Maďarsko má s 9,7 miliony obyvateli celkem 15 laureátů Nobelových cen – o milion lidí větší Česko jen dva a například pětimilionové Slovensko dokonce žádného. Maďarsko přitom nemá tradici tak průmyslové země, jako Čechy, Slezsko a Morava, což se obecně s vědeckým pokrokem spojuje. Jak je tedy možné, že právě tato bývalá část Rakousko-Uherské monarchie byla a je v „Nobelovkách“ tak mimořádně úspěšná?
Nobelovy ceny se považují za to nejprestižnější ocenění, jaké vědec může obdržet. Ti z USA jich dostali 406, Britové 137 a Němci 114. Žádná další země nemá víc než stovku laureátů. Stovka států pak nemá ani jediného laureáta. Maďarských 15 je vzhledem k počtu obyvatel země mimořádný úspěch, který si zaslouží bližší vysvětlení.
Génius maďarského lidu
Tématu úspěchu maďarské vědy se věnoval například maďarský vědec Endre Czeizel, specialista na medicínu a genetiku, který také v osmdesátých letech dvacátého století vedl tamní pobočku Světové zdravotnické organizace. Czeizel v několika článcích tvrdil, že za nobelovským úspěchem stojí vrozený génius maďarského lidu. Mohlo by se to zdát jako nesmyslný nacionalistický konstrukt, vědec ale vycházel z dlouhodobého vývoje typické široké maďarské rodiny. Ta podle něj od 19. století cíleně pracovala s přenášením vědomostí napříč generacemi a preferovala vzdělání – z takto zasetých semínek na začátku 20. století vyklíčila působivá „paprika pokroku“.
Czeizel byl ovšem hodně rozvolněný v tom, koho považoval za Maďara. Mezi génie s uherskými kořeny řadil prakticky kohokoliv, kdo měl maďarské rodiče – včetně například slavného ekonoma Miltona Friedmana. Jenže ten se v Maďarsku nenarodil, maďarsky nemluvil a ani v této zemi nepracoval.
„Maďarská věda sice byla vždy bezesporu kvalitní, ale nedomnívám se, že by byla něčím výjimečná,“ říká Andrej Tóth, který vyučuje dějiny Maďarska na Katedře středoevropských studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Dosažené úspěchy nobelistů vidí spíše v jejich osobní píli a úsilí, v jejich schopnosti se prosadit na Západě, kde jsou Maďaři všeobecně velmi početní a kde jsou finanční podmínky provozování vědecko-výzkumné činnosti diametrálně odlišné než u nás. „Navíc je zde třeba přihlédnout ke skutečnosti, že přímo do Maďarska ,připutovaly‘ zatím pouze dvě Nobelovy ceny, které získali věhlasný maďarský lékař Albert Szent-Györgyi (1937) a spisovatel Imre Kertész (2002),“ doplňuje.
„Z toho pohledu bych byl proto spíše kritický, neboť je to důkaz skutečnosti, že i maďarské vědecké prostředí není schopné zajistit adekvátní finanční prostředí, které by generovalo nobelisty přímo v domácím prostředí. Na druhé straně je však třeba zmínit, že čerstvý nobelista Ferenc Krausz pracuje od roku 2019 na lékařské diagnostice v oblasti měření pohybu částic uvnitř atomu, která je podporována rozsáhlým programem ve spolupráci s německým Ústavem Maxe Plancka pro kvantovou optiku, Ludwig-Maximilians-Universität v Mnichově a maďarskou vládou. V rámci tohoto programu tráví maďarský profesor významnou část svého času i v Maďarsku.“
Obecně je mnohdy těžké zařadit, zda je daná osobnost opravdu Maďarem, anebo je jen s touto zemí nějak spojená. Stačí, že mluvila maďarsky, nebo že její rodiče byli Maďaři? Musí strávit většinu života v této zemi, anebo se ve svých pamětech označovat za občana této země? A co když se hlásí k některé z národnostní menšin, které na území země žijí? Ostatně podobný sporný příklad máme i v Česku – byli jím manželé Coriovi:
Docent Tóth to ilustruje na příkladu z meziválečného období. „Maďaři v období 20. a 30. let získali celkem dvě Nobelovy ceny, jedním z nich byl výše zmíněný Albert Szent-Györgyi a druhým pak Richard Zsigmondy, který obdržel Nobelovu cenu za chemii. Zsigmondy ale pocházel z rakousko-maďarské rodiny, narodil se ve Vídni, kde vystudoval, svou profesní kariéru si pak budoval v Německu. Ačkoli je maďarský původ Richarda Zsigmondyho nezpochybnitelný, sám se však hlásil vždy k rakušanství. A právě zde je jeden z hlavních problémů, většina nobelistů maďarského původu svých úspěchů dosáhla v zahraničí, jako občané jiných zemí, a pouze jejich jména jsou jedinou známkou toho, že se nenarodili jako Němci, Britové nebo Američané. Do zahraničí odešli buď z politických důvodů nebo doma nenašli podmínky odpovídající jejich talentu.“
Je to úspěch menšiny?
Většina maďarských nobelistů má něco společného. Jsou židovského původu. Podle řady badatelů je poměr židovských nobelistů ze všech zemí vysoký – pohybuje se kolem dvaceti procent. U Maďarska je to ale výjimečně vysoký podíl, vyšší má už jen Izrael.
Židovská menšina totiž měla v Maďarsku výjimečné postavení. Všechno to začalo už roku 1867. Tehdy došlo k rakousko-uherskému vyrovnání, které dalo oběma národům rovnocenné postavení v rámci monarchie.
Slovanským národům, včetně Čechů, se nic takového nepodařilo, přestože se o podobnou dohodu celé desítky let snažily. Uhrám to přineslo velkou míru autonomie a také bohatství. Tento „Zlatý věk“ trval až do první světové války, kdy vzkvétal obchod, modernizovalo se zemědělství i průmysl. Ne tak školství.
„Rakousko-uherské vyrovnání ani v jeho důsledku nastalá emancipace maďarského národa neměly na postavení univerzit v Uhersku prakticky žádný vliv,“ doplňuje docent Tóth. „Stejně tak neovlivnila postavení pražské univerzity, posléze univerzity rozdělené na českou a německou, skutečnost, že nedošlo k rakousko-českému vyrovnání.“
Česká část monarchie podle něj sice byla více industrializovaná než její uherská část, naproti tomu i Uhersko bylo hospodářsky a průmyslově dynamicky se vyvíjejícím prostorem s řadou konkurenčních úspěchů. „Například Kálmán Kandó zkonstruoval první třífázovou elektrickou lokomotivu, János Jedlik byl vynálezcem dynama, János Csonka a Donát Bánki byli vynálezci karburátoru, János Irinyi byl vynálezcem sirek atd. Na druhé straně již tehdy zaznamenávali Maďaři významné úspěchy i v zahraničí. Například světoznámý automobilový inženýr József Galamb byl hlavním konstruktérem amerického Fordu, stál za známým T-modelem, kterého se prodalo 15 milionů kusů a byl to automobil, který motorizoval Ameriku,“ popisuje Tóth.
Modernizace ekonomiky pomáhala i tamní židovské menšině, která byla spojená s obchodem a také s industrializací. Protože tato skupina bohatla, mohla si dovolit investovat do toho, čeho si vážila – do vzdělávání svých dětí. Na konci 19. století tedy děti maďarských židovských podnikatelů a průmyslníků studovaly na těch nejvyhlášenějších evropských univerzitách. A tam se setkávaly s modernitou, což jim zase po návratu pomáhalo zvyšovat ekonomický náskok před konkurencí.
„Židovská komunita byla v Uhersku a posléze Maďarsku ve 20. a 30. letech velmi silná a měla velký podíl na rozvoji inteligence,“ potvrzuje docent Tóth. Tento fenomén podle něj vyplýval také ze silně šlechtického prostředí, v němž se hospodářský pokrok prosazoval jen velmi pomalu. Velkostatkáři stále vázali své podnikání ke své půdě a panství, z jejich řad šlo studovat na vysokou školu jen malé procento, respektive většina z nich se pak vrátila zpět spravovat svá panství a modernímu podnikání se nevěnovala. „Naproti tomu příslušníci židovské komunity se velmi rychle etablovali v nových podmínkách vrcholící průmyslové revoluce v 70. letech 19. století, z jejich řad vzešla silná vrstva průmyslových podnikatelů, jejichž děti pak tvořily významnou část univerzitních studentů. Inteligence a městská střední vrstva (lékaři, advokáti, učitelé, akademici) se rekrutovala z židovské komunity.“
Pomalý odchod
Maďarští Židé měli na rozdíl od ostatních středoevropských Židů jednu důležitou zkušenost. Včas zažili antisemitský režim v podobě admirála Miklóse Horthyho, a později tak mohli rychleji odhalit hrozbu nacismu.
Přinejmenší zpočátku Horthy nevládl tak dramaticky násilnickým způsobem jako později nacistický režim v Hitlerově Německu. „V poválečném horthyovském Maďarsku křesťansko-národní politický kurz zavedl na maďarských vysokých školách i kontroverzní numerus clausus, který měl omezit počet vysokoškolských studentů a posílit takzvanou křesťanskou inteligenci v maďarské společnosti. To vedlo i k postupnému odchodu Židů na studia do zahraničí, včetně Prahy, a docházelo k postupnému odchodu mozků ze země, který pak pokračoval v předvečer války, během války a přirozeně pak i po pádu železné opony,“ přidává několik konkrétních příkladů Andrej Tóth.
Židé tedy měli dostatek času a možností pomalu zemi opouštět, a to s dostatkem majetku. Dalším paradoxem je, že ze své vlasti zpočátku mířili nejčastěji do Německa – teprve, když tam uchopil moc Adolf Hitler, přesunuli se do USA.
Nešlo jen o nobelisty jako byl fyzik Eugene Wigner, součástí této migrační vědy byla celá řada špičkových vědců, kteří byli ceně velmi blízko, například Zoltan Bay, Theodore Karman, Nicholas Kurti, John von Neumann, Michael Polanyi, Janos Szentaghotai, Leo Szilard, Edward Teller…
- Podobně jako v Nobelových cenách je Maďarsko výjimečně úspěšné také ve sportu, zejména v tom olympijském.
- V celkovém počtu medailí za celou historii Letních olympijských her je na osmém místě, mezi Itálií a Japonskem. A není to jen záležitostí minulosti, například na posledních Hrách v Tokiu se Maďarsko umístilo na desátém místě, pokud by se počet získaných medailí přepočítal na obyvatele.
- Příčinou je především specializace na několik odvětví, v nichž jsou Maďaři tradičně silní a v nichž se rozdává mnoho medailí – jedná se například o disciplíny plavecké nebo šermířské.
Pozoruhodné v tomto seznamu je, kolik maďarských expertů je spojených s vývojem jaderných zbraní v USA. Historik David Pyke to dokonce označuje ve stejnojmenné knize jako „Hitlerův dar“ – bez této skupiny špičkových vědců by totiž USA nejspíš do konce II. světové války atomovou bombu nevyrobily.
Podle Andreje Tótha to nemá žádnou specifickou příčinu: „Zde bych viděl příčinu spíše v silném sklonu Maďarů k přírodním vědám, které mají v rámci maďarského školství stále významné a dominantní postavení. Důraz na matematiku je v maďarském školství mnohem vyšší než u nás, a pravděpodobně tato skutečnost bude mít nemalý vliv i na orientaci a mezinárodní úspěchy maďarských vědců na poli vědy,“ uvedl pro ČT24.
A co budoucnost?
„I dnes platí silná orientace maďarské vědy na přírodní obory, byť fenoménem maďarské vědy je i silná role společenských věd, historie a literatury, jež jsou mnohem více přítomné i v celé společnosti, zejména díky traumatickým momentům dějin maďarského státu a Maďarů zejména v první polovině 20. století,“ popisuje současný stav Tóth. Jako příklad humanitního směřování uvádí Nobelovu cenu za literaturu Imre Kertészovi v roce 2002. „Transformace moderní maďarské vědy nebyla nikterak převratná a zajímavá, postavení Maďarské akademie věd bylo však i po politických změnách na sklonku 80. let mnohem silnější než u nás. Svou roli zde tak stále spíše sehrávají a sehrávaly silné motivace jednotlivců dosáhnout úspěchu a věhlasu.“
Maďarská věda může nabídnout mnoho skvělých jmen i v současné době a podle agentur, které předpovídají budoucí laureáty Nobelových cen, se brzy může svět dočkat dalších nobelistů z této země. Už několik let se například mluví o špičkovém expertovi na mozek Peteru Somogyim, jenž tento orgán zkoumá na Oxfordu.
Současně ale i jeho příběh vypovídá o tom, že maďarská věda stojí před mnoha komplikacemi – před dvěma lety odstoupil ze svých rolí v Maďarské akademii věd. Příčinou byl jeho nesouhlas s tím, že vedení nad ní převzala vláda Viktora Orbána.
