Je naší povinností příběhy zprostředkovávat v syrovosti, míní Kubal a přibližuje tajné setkání se Zelenským

Newsroom ČT24: Kubal o Ukrajině a setkání se Zelenským (zdroj: ČT24)

Na válčící Ukrajině působil skoro tři týdny a denně vstupoval živě do vysílání České televize. Pro moderátora a zpravodaje ČT Michala Kubala, jenž společně s kameramanem Vojtěchem Hönigem ukazoval osudy lidí zasažených boji, se však nejednalo o první konflikt. Zkušený novinář v pořadu Newsroom ČT24 poodhaluje nejen okolnosti spojené s prací v nebezpečné zóně, ale také zákulisí rozhovoru s ukrajinským prezidentem.

Ačkoli je už Kubal zpátky v České republice, pocit úlevy u něj nepřevládá. „O úlevě rozhodně mluvit nejde. Ten konflikt nemizí, problém nemizí. A bylo by nefér mluvit o naší úlevě, že jsme se z toho dostali, protože jsou tam desítky milionů lidí, kteří v tom musí žít každý den,“ říká Kubal, jenž po návratu pociťuje spíš únavu.

„Musím zaklepat, že se nám ani jednou nestalo to, co nám vykládali kolegové, že uprostřed živých vstupů vběhli agenti tajné služby a respondenta položili obličejem k zemi a zakázali jim natáčet právě z toho důvodu, aby živý přenos nedával jakoukoliv pomoc nepříteli v tom, že by mohl zaměřovat, co je právě v pozadí,“ prozrazuje Kubal.

Přestože některé výjevy z Ukrajiny mohou místy působit drasticky, autenticita a určitá hrubost záběrů jsou podle Kubala v takových případech prioritní. „Je naší povinností to zprostředkovávat a příběhy dávat v syrovosti, úplnosti a konkrétnosti tak, aby si každý dokázal představit, co se odehrává rodinám, které jsou opravdu velmi podobné rodinám, které žijí v České republice,“ myslí si Kubal.

Do nitra jednotlivých příběhů

Při reportování z válečných míst na Ukrajině vypadal Kubal klidně, přestože důvodů k silným emocím bylo dost. „Jsem rád, že to tak působilo, protože některé věci, které jsme tam dělali, člověk jako otec velmi těžko vydýchával. Když jsme točili pohřeb dvouletého chlapce, tak to je věc, kterou jakýkoliv otec – a bylo to vidět i na vojácích, kteří tam stáli – dává velmi těžko,“ poznamenává.

„Snažil jsem se zprostředkovat emoce. Zpravodajství z každého konfliktu má nějaké fáze, a jiná fáze byla ve chvíli, kdy tam působil Václav Černohorský, jiná fáze byla ve chvíli, kdy tam hned na začátku působil Andreas Papadopulos. Andreas mluvil o tom, jaké to je, když začíná válka. Václav točil skvělé reportáže o tom, jak to vypadá ve válečném chaosu, ve válečné mlze,“ pokračuje Kubal.

„My jsme přijeli ve chvíli, kdy chaos skončil a začalo období, kdy se frontové linie víceméně usadily, začalo se bojovat. Zároveň zemřeli někteří novináři a ukrajinské úřady velmi těžko nesly zejména smrt zahraničních západních novinářů. Výrazným způsobem se ztížil jakýkoliv přístup novinářů do složitějších bojových zón. V tu chvíli se otevřel prostor podívat se do nitra jednotlivých příběhů a zprostředkovávat tragiku na detailu,“ dodává Kubal a připomíná osudy například dvou malých chlapců, kteří přišli o otce na bojišti.

Pohřeb malého chlapce i záchrana psa

Samotný pohřeb byl pro Kubala jedním ze silných momentů. „Je pravda, že na pohřbu jsem se neudržel. Vidíte otevřenou rakev a vidíte otce a matku, jak se loučí se svým dvouletým synem. To asi nejde dát. Nebyl jsem jediný, kdo tam měl slzy v očích,“ vrací se k situaci, kdy se tvrdí vojáci mění v citlivé muže.

Kubal má za sebou mimojiné války v Iráku nebo Afghánistánu, přesto na Ukrajině zažíval nové pocity. „Je to samozřejmě těžší, než to bylo ve chvíli, kdy člověk viděl podobné scény v jiných konfliktech. Ve chvíli, kdy točíte kosovskou válku a točíte u masového hrobu a je vám třiadvacet, tak je to trochu jiné, než když je vám pětačtyřicet a točíte ukrajinskou válku a dovedete si projektovat svou vlastní rodinu do příběhů rodin, o kterých točíte a které tragédii zažívaly,“ všímá si.

„Navíc je zde kulisa Ukrajiny jako východoevropské země, která má podobná sídliště jako my v Česku – ta země vypadá do značné míry podobně jako Česká republika. To všechno, plus černobílý konflikt, přispívá k tomu, že je emoční sepětí s tím, co se tam odehrává, mnohem větší, než tomu bylo dřív,“ tvrdí Kubal.

Vedle smutné scenérie na rozbombardovanou zástavbu ukrajinských měst a těžce zkoušených osudů tamních obyvatel však docházelo i na šťastné momenty, jako když například Kubal s Hönigem zprostředkovali navrácení ztraceného psa rodině. „Úsměv a radost zbytku rodiny, chlapce i psa, byly drobným světlem v nezměrné tragédii,“ doplňuje.

Jinak má ale Kubal o zobrazování válečného reportování jasno, přestože se může zdát, že konflikt se zklidnil. „Je nutné ukazovat, co se na Ukrajině děje, protože válka stále probíhá. A i když se teď Rusové stáhnou od Kyjeva – pokud se naplní opravdu to, co se zdá, že se odehrává – tak se válka jen přesune někam jinam a mnohem větší problémy budou v jiných částech Ukrajiny, možná ještě větší problémy, než si teď dovedeme představit,“ říká.

Setkání s prezidentem jako tajná operace

Získat novinářskou akreditaci pro konkrétní místo v terénu bylo často jedním zdlouhavým procesem. Ukrajinské ministerstvo obrany totiž při snaze zajistit novinářům bezpečnost opakovaně říkalo, že pokud by se zahraničním korespondentům něco stalo, nesou za to ukrajinské úřady morální zodpovědnost.

„Říkali nám několikrát, že se palba nepřítele zaměřovala tam, kde byli novináři. Další věc je, že otevřené informační zdroje jsou velmi oblíbeným zdrojem pro tajné služby všech stran, které působí v daném konfliktu. Museli jsme dávat velký pozor, aby se jednotlivá bezpečnostní opatření (vojenská technika) nespojovala s konkrétním místem,“ dodává Kubal k otázce bezpečnosti vojáků jako druhému velkému faktoru při omezování novinářské práce na místě.

Největší komplikace pak podle očekávání nastaly při setkání s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským. Bezpečnostní přípravy před rozhovorem připomínaly velkou tajnou operaci.

„Komunikovali jsme prostřednictvím šifrovaných platforem, nemohli jsme používat obecně používané aplikace. V komunikaci se nikdy neobjevilo konkrétní jméno (ukrajinského prezidenta), čas byl dopředu daný jenom velmi přibližně. Překladatelka ani nevěděla, zda rozhovor bude překládat francouzské novinářce, která nerozuměla ukrajinsky,“ popisuje Kubal.

„Přesunuli jsme se na jedno z kontrolních stanovišť, které je blíž prezidentské kanceláři. Tam jsme přestoupili do jiného auta, kam jsme museli přeložit veškerou techniku (kamery), a auto nás pak převezlo do prezidentské kanceláře. Tam jsme všichni prošli kontrolami, museli jsme odevzdat mobily, hodinky, které mají GPSku. A vrátili jsme se k základům novinařiny – tužka a papír,“ uvádí Kubal.