Betlémskou hvězdu si dnes lidé představují jako kometu, přitom je prakticky jisté, že ze všech možných vysvětlení je právě kometa tím nejméně pravděpodobným. Nejvalidnější teorii vypracoval už renesanční vědec Johannes Kepler – a ta nemluví o kometě, ale o planetární korunovaci.
„Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“ „Když krále vyslechli, vydali se na cestu. A hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo dítě. Jakmile uviděli hvězdu, zaradovali se nevýslovnou radostí,“ píše se v Bibli o betlémské hvězdě.
Víc toho svatá kniha křesťanství o nebeském úkaze neříká, ale i tato douška bohatě stačila k tomu, aby na dva tisíce let vybudila fantazii i vědecký zájem astronomů, umělců i obyčejných lidí.
V současné době je betlémská hvězda nutnou součástí všech obrazových představ o narození Ježíše Krista. Při pohledu na jakýkoliv betlém vystavený v kostele, muzeu nebo české domácnosti, je nad jesličkami zavěšená jasná velká hvězda s výrazným chvostem, která připomíná kometu.
Tento zářivý jev zpočátku nejvíc zajímal astrology – pro ně by to totiž byl klíč k tomu, kdy se Ježíš Kristus narodil, a mohli by tak vytvořit i jeho horoskop. Ze stejným pohnutek (až na vytvoření horoskopu) zajímá betlémská hvězda dnes historiky.
Kometa to nejspíš nebyla
Pokud by hvězda byla opravdu kometou, dalo by se datum Ježíšova narození poměrně snadno ověřit. Komety totiž zajímaly starověké astronomy v mnoha částech světa a zdaleka nejpečlivější záznamy o nich mají v Číně, kde spojovali zjevení vlasatice s důležitými změnami na Zemi. Tyto archivy sahají až do šestého století před naším letopočtem.
Velkým fanouškem komet byl v Evropě Aristoteles, který se jim věnoval především v prvním díle své Meteorologie. Nepovažoval je ale mylně za návštěvníka z kosmu, nýbrž za jev spojený s atmosférou, v principu tedy podobný spíše třeba polární záři. Aristotelův vliv ale vedl mnoho dalších starověkých civilizací k tomu, aby komety sledovaly, studovaly a jejich průlety zaznamenávaly.
V době, kdy se měl narodit Ježíš Kristus, už podobných pozorovatelských systémů existovalo víc – žádný z nich ale kometu nezaznamenal a ani toto datum nevychází na dobu průletu nějaké známé komety s pravidelnou dráhou. Hlavním podezřelým by byla jasná Halleyova kometa, která bývá vidět výborně pouhým okem, ale ta kolem Země proletěla příliš brzy (roku 12 před začátkem letopočtu) a pak znovu až moc pozdě (roku 66 po Kristu).
Není znamení jako znamení
Žádná kometa se tedy v době Ježíšova narození na nebi neobjevila, ale navíc kometě ani příliš neodpovídá popis jevu – kometu totiž od ostatních nebeských jevů odlišuje její chvost, ten ostatně zaznamenávají už ty nejstarší čínské popisy. Jenže biblický autor o něm mlčí.
V době kolem přelomu letopočtů to bylo logické. Komety se tehdy spojovaly hlavně s negativními jevy a byly tedy pokládané za nepříznivá znamení. Ostatně ani křesťané, když putování Tří králů nebo narození Spasitele popisovali nebo zobrazovali, zpočátku žádnou kometu neukazovali.
Jako kometu zobrazil betlémskou hvězdu do vánoční scény poprvé zřejmě italský malíř Giotto di Bondone roku 1304 na slavné fresce Klanění, kterou vytvořil pro padovskou kapli Scrovegni.
Malíř přitom ale nevycházel z biblického popisu, nýbrž z vlastního zážitku. Měl totiž to štěstí, že tři roky před vznikem obrazu pozoroval jeden z průletů Halleyovy komety kolem Země. Teprve když roku 1910 vědci poprvé tento objekt vyfotografovali, ukázalo se, jak přesné bylo pozorování předrenesančního umělce.
A byla to zřejmě právě tato freska, která svým vlivem přiměla později i další umělce, aby betlémskou hvězdu zobrazovali právě jako kometu; i současná klasická scéna s jesličkami je tedy vlastně citací díla italské renesance.
Bez ohledu na Giotta je ale symbolika, která spojuje Spasitele a božský princip s hvězdou, velmi tradičním prvkem, který nevytvořilo křesťanství; už antika zavedla tradici hrdinů, kteří se proměnili na konci svého života ve hvězdy anebo rovnou celá souhvězdí – ve zvláštní oblibě měl toto vyvrcholení příběhu Ovidius ve svých Proměnách.
Na nebeské klenbě skončili Orefeus i Héraklés a stejného původu jsou i znamení zvěrokruhu, jen se už dnes tento význam vytratil; v současnosti málokdo ví, že třeba Ryby jsou ve skutečnosti bohyně Afrodita se svým synem Erótem, kteří proměnění v ryby prchají před stvůrou Týfónem.
Vysvětlení Johannese Keplera
S ohledem na symbolický význam hvězd není dodnes jasné, jestli byla legenda o hvězdě betlémské založená na skutečném příběhu, nebo jestli se jedná o prostou metaforu. Protože pozorování hvězdné oblohy kometu vylučují, byla dlouhá léta „v podezření“ také Venuše, která je třetím nejjasnějším tělesem na obloze po Slunci a Měsíci – někdy se spekuluje o její konjunkci s jinými planetami, což by mohlo efekt jejího jasu na obloze ještě více zdůraznit.
Řešení, které současnému vědeckému poznání odpovídá zřejmě nejvíc, ovšem našel už před čtyřmi stoletími astronom Johannes Kepler. Podle něj šlo o trojnásobnou konjunkci Jupiteru se Saturnem, a to v roce 7 před naším letopočtem. Tehdy totiž nastaly hned tři konjunkce v jediném roce, a to 29. května, 30. září a 5. prosince, kdy Jupiter na obloze v podstatě Saturn obkroužil.
„To je možné díky tomu, že planety na obloze kličkují – v době, kdy jsou na obloze naproti Slunci, se vnější planety (Mars, Jupiter, Saturn, Uran a Neptun) pohybují nějakou dobu zpětně,“ vysvětluje astronom Pavel Suchan.
„V roce 7 se náhodou stalo, že Jupiter prováděl svou kličku právě v těsné blízkosti Saturnu. Někdy se též hovoří o korunovaci. Navíc ke konjunkci Jupiteru se Saturnem došlo v Rybách, pro Židy významném souhvězdí. Tak nápadný a astrologicky (nikoli astronomicky) významný úkaz byl hvězdou betlémskou s pravděpodobností hraničící s jistotou,“ popisuje Suchan.
Podobný úkaz, tedy těsnou konjunkci Jupiteru se Saturnem, bylo možné sledovat okolo 21. prosince loňského roku, kdy se k sobě obě planety přiblížily na vzdálenost pouhé desetiny stupně.
V letošním roce jsou obě planety od sebe již dál, přesto je však v těchto dnech můžeme na obloze nad jihozápadním obzorem pozorovat. A protože Jupiter oběhne Slunce jednou za dvanáct roků a Saturn na to potřebuje téměř třicet let, dojde k další konjunkci těchto obrů až za devatenáct let, tedy na přelomu října a listopadu roku 2040.
Exotická vysvětlení
Pro řadu vědců jsou výše uvedená vysvětlení příliš banální a nevystihují příliš podstatu starověkého myšlení. Povahu planet, jejich dráhy a chování tehdy lidé dobře znali, proto by je zřejmě výjimečná jasnost Venuše nebo Jupiteru příliš nepřekvapila, dokázali by si ji spojit s tím, jak se planety chovají normálně. Mohl se tedy tehdy objevit nějaký zcela unikátní jev, který byl překvapením i pro dobové pozorovatele?
Roku 2005 přišel se zajímavým vysvětlením astronom Frank Tipler. Podle něj mohla být betlémská hvězda supernova nebo hypernova, která vznikla v blízké galaxii Andromedě. Tato hypotéza by sice dobře zapadala do vyprávění o hvězdě, která se náhle objevila a potom stejně rychle zhasla, ale jen složitě se pro ni hledají důkazy. Náznaky její pravdivosti ale existují: v Andromedě totiž byly nedávno opravdu detekovány pozůstatky supernovy.
Podle jiné teorie je pravděpodobnější supernova z 23. února roku 4 před Kristem, která je nyní známá jako PSR 1913+16 neboli Hulse-Taylorův pulsar. Údajně se objevila v souhvězdí Orla a zaznamenali ji pozorovatelé v Číně a Koreji.
