Symbolem odporu proti novému „národnostnímu zákonu“ Izraele se stala arabská menšina Drúzů, která se dlouhodobě těší respektu ze strany Židů kvůli své loajalitě a vojenské službě státu. Do izraelské armády navíc nastupují i zástupci dalších menšin, jako jsou Čerkesové či beduíni – a nyní si stěžují, že z nich norma, která zemi definuje výlučně jako židovský stát, dělá druhořadé občany, i když někteří z jejich předků bojovali a umírali za jeho nezávislost. Stížnosti menšin bude řešit nejvyšší soud, a Izrael tak možná čeká vleklá právnická bitva.
Izraelská deklarace nezávislosti z května 1948 sice již počítala se vznikem židovského státu, současně ale stanovila také rovná sociální a politická práva pro všechny občany bez ohledu na víru, rasu nebo pohlaví.
Současná pravicová vláda premiéra Benjamina Netanjahua, která je nacionalisticky zaměřená a opírá se i o ultraortodoxní politické síly, ovšem pocítila potřebu zdůraznit v základních zákonech země židovskou povahu státu. Zmiňované normy přitom slouží v Izraeli de facto jako náhrada klasické ústavy, protože tu židovský stát vůbec nemá.
Pravicoví politici se snaží uzákonit židovský charakter státu, aby umožnili zahrnout židovskou národnost a víru do vládní politiky. „Vládní strany říkají, že je zákon zapotřebí, protože jsou tu pokusy rozmlžit národní židovský charakter Izraele,“ podotkl blízkovýchodní zpravodaj ČT David Borek. „Budeme v Izraeli nadále zajišťovat dodržování lidských práv, ale většina má také svá práva a většina rozhoduje,“ hájil legislativu Netanjahu.
Takzvaný „národnostní zákon“ prošel v červenci v jednokomorovém Knesetu o pouhé dva hlasy a ostře ho kritizuje levicová opozice, menšiny v Izraeli i některé židovské skupiny, především ve Spojených státech. Odpůrci zákona tvrdí, že legislativa je nedemokratická, když rozlišuje mezi Židy a nežidovskými občany. Obhájci argumentují tím, že rovnoprávnost občanů garantují dosavadní zákony.
Za původním návrhem stál před takřka deseti lety politolog Avraham Diskin, profesor z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě, který teď zákon hájí s tím, že jde pouze o „deklaraci bez praktických následků“. Podle něj je podobný zákon nutností kvůli krokům nejvyššího soudu, který podle něj ignoruje židovskou povahu státu v případě, jako jsou rezidenční práva Palestinců v Izraeli, práva zahraničních konvertitů na občanství či deportace nelegálních imigrantů.
Legislativu podporuje jen mírná většina Židů, ukazují průzkumy
Jeden z červencových průzkumů ovšem ukázal, že ani izraelská společnost není o nutnosti zákona nějak výrazně přesvědčena – zákon v současné podobě podporuje „jen“ 58 procent dotázaných izraelských Židů, třetině se nová legislativa nezamlouvá. Jasno mají pouze zástupci pravicově smýšlejícího židovského obyvatelstva, mezi nímž se proti zákonu staví pouhá desetina dotázaných.
Ani další z průzkumů nehovoří přesvědčivě ve prospěch kontroverzní legislativy. Čísla zároveň ukazují hlubokou názorovou propast mezi Židy a arabskými občany. Ze sondáže vyplývá, že jen 52,3 procenta Židů si myslí, že bylo třeba přijmout zákon v současné době. U izraelských Arabů si to myslí dokonce pouhých 7,3 procenta lidí. Téměř polovině Židů se nelíbí ani zvláštní status pro arabštinu, u Arabů je to něco přes desetinu dotázaných. Většina Židů i Arabů zároveň žádá nějakou garanci rovných práv.
Kritici z řad Arabů svolali už několik velkých protestů, na nichž žádali změnu či zrušení zákona. „Když jsem se o zákoně doslechl, měl jsem pocit, že bych měl bránit své rodné město, zemi svých předků,“ řekl jeden z postarších demonstrantů.
Izraelskou arabskou populaci tvoří především potomci Palestinců, kteří v zemi zůstali po válce v roce 1948, kdy vznikl židovský stát. Stovky tisíc lidí tehdy musely opustit své domovy nebo uprchly, řada izraelských Arabů se ale stále identifikuje jako Palestinci a v současné době tvoří zhruba pětinu obyvatelstva Izraele. Stát jim sice zaručuje plná práva, mnozí ovšem tvrdí, že čelí diskriminaci a jsou považováni za občany druhé třídy.
Drúzové se cítí být vlastenci, nový zákon berou jako újmu
Specifickým příkladem jsou Drúzové – arabská menšina, která žije na území dnešního Izraele od 11. století a má vlastní náboženství s islámskými kořeny. V Izraeli jich žije přes 130 tisíc (asi dvě procenta populace), a to ve vesnicích na severu země a na okupovaných Golanských výšinách.
Drúzové se dokázali začlenit do společnosti, a dokonce se považují za izraelské nacionalisty. Mnozí z nich – na rozdíl od širší arabské populace – slouží v izraelské armádě. Právě kvůli své oddané službě státu mají ale novou legislativu za diskriminační a pohrozili, že se obrátí s žalobou na nejvyšší soud.
„Předseda vlády by nás měl podpořit. Měl by zapnout televizi a vidět, co se zde děje. Musíme ten zákon pozměnit. Politikou se nezabývám, ale potřebujeme zákon, který bude chránit naše práva, stejně jako ostatní,“ konstatoval zástupce drúzské menšiny Aezz Abrukin, který přišel začátkem června demonstrovat do Tel Avivu. Abrukinův otec zemřel, když pomáhal izraelské hraniční hlídce, doplňuje americký list The Christian Science Monitor.
Červencový průzkum ukázal, že většina dotázaných Izraelců (61 procent) se ale neobává, že by nová legislativa nějakým způsobem ovlivnila závazek drúzské menšiny vůči státu Izrael, který si jejich loajality váží.
„V případě Drúzů žijících na území pod správou Izraele je třeba rozlišovat – ti kteří se ocitli v roce 1948 na izraelském území, začali být v duchu tradicí svého náboženství loajální vůči izraelské vládě,“ upozornil expert na Blízký východ Marek Čejka z Mendelovy univerzity v Brně.
„Ti, kteří se ocitli na území Sýrie, naopak začali respektovat syrský režim. Když Izraelci v roce 1967 obsadili syrské Golany, nepřestalo být toto území formálně součástí Sýrie, a tak i místní Drúzové, kterých tam v současnosti žije kolem sedmadvaceti tisíc – tedy asi pětkrát méně než v Izraeli, si zachovali loajalitu vůči syrskému režimu,“ dodal.
„Naprostá většina Drúzů si ponechala také syrské občanství, byť určitá část – hlavně mladší lidé – zažádali o občanství izraelské. Podobně je to i se službou golanských Drúzů v izraelské armádě. Na rozdíl od izraelských Drúzů, kteří jsou největší nežidovskou komunitou s povinnou vojenskou službou, většina z jejich golanských souvěrců v izraelských ozbrojených silách sloužit odmítá a ani se to po nich nevyžaduje,“ vysvětlil Čejka.
Premiér Netanjahu nechal kvůli vlně kritiky kolem nového zákona zřídit nový ministerský výbor, který probírá vládní plány kolem zaměstnanosti, bydlení a sociálních otázek se zástupci menšin v izraelské armádě, ale i přímo se zástupci drúzské nebo čerkeské komunity.
Právě čerkesští občané jsou další skupinou, kterou se teď vláda snaží uklidnit. Čerkesů, kteří nepatří mezi arabské menšiny, žije v Izraeli mnohem méně než Drúzů (jen kolem čtyř tisíc). Jsou to sunnitští muslimové, kteří přišli na území Izraele v 19. století z Kavkazu a žijí v několika obcích na severu země. I oni ale představují dobře integrovanou skupinu, která má navíc povinnost vojenské služby v izraelské armádě.
Beduíni jsou na okraji izraelské i palestinské společnosti
Proti legislativě se již ostře vymezili mnohem početnější beduíni obývající zejména Negevskou poušť, Galilej a centrální Izrael. Oproti Čerkesům menšina čítá kolem 190 tisíc lidí.
Dva beduínští veteráni už pohrozili žalobou kvůli „diskriminační povaze“ zákona a žádají jeho zrušení. V petici adresované nejvyššímu soudu podotýkají, že legislativa „garantuje izraelským Židům zvláštní práva na základě jejich etnické a náboženské identity“.
„Na rozdíl od Drúzú a Čerkesů se na beduíny nevztahuje povinnost základní vojenské služby. Vztah mezi beduínskými komunitami a Izraelem je totiž výrazně komplikovanější než mezi izraelskými Židy a Drúzy. Podobně jako Drúzové a Palestinci jsou z etnického hlediska i beduíni Arabové, s Palestinci je navíc spojuje i sunnitský islám jako nejrozšířenější náboženství v jejich komunitě,“ podotkl Čejka.
„Beduíni jsou ale v jistém smyslu vyděděnci jak izraelské, tak palestinské společnosti. Židovští Izraelci i arabští Palestinci k nim často přistupují jako k zaostalým komunitám svázaným nomádskými rodovými a zvykovými vazbami,“ upozornil odborník.
„Pro řadu beduínů je skutečně jejich kmenová identita důležitější než jakákoliv politická příslušnost – ať už k Izraeli či k Palestině,“ dodal. „Tento jejich nezávislý životní postoj je tak zanechává na okraji širší společnosti a nezájmu jak palestinských úřadů, tak někdy i velmi direktivních a represivních politik ze strany Izraele.“
Podle armádních zdrojů navzdory nepovinné vojenské službě počet beduínů, kteří vstupují do armády židovského státu, v posledních letech roste. V roce 2017 to bylo 420 osob, což je ve srovnání s předchozím rokem nárůst o 40 procent.
„Někteří z nich slouží i ve speciálních beduínských průzkumných jednotkách, kde využívající beduínskou znalost pouště. Řada z nich je ale integrována v židovských vojenských útvarech. Jeden z legendárních izraelských vojenských velitelů z doby izraelské války za nezávislost byl Amos Jarkoni, původem beduín, rodným jménem Abdelmadžíd Hajdar,“ připomněl Čejka.
Právě Jarkoniho synovec ale v současnosti nahlas brojí proti novému zákonu.„Beduínská komunita svázala svůj osud s osudem této země již od jejího vzniku a byla jedním z mála, kteří při ní stáli,“ připomíná důrazně Amir Mezarib, který je rovněž voják.
Situace na palestinských územích může připomínat apartheid, míní expert
Specifická je situace Palestinců, kteří nemají občanská práva. Podle libanonského prezidenta Michela Aouna „národnostní zákon“ znemožní milionům palestinských uprchlíků vrátit se do vlasti a v rámci arabské menšiny dokonce zaznívají hlasy, které současný systém v Izraeli přirovnávají k apartheidu.
Podle Čejky ale podobné srovnání pokulhává. „V prvé řadě je potřeba rozlišovat mezi situací přímo na izraelském území a situací na palestinských územích (Západní břeh Jordánu a Pásmo Gazy). Ten druhý případ je výrazně nespravedlivější a důsledky izraelské politiky – dnes hlavně na Západním břehu – mohou skutečně připomínat apartheid. Jenže ten byl v JAR založen velmi silně na biologických rozdílech mezi bílými a černými Jihoafričany,“ upozornil expert.
„Oproti tomu případy, kdy někteří Izraelci diskriminují izraelské Araby či Palestince, tedy Araby z území bývalého mandátu Palestina žijící mimo izraelské území, tzn. hlavně na Západním břehu, v Pásmu Gazy nebo jinde po světě – často jako uprchlíci, tak ty nejsou založeny na biologickém rasismu, ale na jiných předpokladech,“ vysvětluje Čejka.
Nespravedlnost v izraelsko-palestinském sporu je podle něj založena hlavně „na popírání národních a politických práv, na kulturně-náboženské dominanci, na osadnickém útlaku starousedlíků, na islamofobii, antiarabismu (a z opačné strany také někdy na antisemitismu) a někdy i na zločinech z nenávisti“.
Televize al-Džazíra s odkazem na Adalah – Právní centrum pro práva arabské menšiny v Izraeli připomíná, že Izrael přijal už zhruba pětašedesát zákonů, jež diskriminují Palestince, více než polovinu před rokem 2000. Čtyři pětiny Palestinců si nemohou pronajmout půdu, další miliony uprchlíků nemají možnost získat občanství nebo jim jsou odebírána rezidenční práva pro pobyt v Jeruzalémě.
