Roli první dámy neurčuje žádný zákon, nemá vyčleněny zvláštní finanční prostředky, až na výjimečné ceremoniální příležitosti prakticky není potřeba. Veřejnost přitom od prvních dam určité aktivity přímo očekává, ať už jde o tradiční charitativní činnost, či pouhou společenskou reprezentaci. Jak tato očekávání naplňuje současná první dáma Ivana Zemanová se v Profilu z 8. března ptala Ladislava Špačka Petra Krmelová.
„Ivana Zemanová je nenápadná, ale odpovědná,“ říká Ladislav Špaček
Není to už klišé ptát se, jak Ivana Zemanová plní svou první roli? Bylo to tak vždy, že nás takto zajímaly první dámy?
První dámy zajímají veřejnost často více než sám prezident, protože jsou atraktivnější. Zvykli jsme si na to, že naše první dáma je součástí našeho společenského a málem i politického života. Dokonce hovoříme i o jakýchsi povinnostech první dámy. První dáma je ale pouze zvyklostní pojem. Ona nemá žádné povinnosti. Prakticky vůbec nemusí existovat. Byli prezidenti, manželky neměli, například Emil Hácha, kdy roli první dámy prakticky hrála jeho dcera Milada Rádlová. Taktéž Masaryk. Poté, co umřela jeho žena Charlotta, se role první dámy ujala jeho dcera Alice.
Zvykli jsme si, že manželka prezidenta je jeho protějškem zvláště při ceremoniálních, protokolárních událostech státu. Když jede prezident na nějakou státní návštěvu, očekává se, že protějškem první dámy hostitelského státu bude právě manželka prezidenta. U Ivany Zemanové jsme předem předpokládali, že nebude tradiční první dáma. Nesrovnatelná je s Dagmar Havlovou, Olgou Havlovou i s Livií Klausovou.
Jak si vůbec vedly jednotlivé první dámy?
Bezpochyby největší charisma měla Olga Havlová. Jednak proto, že byla první dáma, která po mnoha a mnoha letech utvářela v povědomí veřejnosti nově samotný pojem „první dáma“. To byla žena, která naplnila svou roli více než stoprocentně. Zejména tím, jak důstojně reprezentovala svého manžela a jeho úřad, a svou charitativní činností, protože založila největší a nejúspěšnější nadaci u nás, Výbor dobré vůle.
Dagmar Havlová začínala s problémy, protože byla nástupkyní právě této absolutně dokonalé Olgy. Musela se tak do té role nějak dostat a trvalo řadu let, než ji přijala média a hlavně veřejnost. Stálo ji to spoustu sil a dost jí to otrávilo život.
Livie Klausová byla skvělá první dáma, to byla žena, která opravdu důstojně reprezentovala svého chotě a naplnila svou roli dokonale. Byla aktivní jak v charitativní činnosti, tak ve společenských povinnostech, které první dáma má, jako jsou různé zahraniční cesty, návštěvy různých institucí a podobně.
Ivana Zemanová zvolila minimalistický koncept. Tušili jsme to. Dokonce, jestli si vzpomínáte, se před rokem spekulovalo o tom, že roli první dámy bude hrát dcera Kateřina, že to bude první slečna. Nicméně tu roli přijala a rozhodla se, že to očekávání částečně naplní, ale nenaplňuje ho nijak aktivně nebo vizuálně zřetelně, tak aby se zapsala intenzivně do povědomí veřejnosti jako její předchůdkyně.
Probírala jsem se články o Ivaně Zemanové těsně před, pak po nástupu do funkce a pak třeba s čtvrtletním odstupem. Titulky byly nejdříve hodně kritické, ale po čtvrt roce už jsou alespoň neutrální, typu: neurazí, ale ani nenadchne. Před rokem jste pro Českou televizi řekl, že sám ji považujete za velkou neznámou. Jaký pokrok za ten rok udělala? Už to není velká neznámá?
Už ne. Přesně si vymezila svou roli, jako veřejnost jsme ji přijali, protože je to prostě její vůle a její rozhodnutí, ona na to mám právo. A respektujeme to, že se objevuje pouze při naprosto nezbytných příležitostech. To jsou třeba situace v kontaktu s hlavami jiných států, kdy protějšek partnerky prezidenta prostě musí být první dáma. Nicméně pokud Ivana Zemanová naplňuje alespoň tuto nejvyšší ceremoniální roli, budiž. Je to její rozhodnutí a my to musíme respektovat. Nemůžeme po ní chtít, pokud k tomu nemá osobní dispozice nebo zájem, aby se věnovala intenzivně charitativní činnosti, aby zakládala nadace a byla viditelná ve veřejném prostoru.
Ona ta charitativní tradice je velmi silná, sahá až do 13. století, kdy Anežka Česká, dcera Přemysla Otakara I. a sestra Václava I., založila klášter Na Františku. Tím vlastně vznikla tradice, kdy ženy, které nemají politickou funkci a nedisponují žádnými rozhodovacími pravomocemi, alespoň naplňují to očekávání. On je totiž prezidentem všech občanů a jeho manželka je jakoby žena, dáma všech občanů. Proto ta péče o postižené a trpící náleží v celých dějinách k její roli.
První dáma v hlavní roli (zdroj: ČT24)
Kdybyste byl novinář, jaký titulek byste napsal po roce Ivany Zemanové ve „funkci“ první dámy?
Nenápadná, ale odpovědná.
Ivana Zemanová určitě zapracovala na vizáži, to se nedá popřít?
Myslím, že se obléká důstojně k roli, jakou plní. Chová se důstojně. Žádný průšvih ani skandál jsme nezaznamenali. Takže můžeme říct, že je důstojnou partnerkou hlavy státu. Neprojevuje se samostatně při nějakých společenských nebo kulturních událostí, jak to bylo u předchozích prvních dam.
To už má být výtka?
To rozhodně ne. My jí vlastně nemáme co vyčítat. Její postavení není dáno žádným zákonem, žádným nařízením. Zákon o Kanceláři prezidenta republiky vůbec nehovoří o první dámě, o manželce prezidenta. Dříve byly dokonce problémy s tím, jak financovat její aktivity, třeba když jezdí reprezentovat prezidenta na kulturní festivaly a tak dále. Nemůžeme jí tedy vlastně vytknout vůbec nic. Je to její svobodné rozhodnutí a nám nezbývá než to respektovat.
Stejně tak to bylo svobodné rozhodnutí předchozích prvních dam, že budou takto viditelnými a aktivními. U Dagmar Havlové to bylo především tím, že jí Václav Havel v podstatě do té role neustále tlačil. On chtěl, aby byla po jeho boku viditelná. Věděl, že si bere nejoblíbenější českou herečku, a očekával, že se její role herečky transformuje do role první dámy. Ukázalo se, že ten proces ve vnímání společnosti, ta psychologie, jak zvláště po Olze přijmout první dámu, byl daleko náročnější a trvalo to pár let, než si Dagmar Havlová své postavení vydobyla a uhájila a než se svou rolí trošku poprala.
Použil jste slovo „tlačil“, tlačil jste i na něco vy z pozadí, tahal jste malinko za nitky, co se právě první dámy týče? K Václavu Havlovi i k Dagmar Havlové jste pak měl velmi blízko, byli jste v podstatě osobní přátelé. Takže tuším, že jste si mohl dovolit říct, příště raději tohle neříkej, nesluší se to. Nebo mám mylnou představu?
Když Dagmar Havlová „nastoupila“ na Hrad, moje první rada byla nechat jí půl roku naprosto v klidu, nevystavovat ji na odiv veřejnosti. Veřejnost se totiž musela trochu smířit s tím, že zmizela ta absolutně dokonalá Olga. Myslel jsem si, že by měla být nějaký čas v ústraní, aby si trošku zvykla na to prostředí, ve kterém se bude pohybovat, aby se na to připravila, aby si třeba založila nějakou nadaci, která by nesla její jméno. A hlavně, aby si veřejnost zvykla na to, že na Hradě už je někdo úplně jiný, aby se chovala velmi skrovně a v tom prvním období možná až plaše.
Ovšem Václav Havel chtěl všechno rychle. To byl člověk, který když si něco předsevzal, ať už to bylo porazit komunismus, nebo udělat z Dagmar Havlové první dámu, šel do toho naplno. Neustále se proto snažil, aby byla co nejdříve na odiv společnosti. Myslím, že se to nevyplatilo. Její předčasný nástup do médií a na společenské akce jí neprospěl. Média si jí začala všímat velmi agresivně a brutálně, jestli nemá zmačkanou sukni, nějaký faldík navíc a podobně. Byl to pro ni hrozný život, trpěli jsme spolu s ní, ale nedalo se nic dělat než na tom trpělivě pracovat a čekat, až se to převalí.
Vzpomenete si na nějaké největší faux pas kterékoliv první dámy, nejen české?
Myslím, že takový největší prohřešek způsobila Michelle Obamová. To, že na projev svého muže na Hradčanském náměstí přišla bez punčoch, bychom jí ještě odpustili, to jsou Američanky. Člověk pokrčí rameny a řekne si, budiž, ony nemají tu aristokratickou výchovu jako my v Evropě. Ale to, že se dotkla britské královny a přátelsky jí poplácala po zádech, už bylo příliš.
Dotknout se britské královny je velký prohřešek. Pamatuji si, když britská královna přijela do Prahy, byla velká přehlídka na prvním hradním nádvoří. Ta je velmi složitá, protože host musí projít několika zvláštními trasami, někde musí něco zvolat, někde se zastavit, uklonit se vlajce a tak dále. A pan prezident, aby to královně usnadnil, Alžbětu II. nenápadně chytil za loket a trošičku ji tím nádvořím vedl. V tu chvíli se k němu přitočil ten důstojník, který za ní kráčel, a velmi energicky pošeptal prezidentovi, nedotýkejte se Jejího Veličenstva, prosím! Václav Havel se úplně lekl, protože rozkazy dostával málokdy.
(redakčně kráceno)