Přerod od komunismu k demokracii znamenal před třiceti lety nejen změnu státního zřízení, ale dotkl se i tisíců zaměstnanců, kteří přišli o práci. Byli mezi nimi také příslušníci Státní bezpečnosti. Někteří odešli sami už před koncem roku 1989, protože tušili, že ve svobodném státě pro ně nebude uplatnění. Definitivní rozklad StB nastal ovšem až 31. ledna 1990, když ministr vnitra Richard Sacher vydal rozkaz o zrušení některých složek tajné policie.
Před 30 lety dostali estébáci „domácí vězení“. Ministr vydal rozkaz ke zrušení tajné policie
„Z celkového počtu kádrových příslušníků StB – přibližně 13 500 – jich byla postavena mimo službu necelá polovina. Důležité bylo, že došlo k zastavení operativní činnosti a mimo službu byli postaveni příslušníci StB z krajů, ze správy pasů a víz, z 12. správy v Bratislavě a II. správy StB s celostátní působností, kde fungovaly odbory pro boj s vnitřním nepřítelem,“ vysvětluje badatel Radek Schovánek. Tisíce estébáků měly být postaveny mimo službu. Někteří se ovšem udrželi v bezpečnostních složkách i navzdory změně režimu.
Někteří odešli sami už koncem roku 1989. Nechtěli přijít o výsluhy
Že se blíží výrazná změna, museli příslušníci StB tušit postupně už od konce listopadu 1989. „Nepochybně věděli nebo předpokládali, že se blíží zrušení StB. Někdy na začátku prosince pochopili, že strana je mrtvá, není schopná uhájit své pozice, a začali se starat o sebe. Začali likvidovat materiály, někteří kolaborovali s novou mocí a připravovali se na to, že komunistická strana bude mimo politický vliv,“ potvrzuje Schovánek.
Některé také zřejmě dohnalo špatné svědomí a obávali se, že s přechodem k demokracii by mohly vyjít najevo jejich nezákonné praktiky. „Někteří příslušníci StB odešli sami už v prosinci 1989 a nešli tak ani k prověrkám, které začaly na jaře. Dobře totiž věděli, že jsou natolik zkompromitovaní, že by prověřováním neprošli a mohli by tak přijít o výsluhu, kdyby komise konstatovala, že se něčeho dopustili. Pokud ale odešli včas na vlastní žádost, tak dostávali výsluhy a odchodné,“ dodává badatel.
Rozkaz o zrušení StB
Předčasným odchodem si zajistili nejen odměnu za odpracované roky, ale i minimálně dočasné „přikrytí“ jejich prohřešků. Navíc jakmile podle Schovánka výsluhu jednou získali, už jim ji nikdo nemohl odejmout. Prověrky se neprováděly zpětně ani po několika letech, když se u soudů začaly řešit zločiny bývalých příslušníků. A tak díky výsluhám mají v současnosti bývalí zaměstnanci StB mnohdy vyšší důchody než oběti komunistického režimu.
Ministr je postavil mimo službu. Museli ale zůstat doma na telefonu
Ministr Richard Sacher vydal rozkaz ke zrušení některých složek StB 31. ledna 1990. V platnost následně vešel téhož roku 15. února. Rušení se v první vlně dotklo necelé poloviny příslušníků. Podle dochovaných dokumentů muselo například ze II. správy SNB, tedy z kontrarozvědky, která se zabývala také vyšetřováním disidentů, odejít 469 lidí.
„Státní bezpečnost byla zrušena k 15. únoru 1990. Už na začátku ledna byla také III. správa, vojenská kontrarozvědka, vyčleněna rozhodnutím vlády z federálního ministerstva vnitra do ministerstva obrany. To byl takový trik, aby se vojenská kontrarozvědka zachovala a noví lidé, kteří tam nastoupili, aby nevěděli, že to dřív byla StB. Tímto se na nějakou dobu podařilo vojenskou kontrarozvědku uchránit před zrušením a zbytek Státní bezpečnosti měl být zrušený k 15. únoru 1990,“ vysvětluje Schovánek.
V polovině února ale závazek příslušníků tajné policie ještě úplně neskončil. „Měli zůstat doma na telefonu, pobírali určitou část platu a personálně byli převedeni do nově vzniklého Úřadu pro ochranu ústavy a demokracie, který potom některé z nich přijal a některé propustil tak, jak rozhodovaly občanské komise,“ upřesňuje Schovánek.
Příslušníci tak museli být od února doma v čase své obvyklé pracovní doby a nesměli už dál vyvíjet žádnou činnost spojenou s jejich bývalou funkcí. A čekali na prověrky.
Část zůstala v bezpečnostních složkách. Navzdory svým proviněním
„Příslušníci StB museli vyplnit dotazník, kde popisovali, jakou činnost vykonávali, jestli někdy porušili zákon, jestli pracovali proti vnitřnímu nepříteli, a na základě jejich konstatování a personálního spisu občanské komise určovaly, jestli ten člověk musí odejít, nebo může zůstat dál ve službě,“ doplňuje Schovánek.
Většina z prověřovaných prý ale prověrkami prošla. A nic tak nebránilo tomu, aby v bezpečnostních složkách pracovali i nadále. „O výsluhy přišli jen někteří. Pokud komise konstatovala, že se dopustili překročení pravomocí nebo i trestných činů, a pak je vyšetřovala vojenská prokuratura v Táboře, tak bylo možné, aby byli propuštěni bez výsluhy, a často potom žádali federálního ministra vnitra Jána Langoše, aby jim tu výsluhu přiřknul. Ale pokud vím, tak Langoš to všechno zamítl a nepřistoupil na to,“ vysvětluje badatel.
15. únor 1990 byl teprve prvním krokem na cestě ke zrušení StB. V průběhu 90. let následovaly ještě další změny.
„Těch prověrek a reorganizací bylo několik, takže lidé pak byli postupně ještě propouštěni z Úřadu na ochranu ústavy a demokracie. Ten byl poté zrušen a vznikla Federální bezpečnostní informační služba, kam přešli zase jen někteří. Počet bývalých estébáků v bezpečnostních službách se tak postupně zmenšoval. Ti, kteří měli štěstí a o jejich činech se nevědělo, mohli ale zůstat ve svých funkcích i v novém režimu,“ potvrzuje Schovánek.
Jedním z nich byl například Vladimír Paleček. „V 80. letech nutil ke spolupráci těhotnou ženu, která pracovala na ambasádě. Dělal to tak brutálním způsobem, že ta žena chtěla po výslechu spáchat sebevraždu. Tento člověk ještě v roce 2008 zastával jedno z nejvyšších míst v Bezpečnostní informační službě,“ připomíná badatel.
Další naopak bezpečnostní složky opustili a přesunuli se do jiných oborů. „Ti, kteří byli schopní, se uchytili třeba v advokacii a dost z nich si založilo bezpečnostní agentury,“ dodává Schovánek.
Soudy rozhodují o vině bývalých příslušníků dodnes
Počátkem 90. let ještě nikdo příliš netušil, jak bude vyrovnávání se s komunistickou minulostí vypadat. Někteří mohli mít ještě v paměti norimberské procesy a trestání nacistů. Proto se pravděpodobně i příslušníci StB mohli obávat výraznějších trestů, které by postihly velkou část z nich.
„K soudu se ale nakonec dostali jen jednotlivci a myslím, že jejich obavy z trestu byly na počátku mnohem větší, než jaká byla následná skutečnost,“ předpokládá Schovánek.
Soudy s bývalými příslušníky StB se konají i dnes, třicet let po sametové revoluci. Obvinění v současnosti čelí například Zbyněk Dudek, Karel Hájek, Rudolf Peltan, Jaroslav Maryško a Jiří Šimák, kteří v rámci akce Asanace počátkem 80. let šikanovali disidenty a výhrůžkami je nutili k vystěhování z Československa.