Jedním ze spolupracovníků prezidenta Václava Havla byl ve funkci kancléře Ivo Mathé. O chod prezidentského úřadu se staral v době, kdy revoluční étos vystřídala „blbá nálada“. Správa země byla určována opoziční smlouvou, Dagmar Havlová se stala novou první dámou a terčem bulvárních médií, začal se komplikovat Havlův zdravotní stav. Jaký byl Václav Havel šéf, kým se obklopoval a komu věřil? Umíme ho jako Češi docenit? U příležitosti třetího výročí Havlova úmrtí přivítala Světlana Witowská v Interview ČT24 ze 17. prosince bývalého kancléře Iva Mathé.
„Václav Havel lidi nerozděloval, naopak je spojoval,“ říká Ivo Mathé
Václav Havel zemřel před třemi lety. Jak často na něj v té době myslíte?
Velmi často. Velmi často přemýšlím, jak by se asi tvářil na to, co se po jeho smrti děje, a jestli by nakonec neříkal, že to pro něj bylo svým způsobem vysvobození. Myslím, že některé kroky dnešních politiků i svých následovníků by zřejmě neviděl rád a trpěl by.
Jak jste se vlastně stal kancléřem? Nejdřív jste byl zástupcem tehdejšího kancléře Ivana Medka. Kdo vás oslovil?
Přímo Václav Havel. Tehdy jsem přes šest let působil v České televizi jako její první generální ředitel, na druhé období už jsem nebyl zvolen. Jakmile se Václav Havel dozvěděl, že zvolen nebudu, zatelefonoval, jestli nechci jít na Hrad dělat nejdříve vicekancléře Ivanu Medkovi a po nějaké době funkci převzít. Takhle to bylo domluveno, byla to podmínka. Rovnou šéfem jsem se stejně stát nemohl a také se mi nechtělo, chtěl jsem to prostředí poznat. Navíc mě ještě po odchodu z televize čekaly nějaké povinnosti v Evropské vysílací unii, kde jsem byl viceprezidentem až do konce roku 1998, a to by asi nešlo dohromady. Měl jsem díky tomu osm měsíců na to se po boku Ivana Medka docela hezky připravovat, abych funkci mohl převzít na přelomu roku 1998 a 1999 a vydržet v ní až do roku 2003. Dokonce jsem byl vedoucím kanceláře ještě po skončení mandátu Václava Havla, protože tehdy, to už si nikdo nepamatuje, byla Česká republika měsíc bez prezidenta.
Váhal jste, když vám Václav Havel zavolal? Nebo jste hned řekl, jdu do toho?
Neřekl jsem hned ano, ale v podstatě jsem neváhal, protože taková výzva se neodmítá.
Jaké byly ty čtyři roky vedle Václava Havla?
Nakonec bylo těch let spíš pět, protože už vedle Ivana Medka jsem byl vlastně na všech poradách a na všech jednáních s Václavem Havlem a musel jsem absolvovat i některé cesty (měl jsem takový výběr). Byla to léta zajímavá, možná trochu klidnější, než v České televizi, což je překvapující. I když některé momenty byly velmi dramatické a pracovně velmi náročné, summit NATO, Světová banka. A některé krizové momenty v české vnitřní politice se na Hradě hodně prožívaly („Hradem“ se tady myslí samozřejmě kancelář prezidenta nebo Lány, což je také pracoviště prezidenta). Člověk musel být vlastně k dispozici 24 hodin denně.
Vídali jste se s Václavem Havlem ještě potom, kdy jste skončil jako kancléř?
Vídali jsme se vlastně až do jeho smrti. Dneska to snad můžu říct, ta bývalá kancelář prezidenta republiky (čítala necelých sto osob, jádro bylo nějakých padesát šedesát lidí, kteří tam byli od roku 1990, proměňovali se různě, nastupovali a odcházeli třeba do diplomacie) se vlastně stýká dodnes. A každoročně jsme měli pravidelná setkání s Václavem Havlem. Jednou v létě na Hrádečku a potom před Vánocemi v Praze a mezitím ještě mnoho dalších jiných setkání. Já jsem s ním byl na několika divadelních premiérách Odcházení, jednou v Německu, na Slovensku, při předávání různých cen. Naposledy to bylo při jedné z jeho posledních návštěv v Praze, v říjnu roku 2011. Když tehdy dostával na gruzínské ambasádě v Praze z rukou prezidenta Gruzie nejvyšší gruzínské státní vyznamenání, Řád svatého Jiří, mě pozvali také, a tak jsme se mohli ještě vidět.
Bylo to už víc přátelství? Nebo to byl čistě profesionální vztah, který pak přerostl v přátelství? Jak byste to nazval?
Po dobu v kanceláři prezidenta to rozhodně přátelství nebylo. Byla tam celá řada osobních přátel Václava Havla už z disentu nebo z prvních období. Kancelář tak byla kdysi založena. On si nemohl vzít nikoho jiného než přátele, nikomu jinému ani důvěřovat nemohl. To ovšem v tom druhém mandátu odpadlo, možná to bylo mým nástupem, ale také jeho přáním kancelář trochu víc profesionalizovat. Mnozí lidé tam zůstali a byla s nimi nádherná spolupráce, ale také tam byla celá řada mladších, kteří s těmi úplnými začátky neměli žádnou zkušenost. Rozhodně byl až do konce mandátu náš vztah velmi profesionální, i když za určité oboustranné náklonnosti, jinak bychom spolupracovat nemohli. Potom nás k setkávání nikdo nenutil, a přesto jsme se setkávali. Dokonce jsem jezdil i na natáčení filmu Odcházení. Myslím, že jsme se oba viděli rádi.
Co všechno jste měl jako kancléř na starosti?
Funkce se jmenuje Vedoucí kanceláře prezidenta republiky. Kromě těch hezkých, ornamentálních záležitostí, kdy čte kancléř jména vyznamenaných 28. října nebo při jmenování rektorů, ministrů, soudců, je v podstatě ředitel té kanceláře. A navíc má pod sebou dvě velké příspěvkové organizace, Správu Pražského hradu a Lesní správu Lány. Takže musíte trošku rozumět i lesnictví nebo opravám památek, muzejnictví, výstavnictví, průvodcovství a turistice.
Na co máte z té doby nejsilnější vzpomínku? Co jste musel řešit jako kancléř z vašeho pohledu jako nejdůležitější?
Možná přelomová byla nepříjemná akce, která mne na Hradě zastihla hned v prvopočátcích, ještě jsem ani nebyl šéfem. A to, že byl Václav Havel na dlouhou dobu hospitalizován v Innsbrucku v Rakousku, kde prodělal velmi důležitou operaci. Kontakt a zřízení jakéhosi detašovaného pracoviště v Innsbrucku včetně zpětného leteckého transportu do Prahy už jsem zařizoval já. To byla první velká akce na Hradě, která mě zároveň uvedla mezi ty lidi, včetně třeba policistů, kteří jsou velmi důležitým partnerem. Ochranná služba je pro kancléře a pro prezidenta každodenní nutností, stýkat se, domlouvat. Stanovovat program prezidenta republiky není vůbec jednoduché, k tomu je jeho sekretariát, musí tam být hodně věcí vyrovnáno na vteřiny.
Ředitelem sekretariátu byl tehdy Vladimír Hanzel, bývalý osobní tajemník Václava Havla, který by tady možná měl sedět místo mě. Ten ví všechno a všechno si na rozdíl ode mě pamatuje. A hlavně byl tajemníkem už před revolucí v roce 1989 a ředitelem sekretariátu pak byl celou dobu prezidentství Václava Havla. Ten tyhle věci zná do detailu. Není to zkrátka jenom to, co lidé vidí na obrazovce. Máte tam také celou řadu personálních starostí, lidi přicházejí, odcházejí, musíte je vybírat. V součtu pod sebou máte nakonec několik set lidí.
Jaký byl Václav Havel šéf? Navenek působil plachým dojmem, ale předpokládám, že si uměl i dupnout?
Byl jsem vždycky rád, když nastaly momenty, že si dupnul, protože se mi i zdálo, jak byl někdy málo tvrdý vůči ostatním politikům. On byl vlastně nesmírně plachý člověk, ale hlavně laskavý, a nesmírně dobře a slušně vychovaný. Nechci srovnávat, ale on by se nikdy nedopustil toho, čeho jeho nástupci. Byl přátelský a lidi nerozděloval, naopak je spojoval. A myslím, že i to rozdělení společnosti na ty, kteří ho milovali, a ty, kteří ho nenáviděli, bylo zásluhou někoho jiného než jeho, třeba médií a jeho následníků. Myslím, že nevytvářel nikomu důvod pro obrovské kritiky či nenávisti. On lidi stmeloval. Dělal to, co má dělat nadstranický prezident s nadhledem.
A jako šéf? Bylo to šéf z říše snů?
Z říše snů… Já předtím neměl šéfa šest a půl roku kromě jakési Rady České televize, tak jsem byl za šéfa rád. Je to trošku složité vysvětlit. On schvaloval organizační řád Kanceláře prezidenta republiky a všechny nás úkoloval. Nebyl to jakoby exekutivní ředitel, jak si šéfa všichni představujeme. Jako vy máte šéfredaktora, ředitele zpravodajství, takový rozhodně nebyl. My jsme s ním museli mnohem víc spolupracovat, než se nechat šéfovat.
Komu ze svých blízkých Václav Havel nejvíc naslouchal? Kdo na něj měl největší vliv?
Určitě Ivan Medek, určitě ti, které zval na takzvané polívky. Ten nejbližší kruh lidí, kteří s ním měli pravidelné porady, byl složen ze šéfů určitých odborů - ředitel politického odboru, za mě Jiří Pehe, potom Pavel Fischer, Ladislav Špaček, Miroslav Sklenář, ředitel protokolu. A potom to byly ty slavné polívky, kam už byli přizváni občas i někteří jiní, občas se všemi původními vedoucími kanceláře, někdy tam byl Michal Kocáb. Ti externí takzvaní poradci se tam pak vyskytovali nikoliv sporadicky, ale úplně nepravidelně. Ten základní tým byl ale složen opravdu z šéfů odborů.
Někteří politici Václava Havla dodnes kritizují za to, že byl prezident solitér, že některé věci dělal bez vědomí vlády tak, jako to dělají i jeho nástupci. Souhlasíte s tím?
Myslím, že měl respekt k vládě, a možná mnohem větší než jeho následníci. Velmi dobře znal ústavu a nevykládal ji extenzivně. Což myslím, že se v těch následujících obdobích stalo. Já měl jako povinnost mít tu malou ústavičku v kapse, protože tam je leccos napsáno; ne úplně všechno a nadto nemá jednotný výklad. Došlo k celé řadě rozhodnutí, které se posunuly až k Ústavnímu soudu. Třeba jmenování bankovní rady a jejích šéfů. Udělal ho po konzultacích s mnoha ekonomy, s předsedou sněmovny, s předsedou vlády, s guvernérem České národní banky, s celou řadou expertů. A stejně ho za to kritizovali a tehdejší předseda vlády, dnešní prezident, ho hnal k Ústavnímu soudu. Ten samozřejmě rozhodl, že je to „originální“ pravomoc prezidenta. Dneska se o tom nemluví vůbec a oba prezidenti najmenovávali bankovní rady zcela podle své úvahy a bez jakýchkoliv konzultací.
A prezident solitér třeba ve vztahu k zahraniční politice to podle vás nebyl?
Myslím, že ani to ne. Respektoval názor ministerstva zahraničních věcí. Jistě docházelo k třenicím ohledně výkonu zahraniční politiky, ale on byl obrovská autorita. Myslím, že všichni tehdejší ministři zahraničí, až na některé spíše skandální výjimky uznávaly jeho obrovskou sílu reprezentovat Českou republiku a prosazovat na mezinárodním poli zájmy někdy nejen České republiky, ale všech středoevropských postkomunistických zemí. A on se o to opravdu zasloužil. To byl otevřený prostor, který všichni využili ke vstupu do Evropské unie a Severoatlantické aliance. To byla zásluha, kterou mu nikdo nemůže upřít ani z těch ostatních zemí. Havel je nikoliv postavou, ale významem o hlavu převyšoval.
Na začátku roku 1999 to v kanceláři vypadalo na menší krizi kvůli tomu, že Václav Havel některá svá soukromá rozhodnutí nekonzultoval se svými spolupracovníky. Šlo třeba o žalobu kvůli billboardům, které byly známé pod názvem Václavka a Dášenka. Přesvědčili jste tehdy prezidenta o tom, že konzultovat by měl se svými poradci a blízkými spolupracovníky i soukromé věci, že to i pro něj bude lepší?
Podařilo se s ním tu věc domluvit, ale vlastně se mu nedivím. Některé věci rozčílí každého, i tak rozvážného člověka jako Václav Havel. On pak řekl velkou pravdu, která se týká nás všech, kteří se nějak angažujeme: „Pochopte, nemám v žilách vodu, mám tam krev, tak prostě někdy občas žiju a reaguju jako člověk.“ Ale tyto kroky byly opravdu výjimečné.
Václav Havel byl také často terčem bulváru, hlavně poté, co si vzal herečku Dagmar Veškrnovou. Vadilo mu to? Řešil to? Nebo to, že je pod drobnohledem, bral jako věc, která k jeho funkci patří?
Jak kdy. Ze svého prvního mandátu na to zvyklý být nemohl. Ten druhý se odlišoval nejen jeho zesláblou rolí v politice (brzy po jeho začátku nastala opoziční smlouva, která měla za účel prezidenta do značné míry vyšachovat), ale byl poznamenán i trochu ochablým zdravím. Sňatku s Dagmar Veškrnovou předcházelo zásadní onemocnění, operace nádrou plic a následně přišlo několik zdravotních krizí, které ho poznamenaly a omezovaly. Rozhodně nemohl být tak aktivní jako začátkem 90. let, i společenská situace se značně změnila. Druhé období tak pro něj bylo nepochybně komplikovanější, takže možná i jinak citlivěji reagoval na momenty, které do té doby neznal a které asi také trochu souvisely s tím novým sňatkem. S tím ovšem neumí vyjít skoro nikdo. Když se objevíte na titulní straně Blesku, chce to obrovskou sílu se tím jakoby nezabývat, když víte, kolik set tisíc lidí takovou věc čte. A když se to objevilo v televizi Nova, která měla tak robustní sledovanost, muselo to samozřejmě pohnout i jím. Dřív, nebo později se s tím vyrovnal.
Václav Havel často mluvil o občanské společnosti. Jak si ji představoval? Jak vzdálená je jeho představa od toho, jak ta společnost funguje dnes?
Ty představy byly řečené mnohokrát a není čas je opakovat. Naše společnost ovšem zažívá reálnou přítomnost občanské společnosti. I nedávno kolem 17. listopadu to nebyly žádné výkřiky kavárny. To byl projev občanské společnosti, ke kterému musí politici najít cestu. Nemůžou to ani bagatelizovat, ani kriticky odsuzovat, to se zesměšňují sami. Tato občanská společnost nemá trvalé, každodenní výstupy, ale když jde do tuhého, občas se stmelí a ukáže.
Začal by Václav Havel dnes svůj novoroční projev optimističtěji než tehdy? Anebo by i dnes začal ne úplně dobrou zprávou?
Byl by optimističtější, protože 25 let svobody nejde prostě jen tak přejít. Ale tehdy, pár týdnů po 17. listopadu, bylo potřeba lidem říkat opravdu to, co si myslel, a bylo to naprosto důležité sdělení. Myslím, že by se ve svém projevu neubránil kritickým pasážím, ale rozhodně by neříkal, že zem nevzkvétá, protože to úplně pravda není.
Do historie vstoupilo Havlovo sousloví „blbá nálada“, když v roce 1997 popisoval rozpoložení společnosti. Někteří politici mu to nemůžou dodnes zapomenout. Proč byla a dodnes je mezi některými politiky a Václavem Havlem taková propast?
To nevím. Dokonce to nebyl jeho originální obrat, přišel na něj tehdejší viceguvernér České národní banky při neformálních setkáních ve vile Amálie. Potom ten výraz Havel použil ve svém projevu. Podle mne mluvil mnoha lidem ze srdce. To zklamání z vývoje bylo u mnoha, ať už spravedlivě, či nespravedlivě přesvědčené a Havel to tak cítil. Byl to i určitý důkaz, jak měl k lidem blízko. Nebyl odříznutý, hodně se s lidmi stýkal, měl kontakty. Takže věděl, že nálada všeobecně optimistická není, a podle jeho názoru byla taková nálada zbytečná.
Co říkáte pojmům jako „havlismus“ a "pravdoláskaři? Je opravdu společnost takto rozdělená?
Doufám, že ne. Jsou to výrazy lidí, kteří ho nemají v lásce, závidí mu popularitu, jeho obrovský význam, který má hlavně za hranicemi.
Co podle vás v zahraničí oceňují na Václavu Havlovi nejvíc?
Ve Spojených státech je opravdový hrdina a bylo s ním zacházeno mimořádně z jakýchkoliv prezidentů. Prokázal to i prezident Obama. Když byl v Praze, vyžádal si osobní schůzku s Václavem Havlem, který už ani prezidentem nebyl. Pro ně představuje zázrak. Člověk, který byl vězněný a léta trpěl, se během několika týdnů stane prezidentem, navíc je ještě intelektuálně nesmírně bohatý, s projevem, který je tím nejpozitivněji možným způsobem šokoval. Ten význam je obrovský. Američané si nesmírně váží svobody a Havel ztělesňoval rozšíření svobody do dalších zemí, myslím, že ještě více než třeba Lech Walesa a podobně. Havel k tomu dokázal navíc nastínit program pro tu zem, která svobodu získala. Toho si Američani nesmírně váží a samozřejmě i celá tehdejší západní Evropa. Proto ho taky velmi akceptovala a naslouchala mu při jeho snahách o rozšíření Evropské unie i NATO.
V době Havlova prezidentování jeho popularita různě kolísala, jednu dobu poměrně dost klesala. Když zemřel, vypadalo to ale, jako by se Česko zastavilo. Myslíte si, že lidem došlo, kdo odešel?
Tehdy jen částečně, ale dojde to všem za několik desítek let. Tak jako si Masaryk získal velkou popularitu a ocenění až teprve s velkým odstupem. Václava Havla to taky čeká.
(redakčně kráceno)