Ho Či Minovo Město - Tisíce Vietnamců, včetně válečných veteránů v uniformách pokrytých medailemi, si včera v ulicích Ho Či Minova Města připomněly 40. výročí obsazení města jednotkami Vietnamské lidové armády (VLA). Událost známá pod názvem pád Saigonu vedla jak ke kapitulaci proamerické vlády Jižního Vietnamu a následnému sjednocení země pod nadvládou severovietnamských komunistů, tak hlavně k ukončení dlouholetého válečného konfliktu, v němž se od roku 1964 výrazně angažovaly Spojené státy.
Vietnam si připomněl konec války. Po 40 letech už USA nejsou nepřítelem
Američané stáhli své jednotky z Vietnamu v březnu 1973, dva měsíce po podepsání pařížské mírové smlouvy. S tím jak postupem času slábla jejich finanční podpora jihovietnamskému režimu (vlivem opozice Kongresu, protiválečného naladění veřejnosti i díky skandálu Watergate a propuknuvší ropné krizi), tak naopak rostlo na druhé straně odhodlání vůdců Severního Vietnamu dobýt zbytek území. Ofenziva s cílem „osvobodit“ Jižní Vietnam byla spuštěna na začátku roku 1975. Síly VLA a Vietcongu úspěšně postupovaly směrem na jih a bylo stále jasnější, že Saigon dříve či později padne do jejich rukou.
Prezident Gerald Ford, který nahradil v úřadu Nixona, proto dal příkaz své administrativě, aby vypracovala plán evakuace několika tisíců amerických občanů, kteří v zemi zůstali. Součástí plánu byla i operace Babylift, v jejímž průběhu bylo v dubnu 1975 odvezeno ze země 2547 dětí, jež byly posléze adoptovány rodinami v USA i západní Evropě.
7 minut
Vietnam si připomíná 40 let od pádu Saigonu
Hlavní část operace, nazvaná Operation Frequent Wind, proběhla 29. a 30. dubna. Za pomoci helikoptér měla přepravit zhruba sedm tisíc Američanů a Vietnamců na letadlové lodě čekají nedaleko od pobřeží. Lidé, kterých se to týkalo, věděli dopředu, jakým signálem bude akce zahájena. Jednalo se o píseň White Christmas od Binga Crosbyho. Ta zazněla do rozhlasového éteru spolu s informací o počasí, podle níž je „aktuálně venku 105 Fahrenheitů a teplota poroste“.
Ve chvílích, kdy u bran Saigonu stála více než stotisícová vojska Severního Vietnamu, byla nasazena stovka vrtulníků, které osmnáct hodin pendlovaly mezi mořem a pevninou. Zpráva o probíhající evakuaci se rychle rozšířila a davy místních obyvatel se shromáždily především u prostor amerického velvyslanectví, aby se tu pokusily dostat se do jedné z helikoptér. „Nepopsatelný chaos. Bylo to jako lidské tsunami,“ vybavil si po letech ony dramatické okamžiky Tony Coalson, jeden z pilotů záchranných vrtulníků.
Evakuace Saigonu v dubnu 1975
Pro Američany byl překotný úprk ze Saigonu hořkým epilogem jejich kontroverzní účasti ve vietnamské válce. „Tato americká 'rozlučka' s Vietnamem byla za ta léta jedinou operací, která byla provedena bez iluzí,“ okomentoval akci tehdejší korespondent časopisu Time Roy Rowan, který byl mezi evakuovanými šťastlivci. Další statisíce brzy ze země emigrovaly - z obavy z toho, že se jim komunisté pomstí za spolupráci s jihovietnamským establishmentem.
Málokdo přiblížil hrůzy vietnamské války tak realistickým způsobem jako fotografové agentury Associated Press. Při příležitosti 40. výročí od pádu Saigonu jsou některé z jejich nejznámějších snímků k vidění na výstavě v Londýně.
Temné období americko-vietnamských vztahů může být těžko zapomenuto, v posledních dvou dekádách však bylo ryzí nepřátelství vystřídáno pragmatickou kooperací. Vietnamský premiér Nguyen Tan Dung sice při příležitosti čtvrtečního výročí připomněl „nezměrné ztráty a bolest, kterou Spojené státy způsobily vietnamskému lidu“, jinak ale jeho vláda drží směr otevřené a konstruktivní politiky vůči USA, nastoupené od obnovení diplomatických styků obou států v roce 1995.
Této linii dominují čilé obchodní styky (nejvíce vietnamského exportu míří na americký trh), k nimž se v posledních letech přidala i dříve absolutně nemyslitelná věc, společná vojenská cvičení v Jihočínském moři. Odehrávají se pravidelně - a pochopitelně k nelibosti Číny. Právě obavy z jejího vzrůstajícího vlivu a možné budoucí hegemonie v regionu jsou jedním z hlavních důvodů, proč se Vietnam pozitivně staví k utužování bezpečnostních svazků s pacifickou velmocí. Nicméně nejen s ní, ale též s Japonskem či Indií. V terminologii odborníků na mezinárodní vztahy se tato politika označuje coby „strategic hedging“.
GALERIE
1995 - podpis dokumentů při příležitosti restartu diplomatických styků obou zemí autor: Richard Vogel, zdroj: ČTK/AP
Důkazem pokračujícího oteplování mezi někdejšími válečnými soky je počet více než 16 000 mladých Vietnamců studujících na amerických univerzitách. Spojené státy jsou navíc jedním z největších investorů v zemi. Nemalá část peněz pochází přitom od zámořské komunity vietnamských emigrantů tedy včetně těch, kteří svou domovinu opustili po pádu Saigonu. „Válka donutila lidi, kteří sdíleli stejné hodnoty a stejnou kulturu, že si museli vybrat jednu stranu,“ trefně dodává jednačtyřicetiletý Henry Nguyen.
Svým způsobem je příkladem nové éry v americko-vietnamských vztazích. Spolu s rodiči před 40 lety spěšně prchnul ze Saigonu, dnes je nicméně zpět ve své vlasti, kde je úspěšným podnikatelem. Z pozice ředitele „IDG Ventures Vietnam“ se stará o investice do nových lokálních firem a ty zahraniční pomáhá uvést na vietnamský trh. Takto se mu třeba před rokem povedlo realizovat otevření prvního McDonaldu v zemi.
- Čtyři dekády po pádu Saigonu se časy změnily. Globalizace dorazila i sem; a americký, potažmo západní vliv, je patrný. Situaci barvitě vylíčil reportér Al-Džazíry v článku „The fall of Saigon: How Vietnam ended up in the US orbit“. Čtenář se v něm mj. dočte, že v dnešním Ho Či Minově městě je možné si koupit tričko se srpem a kladivem a ve vedlejším obchodě si skočit pro nejnovější iPhone - a s ním se pak přes Facebook podívat na novinky z vietnamské obdoby televizní soutěže „Superstar“.
Válka v Indočíně vypukla poté, co komunistický vůdce Ho Či Min vyhlásil v září 1945 nezávislost Vietnamu na Francii, a bývalá koloniální velmoc v ní utrpěla těžkou porážku. Ženevská konference rozdělila v roce 1954 Vietnam na dva nezávislé státy. Boje mezi severovietnamským komunistickým Viet minhem a jihovietnamským proamerickým režimem Ngo Dinh Diema ale pokračovaly, na jihu se do nich zapojili partyzáni komunistického Vietcongu. Spojené státy ve jménu zatlačování komunismu (tzv. containment) stupňovaly podporu Jižnímu Vietnamu a stále hlouběji zabředávaly do konfliktu včetně masivního nasazení svých jednotek.
Válka si v letech 1954 až 1975 vyžádala životy dvou milionů civilistů a 1,1 milionu severovietnamských, 223 748 jihovietnamských a 58 132 amerických vojáků. Američané na Vietnam svrhli asi 45 milionů tun bomb a ve válce použili mnoho nových zbraní a otestovali i účinky 72 milionů litrů herbicidů.
