Vláda Petra Pitharta se teprve učila vládnout, říká autor portrétu z cyklu Expremiéři

Petra Pitharta jste si zvolil sám, anebo Vám byl někým přidělen?

Vybral jsem si ho sám, i když trochu oklikou. Na schůzce s ostatními tvůrci jsme se měli společně domluvit, kdo si vezme kterého expremiéra. Jenomže jsme se nebyli schopni shodnout, tak se napsala jména na papírek a dali jsme je do klobouku, ze kterého jsme si pak losovali. Já jsem si vytáhl Stanislava Grosse a můj spolužák Honza Látal Petra Pitharta. Jelikož já jsem Stanislava Grosse natáčet nechtěl a Honza ano, tak jsem si to s ním vyměnil za Pitra Pitharta, který mně naopak byl milý.

Z jakého důvodu jste chtěl točit radši o něm?

Jednak jsem studoval politologii a Petr Pithart je také politolog. Navíc mě zajímala jeho práce o sudetských Němcích, jelikož se tomuto tématu odborně věnuji.

Někteří autoři měli podle dramaturga Dušana Mulíčka problém domluvit se se svými expremiéry, přemluvit je k natáčení. Jak jste to měl Vy s Petrem Pithartem?

Já jsem s ním v podstatě problémy v tomto ohledu neměl. S panem Pithartem jsem se sešel a po krátkém rozhovoru jsme se na natáčení domluvili. Maličko potíž byla v tom, že neustále avizoval, že na to asi nebude mít vůbec čas. Uchýlil jsem se proto k dokumentaristické „lsti“ a řekl jsem mu, že samozřejmě chápu, že je velmi vytížený, ale zároveň mě mrzí, že naopak třeba Standa Gross má času spoustu, a pak to bude vypadat, že vláda Standy Grosse byla lepší než vláda Petra Pitharta. Po této mé připomínce pan Pithart řekl, že si udělá čas na všechno, co bude potřeba.

Jak na Vás jako člověk při natáčení zapůsobil? Rozcházel se ten dojem s Vaší původní představou, kterou jste o něm měl?

Především na mě působil velmi otevřeným dojmem. Komunikace s ním byla poměrně jednoduchá. Mohl bych to doložit na jedné situaci - natáčeli jsme jednu scénu před budovou krajského úřadu a Petr Pithart mi prozradil, že v době normalizace tam tehdy jako disident chodil sekat trávu. Mě v té chvíli hned napadlo, že by bylo skvělé, kdyby nám tu trávu znovu posekal i před kamerou. Bylo mi ale trochu trapné ho o to prosit. On mi asi tři dny na to telefonoval s tím, že ho napadla taková situace do toho našeho filmu - že by nám tam mohl posekat trávu. V tu chvíli jsem pochopil, že to natáčení půjde dobře, že jsme schopni se spolu domluvit.

Počátek devadesátých let, to byla docela bouřlivá doba, bohatá na různá témata, která by bylo možné ve vztahu k Petru Pithartovi v dokumentu reflektovat. Na co jste se rozhodl blíže zaměřit?

Do těch 26 minut, což je poměrně šibeniční čas na zmapování mnoha událostí, jsem se rozhodl zpracovat hlavně rozhodnutí, která jsem považoval za klíčová nebo která i v současnosti nějakým způsobem stále rezonují. Například pokud vláda Petra Pitharta rozhodla o těžebních limitech v severních Čechách a v době, kdy jsme natáčeli, se to téma opět otevřelo, tak jsem se to tam rozhodl zařadit vzhledem k aktuálnosti. Stejným způsobem jsem se zaměřil i na privatizaci mladoboleslavské škodovky, což byl první zdokumentovaný případ korupce. Tehdy byl panu Pithartovi nabídnut úplatek, ale on si ho nevzal.

Odkud jste k těmto případům čerpal informace?

Jednak jsem si přečetl knížku rozhovorů s Petrem Pithartem, jednak jsem vycházel z dostupné politologické a historické literatury. Kromě toho jsme se sešel například s Jaroslavem Spurným nebo Jaroslavem Kučerou, což jsou novináři, kteří se věnují problematice české politiky. Jaroslav Kučera například byl jako novinář přítomen u některých důležitých jednání v 90. letech, Jaroslav Spurný zase ví mnoho o zákulisí české politiky.

Co je tím hlavním sdělením, které by Váš snímek měl divákovi předat?

Vláda Petra Pitharta byla dost specifická tím, že byla první a nějakým způsobem se musela naučit, jak se vládne. Řekl bych, že její přístup k moci byl přátelštější. Nehlasovali, ale jednali, dokud se nedohodli. Pokud jde o nějakou pointu, tak v závěru snímku Petr Pithart prozrazuje, jak hodnotí sám sebe v roli premiéra. Řekl, že kdyby to měl možnost dnes znovu zvážit, tak už by si na funkci premiéra netroufl. Překvapilo mě to, protože se ukázalo, že ostatní expremiéři byli spíš hráči, hnala je potřeba stoupat v politické hierarchii výš a asi těžko by později přiznali, že funkce byla ve skutečnosti nad jejich síly nebo jim v něčem nebyla příjemná.

Když jste dostal příležitost podílet se na cyklu Expremiéři, čím Vás tento projekt oslovil?

Líbil se mi nápad natočit portréty českých expremiérů a také to, že zde dostali prostor mladí dokumentaristé, což mi přijde přínosné a originální. V českém dokumentu aktuální politická témata dost postrádám.

Myslíte si, že na podobný cyklus v této chvíli uzrála doba? Vyžádala si takové ohlédnutí do minulosti za předchozími vládami aktuální situace ve společnosti?

Podle mě by se to mělo připomínat pravidelně. Jelikož mnozí expremiéři dnes zastávají jiné vysoké státní funkce, možná kdybychom si jejich vládu a vůbec působení v české politice připomínali více, tak bychom dnes nebyli překvapeni některými jejich výstřelky.

V době vlády Petra Pitharta jste byl ještě malý kluk, který se o politiku sotva zajímal. Považoval jste to za limit, nebo spíš výhodu?

Vnímal jsem to jako výhodu v tom, že jsem nebyl zasažen nějakým předporozuměním. První vláda, kterou si skutečně pamatuju, byla až vláda Václava Klause. Už v tom raném věku, kdy mi mohlo být třeba deset let, jsem už k politice většinou měl nějaké postoje, které ale byly obvykle ovlivněné postoji rodičů nebo dalších lidí z rodiny. Tím, že v době vlády Petra Pitharta jsem snad ještě ani neuměl psát, tak jsem považoval za výhodu, že do toho jdu skutečně s čistým pohledem, vyloženě tabula rasa.

Jaroslav Kratochvíl (*1985) studoval politologii a získal magisterský titul v oboru dokumentární tvorba na FAMU, kde dnes působí jako doktorand. Ve svých dokumentech se věnuje především společenským a politickým tématům.