Vánoce v 50. letech, taneční v době protektorátu nebo vojenská služba za normalizace patří mezi vzpomínky pamětníků na běžné události 20. století, které nově nabízí Databáze dějin všedního dne. Odborníci z Historického ústavu Akademie věd v ní shromažďují dokumenty a fotografie od dárců – a ty jsou pak přístupné on-line a zdarma jak pro badatele, tak pro zájemce o historii.
„Dědeček začínal u Bati v zásadě od píky v gumárenské dílně jako dělník. Díky tomu, že studoval při zaměstnání obchodní akademii, se postupně vypracoval a nakonec pracoval jako účetní,“ vzpomíná na Karla Zaorala jeho vnuk Jan Bezděkovský.
V 90. letech povzbudil svého dědečka, aby své životní vzpomínky sepsal. A před několika týdny je daroval právě do Databáze dějin všedního dne. Karel Zaoral v nich zachytil jednak nelehké dětství, tak své profesní úspěchy navzdory tomu, že opakovaně odmítl vstoupit do komunistické strany.
Jako dítě měl vzácné bonbony a čokoládu, po smrti otce neměli ani na podlahu
Karel Zaoral se narodil 15. prosince 1916 v Przemysli v Polsku, kde jeho otec v té době sloužil v rakousko-uherské armádě. Po vzniku Československa bydlela rodina v cukrovaru u Holešova, kde otec pracoval jako hospodář. „Ředitel (cukrovaru) nás zval na Vánoce a Velikonoce, dával nám bonbony a dorty, které tenkrát děti prakticky neznaly. (…) Zdarma jsme dostávali bonboniéry z čokoládovny Kneisl a spol, kam otec dodával cukr,“ vzpomínal ve svých zápiscích Zaoral.
Popisuje také, jak se v sedmi letech málem utopil v čisticí nádrži a kamarádi ho na poslední chvíli vytáhli nad hladinu. Nebo jak dostal ve škole dvojku z chování a bál se vrátit domů, tak ho musel otec nechat hledat.
„Jsme rádi, pokud nám dotyční vzpomínající pošlou text, ve kterém vyprávějí třeba o dětství a dospívání a soustředí se výhradně na své pocity a na to, jak vnímali okolní svět, a nikoli na výrazné historické situace. Na rozdíl od jiných podobných projektů se soustředíme na události, které se neváží k žádným výrazným historickým zlomům,“ popisuje Vojtěch Kessler z Historického ústavu AV ČR, který je vedoucím projektu Databáze dějin všedního dne. Právě takové vzpomínky nabízí i zápisky Zaorala.
Když mu bylo deset let, otec náhle zemřel, rodina zůstala bez prostředků a musela se přestěhovat. „Pamatuji si, že místo podlahy jsme měli udusanou hlínu,“ popisoval Zaoral. Jeho matka pak vlivem těžké situace dostala nervový záchvat a z nemocnice se už nevrátila. Zaoral a jeho sestra pak strávili několik let v sirotčinci.
„Měli jsme tam velkou zahradu a chovali jsme slepice, kachny, husy, a dokonce vepře. O všechno jsme se starali my, chovanci. Do školy jsme chodili v řadě, ale já jsem vždy utekl, protože jsem se styděl. Lidé považovali chovance za děti zlodějů a povalečů a tvrdili, že kradou,“ vzpomínal Zaoral na nelehká léta bez rodičů.
„Na prázdniny jsme museli ze sirotčince odejít do domovské obce, protože obecní rada rozhodla, že po celou dobu prázdnin budeme střídavě pomáhat jednotlivým sedlákům při žních, ošetřování dobytka a hlídání dětí. Umíte si představit, jak jsme se spolu se sestrou styděli za to, že jsme tak chudí, že musíme ,vandrovat‘ po sedlácích. Ráno jsme vstávali v pět, nebo v šest hodin, když se šlo na houby, tak už ve čtyři hodiny,“ vysvětloval ve vzpomínkách Zaoral.
Na zaměstnání u Bati si musel vypůjčit peníze u sestry. Začínal u pneumatik
Když musel už kvůli věku sirotčinec opustit, ujala se ho starší nevlastní sestra. Od ní si také musel půjčit tři tisíce korun, aby si mohl koupit dva slušné obleky a boty. Rozhodl se totiž nastoupit do Baťovy továrny, která při náboru u nových zaměstnanců požadovala slušné oblečení. Začal pak pracovat jako dělník gumárenské školy, kde vyráběl holínky, ale i pneumatiky.
„Takto jsem si během prvního roku v dílně vydělal týdně 360 korun (…) Během tohoto roku jsem si ušetřil deset tisíc korun a mohl jsem splatit i tři tisíce korun dluhu své sestře,“ nastínil úspěšný start do pracovního života Zaoral.
Při zaměstnání navíc začal studovat obchodní školu a díky tomu se z dělníka vypracoval postupně na účetního. „Nemohl jsem později bydlet u sestry a musel jsem si najít podnájem za neúměrně vysoké nájemné. Naučil jsem se být na sebe tvrdý a bojovat o své místo pod sluncem,“ zaznamenal si pamětník.
Po roce 1948 vzdoroval vstupu do komunistické strany
Přestože většina Zaoralových vzpomínek se váže k jeho osudu a takzvaným „malým dějinám“, jak je historici označují, ve svých poznámkách popisuje například i obecnou situaci po konci války. „Ráno jsme se dozvěděli, že partyzáni obsadili závod a zavřeli několik vedoucích osob jako kolaboranty (…) Chovali se k nim hrubě a nadávali jim do zrádců. (…) Předsedou nově vzniklého Revolučního národního výboru byl komunista Smutný, který za pasem nosil celý den revolver a byl u všech porad a akcí, při kterých se cokoli rozhodovalo,“ vzpomínal Zaoral.
Po roce 1948 i na něj začali vedoucí tlačit, aby vstoupil do komunistické strany. Odmítal. A musel pak proto několikrát změnit zaměstnání. „Vždycky se díky svým schopnostem někam posunul a pak v nějaký moment už to nestačilo, že je schopný, ale už zkrátka ta jeho nestraničnost vadila. Takže musel jít někam jinam,“ přibližuje dědečka Jan Bezděkovský.
„Připadal jsem si jako štvanec, který musel svou iniciativou a důkladností obhajovat své postavení. (…) Odvolával jsem se na heslo Lenina, že komunista je jen ten, kdo dobře pracuje, že výsledky mé práce jsou vidět,“ uvedl Zaoral. Tlaku odolal. A až do odchodu do důchodu pracoval v účetnictví, přestože podle jeho vnuka vlivem absence stranické knížky nedosáhl takových pracovních úspěchů, kterých by byl schopný.
Po otci začal vzpomínky sepisovat i syn. Vnuk se na to chystá
Své vzpomínky na dětství, začátky u Bati i pozdější pracovní zážitky sepsal Karel Zaoral v 90. letech. „Bylo to tak trochu na můj popud, protože jsem mu naznačil, že by z toho někdy mohla vzniknout kniha. A když jsem si uvědomil, že knížku už asi nenapíšu, tak to byl pro mě impuls, abych jeho vzpomínky daroval do databáze a nezůstaly jen doma v šuplíku, ale aby mohly třeba někomu i dál posloužit,“ vysvětluje Zaoralův vnuk. Sám zatím své vzpomínky nesepisuje, ale přesvědčil k tomu už svého otce. A nevylučuje, že po něm bude na řadě se zaznamenáním svého života on.
Vedoucí projektu Databáze dějin všedního dne uvádí, že ve sbírkách už mají od dárců zhruba šest set dokumentů. „Nejčastěji ve vzpomínkách zmiňují 40. a 50. léta. Je to logické, protože pamětníci byli v té době mladí. Méně materiálů máme naopak k 70. a 80. letům,“ sdělil Kessler.
V databázi mají jak písemné a cíleně psané vzpomínky, tak osobní korespondenci, kresby, nebo fotografie. Do sbírky přivítají cokoli, co ilustruje život ve 20. století a především osobní postřehy a prožitky.
Dárci mohou dokumenty Historickému ústavu buď věnovat, zapůjčit, nebo poslat rovnou naskenované. Podrobnější informace jsou na webových stránkách Databáze dějin všedního dne nebo na e-mailu kessler@hiu.cas.cz.
