Jsou to už skoro čtyři roky od doby, kdy začali první Syřané na útěku před válkou připlouvat na řecký ostrov Lesbos. Velká část místních to pochopila jako povinnost pomoci lidem v nouzi. Dnes ovšem necelých devadesát tisíc místních hostí už sedmnáct tisíc cizinců z Asie a Afriky. Obyvatelé ostrova se podle zpravodaje ČT Jakuba Szántó, který na místě natáčel, cítí opuštění a viní ne uprchlíky, ale Evropu jako celek.
Pekař a fotograf Dimitris Fotiou byl jedním z těch, kteří se vrhali do vln, když k ostrovu připlouvali první uprchlíci. Fotil mezi zachraňováním vyděšených a topících se Syřanů. „Jednou jsme na druhé straně ostrova našli těla. Jedno patřilo těhotné dívce, další asi jejímu dědečkovi. Bylo to strašné,“ vzpomíná na situaci, která mu i dnes vhání do očí slzy.
Původně vstřícný postoj ale místní s postupujícím časem začali měnit. „Začalo to silnou lidskou účastí. A končí to u velmi silného pocitu, že nás, místní, nikdo nerespektuje,“ říká podnikatel Angelos Fotiadis, který se potýká s krádežemi ovcí a oliv nebo s tím, že někdo rozdělává oheň přímo v jeho sadu.
„Na ostrově se objevili papež František i Angelina Jolie, ale zátěž se tím nezmenšila,“ říká Szántó. Místní ale neviní uprchlíky, ale systém. „Podmínky tu jsou velmi špatné. Nejhorší je, že tu nepanuje čistota, umývárny jsou velmi špinavé. A špinavá je i voda,“ říká uprchlice z Pákistánu Nica Rubábová, která utekla před terorem v Kvétě.
„Na místě, kde jsou lidé natěsnaní na velmi malém prostoru a po velmi dlouhou dobu, se objevují nové duševní problémy, narůstá frustrace a napětí. Pak trpí nejvíc ti nejzranitelnější,“ vysvětluje zástupce Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) na ostrově Lesbos Theodoris Alexellis.
Čerstvé rozhodnutí athénské vlády přemístit dva tisíce lidí do táborů na pevnině ale problém ostrova nevyřeší. „Tím spíš, že ke břehům dál připlouvají nové čluny,“ podotýká Szántó.
