Před 65 lety vznikla Barákova komise. Komunisté v ní vyšetřovali zločiny komunistů

Padesátá léta v Československu přirovnávají historikové i pamětníci k období temna. Mohou za to především vykonstruované procesy, které vedly k justičním vraždám a mnohaletým trestům, jež dopadly i na nevinné. První snaha revidovat rozsudky se přitom objevila právě už v 50. letech. Takzvaná Barákova komise, která vznikla 10. ledna 1955, měla přezkoumat procesy s členy strany – včetně Rudolfa Slánského. Ve skutečnosti ale viníky příliš nehledala a sloužila především jako alibi pro ty, kdo se sami na předchozích zinscenovaných monstrprocesech podíleli.

„Smyslem komise bylo přezkoumání některých sporných případů lidí odsouzených po roce 1948, ale zadání bylo velice vágní. V období od Stalinovy a Gottwaldovy smrti se totiž objevovaly stále častější stížnosti na dřívější rozsudky a pod tíhou těchto stížností vznikla tato komise. Neměla revidovat a rehabilitovat rozsudky, ale pokud možno otupit rostoucí kritiku,“ popisuje historik z Vojenského historického ústavu (VHÚ) Prokop Tomek.

Jen několik let po popravě odsouzených v procesu se Slánským mělo dojít k prověření rozsudku. A to přesto, že záměr to původně vůbec nebyl.

Za smrt Slánského a dalších funkcionářů byli odsouzeni dva vyšetřovatelé

Komise vznikla kvůli sílícímu tlaku a částečnému politickému obratu po smrti Josifa Stalina a Klementa Gottwalda. Jejím účelem bylo přezkoumat výsledky soudů s bývalými členy strany, ne se všemi souzenými. Ten nejznámější proces s Rudolfem Slánským a dalšími komunisty nazývaný jako Proces s vedením protistátního spikleneckého centra ale komise nejdřív prověřovat také neměla.

„Původní záměr nebyl tento proces revidovat. Rok a čtvrt po založení komise byla ale vytvořena ,komise C‘ pro vyšetření procesu se Slánským, která ale potvrdila téměř všechny závěry původního soudu,“ vysvětluje Tomek. Přece jen, od monstrprocesu v té době uplynuly necelé čtyři roky a většina tehdejších aktérů byla stále ve stejných funkcích jako v době stranických čistek.

Přesto mělo přezkoumání rozsudku konkrétní výsledky – do vězení se dostali dva vyšetřovatelé Státní bezpečnosti, kteří Slánského a další obviněné brutálním způsobem vyslýchali. „Komise sama odsoudit nikoho nemohla, ale na základě její práce došlo k zatčení a odsouzení dvou osob: Bohumila Doubka a Vladimíra Kohoutka. Jiní příslušníci StB byli zase přeřazeni z ministerstva vnitra do jiných funkcí, ale nebyli potrestáni. Takže k postihům v minimální míře došlo a ke kádrovým změnám také,“ shrnuje výsledky Tomek.

Doubek byl 17. května 1957 odsouzen na devět let, Kohoutek na sedm. Už před Vánocemi téhož roku se ale oba ocitli na svobodě, revize tak byla přece jen spíše symbolická. Důvod? Funkcionáři, v minulosti zodpovědní za procesy, většinou setrvávali ve svých funkcích. A potvrzením neoprávněnosti soudů by tak obvinili sami sebe.

„Komise si na závěr pochvalovala, že se podařilo prověřit procesy a najít spravedlnost, ale současně to neposloužilo nepřátelům strany a zřízení. Báli se, aby je to nezkompromitovalo, protože by tak přiznali, že došlo k nezákonnostem a potvrdili by, že jejich kritika je pravdivá,“ poznamenal Tomek.

Připomněl, že komisi nechal zřídit Antonín Novotný, první tajemník strany a prezident republiky, který se sám na procesech podílel, byť ne jako hlavní protagonista. „Dostali se tak do zvláštní situace, protože povolili revidovat něco, co sami vytvářeli. A kdyby to bylo označeno za nezákonné, musely by z toho být vyvozeny politické důsledky. Myslím si, že se dostali do podobné situace, jako když Husák celou normalizaci odmítal cokoli změnit na poučení z krizového vývoje a rehabilitovat členy strany vyloučené po roce 1968,“ přirovnává historik.

„Nestrannost“ komise vyplývala už z jejího složení – jejím předsedou byl ministr vnitra Rudolf Barák, pod kterého spadala Státní bezpečnost. Pokud by tak připustil nějaká pochybení vyšetřovatelů, ukázal by tak i sám na sebe. Revize se ale zřejmě ujal i z jiného důvodu – protože pod svícnem bývá největší tma.

„Stranické vedení předpokládalo, že když oni sami vezmou revizi do svých rukou, tak se to příliš nerozjede a nasměrují to tak, aby je to nijak nepoškodilo, ale měli argument, že věc prověřili. Nebyla to snaha o skutečnou spravedlnost, ale jen vyřešení politického problému,“ vysvěluje Tomek.

Komise existovala dva a půl roku. K jejímu rozpuštění došlo v září 1957. Prověřovala pouze procesy s bývalými straníky, o správnosti soudů například s Miladou Horákovou, církevními představiteli nebo takzvanou Zelenou internacionálou se tehdy vůbec nepochybovalo.

„U procesů s nepřáteli strany nebylo tehdy ještě co revidovat a ze svojí podstaty byly z pohledu strany v pořádku. I u těch revidovaných případů byla posuzována především tvrdost, a ne oprávněnost rozsudku,“ potvrzuje Tomek. Samotnou podstatu procesů zpochybnily až další vyšetřovací komise, které vznikly v 60. letech.

Další komise se vzájemně kritizovaly. Jejich práci přerušila normalizace

Další vyšetřování vedl člen předsednictva Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) Drahomír Kolder. „Jeho komise působila v letech 1962 až 1963. Došla k tomu, že procesy s komunisty byly vykonstruované a protizákonné. V té době byl už odsouzen také Rudolf Barák, kterého nová komise činila odpovědným za chybné závěry předešlé komise,“ popisuje historik. Komise tak šetřila komisi, ale zároveň také sporné procesy. A její zjištění vedla k rehabilitaci Rudolfa Slánského a dalších lidí, kteří se stali oběťmi stranických čistek.

Ještě odvážnější pak byla Pillerova komise, které předsedal poslanec Národního shromáždění Jan Piller. „Komise fungovala od roku 1968. Svoji činnost ale nedokončila kvůli nastupující normalizaci. Tehdy už totiž opět nebylo žádoucí cokoli revidovat. Závěrečná zpráva nebyla nikdy schválena a nakonec ji propašovali na Západ. Byla totiž už hodně konkrétní a kritická,“ potvrzuje Tomek.

Do revize trestů značně zasáhly také amnestie, které se uskutečnily v letech 1955, 1960 a 1962. Díky nim se politickým vězňům nejdříve krátily tresty a v šedesátých letech byli propuštěni na svobodu. Část z nich pak dosáhla rehabilitace už v druhé polovině 60. let. V období normalizace se následně některé rehabilitace zpětně rušily a na skutečné napravení křivd si vězni museli většinou počkat až do období po roce 1989.