropská unie. Jak se na to díváte?
Zajímavé je, že lidé z Nobelova výboru začínají dávat tyto ceny spíše za to, co by chtěli, aby se stalo. Takto ji dali například prezidentovi Obamovi ještě předtím, než prezidentem skutečně být začal…
Dostal ji vlastně za své sny?
Ano, a bylo to důležité. Začal totiž přemýšlet o věcech, které může udělat. A stejně tak Evropská unie, která je a byla experiment. Ve dvacátém století se téměř všechny země Evropy navzájem nenáviděly, takže to, co přišlo s Evropskou unií, je moc důležité, i když je to složité. Důvod pro udělení ceny je pak myslím ten, aby se Unie zase spojila, a bylo vidět, že jedině tak může Evropa dobře fungovat a být partnerem všech, kteří se věnují lidským právům nebo ekonomické stabilitě.
Jak vidíte budoucnost, svobodu, demokracii v zemích takzvaného arabského jara?
Také tam k tomu dojde, jak jsem řekla, jsme všichni stejní. Je to ale velice komplikované – každá země je trochu jiná, měli tam diktatury, ale oni se z toho pomalu vykolíbají.
Jenže s lidmi je to jako vždycky, takže v Americe pořád říkali, bude to trvat pár měsíců, bude to stejné jako sametová revoluce nebo to, co se dělo v Polsku. Ale ono to všechno trvá déle a my jim musíme pomáhat, a ne diktovat, jak se to má dělat.
Jednou jste řekla, že byste ráda napsala knihu Madlenka provádí Prahou. Kdy na ni dojde? A co v ní všechno bude?
Vždycky, když sem přijedu, mám s sebou nějaké známé. Takže začneme na Hradě, sejdeme schody a přes Karlův most jdeme na Staroměstské náměstí a já jim k tomu říkám to, co můžu, a to, co umím. Asi před rokem jsem si přečetla Pražské legendy od Františka Langera a napadlo mě, že by bylo hezké dát ty pohádky dohromady s tím, co vím o Praze. Jednou to udělám.
Jste známá svými originálními brožemi, kterými jste při jednáních vysílala určité signály. Brož, kterou máte dnes na sobě, to je Madlenka?
Je to Madlenka a hrozně se mi líbí. Dostala jsem ji od nakladatelství Argo, které tady vydává mou knihu.
A sbíráte ještě brože?
Sbírám. Ty staré jsou sice v muzeu, ale lidé mi najednou začali dávat nové brože, takže jich mám plno. Je to legrace, protože každý se mě hned ptá, proč zrovna nosím tu či onu brož, a začne se konverzace.
Kde stále berete energii a elán? Kde čerpáte sílu?
Ráda dělám všechno, co dělám, a jsem vděčná za to, že žiju. Když jsem psala svou knihu, přemýšlela jsem nad tím, že jsem možná vůbec žít neměla. Kdyby nás rodiče v roce 1939 nedostali z Československa, byli bychom všichni mrtví.
Když se ohlédnete zpátky, je pravda, že v každé době je čas na lásku?
Myslím, že ano. Jsou ale všelijaké lásky. Teď miluji své děti a vnoučata a také svou zemi, Ameriku.
Madeleine Albrightová (*1937, Praha)
Profesorka mezinárodních vztahů na Georgetown University, ředitelka strategické poradenské firmy The Albright Group LLC a předsedkyně představenstva a ředitelka investiční poradenské společnosti Albright Capital Management LLC, zaměřující se na nově vznikající trhy. V roce 1997 byla jmenována první ministryní zahraničí USA a tím i nejvýše postavenou ženou v historii tamní vlády. Sehrála významnou úlohu v rozšiřování NATO o země bývalého východního bloku. V letech 1993–1997 zastávala post stálé představitelky USA při OSN. V květnu 2012 jí Barack Obama udělil Prezidentskou medaili svobody, nejvyšší civilní vyznamenání v USA.
(redakčně kráceno)