Luna incognita. Lidstvo před misí Apollo o Měsíci nevědělo téměř nic

Jak to vypadá na Měsíci? Otázka, která se z našeho současného pohledu zdá hodně jednoduchá. Před 60 lety na ni ale nikdo neuměl s určitostí odpovědět. Nutnost vědět, co lidi na Měsíci čeká, přitom vyplynula v okamžiku, kdy prezident Kennedy v roce 1961 vyhlásil, že se Američané dostanou na přirozenou družici Země ještě před koncem desetiletí.

Lidé o Měsíci před rokem 1961 věděli nečekaně málo. V podstatě jediný způsob, jakým ho bylo možné pozorovat, byl dalekohled: Měsíc je ale od Země vzdálený 384 tisíc kilometrů (respektive od 363 295 kilometrů do 405 503 kilometrů). Dalekohledy však mají kromě vzdálenosti ještě další omezení: zemskou atmosféru, která detailně přiblížený povrch Měsíce trochu rozostří – nebo rozechvěje. Lidé se proto potřebovali k Měsíci dostat blíž, aby ho lépe poznali.

V tom pomohly družice, které se k Měsíci začaly přibližovat na konci padesátých let. Jednou z nich byla sovětská Luna 3, jež se stala prvním strojem, který lidstvu ukázal, jak vypadá odvrácená strana Měsíce:

Snímek odvrácené strany Měsíce
Zdroj: Wikimedia COmmons


Na ni se ze Země nemůžeme podívat dalekohledy, protože Měsíc je k naší planetě otočený vždy stejnou stranou. Průzkum automatickými sondami byl přitom nezbytný – dostaly se k Měsíci nesmírně blízko a poslaly údaje, jež by lidé ze snímků z dalekohledů nikdy nezjistili.

Pokrok přicházel krok po kroku

Kvalita fotografií se postupně zlepšovala. Američané poslali k Měsíci tři typy sond – Ranger, Surveyor a Lunar Orbiter, které mezi roky 1962 až 1968 zkoumaly Měsíc už se záměrem budoucího přistání. Rangery a Lunar Orbitery fotily povrch, zůstávaly tedy na oběžné dráze. Surveyory už měly za úkol přistát a přinést vědcům zpět na Zemi vzorky.

Tyto tři projekty vznikly pod vedením Homera Newela z NASA. I přes různé problémy nakonec nasbíraly tolik dat, že Američané mohli přistání na Měsíci skutečně připravit. Byl to právě tento konkrétní detailní, systematický program lunárního průzkumu pomocí robotů, který se natolik osvědčil, že podle něj NASA postupuje i v případě zkoumání planet sluneční soustavy.

Data, data, data

Průzkum byl klíčový jednak pro plánování míst, kde by se mohli astronauti dotknout měsíčního povrchu, ale také pro konstruování přistávacího modulu. Autoři mise potřebovali vědět, kam astronauti šlápnou a taky do čeho šlápnou.


Klíčové údaje poskytl Američanům Ranger 8, snímek dole pořídil pouhé dvě sekundy předtím, než dopadl na povrch Měsíce v Moři klidu – na místě, kde přistávalo Apollo 11. Obrázek vznikl 20. února 1965 z výšky 360 metrů nad povrchem:

Snímek Měsíce z Rangeru 8
Zdroj: Smithsonian Institute


Právě z této fotografie vědci vyčetli detailní situaci týkající se kamenů a případných dalších překážek nacházejících se na Měsíci.

O dva roky později pak sonda Surveyor 3 nabrala vzorky, které vědcům ukázaly složení měsíčního povrchu. Z nich mohli odhadovat, jak hluboko se přistávací moduly Apolla zaboří a jak se budou moci lidé na Měsíci pohybovat. Mimochodem o dva a půl roku později tuto sondu během mise Apolla 11 astronauti našli a část z ní odvezli na Zemi. Kamera potom byla vystavena v muzeu ve Washingtonu.

Surveyor také ukázal důležitost sterilizace sond: po testech polyuretanové pěny odebrané ze stroje a se totiž zjistilo, že uvnitř pěny přežil pozemský mikroorganismus Streptococcus mitis.