Kritika na Twitteru aneb Takové malé české zacyklení

Čas od času se přesvědčím, že starat se o komunikaci skrze sociální sítě není žádný med. Nebo možná je, ale je rozdíl mezi medem ze supermarketu a tím, který si odnášíte od souseda, co má doma včely. Moc firemních účtů nesleduji a opravdu minimálně se na ně obracím. Zatím se mi totiž ukazuje, že mám zkrátka s nimi pech.

Pamatuji si, jak jeden z tuzemských operátorů začal bořit trh, když ohlásil férové tarify. Slušně jsem se tehdy na Twitteru otázal, za ty nové ohlášené férové tarify znamenají, že vlastně ty předchozí tak férové vůči nám nebyly. Dotaz nasbíral desítky tzv. retweetů, šířil se a dočkal se i odpovědí. Dozvěděl jsem se z krkolomného sledu upípnutí, že i ty minulé byly férové a vůbec, že všechno a vše, co daný operátor nabízel bylo, je (a určitě i bude) férové. Aha.

Tento víkend jsem pro změnu svým sledujícím napsal, že jsem se rozhodl pro přehodnocení, odkud beru (a jaké) informace. Při příležitosti, kdy jsem zmínil dvě periodika, kterých se dotkne má informační dieta, jsem jedno pochválil (ale zkrátka se mi nechce věnovat tolik svého času všemožným korupčním aférám a tuzemské politice) a druhé počastoval hodnocením, že stojí na místě a že mě nudí ty neustálé žebříčky. Vím, že má kritika nebyla podpořena argumenty, zkrátka šlo jen o pocit, kterého se však ten, kdo spravuje Twitter účet daného časopisu, chytl a napsal mi „Jak je libo… my vidíme jasný progres a žebříčky k nám patří stejně pevně jako tohle chytračení k Česku :)“

Říkám si, že neškodí, aby firma vedla neformální komunikaci, ba dokonce klidně ať je sebevědomá a stojí si za svým. Přesto na mě z reakce šla podivná pachuť podpořená ještě dalším souvětím, v němž se vyjádřili, že si za svým časopisem 100% stojí. Tak nějak mi v hlavě vzniklo podezření, zda si dané periodikum uvědomuje, že určitá míra vnímání ohlasů čtenářů by mohla pomoci. Sám jsem si kdysi postěžoval na to, jak si Češi pořád stěžují, na druhou stranu jsem z toho (snad) vyrostl. Človíček sedící za daným firemním účtem asi ne, protože okamžitě jakoukoliv čtenářskou nespokojenost napojovat na čecháčkovskou tradici „chytračit“, je více než projevem sebevědomí, projevem útěku před sebereflexí. Patrně nepochopil, že pokud mě nudí neustálé žebříčky všeho a všech, které nacházím v každém čísle časopisu, ale ony žebříčky redakce bere jako pevnou součást obsahu, na které si trvají, nejsem tedy jejich cílový čtenář. Místo toho jsem pro ně prostě přechytralý Čech.

Vidíte, píšu tento příspěvek a vlastně si stěžuji. Ale nemělo jít o vzdychání, že se někdo na mě na Twitteru nazlobil. Tato nejčerstvější historka mi jen připomenula, jak těžké (pro nás všechny) je, když děláme práci, za kterou si stojíme, z níž máme i dobrý pocit, ale někomu to zkrátka nevyhovuje. Co s tím? Jak reagovat? Třeba tak, jak reagovalo to první periodikum. Postesklo si, že je budu opouštět, protože jsem jim dával občas dobrou zpětnou vazbu přes sociální sítě. Nebo stačilo mlčet. Ukázalo se, že se u nás konfrontace s kritikou stává obyčejným útokem na českou závist či chytračení, a tedy se sama stává projevem kritizované české malosti. Lukáš Gregor

Vydáno pod