Basbarytonistovi Adamu Plachetkovi bude příští rok v květnu teprve třicet let, přesto je hudebními kritiky považován za jednoho z nejlepších operních pěvců současnosti. Již vystoupil téměř na všech hlavních světových operních scénách, v lednu ho čeká poslední z nich, newyorská Metropolitní opera. Pro české posluchače teď vydal dvě CD s áriemi a písněmi Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka. S Adamem Plachetkou hovořila v Profilu Studia 6 ze 7. prosince Michala Hergetová.
„Mým vzorem byl Daniel Hůlka,“ říká Adam Plachetka
Vydal jste dvě CD, Songs a Live. Které je vaše oblíbenější?
Momentálně obě. Většinou to bývá tak, že pro každého je nejoblíbenější právě ten aktuální projekt. A tím, že tyto jsou aktuální tak nějak souběžně, nedovedu říct, které je mi bližší. Obě jsou rozdílná. Kdo má rád něco okázalejšího, pompéznějšího, dá spíše přednost Live CD. To je záznam koncertu ze Zlína z loňského dubna. Na repertoáru je výběr árií a předeher z oper Bedřicha Smetany a Biblické písně Antonína Dvořáka. Zatímco druhé CD obsahuje jenom písně a je pouze za doprovodu klavíru, takže je takové intimnější, komornější, ale o to niternější. Takže někomu, kdo by si rád vydechl a užil si jemnější zážitek, bych doporučil spíše ty písně.
Kdy se rozhodnete, že svůj koncert nahrajete a vydáte?
Nahrávání je ta jednodušší část. Díky Českému rozhlasu, potažmo České televizi se totiž daří nahrávat docela velké procento vystoupení, které v Čechách mám. V archivu Českého rozhlasu je tak těch nahrávek relativně dost. Další krok je tu nahrávku vydat na CD, což je pod hlavičkou firmy Radioservis, která v tomto smyslu spolupracuje s Českým rozhlasem. Tam už je výběr mnohem pečlivější, takže jsem jim vděčný, že Roku české hudby věnovali dvě CD takhle rychle za sebou.
Na obou z nich jsou Dvořákovy Biblické písně. To je náhoda, nebo k nim máte nějaký zvláštní vztah?
Není to úplně náhoda. Koncept těch písní jsme dělali trochu odděleně od konceptu koncertu. A tím, že jedna nahrávka je s klavírem a druhá s orchestrem, jsou natolik odlišné, že věřím, že je to rozumný počin, že to není opakování stejné věci. Pro mě osobně to zní skoro jako dva cykly.
Doprovázel vás Gary Matthewman, jeden z nejvyhledávanějších britských klavíristů. Jak jste vybíral?
S Garrym spolupracujeme už několik let. Potkali jsme se asi před čtyřmi lety ve Vídni a domluvili jsme se, že bychom si mohli spolu zahrát a vyhodnotit, jestli se nám spolu hraje dobře. Zjistili jsme, že ano. Hráli jsme pak spolu ve vídeňském Musikvereinu a na Dvořákově Praze. Teď spolu v lednu chystáme Wigmore Hall v Londýně a následně zase Rudolfinum ve Spolku pro komorní hudbu České filharmonie.
Hodně cestujete, vystoupil jste snad na všech významných operních scénách světa. Kromě newyorské Metropolitní opery. Tam ovšem jedete už v lednu. Je nějaká z těch scén, která vás nejvíce zasáhla? Jak se vůbec liší?
Nejzásadnější provozní rozdíl bych viděl v tom, že Vídeň má jako poslední z těch čtyř světových operních scén ještě svůj vlastní sólistický ansámbl. Ty zbylé si objednávají pěvce vždy na jeden konkrétní projekt. Vídeň, kde jsem já doma, je tak jediná, kde lze být doma dlouhodobě, a tím pádem je mi asi nejbližší. Cítím se tam doma, mám tam odzpíváno nejvíc představení, strávil jsem tam nejvíc času.
Jak se ve Vídni žije?
Moc dobře. Narodil jsem se ve třetím pražském obvodě a teď žiji ve třetím vídeňském obvodě. Architektonicky i náladou mi to přijde velmi podobné. Akorát je ta Vídeň taková učesanější, už má ty reformy za sebou delší dobu, a tak je tam i ta společenská situace jiná. Člověk se tam cítí pozitivněji než tady.
Smetana a Dvořák v podání A. Plachetky (zdroj: ČT24)
Je to poznat i na fungování v opeře?
To je ještě mnohem komplikovanější. Tím, že se jedná o jeden z top světových operních domů, počítá se s úplně jinou kvalitou práce než tady, jakkoliv má naše Národní divadlo také velkou tradici. Nechci to srovnávat (třeba výběr sólistů, Vídeňská filharmonie jako doprovodný orchestr), protože naše Národní divadlo by tím logicky muselo trpět.
Na scénu Národního divadla se teď vrátíte a dokonce si zazpíváte se svou ženou.
Jsou to tři představení Nápoje lásky Gaetano Donizettiho. To je opera, kterou bych doporučil každému začátečníkovi, který si k opeře teprve hledá cestu. Je krátká, je chytlavá, produkce z Národního divadla se mi také moc líbí. Já tam vidím jen samá pozitiva, myslím, že to bude moc pěkný zážitek.
Jak jste našel cestu k opeře vy? Vím, že dříve, než jste zpíval, jste hrál hokej.
Na konzervatoř jsem šel s trochu jiným záměrem. Chtěl jsem sice vystudovat klasiku, ale věnovat jsem se chtěl spíše populární hudbě, respektive muzikálům. Mým vzorem byl Dan Hůlka, tehdy to byla jeho zlatá léta. Ale když jsem přišel na školu a začal pravidelně navštěvovat divadla, okamžitě mne uchvátila opera a muzikálové plány vzaly za své.
Ještě vám není třicet let a už jste celosvětově považován za jednoho z nejlepších operních pěvců. Je to před třicítkou běžné?
Úplně běžné to není. Zároveň když ale slyším, že jsem nejmladší Giovanni a tak dále, tak nemám pocit, že je to zas taková výhoda. Je to dost zavazující a znamená to, že o to déle bych měl v tom světě vydržet, což není vůbec snadné. Doufám, že brzký začátek nebude znamenat i brzký konec a že k tomu svému zenitu budu zrát minimálně dalších deset, raději dvacet let.
Jaké máte ještě sny? Kde, s kým nebo v čem byste chtěl ještě vystoupit?
Dnes už to stavím tak, že spíše než kde mne zajímá, s kým bych vystupoval a v čem. Mám tu obrovskou výhodu, že role, které jsem chtěl zpívat, už zpívám. Ten mozartovský obor lze totiž zvládnout už v mém věku a nemyslím si, že by mému hlasu nějak škodil. Takže já si své sny plním už teď. A jestli je něco, kam bych se rád v budoucnosti dopracoval, tak je to Hanse Sachse z Wagnerových Mistrů pěvců.
(redakčně kráceno)