Pět cvičných seskoků a čtyřicet vypálených střel. Příprava československých parašutistů ve Velké Británii před nasazením v protektorátu byla rychlá a poměrně úsporná. Podstoupil ji i Jan Kubiš a Jozef Gabčík, kteří společně v květnu 1942 splnili svůj úkol a odstranili kata českého národa a zastupujícího říšského protektora v jedné osobě Reinharda Heydricha. Jejich výcvik přitom vrcholil přesně před 80 lety. Paradoxem je, že přestože dvojice kamarádů působila v rámci výsadku Anthropoid sehraně, původně se měl místo Kubiše na zabití Heydricha podílet úplně někdo jiný.
Základní představu, jak asi výcvik našich parašutistů v Británii za války vypadal, poskytuje mimo jiné začátek filmu Atentát z roku 1964.
„Tam v úvodních scénách probíhá velmi dynamická ukázka toho, co měli parašutisté absolvovat včetně neustálého střílení. Nicméně skutečná dotace munice pro samopal byla 30 nábojů, pro pistoli asi 10, 15 nábojů a každý parašutista si během toho měsíce výcviku zkusil čtyřikrát hodit ostrý ruční granát. Ten kurz byl velmi zajímavý a novátorský, ale rozhodně se tam nevyčerpaly tisíce ran munice, aby si to každý voják mohl dokonale osvojit,“ vysvětluje rozpor mezi filmem a skutečností Zdeněk Špitálník z Vojenského historického ústavu. Účelem kurzu bylo podle něj především dodat výsadkářům sebevědomí a naučit je rychle reagovat.
Kurz boje trval měsíc, cvičné seskoky jen týden
Myšlenky na vznik vlastní jednotky, která by plnila v protektorátu speciální úkoly, se objevily koncem roku 1940.
„Karel Paleček (zpravodajec, velitel Zvláštní skupiny D, pozn. aut.) vybral první desítku dobrovolníků. Tehdy ještě ale nebylo jasné, jakým způsobem budou vycvičeni. V létě 1941 se začaly objevovat úvahy, že by ve Velké Británii mohla vzniknout československá výsadková jednotka a byl vyhlášen nábor pro budoucí parašutisty, do kterého se přihlásilo zhruba 500 zájemců. Od května 1941 pak byli vysíláni do parašutistického kurzu a od července začal tomuto výcviku předcházet i kurz útočného boje, který se stal takovou přípravou pro vstup do speciálních jednotek,“ vysvětluje Špitálník. V té první desítce, kterou vybral sám Paleček, byli tehdy i Kubiš s Gabčíkem.
Právě kurz útočného boje, který parašutisté absolvovali ve Skotsku, byl větším a ucelenějším školením před ostrým nasazením. Zajímavý byl také tím, že v podstatě popíral to, co už vojáci z předchozího výcviku znali – učili se tady střílet rychle bez míření nebo zacházet s granáty jinak, než se na cvičišti obvykle dělá.
Parašutistický výcvik pak trval pouze týden – dobrovolníci si při něm zkusili čtyřikrát seskočit z letadla a jednou z přivázaného balonu. A to bylo vše. „Pokud to ale porovnáme se skupinami vyslanými ze Sovětského svazu, tak tam existovaly i případy, kdy si ten seskok předtím třeba ani nevyzkoušeli. Byli proškoleni ústně před nástupem do letadla a jejich první skok byl až ten ostrý,“ upozorňuje historik.
Kurz útočného boje zato trval celý měsíc a měl poskytnout komplexní přípravu. „Měl parašutisty připravit na provádění speciálních operací. Ani ne tak důkladností, ale posouval jejich fyzickou zdatnost a sebevědomí,“ dodává historik. Zpočátku se po absolvování parašutistického a útočného kurzu vycvičení muži vraceli zpět na základnu. A tam čekali, až budou vybráni pro konkrétní výsadek a úkol.
„Poté následoval další specializovaný výcvik podle úkolů skupiny – například v radiotelegrafii, v sabotážních činnostech, ve střelbě, učili se navádět letouny kvůli shozu zásob a zajímavým školením byl i kurz života na okupovaném území, kdy se výsadkáři učili hodnosti německé armády, jak vypadají jejich stejnokroje a jak se nenápadně chovat na území protektorátu a nevzbuzovat pozornost. Někteří dobrovolníci byli vysíláni i do britských zbrojních továren, aby se v krátké době naučili nějakým dovednostem a v případě potřeby si v protektorátu mohli najít práci,“ popisuje Špitálník.
A jak jednotlivé výsadky vznikaly? Často podle osobních preferencí jednotlivých parašutistů. „Ještě před tréninkem ve Skotsku vyplňovali vojáci krátký dotazník. Jedna z kolonek se týkala toho, s kým chtějí být vysazeni v protektorátu. Mohli tam napsat dvě tři jména a na základě těch preferencí se pak částečně skupiny tvořily. Nebylo to tak ale vždycky. A i mezi vytvořenými skupinami někdy panovaly neshody, takže se jejich složení měnilo. Zajímavý je případ skupiny Wolfram, jejíž všechny členy si velitel Josef Otisk vybral sám, protože je velmi dobře znal. Při poválečném vyhodnocení se jako velmi důležité ukázalo právě to, aby se ti lidé velmi důkladně znali a byli ideálně přátelé, protože ta činnost v protektorátu byla tak extrémní a vyhrocená, že se na sebe museli stoprocentně spoléhat,“ vysvětluje historik.
A stejným způsobem vzniklo i složení operace Anthropoid.
Do přípravy akce zasáhlo zranění. Kubiše si pak vybral sám Gabčík
3. října 1941 byla v Londýně operace oficiálně zahájena. Výsadek měl mít dva členy – Jozefa Gabčíka a Karla Svobodu. Oba už v té době měli za sebou jak kurz útočného boje, tak parašutistický výcvik a čekal je trénink věnovaný přímo splnění speciálního úkolu – smrtelnému útoku na Reinharda Heydricha.
Pár dní poté se ale Karel Svoboda při výcviku zranil. Proto na jeho místo musel nastoupit náhradník – Jan Kubiš, kterého si k sobě tehdy Gabčík sám vybral. Jejich společný výcvik pak začal začátkem listopadu.
„Jan Kubiš nastoupil do kurzu útočného boje v srpnu 1941, ukončil ho v září. V říjnu jej vybrali do operace Anthropoid, následně absolvoval specializovaný kurz střelby, destrukce a výroby výbušnin a v prosinci byl odeslán do akce,“ shrnuje jeho cestu výcvikem Špitálník. A byl to právě Jan Kubiš, který 27. května 1942 hodil na Heydrichovo auto bombu, která protektorovi způsobila zranění, na něž zemřel. Výsadkář, který tak původně ani neměl být členem skupiny, zajistil splnění zadaného bojového úkolu.
Konce války se dožila polovina nasazených výsadkářů
To se ale dělo spíše výjimečně. I Kubišovi s Gabčíkem na rozdíl od představ československých zpravodajců trvala příprava útoku téměř půl roku. „To, co se výsadkáři v kurzu útočného boje naučili, téměř nikdy nepoužili. Účel toho kurzu byl v tom, je zocelit, aby získali větší sebevědomí, nebáli se výšek, dokázali rychle reagovat. Při vysazení v protektorátu se pak setkávali s úplně jinou realitou – měli nedostatečnou výbavu a malé množství financí i munice,“ upřesňuje historik. Právě výsadkáři zaznamenali v průběhu války největší ztráty ze všech jednotek československého zahraničního odboje.
Udává se, že konce války se dožila jen zhruba polovina z necelé stovky nasazených v protektorátu. „A často ani ti, kteří válku přežili, své úkoly nesplnili. Řada těch zadání byla totiž dost přehnaná, byla v protektorátní realitě prostě nesplnitelná,“ dodává Špitálník.
Jan Kubiš a Jozef Gabčík tak byli jedni z mála, kteří svůj úkol dokončili. Padli ale necelé tři týdny po jeho splnění – 18. června 1942 v kostele svatých Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. A společně s nimi jejich dalších pět kamarádů z různých výsadků, se kterými se znali už z výcviku ve Velké Británii.
