Určit moment, kdy vzniká moderní český národ, není snadné. S různými kritérii, která by měl hotový národ splňovat, jsou spojeny i různé dějinné momenty. Poměrně přesně však lze označit nejdůležitější vlivy a tlaky, které znovuzrození Čechů přímo či nepřímo ovlivňovaly. Ať už to byly josefínské reformy, Francouzská revoluce, napoleonské války, nebo Herderova filozofie, výsledek byl historicky jedinečný – během jednoho století se česká venkovská pospolitost proměnila v evropský národ s vlastní historickou identitou, jazykem a rozvinutou politickou i kulturní sférou.
Zrod národa
O zrození moderních Čechů hovořili v Historii.cs ze 17. listopadu historici Milan Hlavačka z Historického ústavu Akademie věd ČR a Jan Randák z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a literární historik Václav Petrbok z Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR. Moderoval publicista Vladimír Kučera.
Zásadní otázka: Jak byl počat, jak vznikl český moderní národ?
Randák: Je otázka, jestli je na to vůbec jednoznačná odpověď. O procesu formování moderního českého národa dnes hovoříme z pozice přelomu 20. a 21. století, ale obrozenci to viděli jinak. Pro ně nebyla otázka, jak bude počat, český národ pro ně existoval, jen po Bílé hoře spal, a oni v podstatě probouzeli – obrozovali.
Hlavačka: Je to jedna z nejtěžších otázek, na kterou je teoreticky několik odpovědí. Zmíním dvě převažující teorie:
První je primordialistická, tedy že český národ tady byl vždycky, příliš se nemění a je třeba ho jen trochu probudit. Druhá je teorie konstruktivistická a říká, že můžete k národnímu životu probudit jakékoli etnikum pomocí agitace, mobility, vytváření nové ideologie a podobně. Hledání odpovědi je pak většinou někde mezi.
Má to obrovské nuance. Například Benedict Anderson (americký historik a politolog – pozn. red.) tvrdí, že ke vzniku národa stačí tři záležitosti – nevyhnutelnost, kapitalismus a technologie. Zní to jako šílený obrat, ale něco na tom je. K dispozici musíte mít nějakou etnicitu, národní substrát, a to je nevyhnutelnost, tedy že to existuje a hovoří to určitým jazykem. Z lidového jazyka pak uděláte pomocí gramatiky jazyk spisovný a knihami začnete šířit dějiny, ideologii, mýty, ve kterých se lidé najdou. Takže nakonec to můžete vysvětlovat i takhle konstruktivisticky.
Petrbok: Řada teoretiků národního hnutí a nacionalismu hovoří o tom, že k probouzení národa, oživování a sebereflexe národního vědomí dochází v době společenských zlomů, převratů a nejistoty. V momentech, kdy jsou zpochybňovány dosavadní společenské, kulturní či sociální vazby, hledají lidé pomocí kulturní i společenské socializace svou novou identitu.
Nabízí se pak několik alternativ. Lidé identitu nacházejí ve vlivném proudu národního sebeuvědomování a vědomí. To se přitom, a ne náhodou, v českých zemích tradičně datuje od konce 18. a začátku 19. století, od doby josefínských reforem, velké francouzské revoluce a napoleonských válek.
Randák: Někdo by řekl, že to byl výsledek tlaku josefínského centralismu a tlaku, který směřoval proti českým zemím. Proto také začala mít česká zemská šlechta zájem o zemskou historii, odkud se pak postupně dostaneme až k českým vlastencům.
Můžeme ale také tvrdit, že prakořeny to má už někde ve Francii. A jestliže to nebyla francouzská revoluce, byly to protinapoleonské boje, které mobilizovaly německé národní hnutí. S ním měli ze studií zkušenost čeští, respektive slovanští studenti, kteří ten zážitek přenášeli do českého prostředí a začalo vznikat i české národní hnutí.
Hlavačka: Moderní národy vznikají zřejmě v souvislosti s osvícenstvím, které hledá vysvětlení samo v sobě. Už nevzhlíží k Bohu, k Prozřetelnosti. Pokud takto začnete zkoumat sami sebe, svou minulost, přítomnost a položíte si i otázku, kam směřujete a co chcete, přičemž vlivem vnějších tlaků máte strach o svou existenci, začnete se mobilizovat. A jestliže se v té chvíli objeví filozof, tehdy Johann Herder, a vylíčí vám vaší krásnou budoucnost, můžete říct, tady někde vzniká počátek moderního národa.
Hovoří sociolog Miloš Havelka z Institutu humanitních studií Univerzity Karlovy:
Spor o smysl českých dějin je pokus odpovědět na to, čemu se říkalo česká otázka. Česká otázka byl idiom, kterým se označovala celá řada problémů spjatých s českou politikou, veřejným životem a kulturou. Její obsah je možné shrnout takto: Do jaké míry mají Češi právo na samostatnou existenci? Do jaké míry mají právo na samostatný stát? A do jaké míry má česká kultura svou zvláštní hodnotu?
Masaryk se pokusil tento problém vyřešit v březnu 1895 knihou Česká otázka, kdy chtěl nové základy české politiky vytvořit tím, že najde její nové filozofické zdůvodnění. A to našel v přihlášení se k tradicím české reformace a ke kontinuitě českých dějin. Na myslitele jako Hus, Chelčický, Komenský a další, kteří formulovali humanistický ideál národního života, pak navazovali Dobrovský, Palacký, Havlíček a celé národní obrození.
Problém byl v tom, že kontinuita českých dějin nebyla tak samozřejmá, jak Masaryk předpokládal. Už v té době slavisté zpochybňovali Masarykovu tezi velké kontinuity a poukazovali na to, že k národnímu obrození došlo i u slovanských národů, které reformační minulost neměly, třeba u Poláků nebo u Srbů. A tudíž že reformační idea humanity není pro národní obrození nutná nebo bezpodmínečná.
Problém humanity do českého myšlení vnesl německý filozof Herder, který je považován za zakladatel moderních nacionalismů. Herder považoval ideu humanity za všeobecně spojující lidský ideál a naznačoval, že slovanské národy mají k tomuto ideálu blízko. Do českého prostředí to z Herdera přenesl Ján Kollár a od něj to převzal Masaryk.
Hlavačka: Iniciační role Herderovy filozofie je důležitá proto, že se tam dopouští kritiky osvícenského konceptu vzdělávání celého lidství a svou pozornost koncentruje k národu – právě národ je ten, který je třeba vzdělávat. S předstihem tak zároveň předpokládal rozklad stavovské společnosti – jestliže vznikne takovýto koncept, budou zde rovnoprávní a rovnocenní jedinci.
Čili se stavovská společnost mění na nacionální?
Hlavačka: V podstatě na nacionální, liberální nebo spíše občanskou. Herder to napsal v roce 1791 a český překlad vyšel v roce 1804 a vyvolal obrovské nadšení. Najednou tu totiž byla teorie, na kterou se dalo odkazovat; navíc její autor byl velký filozof, osvícenec a Němec.
Randák: Oproti polské nebo maďarské společnosti, byla formující se česká národní společnost bez národně české šlechty. Čili do jisté míry to byla společnost občanská či plebejská, jak říkal Jan Patočka.
Hovoří historik Milan Řepa z Historického ústavu Akademie věd ČR v Brně:
V první polovině 19. století byla idea existence národa a národní vědomí něčím novým, cizím, abstraktním. A aby tato nová myšlenka byla srozumitelná, musela promlouvat k obyvatelstvu srozumitelným jazykem, kódem, symboly. Proto všichni, co šířili české národní vědomí na Moravě, pracovali s tradičními moravskými symboly. Cyril a Metoděj, velkomoravská knížata, Velkomoravská říše, společný státní útvar Čechů a Moravanů, to všechno přispívalo k tomu, že lidé přijímali českou národní ideu.
Později od 60. a 70. let 19. století se samozřejmě začaly jevit jako atraktivnější symboly přicházející z Čech – Národní divadlo, husitství, Jan Hus, Jan Žižka – a tradiční moravské zemské symboly ustupovaly. Byl to signál, že idea českého národního vědomí začíná trošku zastiňovat nebo doplňovat tradiční moravský zemský patriotismus.
Zpočátku tento proces spočíval na aktivitě jednotlivců. Upozornil bych aspoň na čtyři, příznačně tři z nich pocházeli z Čech: František Cyril Kampelík přišel na Moravu jako student bohosloví, František Matouš Klácel působil na brněnském filozofickém ústavu a Alois Vojtěch Šembera působil v Olomouci na šlechtické akademii. Čtvrtým velice významným šiřitelem českého národního vědomí byl František Sušil, kněz a Moravan. Národní hnutí se tedy šířilo prostřednictvím myšlenek českého národního hnutí, které se adaptovaly na podmínky konkrétních krajů, měst a obcí. A František Sušil právě dokázal vytvořit syntézu českého národního vědomí, moravského zemského vlastenectví, slovanství a také katolictví – byla to cyrilometodějská idea. A jeho šíření národního vědomí pak bylo velice úspěšné.
Historie.cs - Zrod národa (zdroj: ČT24)
Mluvil jste o mýtech – čili ve vzniku českého národa sehrály roli i Rukopisy?
Randák: Mýty samozřejmě sehrály roli. Národ potřebuje mít pro své formování nějaké objektivní doklady své existence. A to je historie. Rukopisy proto sehrály ohromnou roli při uvědomování si, kým jsme byli, kým jsme a kým budeme.
Hlavačka: Tehdy to nebyla mytologie, ale věřilo se, že je to pravá historie. Rukopisy měly dokázat, že jsme historický národ, který už tu byl a měl svoji státnost, a teď se vracíme k tomu, co tu bylo. Pro současníky to byl silný argumentační prostředek proti nepřátelům, nepřejícím a podobně.
Strašně zajímavé pak také je to načasování, protože Rukopisy přišly v pravý čas. Podle teorie historika Miroslava Hrocha to byl okamžik přechodu z jedné fáze do druhé, kdy mohl národotvorný proces být ještě zvrácen, čemuž však zabránilo právě „objevení“ Rukopisů, od té chvíle byl ten proces nevratný.
Lze tam najít nějaké rozdělení na dvě fáze – na fázi uvědomovací a fázi etablování se?
Hlavačka: S tím přišel právě profesor Hroch a je to evropsky uznávané. Národní obrození obecně rozděluje na tři fáze: Na fázi vědeckého zkoumání o národu, jeho literatuře, jazyku, historii. U nás ji časuje k roku 1810, 1820, je to pozvolné, možná to jsou Jungmannova vystoupení a jeho spisy, které nacionální identitu jasně definují jinak. Pak je fáze agitační, kdy se z hrstky obrozenců stává celá elita, která se tím ještě neživí, je to činnost mimo zaměstnání. A po roce 1830, zřejmě v souvislosti s úspěchem Matice české, přichází fáze masové podpory, kdy se toho chytají všechny vrstvy české společnosti. To bylo zajímavé z německého pohledu, protože nevěděli, jak to mají nazývat – původně jsou to Böhmen, ale náhle se objeví Die Tschechen nebo Die Ultratschechen.
Hovoří historik Milan Řepa z Historického ústavu Akademie věd ČR v Brně:
Národní vědomí se u česky mluvících obyvatel a u německy mluvících obyvatel Moravy formovalo odlišně a byly dva zásadní rozdíly.
První spočíval v tom, že české národní vědomí se teprve konstituovalo, vytvářelo, muselo se pěstovat. Zatímco to německé bylo samozřejmé a skládalo se ze dvou složek – z vědomí etnické a kulturní příslušnosti k velkému celku německého národa a z velice silného rakouského státního patriotismu. Moravští Němci byli tedy zároveň Němci a Rakušany, ale byli si vědomi, že kulturně a etnicky jsou Němci.
U Moravanů rakušanství tak silné nebylo. A i když nějaké projevy rakouského patriotismu samozřejmě najdeme, tak postupně slábly ve prospěch uvědomování si sounáležitosti Čech a Moravy. To bylo velice důležité pro úspěch českého národního hnutí na Moravě.
Dvě největší politické strany, které reprezentovaly na Moravě tyto dva národní tábory, byly česká národní strana a německá liberální strana (jejich názvy se v průběhu druhé poloviny 19. století dost měnily). Když to řeknu zjednodušeně, Češi inklinovali k Praze a moravští Němci k Vídni.
Zde zaznělo, že Němci koukali trošku vyděšeně na to, co se tu odehrává, ale já bych se chtěl zeptat obráceně. Vytvářelo se české uvědomování proti němectví, anebo z němectví čerpalo?
Hlavačka: Nacionální identita se nejlépe vytváří, když vytvoříte figuru nepřítele. Když to vezmeme od poloviny 18. století, tak Němci tím nepřítelem nebyli. Po celou druhou polovinu 18. století přicházel nepřítel ze severu, z Pruska. A když čtete třeba Puchmajera nebo Jungmanna, oni nenapíšou, brojím proti Němcům, ale proti Nečechům. (Například Bolzano ten konflikt cítí a ve své slavné exhortě nechce vzpomínat na neblahé doby – josefinismus, ztrátu češtiny, vypuzení ze škol, kostelů, z úřadů – a jasně říká, od těch časů spolu tato dvě etnika nechtějí mít nic společného.)
Nadto historici rádi připomínají ještě jeden důležitý moment, kdy do těchto protonacionálních sporů zasáhne otázka sociálního postavení a příslušnost k etnicitě se začne spojovat se sociální inferioritou, podřadností. Projevuje se to například při konkursech na zajímavá místa (lékařská, úřednická), protože když se tam potkají Čech a Němec (oba stejně kvalitní, umějí jazyky), Čech prohraje. V tom momentě už to má jinou dimenzi.
Randák: Historie obrozencům říkala nejen to, kým jsou, ale také to, že tady byli dřív a že je to jejich země, zatímco Němci přišli až později a zapomněli na svůj původní statut hosta. To je také důležité připomenout.
Jinak u vyvíjení české kultury neleze jednoznačně říct, zda to bylo v nějakém vztahu nebo konfliktu s němectvím, Němcům natruc.
Petrbok: Velká část lidí, kteří vědecky pracovali, uznávala výsledky německé vědy, například v historiografii nebo filologii, a svým tvůrčím přínosem ji dále rozvíjela.
Připomněl bych bonmot zakladatele české moderní historie Jaroslava Golla, který řekl, že částečná germanizace zabránila germanizaci úplné. Měl na mysli události po bitvě na Bílé hoře, které mimo jiné nastartovaly i zánik českojazyčných elit ve šlechtickém prostředí, mimo jiné odchodem vzdělaných elit do exilu.
Hlavačka: Zpočátku německo-rakouské etnikum, žijící tady většinou ve městech, ten spor nechápalo. Bylo se vším spokojeno a nerozumělo tomu, co vlastně ti Češi chtějí. Chápat to začalo až koncem třicátých let, kdy se zvedá mladoněmecké hnutí, které jasně stanovuje sjednocení Německa v rámci bývalé Svaté říše římské národa německého nebo Německého spolku, a to samozřejmě včetně českých zemí. Jenže to už tady byla nějaká česká elita, která s tím zásadně nesouhlasila.
Důležitý moment také je, že Palacký kromě teze stýkání, potýkání Čechů a Němců vyňal dějiny z říšských dějin a učinil z nich autonomní master narrative – vyprávění. Když to totiž jednou přišel předčítat, přišli i němečtí kolegové a profesoři z pražské univerzity a u nich to vyvolalo obrovské zděšení. Co to je vlastně za dějiny? Kde jsme my? Kde je naše místo? Palacký vytvořil koncept autonomních českých dějin, a i když to je vědecká záležitost, které rozumí pár lidí, našel se poté obrovský houf vypravěčů tohoto konceptu (Chocholoušek, Toužimský), kteří ho poslali do lidí. Tak se to stalo konceptem, master narrativem a vyprávěním rodiny a dokonce i školy. A jakmile v tomto vychováte další generaci, ta už nepochybuje, že to bylo možná jinak.
Kromě beletrizace historie a nového národního příběhu však přišel ještě jeden moment (to už jsme v druhé třetině 19. století), a to vizualizace, dějiny lidem ještě někdo namaloval a ty tím získaly třetí rozměr. To všechno včetně Rukopisů přejde do rodiny, do škol a začne existovat národ a jeho mýty.
A do toho přijde Gordon Schauer, člověk, na kterého se v našem společenství téměř zapomnělo. Je to chyba, protože hodně znamenal v českém intelektuálním diskursu o češství.
Hovoří sociolog Miloš Havelka z Institutu humanitních studií Univerzity Karlovy:
Hubert Gordon Schauer je velice zajímavá postava české kulturní scény 80. a 90. let 19. století. Pocházel z Litomyšle, vyrůstal ve Vídni a vedle Masaryka, F. X. Šaldy, Josefa Kaizla a dalších patřil k tehdejším evropsky nejzorientovanějším publicistům.
Schauer vstoupil do obecného povědomí svým esejem Naše dvě otázky z prvního čísla revue Čas z roku 1886. Tyto otázky podle Schauera znějí: Jaký je úkol našeho národa? A jaká je naše národní existence?
První otázkou, do značné míry předjímal Masarykovo řešení a celou diskusi. Schauer ovšem reagoval na něco jiného než Masaryk, a to sice na dobovou představu práva národů na emancipaci. Tuto myšlenku rozvíjel zejména italský myslitel Giuseppe Mazzini, který zdůrazňoval, že právo na samostatnou existenci mají pouze národy, které do evropského „koncertu kultury“ přispěly „vlastní melodií“. Tedy národy, které mají vlastní kulturu, jež může oslovovat i ostatní evropské národy. Národy bez jazyka a bez kultury na emancipaci pak vlastně nemají nárok. Scahuerova otázka, jaký úkol má český národ, byla proto zaměřena na to, do jaké míry jsou jeho kulturní produkty zajímavé a důležité, a jestli v naší kulturní a umělecké produkci vůbec existuje něco, co by ji charakterizovalo jako českou. (Česká kultura, literatura, se dá podle Schauera odvodit pouze z toho, že existuje nějaký společný úkol.) Druhá otázka se pak týká úrovně naší existence a naší přítomnosti. Schauer kritizuje literaturu své doby jako nedostatečnou, tezovitou a frázovitou, která pouze opakuje staré, patetické a duté fráze a která není schopna tematizovat český národní život či dokonce rozporovat a ukazovat.
Je důležité, že pozadí této slavné Schauerovy eseje bylo literárně-kritické – šlo mu především o povahu a úroveň české kultury. A teprve ze zjištění, že kultura a literatura nejsou příliš zajímavé, vyvodil provokativní otázku: Mělo to vůbec smysl chtít být vlastním národem, když nejsme schopni vytvořit žádné umělecké dílo, které by bylo zajímavé pro Rusy nebo pro Angličany? Samozřejmě to vyvolalo velký rozruch, kdy Schauera všichni napadali. Zajímavé na tom ale je, že česká publicistika, považovala za autora eseje Masaryka. Eliška Krásnohorská v té souvislosti Masaryka dokonce nazvala filozofem národní sebevraždy. Masarykovi pak dalo dost práce se od Schauera distancovat, ačkoliv si nejspíše myslel něco podobného, a pouze nechtěl riskovat a formulovat to na veřejnosti.
Schauer byl opravdu nadaný, měl velký přehled o evropské kultuře, ale zemřel neuvěřitelně mladý, ve čtyřiadvaceti. Zanechal po sobě osmisetstránkové dílo, které stojí celé za nové přečtení, protože je invenční a dost provokativní. Schauer totiž českou společnost a českou kulturu na konci 19. století viděl dost kritickým pohledem.
Petrbok: Schauer si také posteskl, že stávající politická reprezentace nesahá dále než od případu k případu a že žijeme den ze dne. A on sám, velký moralista, se domníval, že ptát se po úkolu a směřování můžeme proto, že tady máme jisté mravní poselství.
Randák: Toto už je doba konce 19. století a tehdy už si, řeknu-li to velmi zjednodušeně, může česká národní společnost tyto zpochybňující otázky dovolit. Je již etablovaná a v určitých ohledech silná, takže může přijít o historické haraburdí, o Rukopisy, a může si klást tyto otázky, byť samozřejmě vyvolávaly ostré reakce. A to, že si je klade, považuji za důležité.
Vrátil bych se ještě k jedné postavě, která v největším obrozování dokázala vlastenectví trošku shodit a smát se mu, byl to Karel Havlíček Borovský. O něm se nedalo pochybovat, že byl Čechem jak poleno, ale dokázal si z toho dělat legraci.
Randák: Havlíček si dělá legraci z takových těch „hejslovanů“, z toho vlastencování. Havlíček má ideál českého národního hnutí – pracovitého, aktivního. Já nejsem Slovan, já jsem Čech, to on říkal. Tedy zbavit se nějakých fangliček a podpůrných berliček a brát české národní hnutí kriticky, vážně a uvědoměle.
Pánové, nemáte pocit, že toho hejslovanství tam občas bylo mnoho?
Hlavačka: Já ten pocit nemám. Využívalo se toho velmi pragmaticky; když to bylo zapotřebí a nebylo jiné východisko. Například když došlo k dualismu, k rozdělení říše, nebyly jiné prostředky, jak se dovolat. Argumentace včetně argumentace Palackého nebyla vyslyšena, tak hledají zastání v zahraničí. Třeba když Rieger odváží dceru do penzionátu do Německa, prodlouží si cestu do Paříže a předloží tam memorandum o české otázce. Netuší, že oni to dají Rakušanům a doma z toho bude malér. Anebo odjíždějí na Rus, využívají například etnografické výstavy, a v podstatě se snaží českou otázku internacionalizovat, dát ji do větších souvislostí. Spousta německých intelektuálů jasně tvrdila, že žádnou českou otázku neznají.
Petrbok: Český zájem o to se nějak prezentovat na mezinárodním fóru souvisí i s tím, že počátkem 40. let 19. století bývá české národní hnutí německou publicistikou občas vnímáno jako prostředí panslavistické. A to je docela velmi ostré obvinění, které nediferencovalo samozřejmě národně uvědomovací proces českojazyčných Slovanů uprostřed rakouské říše.
Nebyla to přitom jen akademická otázka, jak později ukázala revoluce 1848, kdy obvinění z panslavismu ze strany německého národního hnutí znamenalo potenciální válečný konflikt s Ruskem.
Kdy tedy se stal národ národem a kdy skončil tento proces? Když se rozdělil na mladočechy a staročechy? Když začala politika?
Hlavačka: Záleží, jaká si stanovíte kritéria, pokaždé vám pak vyjde jiné přibližné datum. Národ, od kolébky do vysoké školy vzdělán ve vlastním jazyce, rozhodující o vlastním osudu, s politickou strukturou a politickými elitami, byť bez vlastního státu, byl hotový už na konci 19. století (je jedno, zda to datujeme k rozdělení Karlo-Ferdinandovy univerzity nebo k roztříštění českého i německého politického spektra). Samozřejmě že když budete národ pokládat za hotový ve chvíli, kdy si vytvoří vlastní stát, posune se to až k roku 1918.
Randák: Klasický učebnicový příběh – národ je obrozen ve chvíli svého prvního politického vystoupení, a to proběhlo už v roce 1848. Takže skutečně záleží na kritériích; podle nich dostanete termín nebo datum.
Hovoří historik Milan Řepa z Historického ústavu Akademie věd ČR v Brně:
Proces národního obrození na Moravě probíhal v delším časovém období než v Čechách a k jeho dovršení dochází až v 80. a 90. letech, kdy proniká do nejzazších a nejchudších koutů Moravy, na Slovácko a na Valašsko. A teprve v 90. letech lze hovořit o tom, že většina česky mluvícího obyvatelstva Moravy se ztotožnila s myšlenkou, že jsou členy nebo příslušníky českého národa.
Jde o symbolický i faktický vrchol národního obrození – lidé si uvědomují, že jsou příslušníky nějakého národa a je to pro ně nejdůležitější forma identifikace s nějakým sociálním celkem. Důležitějším než ostatní, jako je třeba přináležitost k církvi, k zemi či ke státu.
Kdo se tedy zasloužil o český národ? Která sociální vrstva? Učenci, pracující, šlechtici, kněží?
Hlavačka: Každý. Ale svým dílem. Obdivovaný selský lid zachoval řeč. Ať chcete, nebo nechcete těch pět milionů obyvatel korunních zemí mezi sebou mluvilo česky. V jakém žargonu, nářečí, terminologii, to už je otázka pro badatele. Ovšem to, aby někdo rekonstruoval jazyk, našel vaše dějiny, převyprávěl je, vzdělával mládež, je elitní záležitost městských vzdělanců. Kontinuitu českého státního práva pak jednoznačně zachovala česká historická šlechta, která neustoupila, ať bylo cokoli. Bez vědomí existence českého státního práva a jeho nepřetržitosti by přitom Československá republika v roce 1918 nikdy tak hladce nevznikla.
Hovoří sociolog Miloš Havelka z Institutu humanitních studií Univerzity Karlovy:
V knize Česká otázka Masaryk hledal to, co by mohlo sjednotit českou politickou scénu, drolící se v 90. letech do řady politických stran. Vlastně si kladl otázku, jestli existuje nějaký společný český politický a kulturní zájem a jestli je něco v českých dějinách nebo v kulturním myšlení, co by tento společný český zájem mohlo formulovat. Nakonec došel k přesvědčení, že je to právě humanita, o které jsme mluvili.
Ve sporu o smysl českých dějin se tato otázka reformulovala na to, do jaké míry je možné v průběhu českých dějin najít nějakou společnou jednotící linii. A Masaryk se domníval, že existuje kontinuita od reformace (nebo dokonce od husitství) až do obrození (do moderní doby). Tato koncepce byla potom několikrát problematizována. Nejvýrazněji u Jana Patočky, který po ruské okupaci v roce 1968 začal uvažovat o problematice české identity a některých českých tradicích. Poprvé pak explicitně vystoupil s tezí, že v českých dějinách existuje výrazný přelom, a naznačoval, že existují dva české národy: Český národ středověký, politický aktér středověkého českého státu (přemyslovského, lucemburského a do značné míry jagellonského království). A potom moderní český národ, který vzniká na konci 18. století a rozvíjí se v 19. století a který je sociálně charakteristický zcela jinými rysy. Zatímco středověký národ byl politický národ české šlechty, politický národ 19. století vzniká z českého středního stavu a dokonce ze zemědělského obyvatelstva středních Čech.
Jde skutečně o jedinečnou historickou událost, protože z venkovské pospolitosti, kterou Češi byli na konci 18. století, vznikl o století později plnohodnotný evropský národ s vlastní kulturou, vědou, vlastní politikou a tak dále. Tento vzestup dosáhl určité hranice právě v 90. letech 19. století a všechny diskuse o české otázce a o smyslu českých dějin do značné míry vyjadřují tuto přelomovou situaci.
Ještě bych se zeptal na katolické kněží, ti se také zasloužili o český národ?
Petrbok: Nepochybně. V Aloisovi Jiráskovi je to nejen páter Vrba, ale i řada jiných. Například v Jiráskově hře Emigrant se objevují postavy katolických kněží, kteří svou představu o českých dějinách, jazyce a tak dále předávají dalším osobnostem a postavám, které pokračují v emancipačním procesu.
Hlavačka: Samozřejmě zde byly pokusy jasně kvantifikovat, kdo byl český obrozenec a z jaké vrstvy pocházel. A historici opravdu našli metodu, jak to spočítat. Když si totiž vezmete abonnement, předplatné (ty seznamy, kdo to odebíral, se zachovaly) nějakého českojazyčného časopisu nebo muzejníku, zjistíte, že polovina odběratelů byli kněží, katoličtí kněží.
Možná zajímavější otázka však je, kdy toto sepětí kněží katolické církve s národním hnutí končí. Kdy z tohoto hnutí začínají vypadávat. Obecná odpověď je, že k tomu dochází v momentě, kdy se společnost liberalizuje, sekularizuje, nacionalizuje. A kdy církevní posvěcení, celebrování, třeba při otevírání národní školy, svěcení praporů, vlastně už nepotřebujeme.
Randák: Duchovenstvo odvedlo svou roli právě v regionech, to je důležité říct. Když řekneme české národní hnutí, tak známe hlavní figury, Vedle toho ale celá řada, dnes už bezejmenných, duchovních v regionech vytvářela jakási lokální centra, distribuovala myšlenky, podíleli se na národní agitaci. Takže duchovenstvo sehrálo velmi důležitou roli, byť nemuselo patřit mezi nejviditelnější představitele národního obrození.
(redakčně kráceno)